Miloslava Ransdorfa, historika, filosofa a politika, jsem si coby vzdělance a prudce inteligentního člověka velice vážil i v době, kdy o mém politickém přesvědčení bylo možno říci, že bylo naivně pravostředově liberální. O to víc mne pochopitelně začal zajímat ve chvíli, kdy se ručička mého politického kompasu na základě nového promyšlení společenské reality stočila výrazně doleva.
Není tedy divu, že jsem s nadšením sáhl po knize, v níž píše o svém životě a komentuje politické události před i polistopadové. A musím rovnou říci, že se jedná o poněkud zvláštní, leč rozhodně zajímavý, slepenec textů, které k sobě původně zjevně nepatřily, ale bylo praktické je vydat v jednom svazku.
Začne-li čtenář pěkně popořádku, a já jsem ten typ čtenáře, který – možná někdy k vlastní škodě – nerad přeskakuje, začte se do autobiografie nazvané Autobiografie vlka samotáře aneb o všem a o ničem, v níž nás autor seznamuje se svými předky, svým dětstvím a mládím, s filosofy, kteří jej inspirovali a s mnohým dalším. Dlužno říci, že na textu je hodně poznat, že Miloslav Ransdorf, jakkoli je, jak uvidíme, velice čtivý, pakliže píše úvahu či esej, není zvyklý psát vyprávění. Tím nechci říci, že by to byla nějaká literární katastrofa k neučtení, to v žádném případě. Jedná se o takové standardní či, možná lépe, kompetentní povídání, ale to, co zaujme, jsou především fakta a perličky – například se dozvíme, jak byl v době počátků normalizace Ransdorf na recitační soutěži kritizován za volbu sumerské básně Nářek nad zkázou města Uru. Navzdory poněkud klopotnému stylu je však obsah celkem zajímavý, navíc se v něm setkáme s několika zajímavými exkurzy do historie, v nichž se i – což u historika nepřekvapí – zlepšuje i stylistika. Zajímavé povídání o Prognostickém ústavu a jeho význačných osobnostech v závěru textu pak předjímá, co bude dál.
Nicméně skutečně zajímavá a vícerého čtení hodná se kniha stává zhruba v polovině, kde začíná oddíl nazvaný Lesk a bída české politiky, v němž se autor zabývá kritikou myšlení a praxe nejvýznačnějších postav polistopadové politiky – Václava Havla, Petra Pitharta, Václava Klause, Valtra Komárka a Miloše Zemana, a dále pak analýzou význačných momentů polistopadové historie. Tato část stojí za více než jedno přečtení a hodlám se k ní v dohledné době vrátit. Pokud by zde čtenář čekal nějaké plamenné odsudky zmíněných politiků, rozhodně by se v autorovi zklamal. Miloslav Ransdorf přistupuje ke svým analýzám velmi poctivě a jde do hloubky, umí ocenit kladné vlastnosti svých politických oponentů a pokud kritizuje, podloží svá tvrzení velmi kvalitní argumentací. Patrně nejvíc mne zaujala kritická analýza Havla a jeho Nepolitické politiky a pak esej věnovaný Václavu Klausovi. Kromě vlastní polemiky s danými osobnostmi se zde setkáme s obecnými a velmi zajímavými postřehy týkající se našich nedávných dějin.
Poslední část knihy nazvaná Bezpečný domov, otevřený svět obsahuje analýzu společenské situace ve světě, v Evropě, i u nás a vize do budoucna. Je to zajímavé čtení, ale je vidět, že bylo psáno koncem minulého tisíciletí a leccos z toho už pochopitelně není aktuální. Nicméně s ideálem demokratického rudozeleného socialismu orientovaného na emancipaci člověka, solidaritu, odpovědnost a ochranu přírodního dědictví lze jedině souhlasit. Ransdorf odmítá nový vlastnický převrat, mluví-li o revoluci, má na mysli revoluci hodnotovou a participační, veškerým smyslem jeho snažení je úsilí o novou společenskou racionalitu. Komunisté podle něj nasbírali obrovské množství pozitivních i negativních zkušeností a mají potenciál tyto zkušenosti produktivně zhodnotit.
Velice sympatické je, jak autor pracuje s marxismem a jak jej adekvátním způsobem využívá jako účinný nástroj analýzy dějin a společnosti. Čtenář si díky tomu uvědomí, že marxismus není nějaký soubor pouček, jak byl, ve své zdeformované podobě, vnímán, ale velice použitelný interpretační nástroj. Velice se těším na Ransdorfovo Nové čtení Marxe, doufám, že se k němu tento rok dostanu.
Kritik z krajně levicových pozic by mohl Ransdorfa odmítnout jako málo revolučního myslitele, který je plně integrován do současného modelu buržoazní společnosti, jíž chce reformovat a nikoli svrhnout. Upřímně řečeno si myslím, že nic jiného v praktické politice ale ani dělat nelze, protože revoluce v klasickém slova smyslu, tedy politické a majetkové převraty, přicházejí ve chvílích, kdy je frustrace většiny lidí natolik nesnesitelná, že lidé jsou ochotni riskovat vše jen aby nastala jakákoli změna, a žít pouze v očekávání revoluce a nedělat nic pro zlepšení života lidí tady a teď, je přesně to, co kritizoval Čapek ve svém eseji Proč nejsem komunistou. Revoluce opravdu může být hodnotová a nemusí při ní téct krev. V mnoha směrech k takovým revolucím již několikrát došlo, například co se týče odstranění apartheidu či ženských práv. Doufejme tedy, že spravedlivější společnost lze nastolit nenásilnou cestou postupného formování nové společenské racionality v Ransdorfově uvážlivém duchu…
Ale zpět ke knize: Jedinou výtku, kterou mám, je nedobře odvedená redakční práce. Překlepy a místy zbytečně se opakující prakticky tytéž pasáže v různých textech (z toho je poznat, že kniha byla “slepena“ z různých textů) působí poněkud rušivě. Ale nejedná se o významný detail.
Knihu doporučuji všem, kdo nemají v hlavách ideologickou slámu a jsou ochotni přemýšlet o politice, našich nedávných dějinách a o vizích do budoucna. Myslím, že Ransdorf může být zajímavý i pro pravicově zaměřené čtenáře, pakliže budou ochotni vést s autorem nepředpojatý dialog. Na druhou stranu pro extrémisty zprava i zleva by byl zřejmě zcela nepřijatelný.