Wicca – nové staré náboženství

Wicca je pozoruhodný náboženský fenomén, který se stal neodmyslitelnou součástí alternativní kultury a nepřestává upoutávat pozornost. Následující esej vyšel v dubnu 2011 v 33. čísle časopisu Živel.

Úvod

Wicca je pozoruhodný náboženský fenomén, který se stal neodmyslitelnou součástí alternativní kultury a nepřestává upoutávat pozornost. Vzhledem ke skutečnosti, že kvalitních informací o věrouce a praxi je na internetu, a to i v českém jazyce (viz odkazy na konci článku), velké množství, zaměřím se v tomto eseji podrobněji především na genezi tohoto náboženství, přičemž v popisné části uvedu především klíčové informace, aniž bych se pouštěl do hloubky.

Nauka a praxe

Wicca sama sebe označuje za novopohanské náboženství či „moderní pohanské čarodějnictví se starověkými kořeny“ a, pakliže ji do moderního pohanství zařadíme (o tom se vedou spory), je vedle druidství nejrozšířenější tradicí moderního pohanství. Její název se odvozuje od starého anglického výrazu pro čaroděje. Wicca je současně víra, iniciační linie, mysterijní tradice a systém magie. Existuje mnoho tradic wiccy, ale podstatné je její rozlišení na wiccu iniciační (tvořenou několika zasvěcovacími liniemi, které ovšem pocházejí z téhož zdroje) a eklektickou. V rámci iniciačních tradic existují oficiální coveny (sbory, lóže), do kterých je adept, obvykle po delší čekací době naplněné studiem, zasvěcen. Existují tři stupně zasvěcení, přičemž zasvěcenec třetího (někdy i druhého) stupně má právo založit coven vlastní. Coveny jsou autonomní, nejsou závislé na žádné vyšší autoritě, v některých liniích ale podléhají covenu mateřskému, který dohlíží, zda je dodržována tradice (coven nicméně může mateřskou linii opustit a založit novou) Každý coven může původní ideje a rituální postupy do určité míry (podle tradice k níž patří) po svém, takže originální myšlenka dospěla do množství různých mutací. Jednotlivé coveny se ovšem vzájemně respektují, rozdíly nejsou důvodem ke sporům. V iniciačních tradicích wiccy je vyžadováno utajení (detailů rituálů, jmen členů covenu atd.).

Vedle toho existuje tzv. eklektická wicca, což je pojem pro wiccou (respektive wiccanskou literaturou) inspirovanou osobní praxi, která může nabývat jakýchkoli podob. Praktikují ji lidé, kteří nemají možnost nebo nechtějí být iniciovanými členy covenu, ale myšlenky wiccy je zaujaly natolik, že chtějí žít tímto způsobem, slavit svátky, praktikovat wiccanskou magii apod. Mnozí představitelé iniciovaní do ortodoxních covenů však eklektickou wiccu za wiccu v pravém slova smyslu nepovažují.

Specifickým fenoménem je (pseudo)wicca, k níž se hlásí pubertální a adolescentní mládež pod vlivem brakových knih a časopisů, jejichž přečtení udělá z čtenářky tu pravou „hodnou čarodějku“. Jedná se o komerčně využitou módní vlnu, která s wiccou jako takovou má jen málo společného.

Přejděme k teologii: Wicca v zásadě uznává dvě božstva – Rohatého Boha a Bohyni, kteří mají tajná jména, jež se předávají z učitele na žáka v rámci zasvěcení. Tato dvojice se často považuje za niternou podstatu všech bohů a bohyň, představujících její jednotlivé aspekty. Současně jsou Bůh a Bohyně mužským a ženským aspektem jediné Síly.

Veliká Bohyně je jediná a zároveň trojí, je uctívána jako Panna, Matka a Stařena. Bohyně Panna je nejmladším aspektem Bohyně a souvisí s přibývajícím Měsícem, Bohyně Matka je druhým aspektem Bohyně spojovaným s Lunou v úplňku, Bohyně Stařena stojí na samém konci lunárního cyklu, kdy Měsíce ubývá a noc se halí do temnoty. Wiccani slaví během roku 12-13 tzv. esbatů, svátků Bohyně, a to vždy za úplňku.

Protipólem Bohyně je Rohatý bůh, který je zároveň jejím synem, milencem a manželem. Rohatý bůh je aktivní dokonalá mužská síla, je zosobněním absolutního mužství. Zatímco Bohyně nikdy neumírá, jedním z hlavních rysů Boha je smrtelnost, přičemž jeho život a smrt jsou odvozeny ze slunečního cyklu. O zimním slunovratu se Bůh narodí jako dítě Bohyně a pak vyrůstá do síly a krásy. Na jaře je Rohatým bohem lovu, mladíkem, který postupně sílí roste do plné mužnosti. O svátku Beltain (30. dubna) se z něj stává Falický bůh plodnosti, který je milencem a manželem Bohyně. Vrcholem slunečního cyklu je letní slunovrat, kdy se z Boha stává dospělý muž, manžel a ochránce těhotné Bohyně. Dalším svátkem je Lughnasad či Lammas (31. srpna), kdy se z Krále stává Obětní bůh, který umírá za svou Zemi, skrápí ji svou krví, a ta vydává úrodu. Bohyně, která dala Bohu život, mu jej nyní bere. Bůh sestupuje do podsvětí a stává se jeho vládcem. Když nadejde podzimní rovnodennost, Bůh se naposledy vrací na tento svět, aby odvedl Bohyni s sebou do své říše. O svátku Samhain (31. října) se z Boha stává Bůh smrti a Pán kouzel. Poté postupně splývá s lůnem Velké bohyně a pomalu se rozplývá do temné nicoty. O zimním slunovratu se Bůh opět rodí jako dítě a cyklus se opakuje. Wicca pracuje s konceptem tzv. Kola roku, což je celkem osm svátků, které jsou nazývány sabaty, během nichž se rituálně slaví příslušná část mýtu o Rohatém bohu. Svátky a s nimi spojené rituály tedy odrážejí cyklické dění v přírodě.

Wiccanská rituální struktura se obvykle skládá z úvodního slova, očišťování kruhu a účastníků kouřem a posvěcenou vodou, přivolání čtyř živlů, přivolání božstev, zvyšování energie kruhu, magické práce a následné obřadné hostiny známé jako „koláče a víno“. Používá se množství rekvizit a magických nástrojů a rituály mají velmi detailně promyšlenou symbolickou strukturu, která se poněkud liší mezi jednotlivými iniciačními liniemi. Hlavním účelem rituální praxe je kromě magické práce také rozvoj osobnosti a přímý prožitek jednoty, tajemství života a jeho koloběhu na symbolické rovině. Rituální předpisy jsou zaznamenány v tzv. Knize stínů. Původní verzi tohoto tajného textu vytvořil zakladatel wiccy Gerald Gardner, ale, jak bylo řečeno, docházelo průběžně k mnoha mutacím, takže neexistuje žádná „jediná pravá“ Kniha stínů – každý coven má vlastní verzi.

Wiccanská etika je do značné míry propojená s magií. Často se jako základní pravidlo uvádí „Čiň, co chceš, pokud nikomu neškodíš.“ (tzv. Wiccanské rede). Tato věta je jedna z nejcitovanějších vět o wicce vůbec, ale nevystihuje samotnou podstatu wiccanské etiky. Obecně se totiž neustále vedou různé spory o tom, komu by člověk neměl škodit a co je to přesně „škodit“. „Rede“ znamená „rada, doporučení“, proto wiccani říkají, že nejde o absolutní etickou maximu, ale spíše o praktickou radu, která souvisí se skutečným základem wiccanské etiky, jímž je jakási obdoba karmanového zákona – „Každý čin se ti třikrát vrátí“. Neexistuje zde koncept „hříchu“ v křesťanském slova smyslu. Člověk je vlastně trestán či odměňován sám sebou. Toto pravidlo je zvláště zdůrazňováno v magii (tzv. teorie zpětného odrazu). Samotní wiccané se otázkou etiky podrobně nezabývají, důraz kladou na snahu chovat se slušně, nesnažit se magicky či jinak manipulovat jiné lidi a žít v souladu se svým svědomím. Zde je potřeba zmínit, že wiccané, zvláště v USA, se často silně vymezují vůči satanismu, neboť především fundamentalističtí křesťané je za satanisty považují. Přestože, jak uvidíme, wicca a moderní satanismus mají některé společné kořeny, jedná se opravdu o dva diametrálně odlišné pohledy na svět, které ani s velkou dávkou fantazie nelze směšovat.

Wiccani věří v účinnost magie a magii provozují, ale – a i v tom se výrazně liší od satanistů – odmítají tzv. negativní magii, tj. magii, která způsobuje újmu. Za nepřípustnou negativní magii pokládají i magii manipulativní (za níž považují například i manipulaci s jiným člověkem pomocí milostné magie).

Wicca v České republice

V současnosti (2010) je v naší zemi asi 6 zasvěcených wiccanů, kteří se všichni učí v zahraničí. Nikdo z nich nevyučuje, ani nezaložil coven. Někteří jsou aktivní jako organizátoři v pohanské komunitě nebo vedou vlastní živnost v oblasti esoteriky, ale wiccou jako takovou se veřejně nezabývá nikdo. Kromě toho existuje blíže neurčený počet praktikujících nezasvěcených eklektických wiccanů. Zájemce o iniciaci se tedy musí obrátit na zahraniční coveny a připravit se na nemalé výdaje spojené s cestováním (samotný výcvik je ovšem zdarma), nutností překonat jazykovou bariéru, musí být ochotný studovat a být trpělivý.

V ČR působí blíže neurčených počet neoficiálních domácích covenů, jež, jak název naznačuje, jsou často tvořeny členy jedné rodiny nebo blízkými přáteli, kteří spolu slaví osm svátků. Ačkoliv tu byly určité pokusy, žádný z těchto covenů se nevypracoval ke stabilnímu působení, jež by umožnilo přijímat nové členy do výcviku – zřejmě proto, že chybí lidí s dostatkem zkušeností a často se jedná o velice mladé pohany.

Je otázkou, jaká je budoucnost wiccy u nás, v každém případě její výraznější prosazení předpokládá běh na velmi dlouhou trať.

Analýza zrození nového náboženství

S trochou autorské licence lze říci, že mnohé z toho, co se v duchovní oblasti v druhé polovině dvacátého století zrodilo, bylo počato v polovině první. Tedy v době, kdy působil kupříkladu anglický mág Aleister Crowley (1875-1947) a některé další výrazné osobnosti okultní scény. Právě v této době, jež prorokům alternativních duchovních směrů příliš nepřála a mnozí z nich se potýkali s bídou a nepochopením, se zrodily impulsy, které kupříkladu vdechly nový život staré ideji satanismu (viz článek Mýtus a rituál novodobého satanismu, Živel č. 32), které přetvořily již dosti strnulý klasický evropský hermetismus v magii a mystiku plnou dosud nevídané imaginace zrozené z Crowleyho thelémského učení, které inspirovaly různé směry hnutí New Age i chaosmagickou revoluci v magii, jejíž základy položil další významný anglický mág Austin Osman Spare (1886-1956), a v neposlední řadě také impulsy, jež nastartovaly čarodějnický revival v podání Geralda Brosseau Gardnera (1884-1964), zakladatele náboženství, jež posléze vešlo ve známost pod názvem wicca.

Abychom porozuměli vzniku nového náboženství, je třeba porozumět jeho inspiračním zdrojům, které lze rozdělit na faktické a mýtické. Faktickými zdroji myslím reálně existující spirituální směry, jež se v dané době na zformování směru nového podílely. Jako mýtické označuji ty zdroje, které dodávají novému směru hloubku, osobitost a vnitřní smysl. Například v případě křesťanství jsou faktickými zdroji původní Ježíšovo učení (o němž toho ovšem mnoho nevíme) v souvislosti s tehdejší židovskou religiozitou, náboženské myšlení helénistického Středomoří, solární mýty atp. Mýtickým zdrojem jsou evangelijní příběhy o Kristově působení, smrti a vzkříšení. Mýtický zdroj může být (a nejspíš dokonce musí být, aby fungoval!) do značné míry fikce. Podívejme se nyní, jak a z jakých zdrojů se zrodila působivá tradice wiccy.

V oblasti faktických zdrojů zde máme evropský okultismus a s ním spojené okultní řády založené na iniciačních stupních, po nichž adept postupně stoupá vzhůru na základě dosažené úrovně vzdělání, schopností a porozumění mystériím řádu. Inspiračním zdrojem pro vznik a strukturu okultních řádů bylo svobodné zednářství, zvláště pak ve svých esoteričtějších variantách. Zednářství dalo vzniknout myšlence lóží, iniciačních stupňů a jejich obsahu, požadavku osobního zasvěcení a v neposlední řadě také požadavku, aby adept uchovával tajemství, jichž se mu dostalo. Podobnou strukturu nalézáme již ve starověkých mysterijních kultech, například v mithraismu, jedná se dle mého názoru o způsob organizace, který se v dějinách průběžně objevuje vždy, nastanou-li k tomu vhodné podmínky, jako je zpochybnění tradiční religiozity a snížení míry kontroly mocenských struktur nad náboženskou oblastí. Totalitní moc mnohokrát ukázala, že je schopna v krátké době různá tajná společenství účinně zlikvidovat, utajení tedy funguje spíše jako forma rituálu než jako efektivní způsob, jak přežít v nepřátelském prostředí.

Gardner byl zednář a posléze se stal i členem okultního řádu, konkrétně Ordo Templi Orientis (dále O.T.O.), což byl nábožensko-magický řád založený roku 1885, jehož hlavou se stal roku 1922 Aleister Crowley, jenž jeho učení postupně přetvořil v intencích své okultní filosofie zvané theléma, což je okultně-mystické učení spočívající ve víře v (potenciální) božství každého jednotlivého člověka, přičemž úkolem člověka je nalézt a konat svou Pravou vůli, což znamená porozumět svému údělu v řádu světa a zrealizovat jej; to mimo jiné znamená zbavit se dualistického způsobu myšlení (například v oblasti dobra a zla) pomocí magických technik, včetně technik sexuálně magických spočívajících ve spojování protikladů a také sloužících k překonávání zábran (tedy dělení na správné-špatné, přijatelné-nepřijatelné atd.). Krédem thelémy je citát ze svaté Knihy zákona (která byla Crowleymu nadiktována v roce 1904 v Káhiře) „Dělej co ty chceš, ať je cele zákon.“, což neznamená, jak někteří tvrdí, „Dělej si co chceš.“ nýbrž „Učiň svou Pravou vůli celým svým zákonem.“ Každý člověk je dle thelémského učení hvězda, je středobodem svého vlastního universa a je zodpovědný sám za sebe; k Bohu se nevzhlíží, hledá se v nitru člověka. Dalším důležitým thelémským motivem je myšlenka dynamických protikladů mužského a ženského principu v universu v podobě „bohyně“ Nuit a „boha“ Hadita (slovo „bůh“ je zde zavádějící, nejedná se o entity, ale o elementy universa, kde Nuit je prostor, což jest souhrn možností všeho druhu, a Hadit je kterýkoliv bod, jenž tyto zkušenosti zakouší).

To vše je okořeněno barvitou pseudoegyptskou a především úchvatnými Crowleyho vizemi inspirovanou mytologií. Dodejme už jen, že Crowley sám byl, jak se na proroka sluší a patří, velmi ambivalentní postavou. Na jednu stranu neuvěřitelně a všestranně tvůrčí a inspirativní typ člověka, jenž fascinujícím způsobem ovlivnil budoucí vývoj evropské magie, na stranu druhou bezohledný sociopat přivádějící své bližní (především ženy) k nervovým zhroucením.

Gardner se s Crowleyem setkal krátce před jeho smrtí, byl zasvěcen do sedmého stupně O.T.O., a dle badatelů hrál Crowley klíčovou roli coby inspirační zdroj Gardnerovy myšlenky založit nové pohanské náboženství. Poté, co se dostaly na veřejnost materiály gardneriánské wiccy, se ukázalo, rituály v původní Gardnerově Knize stínů byly odvozeny z rituálů provozovaných v O.T.O. (za sebe dodávám, že znalce to přímo praští do očí!). Thelémské učení o Nuit a Haditovi, tedy o mysticky pojímaném ženském a mužském elementu universa, rovněž zjevně hrálo v utváření nového náboženství významnou roli. Způsob, jakým jsou polarity Nuit-Hadit prezentovány v Knize zákona, se velmi podobá pojetí Bohyně a Boha ve wicce. Podstatné je, že v obou případech se jedná o základní principy světa. Co se organizační struktury týče, je wicca se svými třemi stupni zasvěcení a samosprávností covenů spíše odvozeninou zednářství než okultních řádů.

Opusťme nyní thelémský okultismus a podívejme se na další inspirační zdroje, jež mu časově předcházely. Gardner vedl zajímavý a dobrodružný život (z prostorových důvodů budeme uvádět jen údaje relevantní k tématu), byl mimo jiné amatérským antropologem a archeologem, znalcem zbraní, spisovatelem, a většinu svého života strávil v jižní a jihovýchodní Asii. Zajímal se o náboženství, zvyky a magii různých asijských lokálních kultur. Studoval problematiku čarodějnictví, psal na toto téma a toužil po akademickém uznání. Zabýval se též spiritualismem a médiumstvím a věřil, že se mu podařilo navázat kontakt s mrtvými příbuznými. Věřil v reinkarnaci. V roce 1939 se stal na krátkou dobu členem společnosti Corona Fellowship of Rosicrucians, ale brzy byl jejich praktikami rozčarován. V tomto společenství se však setkal se skupinou lidí, kteří jej v roce 1939 přivedli ve vesnici Christchurch v oblasti New Forest v jižní Anglii do domu Dorothy Clutterbuckové… A zde končí zřetelná fakta a začíná mýtus. Mýtus, popsaný v Gardnerově knize Moderní čarodějnictví (orig. Witchcraft Today), která vyšla poprvé v roce 1954, zní ve stručnosti takto: V roce 1939 navštívil na výše uvedené adrese v doprovodu přátel dům místní vlivné a bohaté dámy Dorothy Clutterbuckové (1880-1951), kde se setkal s jedním z posledních anglických čarodějných bratrstev, tzv. New Forest covenem, a byl do něj zasvěcen. Tvrdí, že se jedná o přežívající předkřesťanské náboženství – kult Rohatého boha– jehož původ leží v prehistorickém náboženství doby kamenné. Dalšími vlivy, které wicca v průběhu dějin nasála, vidí Gardner v Egyptě, starém Římě a Řecku i v předkeltské rase tzv. Malých lidí. Má se jednat o prastarou nepřetržitou iniciační tradici… Gardner tak podpořil teorii britské egyptoložky a antropoložky Margaret Murrayové (1863-1963), která tvrdila, že středověký hon na čarodějnice byl pokusem o likvidaci posledních zbytků původního předkřesťanského náboženství a psala o uctívání Rohatého boha. Její teorie byly ovšem více fantazií než vědou a byly spolehlivě vyvráceny. Její kniha The Witch-Cult in Western Europe, jež byla vydána v roce 1921, si však získala ve své době velkou popularitu. Nyní před sebou máme dvě racionální možnosti: Buď si Gardner New Forest coven vymyslel a čarodějnickou kariéru připsal paní Clutterbuckové, jež byla v době vydání jeho knihy již po smrti a nemohla se tudíž ohradit, proto, že šlo o lokálně významnou osobnost, nebo nějaký coven skutečně existoval. Pro první variantu hovoří to, že se Clutterbucková nikdy k čarodějnictví nepřihlásila (ale nutno připomenout, že v Anglii bylo čarodějnictví trestné do roku 1951!), pro druhou pohansky laděná poesie zachovaná z pozůstalosti paní Clutterbuckové. V tom případě, jak se domnívají historikové, by tento coven mohl být čarodějnickým „revivalem“ inspirovaným knihou Margaret Murrayové. Je také možné, že pravda je někde uprostřed – tedy že Gardner skutečně byl zasvěcen, ale vše posléze patřičně přibarvil. V každém případě je třeba vzít v potaz skutečnost, že wiccanské myšlenky jsou prokazatelně inspirovány thelémou, s níž se Gardner seznámil až později, a především, že iniciační rituály gardneriánské wiccy jsou inspirovány rituály O.T.O., kam Gardner vstoupil až v roce 1947. Byl-li tedy v roce 1939 iniciován, muselo jít o jinou iniciaci, než jakou zveřejnil ve své verzi Knihy stínů.

Nutno dodat, že dnešní wiccani už vesměs nevěří v doslovnou pravdivost Gardnerovy knihy, podobně jako mnozí křesťané nevykládají doslovně Bibli. Dokonce je třeba říci, že wiccani jsou velmi nedogmatičtí a polemika s gardnerovským mýtem pro ně jistě představuje mnohem menší (pokud vůbec nějaké) trauma, než biblická kritika pro křesťany. Setkal jsem se ovšem i s hlasy, že „wicca není jen Gardner“ a měl jsem pocit, že se mi dotyčný wiccan snaží sdělit, že šťourat do historie vzniku tohoto náboženství vlastně není potřeba… Přesto se domnívám, že wiccani se opravdu nemají za co stydět a mohou se směle ke Gardnerovi hlásit: Aleister Crowley, zakladatel thelémy, falšoval svou biografii, Anton Szandor LaVey, zakladatel moderního satanismu, falšoval svou biografii, Gerald B. Gardner, zakladatel wiccy, falšoval svou biografii… Zdá se, že falšování vlastní biografie je pro novodobé proroky jaksi esenciální. A řekl bych, že nejen pro ty novodobé! Dokonce se domnívám, že skutečné náboženství bez notné dávky úpravy reality ve prospěch mýtu ani vzniknout nemůže.

Dalším inspiračním zdrojem, jenž ideu Rohatého boha inspiroval, je představa tehdejších srovnávacích mytologů, z nichž nejvlivnějším byl bezpochyby James George Frazer (1854-1941), o takzvané umírajícím a znovuzrozujícím se bohu, přičemž Frazer tvrdil, že všechny tyto mýty jsou ozvěnami rituálů určených k obnovení plodnosti polí. Tato teorie byla vážně zpochybněna pro svůj obtížně obhajitelný redukcionismus. Gardner bezpochyby Frazerovu fenomenální Zlatou ratolest a další antropologická a folkloristická díla četl. Pak již nebylo obtížné sestavit mýtus o rodícím se a umírajícím bohu. Je třeba si uvědomit, že takzvané Kolo roku, tedy cyklus osmi svátků představujících milníky na cestě slunečního božstva, sice vychází ze starších tradic, především keltské a germánské, ale v podobě, v jaké s ním wicca a další novopohanské směry pracují, není nikde historicky doložen. Jedná se o moderní konstrukci, byť z části opravdu inspirovanou původní předkřesťanskou religiozitou.

Další významnou a vlivnou fikcí, jež se na zrodu wiccanského mýtu podílela, byla Bílá Bohyně: Historická gramatika poetického mýtu (orig. The White Goddess: a Historical Grammar of Poetic Myth) – kniha básníka, prozaika a amatérského historika Roberta Gravese (1895-1985), poprvé publikovaná v roce 1948. Graves v ní předpokládá existenci trojné bohyně, evropské bohyně zrození, lásky a smrti, inspirované a reprezentované fázemi Měsíce, a která je v pozadí nejrůznějších pohanských mytologií. Jejími třemi podobami jsou Panna (přibývající Měsíc), Matka (úplněk) a Stařena (ubývající Měsíc). Gravesovo dílo bylo podrobeno zdrcující kritice, jeho metoda je založená na špatné filologii a překonané archeologii, poetická inspirace, kterou Graves používá, jako vědecká metoda obstát nemůže. Přesto toto dílo bylo a stále je důležitou inspirací novopohanského myšlení, přičemž část novopohanů odmítá vědeckou kritiku Bílé bohyně, část ji pokládá za pravdivou z duchovního, nikoli však z historického hlediska. Stručně řečeno: Bílá bohyně je novodobým mýtem stejně jako mýtus o nepřetržité iniciační tradici, jejíž pochodeň přinesly čarodějnice až do současné doby. V raných Gardnerových dílech se myšlenka trojné bohyně neobjevuje a je celkem zjevné, že se opět nejedná o nějakou starobylou tradici, ale o vtělení myšlenek obsažených v Gravesově knize. Původní podobu wiccy významně ovlivnila také velekněžka Doreen Valienteová (1922-1999), o níž se hovoří jako o matce moderního čarodějnictví a jež se stala členkou Gardnerova covenu. Valienteová přispěla hlavně pasážemi o uctívání Bohyně a zřejmě to byla ona, kdo vnesl do wiccanského myšlení Gravesovy myšlenky. Také přepracovala původní Gardnerovu Knihu stínů, z níž odstranila mnoho pasáží pocházejících od Crowleyho, jelikož se obávala jeho špatné reputace. Wicce a čarodějnictví se věnovala po zbytek života a napsala na toto téma množství knih.

Nyní shrňme všechny zmíněné inspirační zdroje:

Novodobý evropský okultní mysticismus, konkrétně Crowleyho theléma, iniciační řádové uspořádání mající v novodobé historii kořeny ve svobodném zednářství, z části překonané (Frazer), zčásti zcela vyfabulované (Murrayová, Graves) kulturně antropologické a religionistické teorie.

A nyní pozor, přijde kouzlo!

Z této směsice idejí pocházejících vesměs z první poloviny dvacátého století a majících kořeny ve století devatenáctém, vznikne něco, z čeho je opravdu cítit (i pro vnějšího pozorovatele) něco zatraceně autentického, něco, co modernímu člověku skutečně zprostředkovává kontakt s něčím archaickým. Wicca je v tomto smyslu podobným fenoménem, jako například svobodné zednářství. Má ducha, je životaschopná a stala se to součástí kultury.

Závěr

Wicca oslovuje v člověku cosi archaického, dobře ladí s magickým způsobem myšlení, působí na lidskou obrazotvornost a zprostředkovává hluboké duchovní prožitky. Otázkou ovšem je, nakolik je v tomto případě vhodný termín „pohanství“. Pohanství totiž nikdy nepracovalo s tak obecnými abstrakcemi, jako jsou Bůh a Bohyně ve wiccanském pojetí. Pohané věřili ve své bohy a nevěřili, že všichni bohové jsou projevy jednoho Boha a všechny bohyně aspekty jedné Bohyně. Takové myšlení jim nebylo vlastní (zatímco bezpochyby bylo vlastní Gardnerovi, stejně jako ostatním novodobým okultistům). Na druhou stranu vliv wiccy na vývoj novopohanství je nesmírný a zasloužil by si samostatnou studii.

Wicca samozřejmě Gardnerem a Valienteovou nekončí. Další dějiny wiccy jsou dějinami osobností, které základní Gardnerův tvůrčí impuls dále rozvíjely, měnily a upravovaly, což ostatně dokládá velkou sílu původní myšlenky.

Pomineme-li ty, kteří se k wicce hlásí jen povrchně a záhy ji opouštějí, pak opravdová, tj. poctivě praktikovaná, wicca nikdy nebude masovým hnutím. Věřím však, že se bude i nadále rozvíjet a bude i v budoucnu zajímavým způsobem obohacovat lidskou kulturu.

Literatura a zdroje

ACHRER, Jakub („Zahrada“). Wicca – První zasvěcení. Praha : Volvox Globator, 2005.

CUNNINGHAM, Scott. Keltská přírodní magie Wicca. Olomouc : Fontána, 2002.

CROWLEY, Aleister. Liber AL vel Legis (Kniha zákona). Brno : Horus, 1997.

GARDNER, Gerald, B. Moderní čarodějnictví. Praha : Grada, 2009.

GARDNER, Gerald, B. The Gardnerian Book of Shadows. Původní Gardnerova Kniha stínů. Je k dispozici online: http://www.sacred-texts.com/pag/gbos/

GRAVES, R. The White Goddess : a Historical Grammar of Poetic Myth. Manchester: Carcanet, 1997.

KRATOCHVÍLOVÁ, Zoe. Novopohanské hnutí Wicca. Bakalářská diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita – Ústav religionistiky, 2009. (práci je možné stáhnout na adrese: http://is.muni.cz/th/179006/ff_b/Bakalarska_prace.doc

POLÁK, Jaroslav. Aleister Crowley a thelémité. Bakalářská práce. Masarykova univerzita – Ústav religionistiky, 1999.

Online: http://alexandr.ritual.cz/via/crowley/crowley.php3

STARHAWK. The Spiral Dance. 20th Anniversary Edition. San Francisco: Harper, 1999.

Revue Horus. Ročníky 1990 – 1995, HORUS, Brno.

Čarovné zrcadlo – sekce wicca: http://www.carovnezrcadlo.cz/wicca-carodejnictvi

Zde mimo jiné nalezne inspiraci hledající, který by rád do wiccanského proudu vstoupil.

Moje kniha stínů: http://moje-kniha-stinu.blog.cz

Sympatický blog praktikujícího eklektického wiccana dávající možnost nahlédnout do každodenního života a úvah člověka, který wiccu praktikuje i s ženou a dětmi už roky.

WICCA.CZ http://www.wicca.cz

Stránky vytvořené „Zahradou“ a dalšími lidmi. Dnes již statické, ale dobrý zdroj.

http://en.wikipedia.org/wiki/Wicca – a další odkazy. Téma je na anglické Wikipedii zpracováno do velkých detailů, je kvalitně ozdrojované a hodí se k dalšímu studiu.

Advertisements

Komentáře: 11

Filed under Filosofie a religionistika

11 responses to “Wicca – nové staré náboženství

  1. Allegor

    Minulou středu byla v jedné brněnské hospodě vášnivá debata o tom, jestli je Wicca pohanství…nakonec se došlo k tomu, že není, že vychází spíš z moderního západního esoterismu.

  2. petr

    staré a novéwiccani,keltové,slované,altlantidané,lemuřané…všichni se přišli podívat na Bod zlomu…a nasát nový vítr@……………..

  3. Na otázku zda Wicca je, nebo není pohanství, neexistuje jednoznačná odpověď. Kromě Thelemy, Zednářství, Zlatého Úsvitu apod. měla Wicca už od svého počátku tendenci čerpat inspiraci ze i starých pohanských kultů. Dnes je tato tendence patrně ještě silnější, než v 50.letech min. století. Ve Wicce není nakázáno, jakým způsobem je nutné vnímat bohy a tak zde vedle sebe existují wiccani panteisté i wiccani polyteisté. Upírat pohanství wiccanovi, který ctí bohyni Artemis, boha Cernnuna, či Wodana, by byl asi nesmysl.

  4. Allegor

    V té debatě padal ten argument, že Wicca tak, jak ji chápe valná většina stoupenců, nic nerekonstruuje, ale naopak naplňuje moderní esoterismus "dávnou" symbolikou, zatímco pohanství se snaží přenést staré tradice do dnešní doby tak, aby byly aktuální. Ale samozřejmě řada pohanů také nic nerekonstruuje. A je fakt, že hodně pohanů se od wiccy distancuje kvůli její velmi špatné veřejné image.

  5. Ano, Wicca nic nerekonstruuje, přesto mnoho wiccanů ctí staré bohy, studuje a praktikuje dávné pohanské zvyky, pracuje s Runami, Ogamem apod.Jak říkám, tady se jednoznačné odpovědi nedobereme, posuzovat bychom museli každého jednotlivce. Zajímalo by mě, jestli u té debaty v brněnské hospodě byl také nějaký wiccan a pokud ano, co říkal.

  6. Allegor

    Ne, Wiccan tam nebyl, právě jen "pohanka," resp. spíš taková blízká sympatizantka pohanství.Za sebe si myslím, že většina pohanů, co se od wiccy distancují, to dělá proto, že má wicca u širší veřejnosti nedobrou pověst "dětské hry."

  7. Za wiccana se totiž může vydávat každý puberťák, který si o tom přečetl jednu knihu, jak o tom píše Kojot v tomto článku. Posuzovat podle těchto exotů celou Wiccu je ale dost nešťastné.

  8. Allegor

    To, že Wicca není pubertální hra, samozřejmě vědí lidé pohybující se kolem toho + religionisté a podobná havěť, ale v očích širší veřejnosti, pokud vůbec o Wicce slyšela, to prostě je hra šetnáctiletých holčiček, co si doma zapalují svíčky, bohužel. Máš to jako s metalovou hudbou – pro insidery je směšná ta představa opilého primitiva s mastnými vlasy, co nosí na krku obrácený pentagram, o kterém neví, co znamená, a vrcholem jeho intelektuální pouti životem je ušmudlaný výuční list z nějakého pochybného ústavu, ale 90% lidí takovou představu má – nehledě na skutečnost, která je taková, že mezi metalisty je rozhodně větší koncentrace vysokoškoláků než mezi populací celkově.

  9. Velmi seriózní článek. Marně přemýšlím, kdy jsem naposledy četl tak kvalitní pojednání k tématu. Autor disponuje pozoruhodnou schopností hledání faktů v hromadách balastu. Mimochodem o tom, co se dělo v oblasti New Forest ve třicátých letech, existuje velmi zajímavá literatura. Podrobně se tímto tématem zabývá zejména pan Philip Heselton v knihách Wiccan Roots a Geralnd Gardner and the Cauldron of Inspiration. Už Doreen Valiente ve své studii k této otázce vyslovila domněnku, že ústřední postavou nebyla Dorothy Clutterbuck, ale jistá paní Edith Woodford Grimes. Tuto tezi následně potvrdil výzkum profesora Huttona i zmíněného badatele, pana Heseltona.

  10. @Zahrada: Díky a díky za doplňující informace.