Před katastrofou?

V roce 1945 vydal C. G. Jung slavnou úvahu Po katastrofě, v níž se zamýšlel nad problémem viny německého národa za hrůzy druhé světové války. Nyní je již zjevné, že stejně jako první, tak ani druhá světová válka nebyla válkou, jež ukončila všechny války. Naopak se zdá, že máme velký důvod k znepokojení. V následujícím eseji se kriticky zamýšlím nad Jungovou analýzou a z její perspektivy pak nad aktuálním stavem světa a možnými vyhlídkami do budoucna.

Po katastrofě

Carl Gustav Jung (1875-1961), zakladatel analytické psychologie, se proslavil mimo jiné i svou diagnózou německého národa v souvislosti s nacismem a rozpoutáním druhé světové války. Za klíčové faktory, kvůli nimž německá neuróza skončila událostmi nikoli nepodobnými mýtickému Ragnaröku, pokládá ve svém eseji Po katastrofě i jinde (viz též např. Doslov k ‚Rozpravám o současných dějinách‘ a Boj se stínem) kolektivismus a vzdání se individuální odpovědnosti. To pak vedlo k realizaci ničivé stránky prastarého archetypu germánského vládce bohů, což předjímal již v v eseji Wotan z roku 1936, kde napsal: „Co je však více než zvláštní – do jisté míry opravdu pikantní – že starověký bůh bouře a zuřivosti, dlouho nehybný Wotan, procitá jako vyhaslý vulkán k nové činnosti v civilizované zemi, o které se dlouho myslelo, že středověk přerostla.“ (Jung, 2009, s. 1.)

Dalším důležitým aspektem Jungovy analýzy je pojem „psychologické kolektivní viny“, jíž odlišuje od viny čistě morální či právní: „Psychologický pojem viny popisuje iracionální existenci subjektivního pocitu viny (nebo vědomí viny) nebo existenci objektivně přičítané viny (nebo imputované účasti na vině). O iracionální existenci objektivně přičítané viny jde například v případě, že je člověk členem rodiny, která měla neštěstí, že byla zhanobena zločinem rodinného příslušníka. Je přitom naprosto jasné, že ten člověk nemůže být činěn odpovědným ani právně ani morálně; ‚atmosférická vina‘ se však projevuje už v tom, že člověku připadá jméno vlastní rodiny zhanobené, a trapně se ho dotýká, když je slyší vyslovovat cizími lidmi.“ (Jung, 1994, s. 156.)

Psychologická kolektivní vina je dle Junga tragickým prokletím, jež se týká spravedlivých i nespravedlivých, pakliže se vyskytli v blízkosti místa, kde se hrůza odehrávala, a přesto, že rozumný člověk nebude tuto kolektivní vinu přeměňovat na vinu individuální, je množství těch, kteří rozumní nejsou. „Proto je kolektivní vina sice velice starou a primitivní, magickou nečistotou, avšak právě kvůli všeobecně rozšířenému nerozumu vysoce reálnou věcí…“ (Jung,1994, s. 157.)

Na konci Doslovu k ‚Rozpravám o současných dějinách‘ si pak klade otázku: „Dokáže se lidstvo vzdát možnosti zahrávat si s válkou?“ (Jung (1994), s. 191.)

Cílem mého eseje bude zamyslet se nad tím, zda není dichotomie individuální odpovědnosti a kolektivismu příliš zjednodušující, jak chápat princip „psychologické kolektivní viny“ v kontextu současné dějinné situace, jaké předzvěsti možné budoucí katastrofy se projevují na kolektivní úrovni, především ve filmovém umění a v populárních memech, jakými jsou například konspirační teorie, a konečně jako možné řešení navrhnout směřování k nějaké nové formě komunitarismu coby přirozenému středu mezi individualismem a kolektivismem.

Koncept psychologické kolektivní viny

Nejprve se zastavím u „psychologické kolektivní viny“. Tento koncept velmi dobře koresponduje s objevy současných sociálních psychologů Jonathanem Haidtem a Paulem Bloomem. Haidt ve své teorii tzv. „morálních receptorů“ (jimiž jsou péče, spravedlnost, loajalita, autorita, čistota), jež lze chápat jako pět základních vrozených nastavení morální mysli, dospívá k závěru, že liberálové a demokraté akcentují intuice pramenící z některých morálních receptorů a ignorují jiné. Liberálové upřednostňují péči a spravedlnost, opovrhují autoritou a čistotu považují za mravně irelevantní. Jsou otevřeni novým ideám a kreativní, posunují společnost dál. Konzervativně orientovaní lidé zdůrazňují, jak křehká je soudržná pospolitost a jak těžké je ji vybudovat. Protože komunity se silnými vnitřními vazbami jsou z hlediska kulturní evoluce důležité, Haidt považuje konzervativní pohled na svět za přínosný. (Haidt, 2008 a Haidt, 2010) Ze stejného důvodu vidí pozitivní roli náboženství v dějinách lidstva. (Haidt, 2007) Princip čistoty v morálce odpovídá „etice božskosti“ psychologa a kognitivního vědce Paula Blooma. Ten rozlišuje tři styly myšlení, a v návaznosti na ně tři různé etiky: etiku autonomie, jež je charakteristická pro naši kulturu a je spojená s představami o právech, rovnosti a svobodě, dále pak etiku společenství, pro niž jsou charakteristické hodnoty jako povinnost, sounáležitost, hierarchie, status a vzájemná závislost a konečně zmíněnou etiku božskosti niž jsou relevantní pojmy čistota, svatost, znečištění a hřích. (Bloom, 2009)

Etika božskosti se týká oblastí, jež v nás vzbuzují morální odpor i když z racionálního hlediska by měly být morálně neutrální. Pro takový prožitek se užívá anglického termínu „moral dumbfounding“ a Paul Bloom jej vykládá na příkladu rodiny, jejíhož milovaného psa Fida srazí a zabije auto a otec rodiny navrhne, že si jej dají k večeři. (Bloom, 2009) Odpor, který se objeví, stejně jako odpor, který se objeví například v případě zneuctění nějakého symbolu (kupříkladu vlajky) spadá do kategorie Bloomovy etiky božskosti a „podráždění“ Haidtova receptoru morální čistoty. To, o čem pojednává Jung, lze pokládat za totéž na kolektivní úrovni – vina spadá na celý národ v podobě morální poskvrny a týká se i lidí, kteří z hlediska ostatních „receptorů“ zůstali bez viny. Haidtův poukaz na to, že morálka nesestává jen z principu spravedlnosti a péče, ale že potřebujeme i ostatní hlediska, je nesmírně důležitý pro možnost vzájemné komunikace mezi liberálně a konzervativně smýšlejícími lidmi a je důležitý jako nástroj sebereflexe stoupenců idejí, jejichž představitelé se v minulosti dopustili zavrženíhodných činů. Nestačí, když současný křesťan řekne „Já jsem žádné čarodějnice neupaloval!“ či komunista: „Já jsem Miladu Horákovou neodsoudil!“ Je-li někde přítomna vina tohoto druhu, je nezbytné činit pokání, neboť vinu tohoto druhu nelze odstranit pouhým racionálním poukazem na časový či jiný odstup od dané události. Na druhou stranu však jsem toho názoru, že není možné, aby z pokání druhého kdokoli zištně těžil či si na cizí vině budoval politickou kariéru, stejně, jako je mravně pochybené, když potomci získávají nezasloužené výhody v souvislosti s utrpením svých předků a je jim omlouváno chování, jež by u jiných bylo vnímáno jako nepřípustné. Vraťme se však zpět k problému psychologické kolektivní viny v souvislosti se současnými hříchy. Je snadné hovořit o vině národa, který vedl a prohrál krutou agresivní válku, jež byla navíc spojena s bezprecedentní genocidou, ale jak my, lidé žijící v takzvaně svobodné západní společnosti vnímáme svou vlastní účast na agresi páchané naším jménem protože našimi vlastními politickými představiteli? To, jaká hesla (o svobodě, demokracii, nutnosti svržení „zlého diktátora“ apod.) přitom zaznívají, je irelevantní. Hesla, tedy propaganda, vždy vyznívají ve prospěch toho, kdo je hlásá. Pro mne osobně je důležité, kolik viny na nás i na mně osobně ulpělo například při agresi NATO v Libyi, jež vyústila v tisíce civilních obětí a nakonec i v brutální vraždu Muammara Kaddáfího. Tento příklad je zajímavý proto, že na něm mohu na základě vlastních postojů dobře ilustrovat, jak obtížné je připisovat vinu lidem, kteří mají k dispozici jednostranné informace vytvořené propagandou. Zpočátku jsem totiž nekriticky přebíral údaje z oficiálních médií a protože jsem o libyjském režimu mnoho nevěděl, chápal jsem události jako další dějství tzv. „Arabského jara“ a přál jsem si brzký pád „diktátora“. Nicméně postupně jsem získával nové a nové informace z jiných zdrojů a nakonec dospěl k závěru, že Západem podporovaná jedna strana občanské války představuje menšinu Libyjců a že naše intervence v této zemi je z morálního hlediska naprosto nepřípustná. Nicméně kdybych byl odkázán výhradně na televizi a velké deníky, patrně bych, stejně jako mnozí mí spoluobčané i dnes, vítal smrt Kaddáfího jako osvobození libyjského lidu od tyrana. Nyní, paradoxně, cítím vinu, jež na mně ulpívá, zatímco ti, kdož se spokojili s oficiální verzí, vinu bezpochyby nepociťují. Což ústí v otázku, zda Jungova „psychologická kolektivní vina“ ulpívá i na těch, kdo si žádnou vinu nepřipouštějí či neuvědomují, a zda je k jejímu plnému národnímu uvědomění třeba obrovské národní katastrofy, jež tuto vinu v plné síle zviditelní. Stojíme na prahu takové katastrofy?

Předzvěsti možné katastrofy v populární kultuře

A tím se dostávám k další části tohoto eseje, jež se zaměří na předzvěsti katastrofy projevující se v uměleckých a kolektivních výtvorech z posledních přibližně třiceti let. Již v 80. letech se začaly objevovat silně dystopické momenty ve sci-fi literatuře a filmech, jejichž společným motivem byl bezprecedentní pokrok v oblasti počítačových technologií (na rozdíl od předchozí doby, kdy se tvůrci vědecké fantastiky zaměřovali spíše na cesty vesmírem), zvýšená míra kontroly obyvatelstva pomocí nejrůznějších druhů sledovací techniky a to vše spojené s fašisticky laděným režimem opírajícím se o moc mamutích korporací. Takto lze zmínit například snímek Blade Runner (1982) Ridleyho Scotta i jeho literární předlohu Sní androidi o elektrických ovečkách? z pera Philipa K. Dicka (a Dickovu literární tvorbu vůbec), filmy Johna Carpentera Útěk z New Yorku (1981) a Útěk z L.A. (1996), Glaserův snímek Running Man (1987), Verhoevenův Total Recall (1990) atd. – Stále znovu se zde setkáváme s motivy autokratické vlády, korporací, institucionálně posvěceným násilím a manipulací reality s pomocí propagandy. Tento trend nalézáme i v tzv. kyberpunku, například v dílech Williama Gibsona a Bruce Sterlinga z 80. a 90. let. Přelomovým filmem se stal The Matrix (1999) bratrů Wachovských a jeho dvě pokračování (Matrix Reloaded a Matrix Revolutions) z roku 2003. Ten svojí myšlenkou, že celý fenomenální svět je pouze zástěrkou, virtuální realitou, sice nebyl ani zdaleka originální – pomineme-li, že na počátku těchto úvah je Platónovo podobenství o jeskyni atd., podobné téma sugestivně zpracovává například již v roce 1998 pochmurný Proyasův snímek Dark City, v témže roce jako The Matrix přichází do kin Cronenbergův bizarní film eXistenZ (v mnohém tematicky předjímaný Cronenbergovým filmem Videodrome z roku 1983) a Rusnakův snímek The Thirteenth Floor. Tedy hned 4 prakticky současně vzniknuvší snímky, jejichž motivem je myšlenka, že žijeme ve zmanipulované virtuální realitě!

Z poněkud odlišného úhlu pohledu se budoucí totalitou zabývá Wimmerův film Equilibrium (2002), v němž je kontrola obyvatel uskutečňována pomocí drogy, která eliminuje kladné i záporné emoce, přičemž se tak děje v zájmu zachování míru v době po ničivé válce. Lidé, kteří odmítají být nivelizováni drogou a tím se vymykají všudypřítomné kontrole, jsou brutálně likvidováni.

Dále je třeba zmínit dvě modernější díla, obě z roku 2006, jež explicitně předjímají autoritářskou vládu s fašistickými rysy, Cuarónův film Children of Men a V for Vendetta Jamese McTeigua (na motivy bratrů Wachovských). V obou se setkáváme s brutální autokratickou vládou, jež se dostala k moci v důsledku vážné celospolečenské krize – připomeňme, že krize skutečně přišla a to do dvou let od uvedení obou filmů do kin.

Tato popkulturní varování před fašismem dobře ilustrují (Žižkem citovanu) tezi Waltera Benjamina, že každý vzestup fašismu je důsledkem nějaké neúspěšné revoluce. Žižek k tomu dodává, že tato myšlenka je aktuálnější než kdykoli předtím. (Žižek, 2011, s. 96.)

Dalším podobným motivem všech těchto děl je postava hrdiny, který nějakým způsobem prohlédne a postaví se „systému“. Zdá se tedy, že všechna tato díla různým způsobem reflektují Jungovu ideu protikladnosti individua a masové společnosti, jak se jí zabývá v eseji Po katastrofě i leckde jinde. Tato idea má bezpochyby hlubší kořeny – zvláště v případě filmu Matrix a jeho pokračování je zjevná gnostická inspirace (včetně archetypu Démiurga, s nímž se hrdina setkává).

Podobné mýtické motivy však nacházíme nejen v soudobém populárním umění, ale i v memech šířících se díky možnostem internetu po celém světě. Jedním z fenoménů, jimž je třeba v této souvislosti věnovat pozornost, jsou konspirační teorie. I v nich nacházíme opakující se motivy kontroly obyvatel, manipulace světovými událostmi apod., to vše za účelem nastolení nějaké formy celosvětové vlády, někdy pod patronací zlovolných mimozemšťanů či dokonce samotného Satana. S tím souvisí i apokalyptické myšlení a očekávání konce nebo radikální proměny světa. Jakkoli jsou tyto teorie bizarní, na metaforické rovině dobře popisují současnou realitu a působení archetypů v kolektivním nevědomí. Jako jednu za všechny uvedu značně rozšířenou teorii o chemtrails (neologismus odvozený z termínu contrails, tedy „kondenzační čáry“, naznačující, že současné čáry za letadly nejsou kondenzační, ale obsahují chemikálie). Stoupenci této teorie věří, že zhruba od přelomu tisíciletí začaly vlády světa sypat na obyvatele planety z letadel jakýsi hliníkový prášek, který negativně ovlivňuje naše zdraví i psychiku a jehož působením se z bdělých občanů stávají apatické „ovce“. Lidé, kteří tomuto věří, jsou často také přesvědčeni, že je možné vytvářet tzv. „orgonové cloudbustery“, což je magická zbraň sloužící k rozhánění mraků způsobených chemtrails, někteří dokonce bojují proti těmto chemickým útokům tím, že dávají na parapety oken misky s octem, který nějakým magickým způsobem před působením onoho mystického hliníkového prášku chrání. Jakkoli je tato konspirační teorie naprosto bizarní a zjevně nesmyslná, věří jí obrovské množství lidí (celkový počet si nehodlám odhadnout). Přesto na metaforické rovině dává tato teorie velice dobrý smysl. Metafora skrytých sil za viditelnými vládami dobře odpovídá reálné existenci tzv. diskrétní elity, jak ji popisuje například Jan Keller ve své knize Tři sociální světy (Keller, 2010, s. 70.), tedy rodinám disponujícím nejen enormním kapitálem finančním, ale i kulturním a symbolickým, přičemž vrcholní politici jsou v pozici elity pomocné. Onen „prášek sypaný z letadel“, který má lidi nějakým způsobem ovládat a otupovat, lze interpretovat jako tutéž metaforu, kterou v sofistikovanější podobě předkládá film Matrix – tedy jako všudypřítomnou a přitom neviditelnou a nevnímanou ideologii, jejímiž symptomy jsou všudypřítomný ohlupují vliv velých médií, propaganda vydávaná za objektivní zpravodajství, neboli to, čemu se říká infotainment, a především všeprostupující přesvědčení, že neexistuje jiná alternativa (pro toto přesvědčení se užívá zkratka TINA – There Is No Alternative). Jediný problém spočívá v tom, že stoupenci této teorie jí věří doslovně a stávají se i se svými „cloudbustery“ a miskami s octem pro systém, s nímž chtějí bojovat, jen neškodnými blázny, kteří si, jak říká známé úsloví, hrají a tudíž nezlobí.

Slavoj Žižek na toto téma tvrdí, že typický postmoderní subjekt dává najevo vyložený cynismus ve vztahu k oficiálním institucím, přičemž ale současně pevně věří v existenci konspiračních spiknutí a v nějakého neviditelného Druhého tahajícího v pozadí za nitky (Myers, 2008, s. 60.), a „tyto představy vysvětluje tak, že když se rozpadl velký Druhý (obecně přijímaný řád významů, příkazů, symbolů), objeví se Druhý Druhého, fantasma, že je tu neviditelná moc, která v skrytu tahá za nitky. Naše vnímání reality tím znovu nabývá ztracenou celistvost. V záplavě nepřehledných pohybů a nevyzpytatelných změn vzniká ucelený obraz světa, v němž kdosi pevně vládne.“ (Hauser, 2011) Souhlasím s tím, že současný kapitalismus nemá jednotné centrum a že mnohé procesy, jež se jeví, jako by byly řízeny inteligentními agenty, jsou ve skutečnosti zcela neosobní, nicméně je třeba vzít v úvahu i existenci diskrétní elity. Z mého pohledu jsou však neosobní síly spojené s kapitálem primární a ovládají či determinují diskrétní elitu možná ještě více než lidi z nižších tříd.

Bylo by možné hovořit o množství dalších chmurných fenoménů signalizujících tak či onak předzvěst katastrofy, nicméně přistupme k poslední části tohoto eseje, jež se zabývá polemikou s dichotomií individuum versus zkolektivizovaná společnost.

Individualismus vs. kolektivismus jako falešné dilema

Předně je třeba říci, že to, o čem se v současné společnosti hovoří jako o individualismu či individualitě, má nejen pramálo společného s Jungovou ideou procesem individuace zformovaného jednotlivce, ani s jeho definicí individuálního jako toho, co není kolektivní. (Rafajlov, 2010, s. 47.) Současná společnost chápe individuum jako to, co se podle Žižka řídím novým imperativem „postmoderního Nadjá“: povinností užívat si. (Myers, 2008, s. 57.) Takové „individuum“ manipulované reklamou pak svou jedinečnost – jak poznamenává například Jan Keller – vyjadřuje tím, jakým přívěskem ozdobí zpětné zrcátko svého auta, nebo čímkoli jiným, co je aktuálně „in“. Jungovsky řečeno se jedná o rezignaci na skutečnou individuační cestu, o budování falešné identity prostřednictvím vnějších atributů. V tomto smyslu tvoří současná euroamerická společnost z velké části dav zneurotizovaných (pseudo)individualistů, kteří rozumí svobodou právo vybrat si mezi prakticky identickými výrobky různých značek tu „svoji“. Nahlížím-li na individualitu jungiánsky, musím konstatovat, že současná společnost je jaksi zparchantěle kolektivistická – je tvořena často velmi sobeckými jednotlivci hledícími si především vlastních zájmů, kteří se však od sebe navzájem nijak významně neodlišují. Přestože se většina příslušníků této podivné masy pokládá za pupky světa, stačí i sebeprimitivnější emočně laděný impuls k tomu, aby se semkli kolem nějaké myšlenky a vystupovali doslova „jako jeden muž“, přičemž kohokoli, kdo se odmítne aktuálnímu emočnímu apelu podřídit (a chová se tedy individuálně!) nevybíravě atakují. Tato skutečnost se velice zviditelnila po nástupu sociálních sítí, zvláště Facebooku, na kterém je možné tyto vlny davové hysterie velmi dobře pozorovat – ať už jde o kolektivní truchlení nad smrtí hokejistů nebo Václava Havla (a zde nemám na mysli upřímné a kultivované projevy smutku, ale právě onu „facebookovskou“ hysterii), rasistické stereotypie, jež spustily nepokoje na Šluknovsku v září 2011 (přímo učebnicový příklad projekce kolektivního stínu!) apod. Často vysmívaný a do určité míry i nebezpečný (pro ty, kdo se vymykali) budovatelský kolektivistický étos socialismu byl, než zcela zerodoval, z mého pohledu rozhodně pozitivnější, než tato neklidná nezacílená přelévající se masa lidí čekající na demagoga, který jí řekne, co mají dělat, co si mají myslet a komu mají zpřerážet údy či zlámat vaz.

Skutečných individualit v jungovském smyslu je, myslím, stejně málo, jako v Německu na počátku 30. let minulého století. Nyní se však zaměřme na otázku, zda neexistuje nějaká střední cesta mezi individualismem a kolektivismem, respektive zda je individualismus ta pravá cesta k lepšímu lidství. Při vší úctě k Jungovi se domnívám, že nikoli. Je třeba si uvědomit, že mezi jednotlivcem a společností se nachází jeden důležitý mezičlánek, jímž je společenství, komunita. Komunitou rozumím přirozeně vzniklé společenství lidí, kteří se navzájem znají (komunita tedy není anonymní) a spolupracují. Nikoli jednotlivec a nikoli masová společnost, ale právě takové společenství bylo základní jednotkou lidské existence po miliony let, během nichž evoluce utvářela náš živočišný druh. Dodnes jsme schopni udržovat sociální vztahy s přibližně 150 lidmi. Toto tzv. Dunbarovo číslo (podle britského antropologa Robina Dunbara, který je určil na základě poměru velikosti mozkové kůry ke zbytku mozku) stanovuje nejvyšší množství skutečných přátel, které je kapacita lidského mozku schopná pojmout a udržovat a tím pádem také horní hranici velikosti skupiny, v níž lze udržovat vzájemné osobní vztahy. (Dunbar, 2009, s. 123.) Pokládám za velice nebezpečný omyl naivní sociálně-darwinistickou představu neoliberálních ideologů, že člověk je autonomní jednotka bojující o přežití. Člověk nemusí být biolog, aby věděl, že člověk není (odmyslíme-li si psychopaty) svou přirozeností osamělý predátor, nýbrž kooperující primát. Tato skutečnost byla zřejmá i nejstarším řeckým filosofům (a bezpochyby i lidem před nimi) a takové pomatené myšlence i jejím implikacím („člověk jako jako firma bojující v konkurenčním prostředí“ apod.) by se nejspíš vysmáli. Zdá se, že důraz na jednotlivce, který se začal rozvíjet od renesance, posílila jej reformace (individuální vztah k Bohu) a poté dějinné zvraty 19. a 20. století, již dospěl do stádia, kdy se z přednosti stává, především v rukou neoliberálních ideologů, nástroj útlaku namířený především proti sociálně slabým a prekarizovaným lidem.

Evoluce nás neutvořila ani jako osamělé predátory, ani jako bytosti schopné existovat ve smyslu hmyzí kolonie. Pakliže Jung hovoří o nebezpečí kolektivního vzdání se osobní odpovědnosti do cizích rukou, je skutečnou alternativou přijetí absolutní odpovědnosti jednotlivcem? Jsou toho lidé vůbec schopni? Pakliže nejsme schopni unést celou tíži odpovědnosti, nemusíme ji hned vkládat do rukou charismatického vůdce – můžeme ji sdílet v rámci kooperující komunity. Stejně tak pro nás z hlediska výrobních vztahů není přirozené pracovat jako kolečko v soukolí anonymního kolektivu, ale ani být zcela nezávislými jednotkami (což nevylučuje, že bezpochyby existují lidé, kterým jedna z těchto variant plně vyhovuje) – proto pokládám za nejpřirozenější formu vlastnictví výrobních prostředků vlastnictví družstevní.

Jak dál?

V této chvíli by se nabízelo předložit nějaký pokus o novou vizi společnosti založenou na komunitárních základech, to však aktuálně není v silách autora tohoto eseje. Proto své úvahy zakončím prostým shrnutím základních myšlenek: Je třeba akceptovat odpovědnost za veškerou případnou kolektivní psychologickou vinu, jíž je člověk z titulu své příslušnosti k nějaké kolektivní entitě pošpiněn, a tím se očistit (a také se z ní poučit), je důležité vnímat skutečnost, že současné společnosti hrozí diktatura fašistického typu, proti čemuž je třeba aktivně vystupovat, a je třeba přemýšlet nad tím, jak měnit společnost ve výše uvedeném komunitárním smyslu, neboť právě takto proměněná společnost by mohla být efektivní záštitou proti Jungem diagnostikovanému kolektivnímu šílenství.

Literatura a zdroje

Advertisements

Komentáře: 35

Filed under Filosofie a religionistika

35 responses to “Před katastrofou?

  1. "Z mého pohledu jsou však neosobní síly spojené s kapitálem primární a ovládají či determinují diskrétní elitu možná ještě více než lidi z nižších tříd."- to jsem si oddechla po tom srovnání diskrétní elity s tajemnými silami konspiračních teorií :-). Samozřejmě, je to tak, oni dělají, co musí, a dokonce bez nich by to celé ani nefungovalo.Tohle je přesné:"stačí i sebeprimitivnější emočně laděný impuls k tomu, aby se semkli kolem nějaké myšlenky a vystupovali doslova „jako jeden muž“, přičemž kohokoli, kdo se odmítne aktuálnímu emočnímu apelu podřídit (a chová se tedy individuálně!) nevybíravě atakují." To jsme viděli na názorném příkladu. Stejně je to zvláštní, že takto se do kolektivu houfují ti "pravicoví", co si o sobě myslí, že jsou individualisté, kdežto levicově zaměření bývají osamoceni, je to paradox."pokládám za nejpřirozenější formu vlastnictví výrobních prostředků vlastnictví družstevní." No, neřekla bych. Družstva byla zřejmě vždy startovní pozicí k jiné formě. A co se týká té přirozenosti, tak si nejsem jistá, jestli dokáží přimět lidi k vykonávání té části práce, která je takzvaně "odlidštěná". To, že někdo dobrovolně, rád a zdarma vykonává činnost, která ho prostě baví, to je o něčem jiném. Ale ber to jen jako můj pohled, Kojote, nechci se přít, ani tady narušovat úroveň svými laickými náhledy :-).

  2. Janiko, jen se při, nemyslím, že by mé myšlenky byly dokonalé a nepotřebovaly kritiku 😉 Ohledně družstev a té odlidštěné práce: Právě proto si myslím, že jsou ta družstva dobrý nápad – i práci, která tě nebaví, budeš dělat raději, když ji nebudeš dělat pro nějakou korporaci apod., v družtsvu je také možné nepopulární práci lépe rozdělit atp.Jak to myslíš s tím "Družstva byla zřejmě vždy startovní pozicí k jiné formě."? Jako že se v rámci družstva nakonec někteří stanou "rovnějšími"? Nebo ještě nějak jinak? Myslím, že toto by bylo možné ošetřit, ale upřesni to.

  3. Myslím, že jak bude družstvo růst a zvětšovat se majetek, tak se vždycky najde někdo, kdo toho dokáže využít pro sebe. Postupně to přeroste do normálního kapitalismu, nebo zasáhne stát, jako v tom Rusku, a vznikne kapitalismus státní.

  4. V tom jsem asi větší optimista. Když se lidé navzájem znají, rozhodují kolektivně a každý hlas má stejnou váhu a mají jasně definovaná pravidla fungování, mohl by být výsledek stabilní. Samozřejmě se ale může objevit nějaký charismatický člověk, který většinu zmanipuluje a přiměje je, aby se rozhodli pro změnu pravidel atd. Nicméně námitka s přílišným růstem a jeho možnými důslekdy je na místě. Budu o tom přemýšlet.

  5. Vojta49

    Zdvořilý dotazMáte pravdu. Evoluce nás sice neutvořila jako osamělé predátory. Ovšem získám-li pro sebe tu nejžádoucnější samičku (resp. nejmocnějšího samce) z komuny, nehodlám se o ní (o něj) s nikým dělit. Dokonce ani o pohled na její intimní krásu. Ani o její úsměv. V oblasti plození vždy panovalo a bude panovat striktní sobectví. Co s tím? Tedy vycházím-li z předpokladu, že nejvyšším cílem každého lidského individua je jeho vlastní reprodukční zdatnost. A vše ostatní je tomuto cíli podřízeno. Zvyšuje-li objem mého majetku a úroveň společenského postavení (míra moci) mou reprodukční zdatnost, jak tuto potřebu skloubit se společenským (družstevním) vlastnictvím? Co myslíte?

  6. @Vojta49: Je to vážný problém, zabývám se jím. V zásadě si myslím, že ohromování samiček majetkem, které se zvrhlo až do podoby dnešních zdivočelých mužů na Wall Street apod., není jediná možnost – jsou společnosti, kde majetek moc neznamená, ale zato prestiž ano. V každém případě beru problém pohlavního výběru a jeho vliv na psychologii velmi vážně a hodlám se k němu vrátit.

  7. Koukám, že tento článek převzali na BL: http://www.blisty.cz…t/62463.html

  8. Vojta49

    Díky za odpověď, pane Kojote. Budu se těšit na Váš esej na téma "význam a vliv lidské sexuality na míru kooperace členů lidské skupiny".

  9. Hned tak to nebude. Nejdřív v létě, řekl bych.

  10. vera

    [5] Vytvořením harému ? 😉 ale holčiny něčím zaměstnat, ať vytvářejí hodnoty 🙂 Chápu to dobře, že se zvyšujícím se objemem prostředků se snižuje výskyt slova láska, nebo dokonce vlastní názor samičky?

  11. Daniela

    Možná by samečkům postačila nápověda, že vždy budou skupiny samiček pro které bude priorita zlatá platební karta, ale zároveň existují samičky které zavětří např. na vzedmutou vlnu sexuální přitažlivosti (vysoký objem prostředků či společenská prestiž bude pro tuto skupinu podružností). Zmiňovanou lásku bych vypíchla, protože s tou každý vztah stojí a padá. Při citové plochosti lze nahradit za lásku hmotnou, k prestiži, IQ (viz nová paní Paroubková). Ať se každý sameček zamyslí nad tím jaká skupina samiček privileguje jeho….

  12. To je natolik složité téma, že – jak jsem napsal – bylo by vhodné je řešit samostatným esejem. Jen ve zkratce: Hromadění pák moci a zdrojů jako efektivní afrodisiakum samozřejmě funguje a samozřejmě se bavíme o statistice, ne o tom, že to platí absolutně. Problém je v tom, že dnes je možné hromadit statky prakticky nade všechny meze, což v pravěku nešlo. Je to jako se sladkými a kalorickými jídly: Náš v genech zakódovaný apel "Je to sladké? Je to kalorické? Sněz toho co nejvíc!" byl velmi prospěšný v pravěku, kdy příležitostí cpát se takovými věcmi bylo omezeně, a je destruktivní dnes. Jinak viz též: http://kojot.name…uhy-recenze.php(vida, mám tam chybu v naadpisu a všiml jsem si toho až teď!)

  13. Daniela

    Také jen ve zkratce: Pokud muž není schopen zajistit sexuální přitažlivost/přirozené jiskření mezi ním a partnerkou, musí nabídnout jinou variantu/lákadlo hmotné statky, moc, inteligenci ale na tyto atributy bude zabírat pouze určitá skupina samiček. Přirozeností vztahů a tahů je reprodukce a předání života, ale ženy nadopované antikoncepcí se zmatenými hormony a muži válcováni změnou svých tradičních pozic jsou od přirozeného výběru velmi vzdáleni.

  14. Ale vždyť to říkám! To, co dřív fungovalo, se zvrhlo – podobně jako příroda "nepočítala" s hamburgery a čokoládami. A ty mechanismy v sobě máme i když je nepoužíváme – máme rádi sex, protože je to nástroj k rozmnožování, ale abychom si jej užili, nemusíme se přitom rozmnožovat, můžeme přírodu "ošidit" antikoncepcí. Ale příjemné pocity se nevyvinuly jen proto, abychom se měli dobře. Atd.Je třeba odlišit evoluční pozadí fenoménu a jeho projev pod vlivem kultury.

  15. Daniela

    Ok, zde jsme došly ke shodě. Nic proti kolektivnímu vlastnictví, ale partnerské vztahy nám to nevyřeší. viz skromný dotaz Vojty. Stále zde budou samičky, o které se sameček nebude chtít dělit. Platí to samozřejmě i v opačném garde, tak nějak skromně předpokládám, že možnost výběru nám bude ponechána. Já se obávám, že k masírování ega by začalo docházet na jiné úrovni než je dnešní hromadění statků. Těžko říct, kam by to vedlo.

  16. Myslím, že nějaký revoluční převrat v této oblasti skutečně v dohledné budoucnosti očekávat nelze. To by už znamenalo změnu Homo sapiens v jiný druh (což samozřejmě v daleké budoucnosti vyloučit nelze). Přesto věřím, že tak, jako dokážeme kulturně regulovat jiné genetické imperativy, je možné regulovat i tento.

  17. Daniela

    Doufáte, že dokážeme regulovat nutkavou touhu vlastnit objekt který milujeme, iluzi naší touhy a vášně? Takové pokusy proběhly v 60tých letech, jistě uvolnily se určité zkostnatělé postoje, ale nelpět i v takových situacích je běh na dlouhou trať. Alespoň pokud si tedy k takovému nelpění chceme ponechat i cítění.

  18. Danielo, asi si nerozumíme. Něco takového by se opravdu dalo široce regulovat jen biologickou změnou člověka a to je sci-fi. Já nemluvím o vlastnických citech k protějšku, ale o potřebě nutkavého hromadění statků, jež se u mužů vyvinulo v důsledku pohlavního výběru.

  19. Daniela

    Rozumíme, ale již se opakujeme, alespoň z mého pohledu. Musela bych odpovědět stejně jako u příspěvku 13.Jistě zná každý ze svého okolí pár charismatických jedinců u kterých příliš nezáleží na výpisu bankovního konta a přesto se ženě zrychlí v blízkosti takového muže dech, protože z něj čiší živočišnost, charisma, fluidum. Ne každá samička reaguje na značkový oblek a zlaté rolexky.

  20. Vojta49

    Paní Danielo. Opravdu soudíte, že Kaddáfího harémová děvčata (tedy oficálně jeho dívčí garda), byla fascinována Kaddáfího živočišností, charismatem a fluidem? Nebylo to spíš jeho bohatství? A moc? Co je natolik přitahovalo, že jim bylo lhostejné, jak nadutý a sebestředný je jejich pán? I to, jak na ně pohlíží jejich okolí?A jak vidíte rozhodnutí řady žen v muslimském světě. Těch žen, které se raději stanou n-tou ženou v pořadí třeba i staršímu, leč zabezpečenému muži? Ačkoliv se v jejich okolí jistě nachází množství těch krásně šlachovitých, charismatických, … mužů. Jenže tito muži krom svého charismatu vlastní už jen hromádku parazitů ve svých střevech. A proto raději starého, bez charismatu a bez fluida. Hlavně, že mé děti budou zabezpečeny. Nebo se mýlím?

  21. @Vojta49: Peníze a moc ono fluidum vytvářejí velice spolehlivě. Jak to bylo s "Kaddáfího děvčaty" nevím, ale skoro bych si tipl, že Kaddáfí měl i to živočišné kouzlo. Ohledně hodnocení Kaddáfího se zjevně lišíme, ale to asi není podstatné.Co se týče rozhodnutí žen v muslimském světě: To je hodně nepřesné. Tam obvykle sňatky domlouvají rodiče, pakliže se tak neděje, znamená to obvykle, že žena pochází z liberální rodiny, náboženství nehraje klíčovou roli a patrně se nestane n-tou (max. čtvrtou) manželkou. Nicméně skutečně některé ženy pragmaticky volí zabezpečené starší muže. Čím je společnost bohatší a současně s malými sociálními rozdíly, např. ve Skandinávii, tím menší roli bohatství muže hraje. Což je ostatně i odpověď na to, jakým způsobem krotit mužskou chamtivost coby důsledek pohlavního výběru.

  22. Daniela

    Pane Vojto, těžko říct, žádný průzkum jsem mezi harémovými děvčaty nepodnikla, tváří tvář jsem Kadáfímu také nestála, takže si netroufnu posoudit míru jeho přitažlivosti. Rovněž jsem nevyvracela, že bohatství a moc je velmi mocné lákadlo, ale nemyslím, že pro každého.V muslimském světě nejsem příliš zběhlá, jistě tam statusy žen a jejich možnosti budou odlišné od našich možností. Tak nějak jsem myslela spíše na naše končiny.Řeč byla o charisma ne o šlachovitých gladiátorech, mezitím nedávám rovnítko. Souhlasím s tím, že živočišnost může jít ruku v ruce se zvýšeným nebezpečím úrazu, ale přitažlivosti to takovým typům povětšinou neubere :-). Sám tvrdíte že nejvyšším cílem je reprodukční zdatnost. Opravdu máte pocit, že tuto devizu zajišťuje míra bohatství?

  23. Anonymní

    Myslím Danielo, že pan Vojta odpoví ano – neboť postarší pán bez charismatu a fluida potřebuje hafo peněz na zpevnění svého nástroje a nákup léčivých přípravků typu viagra :-)), naštěstí z pohledu přírodních zákonů je úplně jedno kdo s kým a kolikrát, geneticky se to nejpozději v další generaci zase rozmělní 🙂 Takže rozhodnout se pro sex za bohatství nebo lásku je docela jedno, pokud se proto rozhodnou oba dva dobrovolně. Mně víc děsí ten pud vlastnit – zavřít ženu do harému, i kdybych s ní spal jenom jednou za rok??? těžko říct jestli je to omámení bohatstvím, nebo psychopatické jednání, takový Fowlesův Sběratel?

  24. Vojta49

    Domnívám se, paní Danielo, že obě pohlaví se starají hlavně o to, aby jejich potomci byli úspěšní. Tento cíl je (alespoň dle mých zkušeností) na jednom z nejvyšších stupňů žebříčku lidských hodnot. Je-li muž bohatý a mocný, je to zřetelným znakem jeho úspěchu. Spojím-li (jako žena) své geny s jeho, mohly by být i mé děti stejně úspěšné. Myslím, že podvědomě to mnoho žen takto cítí. Ovšem také se mohu mýlit.Pane Kojote. Určitě máte pravdu v tom, že pud vlastnit svého sexuálního partnera sám pro sebe je strašlivě silný. Mnohdy smrtelně (viz Desdemona). A to u obou pohlaví. Věci nikterak nepomůže, bude-li nás tento jev děsit. Možná by bylo účelnější pokusit se zjistit, proč tomu tak je. Soudím, že to nějak souvisí se samotným smyslem (účelem) života. Zaslechl jsem o teorii, která tento jev vysvětluje. Ovšem to je téma, které se svým rozsahem poněkud vymyká z rámce podobné diskuze.

  25. Daniela

    Pane Vojto, vcelku Vašemu názoru rozumím. V některých ohledech se můj pohled liší, u potomků mi postačí naplnění života a vlastní uspokojení se způsobem žití. Netuším co si mám představit pod pojmem úspěch, ale cítím, že zde bychom se zřejmě rozcházeli.Co se týká tvrzení, že spojení úspěšných genů vzniká úspěšný potomek, nemám podloženo, ale tipuji že někde v linii dojde automaticky k bodu zvratu. Řekla bych, že pravdu máte v tom, že většina žen to tak ale může cítit. Ještě k těm harémovým děvčatům: My máme pouze pohled zvenčí. Můžeme jen odhadovat jak by svůj status hodnotily ony samy. Ve společnosti kde je existenčně žena zcela v rukou svého muže, se to opravdu jeví jako celkem shůdná varianta. V našich končinách jsme to vyhrotili opačně, žena je natolik svobodnou, že může žít bez muže, dokonce může být i matkou, aniž by volila manželství/partnerství. Postavení ještě před cca 100 lety pouze opovrženíhodné. No nic sedla jsem na lep zajímavému tématu, neměla jsem v úmyslu se tak dlouho zdržet. Nicméně díky za zajímavou výměnu a úsměvný příklad Desdemony :-).

  26. Tady by to chtělo asi projasnit pojmy. Například "úspěch". Bavíme-li se v intencích evoluční biologie, je definovaný zcela prostince: Jako co největší počet životaschopných potomků. Tečka. Pro to tu máme ty vlastnosti, jaké máme (muži jsou větší záletnící než ženy, protože se jim vyplatí "zasít" i někde jinde atp.). SAMOZŘEJMĚ, že už se, pod vlivem kultury, takto nedefinujeme. Objevili jsme i jiné hodnoty, než je maximalizace počtu potomků. Problém je v tom, že naše původní instinkty jsou prostě někdy v rozporu s našimi vědomými zájmy, kulturou atp., a to je to, oč tu běží.

  27. titanika

    Peníze a moc coby fluidum, působí na mě spíše jako fujdum a nikoli opojně, ale odporně. Nevím proč, ale kdykoli jsem okolnostmi nucena absolvovat setkání s některým z představitelů tzv. moci, zkrátka a dobře ve chvíli, kdy se ocitnu tváří v tvář muži, který disponuje vlivem a penězi, vzedme se ve mně velká vlna opovržení. Nemohu si pomoci, nebádala jsem zatím, proč takto agresivní reakci mám, není důvod (snad nějaká alergie na složení jejich potu?). Zkrátka se mi příčí být v jejich blízkosti a jediné, co mě dosud fascinuje, je naprostá neexistence svědomí u těchto nabobů. Jedná se ovšem pouze můj subjektivní vjem, asi mám špatné nastavení, nedejbože úchylku :). Nu a k těm potomkům – duch vane, kudy se mu zachce a nadání, houževnatost, krása se může projevit i u potomků mužů, kteří vlivem, mocí a penězi disponují ve zcela běžném, ba obyčejném měřítku. Sama to vidím na svých dětech, ať provětrám i své ryze ženské ego :).

  28. Titaniko, a ty se setkáváš s představiteli moc tváří v tvář? A jinak samozřejmě pokud řešíme věci z evoluční psychologie, vždy to znamená, že jde řeč o základních tendencích a statistikách, ne závazných pravidlech pro všechny.

  29. titanika

    Musím upřesnit – jedná se o představitele moci pouze krajské či lokální úrovně, u čehož také zůstane. Jsem si vědoma, že byly načrtnuty zejména ty markantnější tendence. Text mě nicméně oslovil tak mocně, až jsem se neovládla a pocítila nutkavou potřebu volně do prostoru sdělit, jak to mám mimo (ta míra agresivity nikoli okouzlení mocí – shromážděné na lokální úrovni – je ovšem alarmující, musím se nad tímto řádně zamyslit).

  30. Tak to buď ráda, že nechodíš na kafe třeba s Nečasem, Vondrou či Kalouskem. To bys asi nepřežila :-))) Jinak ten esej na to téma imperativů naprogramovných pohlavním výběrem určitě jednou napíšu, ale aby to mělo smysl, musím k tomu přečíst pár dalších knih atp., takže až jednou. Jinak myslím, že k tomuto tématu už takto z voleje nic dalšího dodat nelze.

  31. Titaniko, taky je možné, že prostě nejsi zdegenerovaná civilizací a ti kariérou poznamenaní jsou naopak jejím odpudivým výplodem :-).

  32. Vojta49

    Máte naprostou pravdu, dámy a pane. Peníze a moc jsou jen obvyklými průvodci úspěchu. Na příkladu Kaddáfího vidíme, že mnohdy nestačí ani k tomu, aby svému držiteli zachovaly život. Jak tedy definovat úspěšného člověka? Představme si, že se každý z nás rodí s číslem na čele. Které sice sám nikdy nevidí. Ale ostatním lidem to číslo sděluje, nakolik je jeho nositel úspěšným. V okamžiku zrození jsme obvykle na nule. A pak děláme spoustu zvláštních věcí, o nichž věříme, že nám to naše číslo zvýší. Třeba. Malí kloučci čurají na ohradu kdo výš, hážou kamenem kdo dál, … Malá děvčátka se fintí a zdobí. Puberťáci se utloukají v U-rampě, zdobí si tváře cigaretou, pijí alkohol, ač jim nechutná. Dospělci jezdí na spřáhlech tramvají, lezou ma osmitisícovky, na dluh si pořizují nesmyslně drahá auta, domy, … Také marní svůj drahocenný čas v anonymních diskuzích :-).Opravdu se Vám, paní Titaniko, dělá špatně při pouhém pohledu na pana Radima Jančuru? To je totiž muž, který disponuje vysokým číslem na svém čele. A tedy také bohatsvím a mocí. Ovšem na rozdíl od politiků on získal své vysoké postavení jen díky svým mimořádným osobním schopnostem a pracovitosti.

  33. Daniela

    Abychom si to ještě ujasnili, bohatství nerovná se úspěch v životě. Úspěch pro mne nelze zajistit vysokou sumou na výpisu z účtu.Za úspěšného mohu klidně považovat taťku z paneláku, který slušně vychová své děti. Znám dost lidí, kteří ač jsou slušně finančně zajištěni, nejsou šťastni. Pouze bohatství život nenaplní, to říkám s respektem k penězům, protože ať se nám to líbí nebo ne míru svobody peníze na určité úrovni zajišťují, ale míru štěstí a uspokojení s vlastním životem opravdu ne.Netvrdím, že musí jít o pravidlo, ale pokud muž napne veškeré své síly pouze k nabytí co největších materiálních statků, je dost dobře možné, že ve svém životě cosi důležitého prošvihne.Myslíte si, pane Vojto, že když člověk odchází z tohoto života, uspokojuje ho nejvíce množství nabytého majetku? Že když ve stáří bilancujete, bude pro vás úspěch po Vašem priorita?

  34. barča

    přiznám se, že se v této diskuzi poněkud ztrácím. Ale myslím si, že charisma, fluidum, určitá přitažlivost a "úspěšnost" je dána přirozenou inteligencí. S určitou inteligencí lidé dosahují určitého vzdělání, stanovují si žebříčky hodnot. S dosaženým vzděláním jde ruku v ruce výběr zaměstnání, se zaměstnáním výše platu. S hodnotovým žebříčkem je spojen i výběr partnera, koníčků, životní styl, atd.

  35. titanika

    Mohu citovat následující text, který lépe než má vlastní slova popisuje, co vnímám, když mluvím, jednám s mužem z tzv. lepší vrstvy: „Lidé z bohatšího a vlivnějšího prostředí jsou obecně nenasytnější, častěji lžou při vyjednávání a častěji podvádějí. Být ve vyšší sociální třídě – buď po narození původem či později dosažením vlastním úsilím – má zcela zřejmý vztah s neetickým chováním a rozhodováním. Bohatí a společensky privilegovaní lidé jsou schopni ve větší míře využívat šanci podvádět ve svůj osobní prospěch. Tito lidé jsou také mnohem více zaměřeni na své já, jsou tedy obecně mnohem sobečtější.". Zajímavá úvaha :). Od Aristotela pochází, že „chamtivost a nenasytnost jsou kořeny neetického chování“? Omlouvám se, pokud mé komentáře zde směřují zcela mimo mísu.