Novoplatónismus: Antikvární rarita nebo živá inspirace?

Novoplatonismus, poslední ucelený systém antické filosofie, který vznikl koncem 2. století a trval do 6. století, byl učením, jež vedle platónské filosofie s velkou spekulativní silou shrnuje také většinu ostatních hlavních směrů antické filosofie, jakož i některé náboženské a mystické myšlenky. V této úvaze se zabývám tím, zda tato filosofie má co říci i dnes.

Novoplatónismus jako způsob myšlení, které ovlivnilo nejen často a po právu zmiňovaného Hegela (a tak potažmo i Marxe, hegelovská dialektika na novoplatónské myšlenky přiznaně a těsně navazuje), ale i Goetha, Schillera, Schellinga, Coleridge, Emersona, Steinera, Junga, Gebsera, i současného badatele v oblasti evoluční biologie Briana Goodwina(1), je bezpochyby důležitý z hlediska dějin filosofie; stejně tak pokládám za potenciálně velmi zajímavou oblast zkoumání možné vlivy novoplatóniků na židovkou kabbalu, renesanční hermetismus (například v dílech Agrippy z Nettesheimu, o němž se uvádí, že byl ovlivněn novoplatónskými, kabalistickými a hermetickými texty(2)). Otázkou, jíž si zde chci položit, je, zda a jak může být novoplatónismus k něčemu užitečný a podnětný dnes – a to nikoli ve smyslu aktuálnosti myslitelů, jež tak či onak ovlivnil, ale ve své víceméně čisté, tj. původní podobě.
Jednou z oblastí, kterou pokládám za velice zajímavou, je skutečnost, že novoplatónismus lze, po boku starověké gnóze, některých středověkých dualistických herezí, starověkého i středověkého hermetismu, Spinozy, okultismu devatenáctého století a v současné době pak nejrůznějších eklektických nábožensko/magicko/okultních směrů, pokládat za součást určitého spodního, exkluzivisticky laděného proudu evropské tradice, spočívajícího na samostatné a aktivní cestě k dosažení nějakého druhu duchovního poznání a „spásy duše“, které je v protikladu ke křesťanskému důrazu na spásu díky (nezasloužené) boží milosti. Podobný důraz na samostatnou aktivitu jedince kladou i některé východní nauky, konkrétně několik proudů a filosofických škol hinduismu a samozřejmě buddhismus ve své původní théravádové podobě a v podobě části škol mahájánového směru, zvláště pak zenu, ty se však od těch evropských liší svou metodou, zdůrazňující meditační techniky, vyprázdnění mysli a – v případě zenu – zřetelného odmítnutí jakékoli intelektuální spekulace ve prospěch jednoznačné orientace na přítomný a neinterpretovaný okamžik.
Zdá se, že jen evropské myšlení se, v některých obdobích svého vývoje, snažilo k duchovnímu poznání dospět cílenou a usilovnou filosofickou spekulací (jíž se zabývali i Plótínem kritizovaní gnostikové, i když kladli důraz na magické praktiky). Zkoumání dějin tohoto typu myšlení a duchovní cesty, jehož je novoplatónismus zřejmě nejexemplárnějším příkladem, a historických souvislostí, jež vedly k jeho rozkvětu či naopak úpadku, nás může dovést k zajímavým náhledům na aktuální situaci evropské civilizace, i když se současně domnívám, že ještě nosnější je v tomto směru zřejmě gnosticismus.
Zajímavé poznatky by v tomto směru mohlo přinést srovnání mezi novoplatónskou interpretací antické mytologie a proměnou křesťanské teologie v posledních dvou stoletích. Tak, jako pro vzdělané Řeky a Římany nebylo možné akceptovat doslovnou interpretaci mytologických vyprávění, i mnozí dnešní křesťanští myslitelé sublimují původní doslovnou interpretaci klíčových biblických příběhů a tradičních představ o Bohu do stále sofistikovanějších podob. V souvislosti s novoplatónismem a jeho preferencí potence před aktualitou bezpochyby v tomto směru stojí za zmínku současný irský filozof Richard Kearney, o němž ve svém článku Zač křesťané vděčí ateistům referuje Tomáš Halík: „Zde bych připomněl již citovaného Richarda Kearneyho a jeho knihu „God who may be“iii: O Bohu nelze říci, že „jest“ nebo „není“, obě tyto odpovědi (jak už víme z tradice negativní teologie) jsou nedostatečné; Kearney nabízí (a v Bibli nachází) jinou odpověď: „Bůh může být“. Čteme-li pozorně biblické příběhy, pak vidíme, že v nich Bůh přichází k člověku jako možnost, jako výzva, jako nabídka a také jako úkol. (…) Stará metafyzika viděla v tom, co je, vždy víc než to, co může být. Podle Kearnyho však možnost není méně než skutečnost, nýbrž více. Otevírá daleko větší horizont.“(3)
Pomineme-li užitečnost z hlediska filosofie dějin a společnosti, lze nalézt i další cesty, jak bychom mohli novoplatónský způsob myšlení konstruktivně a zajímavě využít – totiž jako neobvyklý úhel pohledu. Každý z nás je schopen vykonat jednoduchý psychologický experiment, jenž je velice dobrou metaforou toho, co mám na mysli: Ve známé místnosti vylézt na stůl, postavit se a rozhlédnout se kolem sebe. Vše je najednou, díky změněnému úhlu pohledu, poněkud odlišné a nezvyklé. Zkušenost nás přesvědčuje, že snad neexistují dva lidé, kteří by se na svět dívali úplně stejně. Volíme různá hlediska, máme různé zkušenosti s lidmi i se světem, bereme za své ty či ony politické, filosofické či náboženské interpretace reality.
Svědek Jehovův tudíž vnímá svět jako dějiště nadcházející apokalyptické bitvy a dívá-li se na zprávy, interpretuje je jako předpovězená znamení, marxista má zase sklon vidět ve společnosti třídní antagonismy a vykořisťování, socialista se hrozí demontáže sociálního státu, zatímco pravicový libertarián naopak interpretuje realitu tak, že se mu sociální stát jeví jako zdroj současných společenských problémů. Platí to i pro oblast smyslového vnímání: Lesník, houbař, hajný a botanik uvidí v témže lese poněkud jiné věci.
Stejně tak i v oblasti filosofické si uspořádáváme „věc o sobě“ dle svých filosofických preferencí a máme sklon hovořit o těch, kteří se na svět dívají jinak, že si jen hrají se slovy a předstírají hloubku, nebo naopak že jsou povrchní a nedokáží tu či onu hloubku postřehnout, občas zazní dokonce i vulgarismy. Těmito úvahami nechci vzbudit dojem, že bych chtěl nutně hlásat nějakou formu pluralismu pravd, nýbrž jen hledisek, přičemž se domnívám, že existují jak hlediska plodná a užitečná, tak i v praxi nepoužitelná. V každém případě nelze popřít, že dva pohledy na tutéž věc mohou být i zcela protikladné. Nicméně jsou okamžiky, kdy mi v této souvislosti přichází na mysl Nietzschova znepokojivá myšlenka, že neexistují žádná fakta, jen interpretace.
Osobně si spolu s Feyerabendem myslím, že „[n]eexistuje žádná idea, jakkoli stará a absurdní, která by nedokázala zlepšit naše poznání.“(4) a že „[ž]ádná idea není prozkoumána do všech svých důsledků a žádnému názoru nejsou nikdy dány všechny příležitosti, které si zaslouží. Teorie bývají opouštěny a nahrazeny módnějšími vysvětleními mnohem dříve, než jim byla dána příležitost, aby vyjevily své vlastnosti a charakter.“(5)
Z pohledu „zdravého rozumu“ či třeba metafyzického naturalismu se logický realismus novoplatóniků, tedy myšlenka, že skutečné a jsoucí je to, co je věčné a neměnné, zatímco to, co běžně chápeme jako skutečné, hmatatelný a měnící se svět kolem sebe, je vlastně nejsoucí, jeví jako kontraintuitivní a absurdní, ale není to spíše pohled na skutečnost, který dnes neumíme správně použít, prizma, přes které jsme se zapomněli dívat? Jak by se novoplatónik díval na skutečnost 21. století?
Já samozřejmě nemám ponětí – nejsem schopen takovou rekonstrukci v této chvíli provést, neboť mé znalosti této filosofie jsou jen povšechné, ale mám takové tušení, že kdybychom světu položili otázku novoplatónským způsobem, odpověděl by nám možná něco, co by bylo hodno zamyšlení.

Poznámky/literatura:
1. COMBS, Allan. Inner and Outer Realities: Jean Gebser in a Cultural/Historical Perspective: Originally a Plenary talk given at the Jean Gebser Symposium 2000 , Dresden, Germany. The journal of conscious evolution [online]. 2000 [cit. 2012-05-21]. ISSN 1555-9262. Dostupné z: http://www.cejournal.org/GRD/Realities.htm

2. Nauert, Charles, „Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim“, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Summer 2011 Edition), Edward N. Zalta (ed.), URL = <http://plato.stanford.edu/archives/sum2011/entries/agrippa-nettesheim/&gt;.

3. HALÍK, Tomáš. Zač křesťané vděčí ateistům: Výňatek z řeči při předávání ceny R. Guardiniho v Mnichově 27.9. 2010), uveřejněno v LN (příl. Orientace) 25.9. 2010). Webové stránky Tomáše Halíka [online]. 2010 [cit. 2012-05-20]. Dostupné z: http://www.halik.cz/clanky/zac_krestane_vdeci_ateistum.php (zdůrazněno mnou).

4. FEYERABEND, P. K. Rozprava proti metodě. Praha : Aurora, 2001. S. 50.

5. FEYERABEND, P. K. Rozprava proti metodě. Praha : Aurora, 2001. S. 53.

Advertisements

Komentáře: 10

Filed under Filosofie a religionistika

10 responses to “Novoplatónismus: Antikvární rarita nebo živá inspirace?

  1. Pokud tipujete, že poslední dva články na tomto blogu jsou seminárky do školy, tipujete zcela správně 😉

  2. Allegor

    Zajímavé, jen bych byl opatrný s řazením "středověkých dualistických herezí" vedle gnosticismu, hermetismu atd. Ono to totiž vypadá spíš tak, že naše informace o přesné podobě jejich "dualismu" jsou hodně ovlivněné protikacířskou polemikou a vycházejí hlavně z augustinovských pojednání o manicheismu. Ani u katarství nejspíš nebyl dualismus sám nijak univerzálním rysem a bral na sebe různé podoby, byť v nějaké formě minimálně u pozdních katarských učenců přítomen byl (Jan z Lugia…).

  3. @Allegor: Díky za upozornění, je mi to v podstatě známo. Zde mi ani tak nešlo o ten dualismus, jako spíš o ten "spodní proud", tak jsem si to zjednodušení dovolil. Nicméně ano – mnohé z informací, které máme, jsou velmi jednostranné.

  4. Allegor

    Tam jde i o to, že ty "dualistické hereze" nebyly nějakými skupinami předávajícími si tajnou esoterní moudrost, ale spíš skupinami vyrůstající z podhoubí ideálu chudoby a vita apostolica, který byl doveden do extrému.

  5. Jasně, důsledný dualismus je vůbec dost vzácná věc, ale mám tomu rozumět tak, že to ve skutečnosti byli co se dogmatu týče v podstatě pravověrní křesťané a to heterodoxní, o čem máme zprávy, jsou jen pomluvy? Musím říci, že by mě to velice rozesmutnilo, neboť mám velice rád bogomilskou teologii a myslím si, že na ní asi i něco bude. No, ale můžu ji mít rád koneckonců i jako mystifikaci. Přesto se mi to poněkud nezdá.

  6. Allegor

    U bogomilů se učení o stvoření světa ďáblem objevovalo, stejně jako u katarů, otázka je, jestli to byl jejich hlavní a univerzální rys (spíš ne). Určitě to nebyl "mainstream" a heterodoxní prvky tam byly silné, což jde doložit už tou snadnou úvahou, že kdyby to byly jen pomluvy, nikdo z obviněných kacířů by neměl problém se hereze, kterou by nikdy nezastával, vzdát. Jde spíš o tu představu, že konkrétně kataři byli nějakou velkou organizovanou sítí s jednotnou hierarchií i teologií a že šlo právě o bogomilství importované na západ. Zase: Nějaké vazby tam asi byly, ale spíš takové vágní. Úplně extrémní interpretace, ke kterým se uchylovali starší autoři knih o středověké herezi (Lambert…) pak považují katarství a bogomilství za znovu se z hlubin vynořivší manicheismus. A zase, to vychází z toho, že autoři polemik proti kacířům už od 11. století rádi nálepkovali vše heterodoxní jako "manichejské", nepochybně pod vlivem Augustinových textů. Úplným extrémem, který někdy přejali historici od protikacířských polemiků, je pak představa, že dualističtí heretici prokazovali nějakou úctu ďáblu jako pánu tohoto světa (takové texty jako údajná výpověď katara Lepzeta z 30. let 13. století tohle postulují). Shrnout se to dá tak, že rozhodně u bogomilů nebo katarů nešlo o žádnou "ortodoxii", že to byly silně heterodoxní skupiny, ale lichá je představa, že jejich určujícím rysem byl univerzálně a vždy důsledný dualismus, že byly ty skupiny nějak zvlášť organizovaně propojené a že kontinuálně udržovaly nějakou snad už antickou esoterní tradici.

  7. Post-Antikrob

    Tak Agrippa byl hlavně kompilátor; sebral, co mu pod ruku přišlo, takový renesanční Veselý. A taky to měl od Ficina ( http://theses.cz/id/rr5ow5/ – je tam sice dost faktických chyb, ale jinak super).

  8. @Allegor: Omlouvám se za pozdní přidání, nezkontroloval jsem doteď komentáře uvízlé v antispamu. Díky za odpověď, rozhodně na tom něco bude a těším se na další výzkum. Z textu, který se objeví na iDnes blogu jsem ty "dualistické hereze" vypustil. 😉 @Post-Antikrob: Díky za dobrý postřeh a za odkaz na tu práci. Snad se k ní časem dostanu.

  9. petrph

    A nejsou tohle spíše myšlenky agnosticismu? V podstatě, naše znalosti o světě, Vesmíru ani Bohu nebudou nikdy ukončené. My se na problém skutečně můžeme dívat ze všech možných úhlů, postojů, míst (už Archimédes volal „dejte mi pevný bod..“),,..filozofických názorů, ..čím sice zmnožíme tu míru našich informaci ale tím se k pravému řešení nemusíme ani přiblížit..

    • To záleží na tom, jak definujete agnosticismus. Pokud jej definujete jako názor, že v dané oblasti nelze získat vyčerpávající odpověď, pak ano. Pokud tak, že žádná skutečná odpověď není možná (jak je a. chápán spíše), pak ne. Myslím, že odpovědi existují, ale vždy jen částečné. Tak nějak.