Don DeLillo: Bod Omega (recenze)

Uprostřed pouště, “kdesi na jih od míst, kde lišky dávají dobrou noc”, se do opuštěného domu postaveného z plechu a prken uchýlí jistý válečný poradce, aby přemýšlel o prostoru a čase.

Přečte-li si člověk, jako jsem já, na zadní straně nevelké knížky takovou anotaci, zákonitě zpozorní!

Don DeLillo (* 20. listopadu 1936) je oceňovaný americký romanopisec, dramatik a esejista. Ve svých dílech pojednává o tak rozličných tématech jako je televize, jaderná válka, sport, složitosti jazyka, umění performance, studená válka, matematika, příchod digitálního věku a globální terorismus. Bod Omega byl mým prvním, tak trochu náhodným, neboť v Levných Knihách proběhnuvším, setkáním s tímto zajímavým autorem a musím říci, že mě svou filosofickou prózou už od prvních stránek zaujal. Děj tohoto zvláštního románu se rozbíhá jen pomalu, záměrně pomalu – autor nám přibližuje dojmy neznámého člověka uhranutého na výstavě videem Čtyřiadvacetihodinové Psycho, slavným Hitchcockovým snímkem puštěným beze zvuku a třináctkrát zpomaleným (roztaženým na 24 hodin). Poté se děj přesune do pouště, v němž nepříliš úspěšný filmař ve středních letech konverzuje s filosofem Richardem Elsterem, jenž jistou dobu pracoval jako válečný poradce v Pentagonu, o všemožných tématech a snaží se jej přemluvit k natočení dokumentární zpovědi. Elster přímo srší zajímavými postřehy, jež je radost číst, o tři z nich se podělím:

Skutečný život nelze zredukovat na slova, ať už mluvená či psaná, to nikdy nikdo nemůže dokázat. Skutečný život je to, co se odehrává, když jsme o samotě se svými myšlenkami a pocity, ztraceni ve vzpomínkách, když si v prchavých okamžicích uvědomujeme sami sebe. Elster to řekl nejednou, nejedním způsobem. Můj život se odehrává, když sedím, dívám se na prázdnou stěnu a přemítám o večeři, konstatoval. (s. 19)

“Irák je pouhou předzvěstí, řekl jsem jim jednou, když jsem s nimi mluvil o válce. Naše jaderná koketování s tou či onou vládou, to vše jsou jen drobné předzvěsti,“ prohlásil. “Uvidíš, že se to změní. Něco se blíží. Ale netoužíme právě po tom? Tíží nás vědomí, všichni jsme opotřebovaní. Hmota se chce oprostit od sebeuvědomění. My jsme mozek a srdce, které z této hmoty vznikly. Je načase vše ukončit. To nás teď žene kupředu.“ Dolil si sklenici a podal mi láhev. Tohle mě bavilo. (s. 51)

“Manželky, to je téma!“ podotkl jsem.

“No jo, manželky.“

“Kolik?“

“Kolik? Dvě,“ odpověděl.

“Jen dvě? Myslel jsem, že jich bude víc.“

“Jen dvě,“ řekl. “Ale mám pocit, jako by jich bylo víc.“

“Obě bláznivé, předpokládám.“

“Obě. Postupem let to dozrává.“

“Co, bláznivost?“

“Zprvu člověk nic nevidí. Buď to skrývají, nebo to prostě potřebuje dozrát. A když se tak stane, není o tom sebemenších pochyb.“ (s. 59)

Během těchto inspirativních, intelektuálských, existenciálně laděných úvah o konci světa, čase a prostoru a jejich vnímání, o ženách a dalších věcech přichází mezi oba muže Elsterova dcera Jessie, nenápadná dívka se zvláštními a těžko uchopitelnými povahovými rysy, poněkud prostá, leč jako by skrývající nějaké tajemství. Její otec ji miluje oddanou rodičovskou láskou a zřejmě si ji i poněkud idealizuje. Dále probíhají intelektuální polemiky, Jessie je jim jen tiše přítomna. A pak, jednoho dne, Jessie zmizí a děj se láme. Elster začíná prožívat svůj Bod Omega, svůj velice osobní a zcela neintelektuálský konec světa plný stupňující se úzkosti, ztráty smyslu života a stáří. Román se mění v psychologickou studii, z níž až mrazí.

Váhal jsem, zda tento dějový zvrat prozradit, ale nechtěl jsem, aby moje recenze působila dojmem, že DeLillova kniha je pouhou sbírkou elegantního filosofování. To je ve skutečnosti je předehrou, přičemž síla knihy spočívá v kontrastu mezi existenciálním prožitkem v teorii a v praxi.

Víc prozrazovat nebudu, jen řeknu, že jde o hluboký a neprvoplánový příběh plný jinotajů, jenž nutí k zamyšlením a k přehodnocování těchto zamyšlení, k úvahám o vlastním životě, o roli filosofie v něm a o spoustě jiných věcí. Pokud u knihy trváte na tom, že vše bude vyjasněno, že nezůstane žádná záhada a že získáte odpovědi na všechny otázky, jež text pokládá, nečtěte ji, byli byste zklamáni. Pokud jste opačný typ čtenáře, je to naopak kniha pro vás jako stvořená!

DeLILLO, Don. Bod Omega. Praha : BB/art, 2010. 119 stran.

Advertisements

Komentáře: 2

Filed under Recenze

2 responses to “Don DeLillo: Bod Omega (recenze)

  1. nueve

    …hned pri prvnim postrehu jsem si vzpomnela na Castleova slova z Kolibky(vonnegut)…lidi musi porad o necem mluvit, maji-li si udrzet svoje hlasove fondy v poradku pro pripad, ze by je nekdy napadlo neco skutecne zavazneho…skoda ze levne knihy u nas nejsou, knihu bych si precetla…

  2. @nueve: Mají i zásilkovou službu 😉