O dvou druzích strachu (úvaha)

“Frank zhluboka dýchal, ruce se mu chvěly a měl pocit, že se mu co nevidět rozeskočí srdce. Ještě pevněji sevřel pušku, jako by byla záchranným lanem, které má rozhodnout mezi jeho životem a smrtí. A vskutku takovým lanem byla, a to nepříliš silným, neboť mu zbýval poslední náboj.

Po chvíli se jeho srdce trochu uklidnilo, dech se zpomalil a prohloubil. Posadil se pohodlněji a zahleděl se směrem k měsíčním svitem zjasněnému ústí jeskyňky, která se stala jeho úkrytem. Byla chladná, vlhká a neútulná; kalhoty měl zašpiněné mokrým jílem. Zády se opíral o poctivý devonský vápenec. Sluj byla téměř přímá, jen metr široká a sotva jeden a půl metru vysoká. Nebylo to útulné místo, ale dávalo ukrytému muži nespornou výhodu nad tou lidskou stvůrou, jež se, o tom nepochyboval ani v nejmenším, pohybovala někde v okolí. Frank se snažil nemyslet rozsekaná těla, jejichž části maskovaný maniak rozvěsil po okolních stromech jako nějaké bizarní vánoční ozdoby, ale věděl, že toto tragické vyústění studentského výletu jej bude pronásledovat po všechny dny jeho života.

Přemýšlel, jak dlouho se bude ve svém bezpečném, ale nepříliš komfortním, úkrytu skrývat, doufal však, že zde nebude uvězněn déle než několik málo hodin. Konečně se mu, jako jedinému ze skupiny přátel, podařilo zběsilým úprkem rozlehlým podzimním lesem přiblížit k civilizaci natolik, aby na displeji jeho mobilu naskočily vytoužené čárky oznamující, že se konečně nachází někde, kde je signál. Přivolaný policejní vrtulník byl již na cestě a nyní zbývalo přežít snad už jen těch několik posledních hodin.

Stále jej přemáhaly návaly strachu, zaslechl-li zvenčí zvuky podobající se pomalým krokům tlumeným spadaným vlhkým listím, ale pevná skála za zády a hlaveň pušky mířící k ústí jeskyně mu znovu a znovu navracely pocit jistoty. Jsem v bezpečí, pomyslel si, skončilo to… – a právě v té chvíli úlevy, v okamžiku kdy se jeho dlouhý výdech měnil v nádech, ucítil ruku, jež mu pomalu, jakoby uvážlivě a beze spěchu, zezadu sevřela pravé rameno…“

Pojďme tedy popřemýšlet o dvou druzích strachu, přičemž mám na mysli strach v souvislosti s kulturními artefakty, které produkuje literatura, komiks a především film. Lidé, a dokonce i kritici, tyto dva druhy strachu směšují a podřazují je pod jeden žánr, jemuž říkají “horor“, i když se jedná o dva velmi odlišné druhy strachu, jež bývají vyvolávány dosti odlišnými literárními či filmovými postupy. Prvním druhem strachu je strach, který souvisí s vyplavováním adrenalinu a vyvolává impuls typu “Útoč nebo prchej!“. K tomu, aby člověk prožil tento pocit, nemusí být nutně pronásledován maniakem s motorovou pilou, stačí, když kráčí noční ulicí a někdo neznámý jde za ním. Nebo když jej přepadne lupič. Nicméně je fakt, že maniak s motorovou pilou dává tomuto typu strachu bezpochyby zcela nové dimenze. V každém případě je zde strach vyvoláván fyzickou převahou agresora – ať už na základě tělesné konstituce nebo používání různých zbraní, jež nemá oběť k dispozici, nebo s nimi neumí dostatečně dobře zacházet.

A pak je zde ten druhý strach, strach, který já osobně mám jedině spojený s pojmem “horor“, strach, který člověka znehybní, strach, jenž si se svou obětí hraje jako kočka s myší, strach, který má nad svou obětí převahu doslova metafyzickou. I ten nejzběsilejší maniak s největší motorovou pilou na světě se musí řídit fyzikálními zákony. Lze se před ním skrýt – tu více, tu méně úspěšně, lze před ním prchat, a přirozeně je také možné si to s ním „na férovku“ rozdat. Ten druhý strach je strach, před nímž není úniku, neboť nezná bariéry prostoru a času, je to vědomí, že se k nám cosi přibližuje, cosi hrůzného, ale drží se to těsně za hranicí zorného pole a my máme jen neurčitý vjem doprovázený oním příslovečným mrazením v zádech. Je to také strach z věcí, jež přestávají být samy sebou a nadány zlovolnou inteligencí popírají řád nám dosud tak důvěrně známého světa, Stephen King umí velice dobře psát o takových věcech. Patří sem rovněž oživlé mrtvoly, duchové, přízraky a démoni. Tento druh strachu je numinózní, je to svým způsobem mysterium tremendum, i když mu chybí jistý druh vědomí velikosti, jež se dostavuje při setkání s Bohem. Je to tremendum, ale je to tremendum démonické, perverzní, nikoli však jen sexuálně či psychologicky perverzní, jeho perverze je založena na nejzákladnější úrovni, jedná se o pokřivení samotného světa, je to, dalo by se říci, perverze ontologická. Snad nikdo v tomto směru nezašel tak jinam (záměrně nepíši “daleko“) než H. P. Lovecraft.

Myslím, že nyní už je zjevné, že strach v ukázce, jíž jsem tuto úvahu uvedl, je strachem onoho prvního, přirozeného druhu, přičemž poslední věta příběh překlápí do oblasti hrůzy nadpřirozené. Snad se mi těmi klišé podařilo vyvolat v čtenáři aspoň něco málo z těch pocitů, jimiž se zde zabývám.

Za sebe musím říci, že ten první druh strachu, zvláště, je-li na filmovém plátně podán coby typická maniakální “vybíjená“, v níž neustále někdo ječí, hysterčí nebo pobíhá, není něčím, co by ve mně vyvolávalo nějaké zvlášť silné pocity; snad kromě toho, že v takových případech obvykle fandím maskovanému maniakovi a přeji si, aby ty pitomce, do jejichž kůže se zřejmě mám dle představ tvůrců patrně vžívat, už konečně poslal na onen svět. Nicméně věřím, že existuje významné množství lidí, kteří se tímto druhem příběhu nechají strhnout – jinak by se takových filmů zřejmě tolik netočilo – a budiž jim to přáno.

Jen z toho pro mne plyne práce navíc, když – hledaje slušný horor – musím jej, jako drahocennou jehlu napuštěnou jedem černého lotosu, hledat v kupce thrillerového a slasherového “sena“. O to větší radost pak však mám, když nějakou najdu, neboť napsat či natočit opravdu dobrý a originální horor, to opravdu není žádná legrace!

Advertisements

1 komentář

Filed under Úvahy a postřehy

One response to “O dvou druzích strachu (úvaha)

  1. Albatros

    Možná to bude trochu offtopic, ale napadá mě určitá souvislost s jednou současnou politickou kauzou. Je to ten druh děsu, který odpovídá drtivé změně běhu lidského života, kde sice nejsou popřeny přírodní zákony jako v případě zombie, ale zákonitosti společenské, ze kterých je člověk doslova vyvržen. Jde(v širším pojetí) o to, že vazební věznice používá přesně tenhle děsivý strach k tomu aby člověka duševně zlomili a on jim podepsal doznání. Je to podobná situace jako v hororech. Člověk je vytržený z jeho prostředí ve kterém platila určitá pravidla a zákonitosti do bezčasí kde se týdny vlečou jako měsíce na cele často s protřelým kriminálníkem, zkrátka v nelidských podmínkách, které jsou naprostým popřením a převrácením všeho, co člověk považoval za realitu a jejím smrsknutím do prostoru 2×3 metry a do nekonečného bezčasí, bez možnosti dovolání se spravedlnosti.