Zamyšlení nad oběťmi skvělých myšlenek

Nedávno jsem vedl se zřejmě dosti autentickým stalinistou zajímavou krátkou diskusi o oprávněnosti stalinského teroru, a přivedlo mě to k myšlenkám týkajících se účelu, prostředků a etiky.

Někdo by si mohl nyní říci: “Fuj! Jak se vůbec může někdo hlásit ke Stalinovi! Zavřít ho, až zčerná! A co se s ním ten Polák vůbec baví?!“ – nebo něco podobného. To prosím pomiňme. Jednak jsem dlouhodobě plně myšlenkově konzistentní v tom smyslu, že názory, jakékoli názory, by neměly být trestné (pokud třeba někdo zpochybňuje holocaust či označuje lidi nějaké barvy pleti za podřadné, je dle mého názoru třeba s ním o tom mluvit, případně jej věrohodně zdiskreditovat před ostatními, a ne jej za to zavírat do kriminálu), jednak to přehledně ilustruje povahu etického problému, o nějž se zde jedná. Naše debata se zpočátku týkala de facto interpretace příslušného úseku sovětských dějin. Stanoviskem mého oponenta bylo, že Stalin bojoval za revoluci proti těm, kteří chtěli její směr tak či onak negativně změnit, ať už z pozice jeho někdejších spolurevolucionářů nebo z pozice kulaků atd. Nyní se nabízejí dva směry, jimiž se mohla další diskuse ubírat, čas bohužel jejímu pokračování nepřál. Jedním směrem byla debata o tom, zda Stalinova představa o společnosti a realizaci revoluční myšlenky skutečně byla či nebyla správná. Druhá možnost je z etického hlediska mnohem zajímavější. Připusťme, pro účel argumentu, že správná byla. Otázka zní: Máme-li na jedné misce vah nějakou skvělou myšlenku a na druhé misce vah nevinné oběti, kolik obětí tato skvělá myšlenka převáží a kolik už nikoli? Můj oponent konec konců uznal, že část obětí Stalinovy éry byla i dle jeho názoru nevinná, a co se těch (z jeho pohledu) spravedlivě odsouzených týče, je zjevné, že je můžeme bez jakýchkoli pochyb považovat za oběti, k nimž došlo v důsledku prosazování nějaké ideje. Nuže: Máme zde na jedné misce vah skvělou myšlenku, na druhé nevinné oběti. Je možné, aby skvělá myšlenka převážila?

A nyní čtenář, pokud mi s tím stalinismem skočil tak trochu na špek (nicméně k té diskusi skutečně došlo), možná v duchu rozhořčeně křičí: “Jakákoli nevinná oběť je nepřijatelná! I kdyby Stalinův režim způsobil smrt byť ijen jediného nevinného, byl zločinný!“ Nebo něco podobného.

Jenže tak jednoduché to samozřejmě není – ve skutečnosti možná současně tentýž čtenář vůbec nepřemýšlí nad tím, kolik životů si vyžádal kupříkladu nedávný americký export “svobody a demokracie“ do Iráku a Libye, nad čímž by samozřejmě v této souvislosti přemýšlet měl, a jen málokomu přijdou na mysl kupříkladu umrzlí bezdomovci coby oběti současného liberálně-kapitalistického demokratického režimu.

“To se přeci nedá se stalinským terorem srovnávat!“ zvolá rozhořčený čtenář.

Ale dá. Rozdíl je, samozřejmě, v kvantitě, ale nevinný mrtvý je nevinný mrtvý. Ve skutečnosti jsou případy, kdy nevinné oběti nějaké dobré myšlenky jsou v dané situaci prokazatelně přípustné a neuznal by to jen málokdo. Příkladem budiž 20 tisíc francouzských civilních obětí spojeneckých náletů, jež předcházely vylodění v Normandii. I kdyby bylo možné vylodění v roce 1944 provést vůči civilnímu obyvatelstvu šetrněji, není pochyb o tom, že Spojenci se rozhodli na základě svého nejlepšího přesvědčení o optimálním provedení celé této klíčové operace a není možné jim v tomto směru, na rozdíl od takového bombardování Drážďan, nic vyčítat. Poražení nacistického Německa bylo natolik legitimním cílem, že většinu z použitých prostředků nelze rozumně zpochybňovat.

Což ovšem vede ke znepokojivé otázce: Není v tom případě hodnocení stalinského teroru potom skutečně záležitostí interpretace legitimnosti Stalinova záměru? Nebo miliony mrtvých už převáží jakýkoli záměr, jakkoli skvělou ideu? Kde je ta hranice, za níž už prostě není etické jít dál?

Uvedu další příklad. Představuji si, že jsem Kim Čong-il, můj otec mi předal zemi, jíž zformoval, já plně věřím tomu, že mým otcem nastoupená cesta je správná a že má smysl jít po ní dál (upozorňuji, že mým záměrem není rekonstruovat autentickou psychiku zemřelého severokorejského autokrata). Rozpadne se sovětský blok, země pod mou vládou se dostává do kritických potíží, hladomor je na spadnutí. Nyní se musím rozhodnout, zda udržet nastolený kurz, přestože si to vyžádá miliony obětí, nebo kapitulovat. Řekněme, že “kapitulovat“ znamená exil, možná i smrt, v každém případě ztrátu vlády a vpád kapitalismu do mé země, přičemž vpád kapitalismu je něco, před čím v normální situaci dle mého názoru stojí za to zemi bránit. Jak se rozhodnu? Obětuji miliony lidí dobré myšlence, nebo dám přednost jejich životu? V kterém z těch dvou rozhodnutí je více odvahy? Kdybych já byl na vládcově místě, kapituloval bych. Prostě byl neakceptoval tak strašnou daň, jíž by další setrvání režimu muselo být vykoupeno. Ale co kdybych byl v situaci, kdy bych řešil krizi, v níž by nešlo o miliony, ale “jen“ o tisíce či stovky lidí?

Lze tyto záležitosti podrobit chladnému benthamovskému utilitaristickému kalkulu a určit, jaká oběť je a jaká už není přijatelná? Kognitivní vědec, empirický etik a filosof Joshua Greene tvrdí, že ve skutečnosti je to jediný způsob, jak se rozhodnout eticky objektivně. Jenže: Jakou cenu má lidský život? Jakou cenu vložit do rovnice a jak poměřit ostatní hlediska? A jak se s tím vším srovnat z hlediska osobní integrity? Lze objektivně kalkulovat s něčím, co různí lidé interpretují tak různě? Pakliže hovoříme o historii, můžeme vést vášnivé debaty o tom, jak tyto rovnice dopadaly v případě politiků, jejichž rozhodnutí si vyžádala oběti, ale k definitivnímu konsensu dospějeme asi jen v menšině případů. Stejně tak v případě interpretace událostí současných. Není pak tedy i ulitalitaristický kalkul ve skutečnosti jen projevem nějaké hlubší morální intuice kalkulujícího, a tudíž ve své podstatě iracionální? Ale není jakýkoli pokus o utilitaristický kalkul, navzdory tomu, že je ovlivněn subjektivními vlivy, pořád ještě lepší, než deontologické přesvědčení o nutnosti prosadit danou myšlenku doslova za jakoukoli cenu?

Předpokládám, že čtenář neočekává nějakou definitivní odpověď na nadnesené otázky, vskutku nejsem prorok ani objevitel nějaké nové etické pravdy. Jen jsem chtěl poukázat na nesamozřejmost celé záležitosti a neexistenci jednoduché odpovědi. Pakliže ale má zaznít na závěr nějaká myšlenka, pak se týká toho, že bychom neměli, a to bez ohledu na své politické přesvědčení, lidské oběti coby důsledek politických rozhodnutí ignorovat či je bagatelizovat jako něco, nad čím není třeba přemýšlet – a to především v těch chvílích, kdy nám připadá, že právě tyto létající třísky jsou natolik nevyhnutelné a samozřejmé, že jen blázen by kvůli nim ohrozil to úžasně velkolepé a pro blaho lidstva zcela zásadní kácení lesa.

Neboť, jak ve spise O boží obci napsal Aurelius Augustinus: „Namítají však, že mudrc povede války spravedlivé. Jako by neměl, je-li pamětliv svého lidství, mnohem spíše cítit bolest nad tím, že je k spravedlivým válkám nucen. Tedy každý, kdo se s bolestí zamyslí nad tímto velikým hrozným a surovým zlem, musí se přiznati ke své bídě. Pakli však je kdo trpí nebo rozjímá bez duševní bolesti, a má se proto za blaženého, je jistě mnohem bídnější, protože také pozbyl lidského citu.“

EDIT: Tento článek opravdu nediskutuje problém stalinismu, užívá jej jako extrémní případ nepřijatelnosti lidských obětí, stejně jako užívá vylodění v Normandii jako extrémní případ přijatelnosti lidských obětí, přičemž si klade otázku, kudy vede hranice mezi přijatelnosti a nepřijatelností a jestli je vůbec možné ji nějak definovat. Článek by klidně mohl začínát coby extrémním příkladem třeba holocaustem a vyšlo by to úplně nastejno. Domníval jsem se, že průměrně bystrý čtenář nebude mít s pochopením problém, v některých případech se však ukazuje, že opak je pravdou. Někdy musím napsat něco o ideologických projekcích do textu…

Advertisements

komentářů 22

Filed under Úvahy a postřehy

22 responses to “Zamyšlení nad oběťmi skvělých myšlenek

  1. Troi

    Dobrý postřehA napadá mě další hledisko rovnice – cena jedno lidského života je jen jedna proměnná, taky do toho vstupuje jaké "blaho" to přinese zbytku. Stojí život 20k civilistů za "demokracii" a kapitalismus pro zbývajících 6M? Opravdu si myslíme, že život v demokracii je o tolik lepší, aby ospravedlnil tolik mrtvých?Předpokládáme-li že život lidí je vždy stejný (což je hodně diskutabilní) tak se dostaneme k rovnici ve které neznáme hodnoty ani základních proměnných:20k*cena-života = 6M*(blaho-kapitalismu – blaho-za-kadafiho) A čím víc bych konkretizoval rovnici, tím víc proměnných by tam bylo….snažil jsem se napsat/vymyslet jednoznačný závěr, ale NEVÍM. Tenhle podnět k zamyšlení se povedl dobře.Teď mi došlo, že se to točí vlastně kolem klišé – světí účel prostředky? Co když je to naopak a prostředky světí účel?

  2. Troi, díky za komentář. Ano, je to vždy složitější, než jak se to jeví…—Jinak zcela aktuálně k tématu:NATO možná kvůli Libyi skončí před Mezinárodním trestním tribunálem: http://blisty.cz/art/60956.htmlTo by bylo tak krásné, že si ani nedovoluji doufat…

  3. Mirek

    intuitivní utilitarismusJo, to je zajímavá myšlenka, že utilitarismus je vždycky vlastně v jádře intutitivní, protože na téhle úrovni nastavuje základní hodnotu, se kterou pak počítá. Vlastně utilitarismus je v tomto smyslu jen paralelou role rozumu vůči citům: zaměří někam světlo, pozornost, aby věci trochu zpřesnil, odlišil a porovnal v jejich hodnotě, kterou jim ale dát nemůže (to porovnání v sobě ale nějakou objektivitu samozřejmě má, v principu). Kdysi jsem napsal jednu novelu (vyšla v Tvaru), ve které jsem mj. popsal podrobný zákoník s tresty v násobcích X, přičemž na konci celého zákoníku byl malý dovětek: "Hodnotu X stanovuje soudce případ od případu podle svého uvážení".

  4. Nápad s "hodnotou X" je krásně ilustrativní! Ve kterém Tvaru ta novela vyšla?

  5. Mirek

    1993Nevím přesně které číslo, budu to muset najít – zkusím se kouknout na net, mám ji někde zahrabanou (Edice Tvary). Jmenuje se to HZM a celkem po tom ani pes neštěkl :-). Vlastně jeden jo: citoval to Machal v Nových jménech české literatury, protože to vyšlo v těch přílohách, a pak to někde na netu převzali, kouknu se.

  6. Mirek

    Tvar. 1994. Č. 18Ale radši ti to pošlu elektronicky na mail.

  7. Takové články mi přijdou dobré, aby člověk nejen litoval nevinné oběti nějaké nepřijatelné (kým?) diktatury, ale aby taky přemýšlel o pohnutkách přijatelné (a prosím vás kým?) americké vlády, která za sebou nevinné oběti také bohužel nechává v nemalém množství, když zasahuje na území cizích států. A ne těch, které by to i uvítaly, ale bohužel nemají zřejmě tu hodnotu (včera jsem viděla film na to téma "Hotel Rwanda"). Klást si otázku o počtu obětí vs. záchraně většího počtu jiných lidí, to je podle mě na místě. Ale není na místě dát odpověď. Ve chvíli, kdy bychom vyřkli odpověď, kolik životů za kolik, jakou hodnotu má život, tak v tu chvíli bychom se my měli zamyslet, jestli náhodou v tuto chvíli nepácháme genocidu nějakého národa jen proto, že chceme lepší pastvinu pro naši kozu. Prostě ve chvíli, kdy někdo řekne odpověď, je podle mě špatně on nebo společnost nebo ta situace. Normální podle mě je, aby se nikdy nikdo nedostal do situace, kdy má jako jednotlivec rozhodnout, zda obětovat tolik a tolik životů, anebo jít do akce, kde padne tolik a tolik životů. Bohužel v celé historii se to děje, takových rozhodnutí padá pořád dost. A to mně připadá jako nenormální věc.

  8. Liško, problém je, že ve skutečném světě je občas nezbytné taková rozhodnutí učinit. Nelze to prostě deontlogicky smést ze stolu. Viz třeba zmíněné vedlejší civilní ztráty spojené s vyloděním v Normandii. A to jsem ještě nezmínil jednu podstatnou věc – lidé, kteří zemřou na základě dobře míněného chybného rozhodnutí – to je rovněž nevyhnutelné. Asi bych řekl, že je třeba to rozhodovat případ od případu, v danou chvíli, přičemž někdo musí převzít odpovědnost. A pak jde asi hlavně o to, aby si následně nepřipadal jako bůh.

  9. Doporučuji Koukolíka – "Mocenská posedlost"V podobě knihy i v podobě přednášky: http://www.youtube.com…pMJkaf117gZajímavý je takzvaný "hybris syndrom" – syndrom mocenské pýchy, o němž tam mluví.

  10. Barča

    (8) Kojot: To je pravda, takových bitev ve 2. světové válce bylo povícero, kde se v bitvě obětovaly životy lidí a kde ta bitva, byla kolikrát jen maskovacím manévrem pro jinou daleko důležitější bitvu, na jiné frontě. Nebýt těchto „ obětovacích bitev“ kdo ví, jestli bychom si tu dnes takhle psali….

  11. Kojote [8]no právě, děje se to. A ano, ohlídat, aby si člověk nepřipadal jako bůh. A můj nárok je větší: zastavit se a přemýšlet, jestli jsem na svém místě a chci takový rozhodnutí udělat. A plus jestli je vůbec na místě, aby to ode mne ta společnost chtěla – jestli je to všechno adekvátní, jestli ty úplně původní pohnutky (ne jen současné důvody) jsou přijatelné… ale předpokládám, že každý, kdo se musí rozhodnout, to všechno rozváží.

  12. „Namítají však, že mudrc povede války spravedlivé. Jako by neměl, je-li pamětliv svého lidství, mnohem spíše cítit bolest nad tím, že je k spravedlivým válkám nucen. Tedy každý, kdo se s bolestí zamyslí nad tímto velikým hrozným a surovým zlem, musí se přiznati ke své bídě. Pakli však je kdo trpí nebo rozjímá bez duševní bolesti, a má se proto za blaženého, je jistě mnohem bídnější, protože také pozbyl lidského citu."Aurelius Augustinus, O boží obci

  13. Víš, Kojote, ono by se při tom srovnávání obětí skvělých myšlenek také mělo brát v úvahu, kolik z nich bylo skutečně učiněno ve jménu těch myšlenek samotných. Ty prostě vycházíš a priori z toho, že vekeré oběti, které vzniknou v daném režimu byly učiněny čistě jen pro onu konkrétní vládnoucí ideu a nebereš v úvahu, že některé ideologie dávají větší prostor k ukájení různých lidských převážně negativních pohnutek než jiné. Chápu, že to je subjektivní odhad, ale nemohu se zbavit dojmu, že pokud srovnáme počet obětí učiněných v rámci zvůle stalinského režimu s oběťmi, které byly učiněny v rámci improtu demokracie, troufám si tvrdit, že ten počet mluví v neprospěch prvně jmenovaného. Ano, jistě – vidím hned argumenty ala Guantanamo nebo věznice Abu Ghraib, které opravdu nechci bagatelizovat, ale přijde mi, že pokud to srovnáme kupříkladu v rámci stalinismu s Berijovými sexuálními excesy a chováním té vládnoucí vrstvy vůbec, není moc co řešit.

  14. @bragi: Viz začátek pátého odstavce. Přidávám sem tedy to, co jsem přidal již pod článek na iDnes a dospívám k závěru, že lidé jsou prostě vždy hloupější než bych čekal. —EDIT: Tento článek opravdu nediskutuje problém stalinismu, užívá jej jako extrémní případ nepřijatelnosti lidských obětí, stejně jako užívá vylodění v Normandii jako extrémní případ přijatelnosti lidských obětí, přičemž si klade otázku, kudy vede hranice mezi přijatelnosti a nepřijatelností a jestli je vůbec možné ji nějak definovat. Článek by klidně mohl začínát coby extrémním příkladem třeba holocaustem a vyšlo by to úplně nastejno. Domníval jsem se, že průměrně bystrý čtenář nebude mít s pochopením problém, v některých případech se však ukazuje, že opak je pravdou. Někdy musím napsat něco o ideologických projekcích do textu…

  15. No,nevím zda to nazvat v tomto případě hloupější, ale budiž, jsem členem oné skupiny, které se zatmělo doslova rudě před očima při výskytu slova Stalin.Ale ruku na srdce Kojote. Kdybys chtěl napsat článek, ve kterém bys chtěl čistě pouze a jen upozorňovat na tu relativitu obětí ve jménu dobrých myšlenek, možná bys v zájmu emocionální neutrality vybral nějaký jiný příklad než onen stalinismus, na který přecejen lidé citlivě reagují. To mě také přivádí k té poznámce o ideologických projekcích do textu. Jen pro pořádek – formulace "umrzlí bezdomovci coby oběti současného liberálně-kapitalistického demokratického režimu" je nebo není onou ideologickou projekcí ?

  16. Bragi, ten článek vznikl skutečně jako reflexe toho, co začalo tím rozhovorem se stalinistou. Kdybych místo toho mluvil s člověkem přesvědčeným o tom, že to Hitler myslel dobře atd., začínalo by to Hitlerem, kdyby se mnou někdo takto diskutoval Maa, tak Maem, no ;-)Umrzlí bezdomovci ideologickou projekcí nejsou. Počet umrzlých bezdomovců za minulého režimu byl zcela fakticky a neinterpretativně menší než počet umrzlých bezdomovců dnes. To neokecáš.

  17. Ano, argument prvotního impulsu, kterým byl rozhovor s oním stalinistou, beru. Ale k těm bezdomovcům mi to opravdu nedá se nevyjádřit. Samozřejmě že neokecám, že počet umrzlých bezdomovců byl nižší než je teď. A to je právě průšvih argumentace většiny zastánců minulého režimu, že používají tyto nezpochybnitelné pravdy. Ale už se nezamýšlejí, proč tomu tak bylo a nejdou dál.Samozřejmě, že ten počet byl nižší, když na ulici se tito lidé prostě nesměli objevit, když vyhýbání se pracovnímu poměru bylo kriminalizováno. Otázkou tedy je už sama existence paragrafu, který postihoval vyhýbání se práci, když mohl nakrásně existovat paragraf, který ji zaručoval každému, kdo o ni zažádal. Existence tohoto paragrafu prostě dokazuje, že vždycky existuje nějaké procento lidí, pro které je klasický způsob života ve společnosti poměrně obtížný.Tito lidé byli i za minulého režimu, jenže místo na ulici končili buď ve vězení nebo v různých léčebnách, což mám i potvrzeno od lidí, kteří tam pracovali. Jasně, neumrzli na ulici, měli stravu, teplo a určitý komfort, ale sám si netroufám odhadovat, jak moc spokojeni se sami s odňatou svobodou cítili a jakých konců se v těchto zařízeních dočkali. A jestli jich bylo méně či více než je tomu dnes, to si netroufám odhadovat.Ale když si přečtu některé příběhy lidí, kteří se ocitli na ulici, tak mi argumentace, že jejich osud je vinou současného uspořádání společnosti, přijde stejná, jako kdybychom vinili jedince, který pustil nějaké zvíře zpět do volné přírody z toho, že si tam zlomilo nohu o šutr.

  18. petr

    proč?rozebírat problematiku čehokoli,co se nás týká,aniž bychom vzali v úvahu naše vyšší úrovně je k cíli-tj porozumění situaci-nevedoucítak,jako bychom se dívali na šachovou partii a viděli pouze černé figury,jaxe pohybují a sem tam mizí..bur@na……………

  19. Bragi, fakt je, že více lidí umírá v důsledku existenční nouze nyní než za minulého režimu. To jsou ty oběti. A nyní je ta druhá věc, tedy zda jsou či nejsou ospravedlnitelné – třeba tou vyšší mírou svobody. Mně nejde o to diskutovat v této chvíli, zda ta skvělá myšlenka (vyšší míra osobní svobody) je či není natolik zásadní, že ty oběti za to stojí. Mně jde o to ukázat, že oběti jsou faktické a je třeba je oddělit od interpretace. To je celé. Ten článek není sociálně kritický k nějakému konkrétnímu společenskému uspořádání, ten článek je obecně eticko-filosofický. Opravdu. Kdybych chtěl napsat sociálně-kritický článek vůči naší společnosti, musel bych argumentovat jiným způsobem. Ale neboj, i takové články se ojeví – tento je takovou formální "dělostřeleckou přípravou" 😉

  20. Ale ano, Kojote, charakter toho článku jsem si ujasnil hned po té Tvé první odpovědi na můj komentář. V tom není problém, o tom se už nepřu.Chtěl jsem spíš poté o to více upozornit na to, že pokud jsi zmiňoval projekci ideologie do textu, tak právě ten výrok o umrzlých bezdomovcích mi přišel v kontextu článku takový hodně schematizující, což mě osobně přijde právě pro ideologické vnímání dost charakteristické. Proto jsem k tomu napsal komentář. Každopádně dík za vyjasnění.

  21. Hlodoun

    HlodounKdyž už jsme u Stalina tak by mne opravdu zajímalo kolik Bushů, Havlů a jiných "demokratických" potentátů by na možnost výměny vlastního zajatého syna za generála protivníka (ve Stalinově případě za Pauluse)odpovědělo "Vojáka za generála neměním". Myslím že to celkem ilustruje povahu tohoto dnes naprosto jednostranně souzeného člověka. Dost se přitom zapomíná, že nebýt bolševici opravdu tvrdí a bezohlední chlapi, neměli by proti nejlepší tajné policii tehdejší Evropy – Carské ochrance – ani tu nejmneší šanci – a dopadli by přinejlepším jako děkabristé či narodovolci…

  22. Ano, poté, co Stalinovi došlo, v jakém je průšvihu, mimo jiné ovšem způsobeným i vlastními chybnými rozhodnutími a paranoidní likvidací důstojnictva vlastní armády, se choval velmi prozíravě a statečně – včetně toho, že nezdrhl z Moskvy. Což ale nic nemění na tom, že atmosféra teroru, kterou před válkou rozpoutal, byla z mého pohledu zcela nepřijatelná. Ohledně dalších bolševiků – tam je to na jinou diskusi. Osobně si myslím, že měli právo ujmout se moci a co se dalšího týče: Když v zemi zuří občanská válka podporovaná intervenčními mocnostmi, není to vhodná chvíle pro humanismus. Což neznamená, že bych se vším souhlasil. Ale tady to vážně diskutovat nechci, snad později.