Před nedávnem jsem se zabýval problematikou nevinných obětí coby daně za šíření těch či oněch politických idejí, a v té souvislosti jsem si předsevzal trochu nahlédnout do historie jedné z nejšílenějších epizod v dějinách komunismu, vlády Rudých Khmérů v Kambodží v letech 1975-1979. Výsledkem je několik zajímavých souvislostí a krátká úvaha o problému revoluce.
Předně, než nějaký ideologicky řádně naprogramovaný antikomunista, kterých je bohužel všude plno, začne (aniž by četl zbytek článku, což je rovněž častým zjevem) řvát něco ve smyslu, že zpochybňuji míru Pol Potovy hrůzovlády – nezpochybňuji. Byla to hrůzovláda, respektive kolektivní šílenství, jež by si nikdo soudný nepřál zažít. Nicméně všechno má své kořeny a na ty se obvykle zapomíná. Je tedy na čase je připomenout.
Fakt č. 1: V letech 1969 až 1973 americké bombardéry, pokoušející se zničit severovietnamské základny v Kambodži, z nichž mnohé nikdy neexistovaly, zabily více než půl milionu kambodžských zemědělců. Kobercové bombardování ze strany USA však dle analytiků mělo svůj podíl i na podpoře Rudých Khmérů obyvatelstvem. Zhoršující se situace v zemi měla za výsledek i opakovaný vstup jihovietnamských jednotek do země na podporu vlády v Pnompenhu. Na Kambodžu, přestože jí nikdy nebyla vyhlášena ze strany USA válka, bylo svrženo o 50 % více amerických bomb, než během druhé světové války na Japonsko.
Fakt č. 2: Bilance Pol Potových obětí z let 1975 – 1979 kolísá mezi 250 000–3 000 000; Kambodža měla celkem 7 000 000 obyvatel. Jen menšina obětí byla popravena, většina zemřela hladem, nemocemi a vyčerpáním. Třetina až polovina veškerého obyvatelstva Kambodže za vlády Rudých Khmerů onemocněla nebo hladověla, případně obojí.
Bilance: Spojené státy jsou jsou za stejné období co se nevinných obětí týče nanejvýš šestkrát (v případě nejvyššího odhadu počtu Pol Potových obětí) horší než jeden z nejhorších tyranských režimů všech dob. Pokud by měli Rudí Khmérové na svědomí jeden a půl milionu Kambodžanů, byli by jen třikrát “výkonnější“ než Spojené státy americké. Laskavý čtenář jistě uzná, že to již stojí za zmínku.
Než se dostanu k obecnější úvaze o rizicích revoluce, ukončím tuto část malou perličkou: Pol Pota a jeho boj proti Vietnamu podporovali Reagan a Thatcherová. Ano, toho Pol Pota, jehož antikomunisté, obvykle současně uctívající Reagana a Thatcherovou, používají jako argument proti komunistům (byl to mimochodem socialistický Vietnam, jenž Kambodžu od hrůzovlády osvobodil).
Pokročme dále: Když se podíváme na situaci, v níž se nacházeli Kambodžané v první polovině sedmdesátých let, není vůbec divu, že Rudé Khméry podporovali. Agrese USA, vláda, která s tím nic nedělá, nevinné oběti, rostoucí frustrace… Ne, opravdu není čemu se divit. Problém je, že když vypukne násilná revoluce, je strašně ošidné předvídat, jak se zvrtne. Revoluce je něco jako kvantová “vlnová funkce“, která může “zkolabovat“ do bezpočtu podob. Může a nemusí přinést zlepšení situace. Může a nemusí vyvolat na tento svět všemožné démony (viz Karikova kniha Brány meonu). Nicméně pokud frustrace ve společnosti dosáhne míry, kdy lidé jsou ochotni riskovat cokoli, pak se společnost mění v sud s prachem a nějaká ta jiskra se často najde. Pakliže se v reálné politice činné výrazně levicové síly snaží o reformu společnosti, o změnu jejího stupidního, tedy sebedestruktivního v Koukolíkově smyslu, neoliberálního kurzu a boj proti imperiálním snahám USA, snaží se tím tak mimo jiné i zabránit nekontrolovatelnému výbuchu revoluce, protože nejspíš velice dobře vědí, že takový výbuch by mohl snadno smést i je. Pakliže je tedy Pol Pot argumentem proti nějaké ideologii, pak je argumentem proti americkému imperialismu, neboť bez něj by se k moci nejspíš nikdy nedostal.