Poznámky k aplikované etice 08: Inherentní hodnota životního prostředí

Na semináři věnovaném obhajobě inherentní hodnoty životního prostředí v podání eseje Aldo Leopolda The Land Ethic jsem kvůli nemoci chyběl, proto shrnuji v jednom příspěvku jak Leopoldův text, tak esej Williama F. Baxtera People or Penguins, který životnímu prostředí inherentní hodnotu upírá, přidávám poznámky z druhého semináře a několik vlastních poznámek k tématu.

I. Aldo Leopold: The Land Ethic


Etická sekvence

Rozšíření etiky, jež je studováno filosofy, je ve skutečnosti procesem ekologické evoluce, který může být popsán jak filosofickými tak i ekologickými termíny. Z ekologického hlediska je etika omezením svobody konání v boji o existenci. Filosoficky je etika rozlišením sociálního chování od antisociálního. To jsou dvě definice jediné skutečnosti, jejíž původ spočívá v tendenci vzájemně závislých individuí či skupin vyvíjet formy spolupráce. Ekologové tomu říkají symbióza. Politika a ekonomika jsou pokročilými formami symbiózy.

První etické normy řešily vztahy mezi jednotlivci, Mojžíšovo desatero je takovým příkladem. Zlaté pravidlo se snaží integrovat jednotlivce do společnosti, demokracie pak integruje společenskou organizaci do jednotlivce.

Zatím však nemáme žádnou etiku, která by se zabývala vztahem člověka a země a zvířat a rostlin, které na ní žijí. Vztah k zemi je čistě ekonomický, jako k vlastnictví, a zahrnuje privilegia, nikoli však povinnosti.

Takové rozšíření etiky je evoluční možnost a ekologická nutnost, je to třetí krok v řadě. Jednotliví myslitelé, už od Ezechiela a Izajáše se k tomu vyjadřovali, ale společnost jako celek to nikdy nepřijala.

Etika by měla být chápána jako druh vyvíjejícího se společenského instinktu by nám měla poskytovat vedení v nových a komplikovaných ekologických situacích.

Komunitní instinkt

Etika se zatím vyvinula tak, že omezuje soutěživost jednotlivce vzhledem ke komunitě; krajinná etika (orig. „land ethic“) prostě rozšiřuje hranice komunity tak, že zahrnou půdu, vodní zdroje, zvířata i rostliny, tedy na krajinu, zemi.

Ekologická etika stručně řečeno mění roli člověka z dobyvatele země-komunity v jejího obyvatele a implikuje respekt k jejím dalším členům a ke komunitě jako celku.

Historie nás poučila, že dobyvatel nakonec poráží sám sebe, jeho vítězství se obrací proti němu, neboť věří, jak dobytá komunita funguje, ale mýlí se.

Nevzdělaní lidé si myslí, že rozumíme přírodě, lidé vzdělaní však vědí, že komplexitě ekosystémů možná úplně neporozumíme nikdy. Mnohé z toho, co se v lidských dějinách událo, záviselo ve skutečnosti na interakcích lidí a země, na tom, jak země reagovala na lidskou činnost, závisel zase osud populací (autor uvádí konkrétní příklady z osídlování Ameriky bílými přistěhovalci a jejich vlivu na krajinu).

Ekologické svědomí

Ochrana přírody je stav harmonie mezi člověkem a zemí. Navzdory veškeré propagandě a úsilí se pokrok v tomto směru vleče hlemýždím tempem. Ukazuje se, že pokud například farmáři dostanou nějakou nabídku od státu, která zahrnuje z jejich strany péči o krajinu, využijí ji, ale jakmile dotace skončí, v činnosti nepokračují. Jednají pouze ve svém vlastním sobeckém zájmu. Dokonce i když svým počínáním způsobí škodu celé komunitě, zůstávají jejími respektovanými členy. Podivné na tom je, že jiné závazky přesahující jejich sebezájem, například pokud se jedná zlepšování obecních cest, podporu školy, kostela či sportovního klubu atd., ochotně přijímají. Využití země je však stále bráno, stejně jako před stoletími, jako ryze ekonomická záležitost.

Žádných významných etických posunů nebylo nikdy dosaženo aniž by došlo k vnitřní proměně lidských preferencí a přesvědčení. Důkazem, že ochrana přírody se ještě nedotkla základů lidského chování, je to, že filosofie a náboženství o ní dosud neslyšely. Abychom to usnadnili, musíme učinit tuto otázku jednoduchou. (Článek je z roku 1948 – od té doby se naštěstí leccos změnilo i co se náboženství a filosofie týče.)

Náhražky krajinné etiky

Je smutné, že aby se dostalo ochrany například zpěvným ptákům či některým predátorům, museli přírodovědci přijít s ekonomickými argumenty – například že bez ptáků by se přemnožil obtížný hmyz nebo že predátoři zkvalitňují námi lovenou kořist tím, že loví slabé kusy. Argumenty založené na tom, že všechny druhy jsou součástí společenství, že neexistují „bezcenné druhy“ nejsou příliš účinné. „Nedostatečná ekonomická hodnota“ bývá osudná nejen jednotlivým druhům, ale i celým biotopům, jako jsou močály, duny či pouště. Ty bývají zachraňovány vládou udělením statutu národního parku apod., ale takto samozřejmě nemohou být zachráněny všechny vzácné lokality. V některých případech, obvykle až po jejich likvidaci, se pak ukázalo, že i „pustiny“ mohou mít ekonomickou hodnotu.

Existuje zde tendence přenášet veškerou odpovědnost a ochranu přírody na vládu, nicméně do jaké míry ji může převzít? Kolik z vybraných daní na to lze použít? Pokud je zde odpověď, pak spočívá v přenesení části závazků na majitele půdy. Ti však za to očekávají peníze. Pokud to od nich vyžaduje extra náklady, budiž, pokud to však vyžaduje jen čas či změnu přístupu, je takový požadavek diskutabilní.

Shrnuto: Systém ochrany přírody založený výhradně na ekonomickém sebe-

zájmu je nesmírně nevyrovnaný. Vede k ignorování a někdy i k eliminaci těch částí přírody, které nemají komerční využití, které jsou však nezbytné pro její zdravé fungování. Vychází z falešného předpokladu, že ekonomické části přírody, budou fungovat bez těch neekonomických, a převádí příliš mnoho zodpovědnosti na vládu. Tuto situaci může napravit jedině etický závazek na straně majitelů.

Ekologická pyramida

Zde autor vysvětluje fungování v řetězců a ekologické potravní pyramidy a to, že jakákoli změna nějak ovlivní celek, dále se zabývá tím, jaký vliv mají lidské zásahy. To jsou dnes známé věci, takže tuto část ve své parafrázi přeskočím.

Závěry jsou:
1) Země není jenom půda.

2) Původní rostliny a živočichové umožňují cirkulaci energie, ostatní mohou a nemusí.

3) Člověkem způsobené změny jsou jiného řádu než evoluční změny a mívají nezamýšlené důsledky.

Celosvětově dochází k dezorganizaci země, což lze přirovnat k nemoci. Krajina postupně chudne, přičemž o ekologické roli některých druhů nemáme vůbec informace.

Problém může způsobit hustota zalidnění – předpoklad, že když malé zvýšení hustoty populace o něco zvýšilo kvalitu života, pak velké zalidnění bude znamenat velké obohacení, je mylný a odporuje poznatkům ekologie.

Zdraví země a A-B rozkol

Krajinná etika reflektuje existenci ekologického svědomí a odráží přesvědčení o individuální zodpovědnosti za zdraví země. Zdraví znamená kapacitu sebeobnovy země, ochrana přírody je naše úsilí porozumět této kapacitě a ochránit ji.

Ochranáři jsou známi svými vzájemnými neshodami. Lze je rozdělit na dvě skupiny. Skupina A pokládá za zemi pouze půdu a její funkci spočívající v produkci komodit, skupina B vnímá zemi jako biotop a její funkci vnímá šířeji – jak moc širší má být, o tom se vedou spory.

Jak v oblasti lesnictví tak v případě divoké přírody pokládá autor za svědomitější přístup skupiny B, co se týče polnohospodářství, cítí se být méně kompetentní, uvědomuje si, že rolník musí měnit biotop více než lesník, ale hovoří o možnosti „biotického farmaření“.

Ve všech rozporech se projevují základní paradoxy: člověk dobyvatel versus člověk obyvatel přírody, věda ostřící jeho meče versus věda jako zdroj světla ozařující svět, země jako otrok a sluha versus země jako kolektivní organismus.

Vyhlídky

Asi největší překážka v evoluci ekologické etiky spočívá ve vzdělávacím systému. Ekologie by se měla stát součástí mnoha různých vyučovaných předmětů.

Farmáři stále vnímají zemi jako nepřítele, jehož musejí zdolat, a nezdá se, že by ke změně jejich přístupu vedl pokrok v mechanizaci.

Je třeba přestat přemýšlet o zemi pouze z ekonomického hlediska a začít chápat její hodnotu etickou a estetickou. Správné je to, co zachovává integritu, stabilitu a krásu biotické komunity. Pokud to dělá něco jiného, je to špatné.

Samozřejmě se nemůžeme zbavit ekonomického hlediska, ale musíme se zbavit představy, že ekonomika určuje vše.

Evoluce ekologické etiky je jak intelektuální, tak emocionální proces. Mechanismus spočívá ve vzniku společenského ocenění správných činů a odsouzení těch nesprávných.

II. William F. Baxter: People or Penguins

V úvodu Baxter konstatuje, že cíle týkající se životního prostředí, nejsou cíle konečné, jsou to prostředky k dosažení nějakého jiného cíle. Otázka zní: Co vlastně chceme? Když se například bavíme o čistotě ovzduší, klademe si otázku „Jak má být čisté?“ a je legitimní se zeptat i „Proč by mělo být čisté?“ To je důkaz, že to je prostředek a ne cíl, u cíle, například pokud jde o lidské právo na svobodu, jež neomezuje svobodu druhého, se neptáme proč by tomu tak mělo být, cítíme takovou otázku jako impertinentní.

Autor předpokládá, že společnost by se podepsala pod čtyři nebo pět hlavních cílů, jež by mohly sloužit testovací kritéria, jimiž by mohly být poměřovány všechny ostatní neshody. Problém je, že každý nový přidaný cíl bude jistým způsobem v konfliktu s již akceptovanými cíli.

Baxter navrhuje čtyři, které používá jako konečná testovací kritéria pokud jde o zarámování problémů lidské organizace, a říká, že jeho pozice k problému znečištění z těchto čtyř kritérií vychází, přičemž nám tato kritéria mohou pomoci tomu, pro nějž jsou akceptovatelná, určit, který názor se v dané záležitosti více blíží pravdě a poslouží obecnému prospěchu. Pokud je čtenář neakceptuje, bude se svými názory zřejmě lišit a musí určit vlastní základní sestavu kritérií.

Kritéria jsou následující:

  1. Kritérium sfér svobody (vzájemně se neomezujících lidských svobod).

  2. Plýtvání je špatné. Dominantním rysem lidské existence je stav nedostatku, a neměli bychom plýtvat zdroji – materiálními, ani třeba zdroji v podobě schopností lidí. Každý zdroj by měl být využit co nejefektivněji ve prospěch člověka.

  3. Každý člověk by měl být považován za cíl, nikoli za prostředek, a mělo by se mu dostávat důstojnosti, a pravidla společnosti by se k němu měla vztahovat nestranně (rovnost před zákonem).

  4. Jak osobní iniciativa tak příležitost ke zlepšení podílu člověka na uspokojení by měly být u každého individua zachovány. Zachování osobní iniciativy je diktováno kritériem neplýtvání a vystupuje proti neustálé a rovnostářské redistribuci zdrojů či bohatství, současně však musí mít jednotlivec nárok na určitý minimální podíl společného bohatství, aby se nedostal do situace tak velkého nedostatku, že by se možnost zlepšení jeho situace vlastním úsilím stala iluzorní. (Proti egalitarismu, libertarianismus, viz. Nosick)

Autor uvádí jako příklad tvrzení vědců, že používání DDT v zemědělství poškozuje populaci tučňáků. Přijme to jako fakt a ptá se, jaké z toho plynou důsledky. Z jeho premis plyne, že tučňáci jsou důležití proto, že se lidé rádi dívají, jak chodí po skalách, a lidský blahobyt bude méně poškozen ukončením používání DDT než vzdáním se tučňáků.

Říká, že jeho pozorování ohledně enviromentálních problémů budou zaměřena na lidi a že nemá žádný zájem týkající se záchrany tučňáků pro ně samé.

Může se zdát sobecké jednat tak, že každý člověk představuje jednotku důležitosti, a nic dalšího důležité není, ale:

  1. Koresponduje to s tím, jak lidé doopravdy myslí, tj. s realitou.

  2. Tento přístup navíc nesměřuje ke schvalování masivní destrukce flóry a fauny, protože je zjevné, že lidé jsou na přírodě závislí, a přírodu je třeba zachovávat do té míry, do jaké jsme na ni existenčně závislí.

  3. To, co je dobré pro lidi, je v mnoha případech dobré i pro tučňáky a borovice – například čistý vzduch. Lidé tedy v těchto případech zastupují rostliny a zvířecí říši.

  4. Naše rozhodnutí jsou buď privátní nebo kolektivní. Pan Jones je zcela svobodný ve svém soukromém rozhodnutí krmit v zimě ptáčky nebo se třeba rozhodnout nebránit se útočícímu medvědovi, protože je toho názoru, že nasycení medvěda má větší cenu než jeho život. „Neboli,“ říká Baxter, „moje základní premisy nevylučují soukromý altruismus vůči soupeřícím životním formám.“ (pakliže to neomezuje svobodu druhého). Pokud však jednáme na kolektivní úrovni, pouze lidé by měli mít možnost participovat na kolektivních rozhodnutích. Tučňáci nemohou hlasovat, stejně tak borovice. Opět: Každý jednotlivec má svobodu hlasovat třeba ve prospěch cukrové třtiny, pokud k tomu inklinuje. Nicméně mnohé z extrémních požadavků, jež ze strany ochránců přírody zaznívají, jsou toho druhu, jako by ochránci byli zvláštními reprezentanty cukrové třtiny a proto by jejich preference mely mít větší váhu než preference jiných lidí, kteří s přírodou tolik nesouzní. Zjednodušující požadavek, že je třeba přestat používat DDT protože škodí tučňákům, k takovým požadavkům patří.

  5. Pokud lední medvědi, borovice či tučňáci mají být, stejně jako lidé, být cíli a ne prostředky, jak mají tyto životní formy projevit své zájmy? A pokud je odpovědí, že určití lidé mají být jejich zmocněnci, naskýtá se otázka, jak byli vybráni – sebezvolení se příliš přijatelné nezdá.

  6. Otázka zní, co bychom měli dělat, což je otázka specificky lidská a neznámá v přírodním světě. Je nesmyslné snažit se ji aplikovat na mimo-lidskou situaci. „Odmítám tvrzení, že bychom měli respektovat ‚rovnováhu v přírodě‘ či ‚zachovat životní prostředí‘, pokud důvodem, proč tak činit – ať už explicitním nebo implicitním – není přínos pro člověka.“ Neexistuje žádný morálně správný stav přírody, o nějž bychom měli usilovat. „Slovo ‚příroda‘ nemá normativní konotace.“ Proč by mělo být špatné ubližovat tučňákům a současně být v pořádku porážení dobytka? Neexistuje žádná jiná definice toho, co je morálně lepší, než definice založená na sobeckých potřebách lidské rasy.

„Správné“ složení atmosféry je takové, jež obsahuje určité množství prachu, olova a sirovodíku, přesně takové množství, které umožňuje rozumně organizované společnosti dosahovat největší míry uspokojení potřeb lidských příslušníků této společnosti. Proto prvním a nejzákladnějším krokem k řešení enviromentálních problémů je jasné rozpoznání faktu, že naším cílem není čisté ovzduší, ale spíše nějaká optimální úroveň znečištění.

Otázka zní, jak takovou míru znečištění určíme. Nízká úroveň znečištění je pro lidi uspokojující, ale stejně tak i potrava, přístřeší, školy či zábava. Chceme-li mít nižší znečištění, musíme se něčeho vzdát. Mluví se o tom, že kontrola znečištění stojí peníze, to je a není pravda. To, co je podstatné, nejsou dolary, ale zdroje. Pro naše účely jsou dostačující 4 kategorie zdrojů:

  • pracovní síla

  • technologická úroveň

  • kapitálové statky

  • přírodní zdroje

Tyto zdroje mohou být použity v různých kombinacích k tvorbě zboží a služeb všeho druhu v určitém limitovaném množství. Toto množství bude větší, pokud jsou zdroje kombinovány efektivně, menší pokud neefektivně. V každém případě je zásoba zdrojů omezená, a ani jejich nejefektivnější využití neuspokojí potřeby celé populace. Rozdělování těchto zdrojů pak závisí na penězích – dolary jsou vlastně poukázky umožňující využívání zdrojů.

A tak bychom měli přesměrovat naše výrobní kapacity z produkce existujícího zboží a služeb k produkci čistšího, tiššího a pastorálnějšího národa a to až do okamžiku, kdy si více než další zlepšení prostředí budeme přát novou pračku nebo nemocnici.

III. Poznámky ze semináře

  • Otázka po lidské svobodě, tak, jak ji předkládá Baxter, není triviální nebo impertinentní – například můžeme diskutovat o omezení lidské svobody ve prospěch bezpečí („Patriot Act“ v USA) atd.

  • K Baxterově polemice:

  • ad (1): Je problematické, zda je to pravda (je to empirické tvrzení), a i kdyby to byla pravda, to, že si lidé něco většinově myslí, ještě neznamená, že je to správné.

  • Dokáže ekocentrismus postulovat ještě jiné hodnoty než antropocentrismus?

  • ad (3): Co s tím, co vyhovuje nám a nevyhovuje ostatním?

  • ad (4): Můžete preferovat zájmy ostatních před vašimi, ale nemůžete nikoho jiného nutit, aby preferoval zájmy někoho jiného na úkor svých zájmů. Jenže preferovat zájmy jiných je jádro morálního jednání. Morální jednání by pak spočívalo ve sféře dobrovolnosti. Obecně ten princip tedy není nosný, je nosný jen při současném přijetí premisy, že to jediné, co má morální hodnotu, je člověk.

  • Jak by to bylo s legitimitou zákonů? Pokud by člověk ubližoval třeba zvířeti, pak jakou svobodu tím omezuje? Nanejvýš svobodu, že by mě to vadilo. Pak to může vykonat v soukromí nebo já mám právo se na to nedívat. Bude-li někdo mučit kočku, která nikomu nepatří, a bude tak činit v soukromí, aby nepohoršoval lidi, jejichž city by to mohlo ranit, jedná dle Baxtera eticky indiferentně. Naše morální intuice se však takovému závěru (právem) vzpírá.

  • ad (5): Samotná myšlenka zastupování problematická není. To, že by se měli zástupci přírody či živočišných a rostlinných druhů měli volit sami, problematické opravdu je. Ale neznamená to, že nejsou jiné možnosti. Například tím, že volím určuji preference politických stran vůči ekosystému. Tím sděluji zástupci – ministr ŽP, své preference.

  • Ale pořád jako lidé rozhodujeme o tom, co se bude prosazovat.

  • Myšlenka z pléna: Obhájci se můžou zvolit sami. Zástupci ne.

IV. Moje postřehy k tématu

Jedná se o velmi složité téma a nenajdeme jednoduché odpovědi. Lze, spolu s Josefem Šmajsem, říci, že to, co svým neopatrným počínáním ohrožujeme, není ani tak příroda, jako spíš kultura, protože příroda se vzpamatovala i z větších ran (velká vymírání druhů). Příroda se nakonec vždy vzpamatuje, ale my to nemusíme přežít. Otázka také zní, jak daleko tu etickou sféru rozšířit. Zdá se, že Baxterova kalkulace zní rozumně – a pokud ji vezmeme vážně, tedy vezmeme vážně celkový zájem lidstva a nikoli jen partikulární zájmy některých lidských skupin, musí to nutně vést k ekologicky zodpovědnému jednání. Otázka zní, kdo je schopen kompetentně rozhodnout, které naše činy, jež na první pohled slouží lidským potřebám, s sebou nesou v déledobější perspektivě katastrofální důsledky. Baxterovo řešení implicitně předpokládá, že to ošetří „neviditelná ruka trhu“ – že lidé sami budou svým spotřebním jednáním určovat své priority – zda „lepší ovzduší nebo raději pračku“. A to je problém, neboť se ukazuje, že „neviditelná ruka trhu“ takto nefunguje, že zde platí úsloví „košile je bližší než kabát“ – lidé nejsou aktuálně schopni kolektivně uvažovat v dlouhodobé perspektivě (nebo jsem v tomto směru alespoň dost skeptický). Typickým příkladem je neekologické chování farmářů, jež popisuje Aldo Leopold, kteří se chovají zodpovědně k životnímu prostředí jen tehdy, když jim za to někdo platí.

Myslím, že i kdyby životní prostředí ve skutečnosti nemělo inherentní hodnotu, tak zavedení jeho inherentní hodnoty třebas i jako „užitečného mýtu“, by zájmům lidstva bezpochyby prospělo. Pakliže by neekologické chování bylo obecně odsuzováno jako nemravné, nebylo by třeba stále znovu složitě argumentovat o důsledcích toho kterého, bezprostředně ekonomicky výhodného, ale dlouhodobě destruktivního (i pro lidstvo) počínání.

Ono je vůbec těžké uvažovat o hodnotách z nějakého absolutního hlediska. Alespoň pro mě. Hodnotu má to, čemu ji přisoudíme. Jak individuálně (památka na zemřelého příbuzného, jež může být pro ostatní bezcenná věc), tak kolektivně. Pokud přisuzujeme hodnotu velkým uměleckým dílům, proč bychom ji neměli přisuzovat třeba vzácným ekosystémům?

Advertisements

komentářů 12

Filed under Filosofie a religionistika

12 responses to “Poznámky k aplikované etice 08: Inherentní hodnota životního prostředí

  1. Barča

    Nejsem žádný odborník, ale v článku se míchají dva rozdílné pojmy: etika a ekologie. Ekologie je biologická věda, která se zabývá vztahy mezijednotlivými organismy.Není zde místo pro žádnou etiku – jde čistě o pozorování a pochopení souvztažností v přírodě. Navíc je to věda velmi mladá, která vznikla jako nutný důsledek vědecko technic. revoluce – protože tady začala vznikat ta nerovnováha. Nejen v tom smyslu, že se začaly těžit a vyrábět stroje a rozvíjel se průmysl, ale také velké objevy v medicíně způsobily, že se lidé dožívají vysokého věku, méně umírají – a je potřeba všechny uživit.Dnes si lidé uvědomují, že začíná ubývat nerostného bohatství, přírodních životodárných zdrojů jako je voda a úrodná země. Jsou země, kde nedostatek vody a jídla je považován za standart.To jen západní svět přehlíží realitu, jakoby se ho tyto problémy netýkaly.To co se zde děje pod nálepkou a ve jménu ekologie – s opravdovou ekologií nemá nic společného, jde spíš o byznys. Úkolem ekologa je domýšlet důsledky svého počínání – kdy se snaží zachraňovat jedno, ale zároveň tím hubí druhé. Jsem laik, neznám řešení, ale myslím si, že by bylo dobré nechat velká území volné přírody tak jak jsou, a nezasahovat do ní.Co se týče zemědělství – kdysi bývalo trojpolní hospodaření, nebylo tak ekonomicky výnosné, ale velmi šetrné pro půdu, ta půdu měla možnost sebeobnovy.Kdybychom jako lidé a společnost měli žít skutečně ekologicky, nebylo by to humánní – znamenalo by to tvrdé omezení, šetření a příděly všeho, s tím také souvisí hlad, bída a tím pádem snížení počtu lidí na zemi

  2. Aldo Leopold mluví o možnosti popisovat etiku ekologickými (v původním významu toho slova) termíny (konkrétně pomocí termínu symbiózy). Pojmové konfúze se nedpouští, nezaměňuje etiku a ekologii.

  3. Barča

    Ano, pojmy se nezaměňují, spojují, ale myslím, že to dost dobře nelze. Ekologie (a její pojetí k lidem)by měla mít spíše povahu morálního zákona. Ze zákona vyplývá řád a jeho dodržování. Etika je spíše jako nejvyšší možné lidské uvědomnění – a to si myslím, že u všech lidí neobstojí.Společnost by měla pochopit, že příroda kolem nás je to, co my nutně jako civilizace potřebujeme ke své existenci, přestože se západní svět tváří, že tomu tak není. Koneckonců už nyní se vedou války o nerostné bohatství, sice pod rouškou vývozu demokracie.

  4. No, etika je ve skutečnosti prostě nauka o morálce podobně jako je ta ekologie naukou o vztazích organismů a prostředí, ale jinak jasně, společnost by toho měla pochopit fůru. Měla už dávno.

  5. Barča

    Konkrétně k tomu zákonu: Půdní fond a výstavba nových sídlišť. V okolí mého bydliště je hezká příroda (louka, řeka), ale také pole. Ale je tu projekt na výstavbu poměrně velkého sídliště. Jako vlastníci bytů jsme opakovaně podepisovali petici proti té výstavbě. Řeší se to dva roky na odboru životního prostředí a vůbec na magistrátu města. Ten jejich přístup je laxní, no takhle – je tam asi někdo dobře podplacen a tak člověka posílají od čerta k dáblu. Zatím je klid, nic se tu neděje, uvidíme zase na jaře.

  6. Barča

    Vlastně si myslím, že nejvíce o přírodě vědí děti na 1. stupni v ZŠ. Tam se učí o živé a neživé přírodě, o koloběhu vody o podstatě toho, jak se neživá příroda neobejde bez živé. Ale pak jak ty děti jdou na vyšší stupeň, hustí se do nich definice a chemické vzorce, s vyšším vzděláním se jejich analytická znalost prohlubuje, ale pozapomíná se ta podstata. A ta podstata to je 1. stupeň ZŠ.

  7. Barčina [3] – první odstavcec mi připadá hodně zmatený. [6] jenom jestli děti nevědí leda hovno. Natož ve škole 🙂 Kdo asi vymyslel osnovy… :-))Spíš bych si řekla, že škola není všechno, že je to zvláštní systém, co jsme stvořili a jede. Chápu tedy tu myšlenku raději tak, že vnímání přírody ještě bez školy v předškolním věku je docela příjemné, je kouzelné, okouzlující, magické. A ovšem naivní (bez negativního nádechu) – vzhledem k tomu, co se děje za drancování ve společnosti, zaměřené přehnaně na ekonomickou stránku.

  8. Anonymní

    [3,5]"Společnost by měla pochopit, že příroda kolem nás je to, co my nutně jako civilizace potřebujeme ke své existenci…" Určitě ano. Ale taky musí zabezpečit všechny potřeby svých členů. Takže možná nejde o podplácení. Možná že vedení města zvažuje všechna pro a proti. Ale taky si pamatuje, že stejný boj o výstavbu na zelené louce muselo svádět i před výstavbou vašeho sídliště, školy, továrny…Nebo ne? Drží se vaše město v hradbách z 12.století? 🙂 Vy jste si Barčo své povolání vybrala z nutkání duše, viďte, ta starostlivost o všechno, to není naučené

  9. vera

    8 , zapomnela jsem podpis:-)

  10. Barča

    „Možná že vedení města zvažuje všechna pro a proti. Ale taky si pamatuje, že stejný boj o výstavbu na zelené louce muselo svádět i před výstavbou vašeho sídliště, školy, továrny…Nebo ne? Drží se vaše město v hradbách z 12.století?“ Jistě, vždy jde o priority a zájmy jednotlivých stran. S těmi hradbami je to asi tak: Dodnes se v našem městě lidé dohadují, zda bylo správné, či naopak velká škoda poboření právě původních hradeb. Město městské hradby renovuje a dává jim nové pojetí (také na podnět lidí) – tedy už to nejsou hradby obranné, nýbrž hradby ve stylu relaxačních zelených oáz.

  11. vera

    Nešlo mi o hradby (stejně jsem to myslela jen rozměrově). Šlo mi o váš přístup k ekologii a etice a vášnivému boji za neposkvrněnou přírodu. Chtěla jsem vědět, jestli si při protestu proti další výstavbě uvědomujete, že váš panelák tam nestojí odjakživa, ale že i on byl postaven násilím – že i proti němu někdo bojoval. A nepletla jsem do toho zájmy stran, kladla jsem důraz na lidské potřeby. Zajímá vás jestli ostatní mají kde bydlet a pracovat a tak?

  12. Barča

    Vera: Petice(žádost) na město, to není žádný vášnivý emocionální výlev. Aby to mělo nějakou váhu a druhá strana mohla posoudit co je a co není „správné“ je potřeba mít především pádné argumenty a zdůvodnění. Takže taková žádost kromě jiného poukazuje na občanskou vybavenost v okolí, na to, kolik bytů na sídlišti je volných, neobydlených, bez majitelů. Kromě toho i na ostatní volné nově postavené objekty ve vedlejších lokalitách apd. Ale také poukazuje na nemožnost vybudovat prostranství pro děti v důsledku soukromých parkovacích míst apd. Nejde snad ani o záchranu kouska neposkvrněné zeleně, jako o lidskou potřebu zeleně jako takové. V současné době výstavby nových bytů a sídlišť jsou především podnikatelské záměry – s lidmi to nemá až tolik společného. A když se člověk dozvídá, jak město prodává pozemky společnostem – zajímavé. Spíš jde o ty praktiky samotné a ten „úřednický“metr.