Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi!

Jen máloco změní pohled člověka na problematiku identity tak účinně, jako užívání psychofarmak. Psychofarmaka jsou v tomto ohledu mnohem zajímavější než drogy, míněno ty rekreační či psychonautické. Proč? U drogy lze stále ještě držet iluzi nějakého základního stavu mysli, přičemž stavy mysli ovlivněné drogou jsou – vůči tomu hypotetickému (a jak uvidíme dále, ve skutečnosti neexistujícímu) základnímu stavu mysli – vnímány jako změněné.

Psychofarmaka však dokáží vírou v tento bájný základní stav mysli pořádně otřást. Přestože i dlouhodobé užívání nějaké drogy, třeba alkoholu, zcela změní nastavení stavu mysli, stále zde zůstává přítomna, tu více, tu méně zastřená víra v nějaký původní stav mysli, která se projeví ve chvíli, kdy závislý začne se sebou “něco dělat“, tedy začne abstinovat a myslí to vážně. Obvykle se chce “vrátit“ tam, kde byl předtím, než droze propadl. To do značné míry platí i o anxiolytikách, tedy psychofarmakách sloužících k okamžitému uklidnění, jako jsou dnes především benzodiazepiny. Tuto třídu léků nemám ve svých úvahách o psychofarmakách na mysli, patří spíše do výše uvedené kategorie drog s okamžitým účinkem.

U psychofarmak je to však jiné. Stav mysli, který vyvolal, ať už právem či nikoli, nutnost jejich užívání, by sám o sobě měl být chápán jako změněný, totiž chorobný. Pokud například člověk myslí převážně jen na sebevraždu, není schopen se soustředit a je zmatený, přičemž po několika týdnech užívání antidepresiva se jeho stav změní, například tak, že už nemyslí jen na sebevraždu, dokáže se soustředit a je méně zmatený, lze jen těžko říci, že první stav byl jaksi přirozený a druhý je přirozený méně, přinejmenším bereme-li v potaz normalitu jako něco, co lidé za normalitu obvykle považují. Podobně v případě halucinujícího schizofrenika, který po nějaké době užívání antipsychotik přestane slyšet hlasy, nabádající jej k nejrůznějším podivným a občas i nebezpečným věcem, a začne se chovat podstatně “normálněji“ budeme jeho původní stav mysli pokládat za normální, za jeho “pravé já“, jen stěží.

Nicméně – například v použitých případech – bude nastolený stav mysli kupříkladu provázen snížením schopnosti pociťovat silné emoce, například se zamilovat. A mohou přijít i různé nepříjemné vedlejší účinky. Nemocný tedy vyzkouší několik jiných léků, přičemž nakonec mu pomůže medikament, díky němu bude aktivnější, emoce bude prožívat silněji, zato však bude trochu nervní a popudlivý. Po nějaké době se lék přestane dovážet a nemocný nuceně přejde na lék, jenž mu pomáhal v minulosti, ale způsobuje větší citovou oploštěnost. Myslím, že čtenář již chápe, kam mířím, totiž k otázce: Existuje vůbec nějaký základní stav mysli, nějaké pravé já, nebo žádné pravé já neexistuje a je pouze výsledkem souběhu nespočtu determinujících vlivů – biochemických, genetických, společenských, kulturních, enviromentálních a případně duchovních (osobně věřím, že ano, ale to lze ovšem jen těžko dokázat a hádat se o tom s ateisty nebudu). Co když výše uvedený příklad se změnami “já“ při užívání psychofarmak jen zvýrazňuje obecnou skutečnost, že jsme ve skutečnosti prázdná ohniska v ohromné síti vlivů, která se rozkládá v prostoru i čase, neboť na nás působí i vlivy z minulosti a budoucnosti (ve smyslu toho, co očekáváme)? Co člověk, to průsečík vlivů s prázdnotou v centru… Existuje něco, co nás definuje? Filosof Spinoza tvrdil, že to jediné, co je na nás jedinečné, je konkrétní uspořádání obecnin. Já bych mohl podobně říci, že to je ona konkrétní, ale současně neustále se proměňující, poloha prázdného středu v síti vlivů.
Posmrtný život je možný jen jako posun a současně určité setrvání tohoto průsečíku, život skrze vzpomínky pozůstalých, žáků či následovníků, zachované umělecké či vědecké dílo atp., vlákna se však i tak obvykle postupně tenčí a mizí a s nimi i to, co z mrtvého na tomto světě v tomto smyslu zbylo (je zjevné, že tento druh posmrtné existence nepředpokládá individuální vědomí zemřelého subjektu). Mimochodem – k těmto úvahám mě už v někdy v první polovině devadesátých let inspiroval Egon Bondy, který měl na brněnské Filozofické fakultě přednášku o indické filosofii a právě onen “posmrtný život“ v podobě zanechaného díla srovnával s orientálními naukami o neosobní posmrtné existenci.

Tento druh existence však lze prodlužovat hodně dlouho. K tomu viz kult předků či třeba egyptské pyramidy. Takový předek, ač zcela odlišný od toho, co nazýváme vědomým bytím, může dále působit na svět. Posmrtný život v “nebíčku“, jak si jej představují naivní věřící, je nemožný, protože nelze vytrhnout “já“ z ohniska pozemských, především tělesných, vlivů a doufat, že se zachová. “Já“ nemůže být “já“ bez těla, bez žláz… Totéž ohledně reinkarnace – pokud se znovuzrodím jako někdo jiný a do jiného kontextu, co bude tím, co se znovuzrodí? Pakliže se něco převtěluje, musí to “něco“, co přechází do jiného těla, být zcela nebo téměř zcela neosobní. Pokud je to neosobní, něco ve smyslu hinduistických představ, pak ale lze říci, že můj átman je totožný s átmanem Františka z Assisi i Adolfa Hitlera. Pakliže existuje něco, co je všem lidem a cítícím bytostem vůbec společné jako jádro jejich bytí, pak je to schopnost pociťovat bolest. Při všech svých obměnách je “pravé já“, které ještě lze vůbec nějak popsat (tedy „poslední slupka“ kryjící prázdnotu uvnitř) to, co křičí, je-li vystaveno nesnesitelným mukám. O jakékoli individualitě zde opět nemůže být ani řeči. Takže je celkem jedno, jestli je v jádru našeho bytí Eckhartova “Boží jiskra“, upanišádový átman či buddhistická Prázdnota, ale s iluzí kontinuity vlastní existence, které říkáme “mé já“ to nemá nic společného, jakkoli to může být důležité z jiných důvodů, které zde ale nyní pojednávat nebudu. Ostatně ani Bible neoperuje s duší jako s něčím, co je spojené s tělem, o člověku se v ní hovoří jako o “duši živé“, tedy o těle, v němž je přítomen Boží dech života, který je ale oživujícím principem, nikoli však tím, čemu říkáme “já“, a o němž si myslíme, že ovládá tělo jako nějaký automat.
Snad jedině v zázračné vzkříšení v “oslavených tělech“ mohou věřící doufat, ale ani pak by znovuzrozené “já“ nebylo příliš podobné tomu původnímu “já“, protože by se ocitlo ve zcela změněné vztahové situaci. Ale možná se mýlím a celá ta síť vlivů, jež nás utváří, mozkovými a endokrinními procesy počínaje a výchovou konče, může být přenesena do nějaké Boží mysli, v níž bude existovat jako nějaká počítačová simulace. Jen netuším, k čemu by to bylo dobré.
Jsem totiž toho názoru, že Nebe a peklo, respektive Království nebeské (či Boží) a peklo, nejsou posmrtné destinace. Jsou věčností tady a teď. Když člověk koná Boží vůli, nebo Pravou vůli atp., na slovech nezáleží, v té chvíli zažívá věčnost v Království nebeském. A když se Boží vůli či svému bytostnému určení protiví, tak v té chvíli, a právě v té chvíli, prožívá věčnost v pekle.

Ale co je to “to“, co uskutečňuje Boží vůli nebo se jí protiví, pakliže “já“ je prázdným průsečíkem, který je navíc zcela determinován všemi těmi zmíněnými vlivy? Možná to nějak souvisí s harmonií celé té sítě, možná je tedy celá ta záležitost vlastně estetická v onom antickém smyslu, kdy Dobro a Krása spolu souvisí. Pravá či Boží vůle nastoluje harmonii a snižuje utrpení cítících bytostí. Boží vůli koná ten, kdo harmonizuje či zdokonaluje celou tu síť společenských, biochemických, enviromentálních a jiných vlivů. A pokud se síly vyrovnají, může nastat “stav beztíže“, kdy je uvědoměna prázdnota v centru a tudíž satori. Karl Marx napsal slavnou větu: „Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“ – a měl pravdu, pakliže měl na mysli náboženství jako sociální instituci sloužící k posilování určitých mocenských ohnisek sociální sítě na úkor prostých lidí. Odměnu v nebi jako ideologické šidítko je třeba jednoznačně zavrhnout ve prospěch Ježíšových slov «“Neřeknou: ‚Hle, je zde‘ anebo ‚Hle, je tam.‘ Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi.“» (Lk 17:21)

Svou úvahu zakončím zenovým příběhem:

«Bessui napsal jednomu ze svých žáků, který umíral, dopis:

“Podstata tvé mysli není zrozená, tak ani nikdy nezemře. Nemá existenci, jež je pomíjivá. Není prázdnotou, jež je pouhým prázdnem. Nemá barvu ani tvar. Nezažívá slasti ani netrpí bolestmi.

Vím, že jsi velmi nemocen. Jako dobrý student Zenu hledíš své nemoci zpříma do očí. Možná nevíš přesně, kdo to trpí, ale polož si otázku: Co je podstatou této mysli? Uvažuj jen nad tím. A víc nebudeš potřebovat. Vzdej se touhy po čemkoli. Tvůj konec, jenž je bez konce, je jako sněhové vločka tající v čistém vzduchu.”»

(Ze sborníku ZEN 3, vyd. CAD PRESS, Bratislava v roce 1989.)

Advertisements

Komentáře: 19

Filed under Magie-mystika-víra

19 responses to “Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi!

  1. petr

    Myslahojchtěl bych se vyjádřit k mysli,lidská mysl,změněné stavy,atd…jsou pouze více či méně zastřené stavy původní Absolutní Mysli..ona vše tvoří a ona je ve všem,vice či méně se v tomto sebou vytvořeném prožívající…stav Mysli zvaný lidská s tělem,druhými a světem kolem,je dost triviální a omezený stav…posudte sami:takřka žádná pamět,omezená inteligence,minimální síla své myšlenky uskutečnovat,minimální vědomé propojení s druhými,zkrátka velmi chabéproč jsme se tak omezili?proč člověk leze na osmitisícovku bez kyslíku a bez bundy?aby vyzkoušel své limity a třeba je i posunulno a toto děláme tadyv současnosti klec lidské mysli slábne,objevují se pokusy ji opustit,třeba i psychedelikyzatím je to sice jen marné lomcování,ale první vlaštovky již odletěly…@……………..

  2. @Petr (poslední věta): Kam? 😉

  3. Dobrá trefaMyslím, žes to dal dost dobře. Podle mě jsou nejzásadnější myšlenky: 1) átman máme všichni stejný – už jsem slyšel názor, že je totožný a tudíž jakákoliv oddelenost nepřipadá v úvahu2) dobro jako krása – na to nemám argumenty, ale cítím to taky takMentálně s prázdnotou souhlasím, ale vnitřně neustále lpím na obrazu toho, že existuje něco jako moje osobnost a mám potřebu to bránit.

  4. @Troi: To přejde 😉

  5. Břetislav

    Já bych to nekomplikoval. Kontinuita, či ono problematické já, je u každého člověka jeho tělo.

  6. Barča

    "Já" myšleno jako moje osobnost je myslím především naše rozumová představa o nás samotných. Když pak někdo onemocní duševní chorobou např. alzheimerem vidíme postupný rozklad jeho osobnosti,kdy se oproštuje od svého já, jakoby se rozpouštělo. Možná to takhle funguje v době smrti a po smrti. Jen ti lidé s alzheimerem to zažívají jaksi dříve.

  7. Barča

    Podobné úvahy jsme vedli s Ratkou, nad jejím zamyšlením. http://ratka.blog.cz…ne#komentare

  8. Mirek

    rozdílJá vnímám rozdíl mezi bazálním subjektem a osobností jako nějakým obsahem toho bazálního subjektu. Jde nám asi o obojí – spousta lidí raději zemře, než by obětovala část své osobnosti, nějak se zradila. Bazální subjekt je obsahově tentýž, protože je bezobsažný – ale ta identita tam pořád zústává, protože je to subjet – buď tu bolest prostě cítím já (jako bazální subjekt), nebo někdo jiný (jako bazální subjekt). Je to, jako by měly vědomí dvě stejné červené koule a přitom to jejich vědomí nebylo jedním. Samozřejmě, možná existuje jen jeden bazální subjekt a ten se časoprostorově stěhuje po osobnostech – psk je ale jednotný diachronně, ne synchronně jako átman v tradiční představě. Zajímavou práci k identitě subjektu napsal nedávno Radim Rělohrad, je na webu.

  9. Mirek

    oprava: Bělohrad

  10. Mirku, díky za tip na Bělohradovu práci, vím o ní a mám ji nachystanou k přečtení – určitě bude zajímavá. Tady jsem smíchal víc věcí – filosofických, duchovních i osobních, do jakéhosi slepence, uvědomuji si to, ale v zásadě mi šlo v tomto případě nejvíc o tu duchovní složku. Uvidím, jak s tím vším naložím později. Ukončené to rozhodně není.

  11. Jinak ta Bělohradova dizertační práce je zde:http://is.muni.cz/th/10956/ff_da opravdu vypadá velmi podnětně, takže, ač jsem ji zatím nečetl, věřím, že může být inspirativní i pro ostatní.

  12. Kird 274

    Hudobná metaforaU mňa problematika ľudskej individuality vyvoláva hudobné asociácie 🙂 teda ľudská osobnosť mi pripomína hudobnú skladbu a odlišnosť dvoch osôb sa mi tak javí analogická odlišnosti dvoch hudobných skladieb. Samozrejme, hudba nepozmení notovú partitúru, zatiaľ čo u človeka sa „noty“ (neurálne spojenia v mozgu) počas života postupne prepisujú. Teda človek je niečo ako pobehujúci a hrajúci klavír so zabudovanou partitúrou, ktorá sa počas hry (života) postupne prepisuje. Keď človek zomrie klavír dohrá. Rôznym živočíšnym druhom zodpovedajú rôzne hudobné nástroje (človek je klavír, mačka- harfa a slon je saxofón 🙂 a rôznym individualitám v rámci jedného druhu rôzne partitúry. Hitlerova aj Einsteinova myseľ je zložená z rovnakých tónov, ale skladby sa ako dva celky líšia. Rozdiel medzi skladbami však nie je absolútny. Keby som hral na klavíry Goldbergove variácie a potom z ničoho nič prešiel na Chopina bolo by to šokujúce, ale nemám problém predstaviť si nejaký pozvoľný prechod medzi Bachom a Chopinom, ktorý by už pôsobil prirodzene.„Existuje vůbec nějaký základní stav mysli, nějaké pravé já …“ ? Áno, TICHO 😉

  13. @Kird 274: To je moc pěkná metafora! Díky!

  14. Anonymní

    12. to je úžasný popis. HOdně inspirativní. Děkuji

  15. 14 jsem byla já. nenaskočila jsem :o)

  16. petr

    vlaštovkyaž odletím také,tak ti řeknu..@………….

  17. strojmir

    Dobré úvahy Kojote, musím uznat, že umíš dobře psát. Názor mám ale na některé věci odlišný a myslím si dokonce, ačkoliv jsem otevřený člověk, že jej již nebudu příliš měnit. Nemůžu ani nechci se tu prezentovat v takové šíři jako ty abych to vyjádřil přesně. Jediné co mě napadá, i když je to ode mně také obehraná písnička je nově vyšlá kniha od Grofa : Když se nemožné stane. Já těch 400 stran dal za dva večery protože to naprosto strhující čtení, tentokrát téměř žádná teorie, ale jen samé skutečné příběhy lidí, kteří nějakým způsobem vstoupili do autorova života a pak také příběhy jeho samotného, většinu z nich doposud nepublikoval. Podle mého soudu se jedná o knihu, která otevřeným lidem může zásadně změnit pohled na mnoho podstatných věcí, příběhy jsou to totiž neobyčejné. To, co z té knihy probleskuje je i pro mě tou jedinou pravou skutečností o jejíž podstatě ovšem všichni víme přece jen málo.

  18. Mně se článek "slepenec" líbí a oceňuju krom obsahu i osobní odvahu jít na trh s takovými úvahami. Díky za tip na knihu [17] a Bělohradovu práci [11] !

  19. Rádo se stalo 🙂