Smutné výročí

“pane prezidente

já chci jen kousek štěstí
pro co jiného jsme přeci zvonili
klíčema na náměstí“

Jaromír Nohavica

Dnes je tomu 22 let co to jde s naší zemí od desíti k pěti, od pěti k nule a nakonec už i do záporných čísel. Ne snad, že by všechny změny, k nimž po Vítězném listopadu došlo, byly k horšímu, to rozhodně nikoli, nicméně musím konstatovat, že jsem velmi zklamaný a hodně, hodně naštvaný. Především proto, že jsem jim tak dlouho a tolik fandil…

Začnu poněkud zeširoka. Rodina, v níž jsem vyrůstal, za minulého režimu rozhodně nijak netrpěla, přesto se však stavěla ke komunistům velmi kriticky; když nyní přemýšlím, jak ten postoj nazvat, označil bych jej za salónní antikomunismus. Nadávat na komunisty se prostě tak nějak slušelo, stejně jako si sem tam přečíst nějaký samizdat, pravidelně si večer co večer naladit Hlas Ameriky, poslechnout si amatérskou nahrávku Nohavici, pokecat o tom, jak je to na Západě skvělé a jak nám komunisti lžou… To všechno patřilo k bontónu, nicméně (“Máme přece děti!“) to nikdy nezašlo až k podpisu Charty či k účasti na nějaké disidentské aktivitě. Co se týče širší rodiny, pak z otcovy strany jsem měl tetu, které komunisti sice po Únoru znárodnili krejčovský salón, ale která pak, poté, co se vdala, coby oficiálně žena v domácnosti po většinu totality úspěšně na černo podnikala (posléze v družstevním bytě, který jsem po ní zdědil), další příbuzní se prosadili v umění, medicíně, i jinde a zle jim nebylo. Můj táta pracoval jako konstruktér v ČKD Blansko, ač měl jen středoškolské vzdělání (nemohl vystudovat kvůli nacistům, tedy kvůli onomu původnímu 17. listopadu), zastával dobře placenou inženýrskou profesi. Moje máma pocházela z levicové rodiny. Její otec byl důstojníkem ČSA a přesvědčeným členem KSČ, který ale odmítl “bratrskou pomoc“ v srpnu 1968, načež byl ze strany vyloučen a poté pracoval jako dobře placený soustružník (jeho původní profese), aniž by byl jakkoli diskriminován. Přesvědčením zůstal komunistou až do smrti v roce 1988. Moje babička se o politiku nikdy příliš nezajímala. Jejich dcera, moje máma, hodně prožívala rok 1968 a tehdejší okupace jí silně otřásla. Před tím, než jsem se narodil já a poté můj bratr, pracovala jako úřednice, když se měla po mateřské vrátit do práce, nešla na původní místo a začala pracovat jako inspicientka ve Státním (posléze Národním) divadle Brno. V uměleckém prostředí byl salónní antikomunismus dosti v kurzu a často se tam úspěšně zašil i někdo, kdo měl nějaký ten politický škraloup. Její práce nebyla nijak zvlášť dobře placená, ale bavila ji a měla prázdniny (kvůli kterým tu práci také chtěla – aby mohla být o prázdninách s dětmi).

Jako rodina jsme si tedy nežili vůbec špatně. Koupili jsme a zrenovovali chalupu, táta měl družstevní byt, samozřejmě jsme měli auto. Na zahraniční dovolené jsme nejezdili, ne však proto, že bychom nemohli nebo nesměli, ale proto, že jsme dávali přednost chalupě a poznávání naší vlasti. Jako dítě jsem byl samozřejmě u vytržení z nejrůznějších západních hraček – když o tom tak přemýšlím, tak to, co jsme změnou režimu získali především, byly především ty hračky (pro děti i dospělé), respektive jejich dostupnost a relativně nízká cena. Zato životní nezbytnosti se nám od té doby mnohonásobně prodražily.

Pak přišla “Sametová revoluce“. Divadelníci šli do stávky, každý den se demonstrovalo, rodiče, zvláště pak máma, byli jako u vytržení. Mně bylo necelých 15 let, ale chodil jsem poctivě cinkat klíči, chtít svobodné volby a také jsem nosil stávkujícím vysokoškolským studentům buchty, jež jim moje máma pekla. Ta atmosféra byla senzačně opojná, skutečně se něco dělo, režim se otřásl v základech a zhroutil se jako domeček z karet, což bylo zpečetěno jednomyslným zvolením Václava Havla prezidentem ČSSR.

Mluvilo se o demokracii, svobodě a spoustě jiných krásných věcí, nemluvilo se o kapitalismu, nezaměstnanosti, korupci, bídě… Lidem vlastně vůbec nedocházelo, do čeho se hrnou, a myslím, že to tak úplně, aspoň zpočátku, nedocházelo ani Havlovi. A pak přišel Klaus a utahování opasků, transformace a slib, že se sice budeme mít chvíli všelijak, ale do deseti let doženeme Rakousko a budeme se mít jako na Západě. A my jsme věřili. Většina lidí totiž skutečně je schopna a ochotna po omezenou dobu trpět, aby se pak měla lépe. Jenže roky plynuly a původní sliby jaksi zapadly, podniky s letitou tradicí krachovaly, proti vůli většiny občanů obou zemí se rozpadla republika, ale my jsme pořád věřili, že jsou to jen porodní bolesti šťastné budoucnosti a byli jsme v rozpacích (moje máma a já) z poslední slavné písně Karla Kryla Demokracie.

Říkali jsme si, že to Kryl přehání, že se asi cítí zneuznaný a vylívá si zlost a… tak. Roky plynuly, naše rodina se neměla vysloveně špatně ani po revoluci, i když poté, co táta odešel do důchodu a v roce 1996 umřel, už bylo třeba se trochu uskrovnit. Já chodil k volbám a po svém adolescentním moravistickém období jsem pak svědomitě volil strany, jež odchytávaly pravostředově-liberální městské voliče, kteří toužili po iluzi, že volí pravicově, ale alternativně k ODS – takže jsem volil ODA, Unii svobody, Evropské demokraty, Stranu zelených… Samozřejmě jsem si všímal toho, že něco je špatně: Že to Rakousko jaksi nedoháníme, že přibývá nezaměstnaných atd. Jenže už jsem byl natolik zmanipulován ideologií, že jsem si prostě nedokázal představit alternativu.

Jistě – důsledky “Sametové revoluce“ nebyly jen negativní. Máme svobodu slova (váha slova byla ovšem velmi snížena), nikdo lidem nemluví do toho, co si oblékají, jak dlouhé nosí vlasy a na jaké koncerty chodí či jakou hrají muziku – myslím, že to byla jedna z největších chyb minulého režimu, tedy snaha kontrolovat osobní sféru lidí. Poté, co komunisté správně rozlišili soukromý a osobní majetek, měli si uvědomit, že do sféry osobního jim nic není a býti nemá. Strašně – a nutno dodat, že zcela zbytečně – tím lezli lidem na nervy a kazili si pověst.

Ohromným způsobem byla rovněž podnícena lidská kreativita a podnikavost a to doslova ve všech směrech – podnikatelském, uměleckém a – bohužel – i ve směru zločinném. Systém ovšem také podporoval sociální parazity, jimiž míním podnikatele, kteří podvodně (ať už přímo protizákonně nebo nalezením mezery v zákonech) hledají cesty, jak zaplatit co nejméně na daních a odvodech, přičemž ovšem se samozřejmostí sobě vlastní využívají infrastrukturu a relativní stabilitu státu. Nutno ovšem dodat, že v mnoha oblastech podnikání by poctivý podnikatel fatálně ztratil konkurenční výhodu, je tedy do role parazita systémově tlačen. Tak či tak je výsledkem to, že daňová zátěž leží především na bedrech zaměstnanců.

Nutno dodat, že ani vlády ČSSD nepřinesly žádnou zásadní změnu. Korupce bujela nejen napravo, ale i nalevo, poslední zbytky státního majetku (státní majetek ČSSR v roce 1989: 900.000Kč na každého obyvatele!) zmizely v nenávratnu a nakonec nám zbyla jen Kalouskova složenka a oči pro pláč. Dnes už pravice nehovoří o tom, že doženeme Rakousko – naopak nás obviňuje, že jsme byli moc rozežraní, že můžeme za deficit státního rozpočtu, a že si musíme utáhnout opasky ne proto, abychom se v budoucnu měli lépe, což byla původní Klausova verze, ale proto, abychom nedopadli jako Řekové. A my jim to opět uvěřili a zvolili jsme si pravicovou vládu. A ta dělá co? Bezostyšněji, než všechny vlády minulé, holduje korupci, krade, podvádí a vůbec se chová jako smečka vyhladovělých zdivočelých psů, která se rve o poslední zbytky kdysi tučné, dnes však již dosti ohlodané, mršiny. A nedoufejme, že jejich rvačky o kořist povedou k pádu vlády. Nepovedou. Ty bestie mají dost velký pud sebezáchovy na to, aby se vlastními spory o tohle koryto připravily. A vědí, že další příležitost nejspíš nedostanou. Budou proto škodit po celé volební období a udělají všechno proto, aby zde lidem nezbylo víc než oči pro pláč.

A to je výsledek těch krásných euforických dní, jež před dvaadvaceti lety nastaly – rozkradená země bez budoucnosti, země, kde největší nadějí lidí je, že se budou mít jen trochu hůř. Země, kde se lidé bojí mít děti, země, kde většina lidí žije v očekávání rány a doufá, že až ta rána přijde, budou dostatečně skrčení a nespadnou na hubu z příliš velké výšky.

Ne, netvrdím, že za minulého režimu bylo všechno lepší než dnes, ale tvrdím, že současný marasmus dopadá na více lidí a o dost tvrději, než marasmus tehdejší. A jsem přesvědčen, že kapitalismus nelze trvale zlidštit, jak ukazuje vývoj ve vyspělejších zemích, než je ta naše, neboť pakliže sociální stát přestává přinášet konkurenční výhodu, okamžitě se objevují snahy jej demontovat a vrátit se někam do devatenáctého století. Jakkoli si cením upřímných snah některých levicových politiků o cosi ve smyslu kapitalismu s lidskou tváří, musím říci, že perspektivu důstojného lidského života vidím pouze v likvidaci kapitalismu jako takového. Neboli, jak říká Slavoj Žižek, sejdeme se v pekle, nebo v komunismu.

Advertisements

komentářů 66

Filed under Politika

66 responses to “Smutné výročí

  1. Medial

    @ KOjot: Rozdíly existují. Ovšem zatímco komunismus pozdvihne ty nejlínější a většinu pošle k zemi, kapitalismus pozdvihne všechny, především schopné, ale i ty líné. Nechejme však neschopné lidi chvíli stranou a pro zajímavost srovnejme například situaci té nejzranitelnější skupiny (tedy důchodců) v následujících zemích USA, Německo, Japonsko, Severní Korea, ostrov svobody, komunistická Zimbabwe. K vlastnickému právu jsem psal ve [42], právo vlastnit je primo spojeno s lidskou individualitou a svobodou. Družstevnictví se možná líbí družstevníkům, ti, kteří ale družstevničit nechtějí by k ničemu takovému neměli být nuceni. Komunisté samozřejmě chtějí soukromý majetek lidem ukrást a přerozdělit ho ve prospěch nekvalifikovaných, líných a neschopných se jakkoliv uplatnit. Z řad těchto lidí se také rekrutují komunističtí vůdci (nebo znáš komunistu, který by byl zároveň úspěšným člověkem?). To je ale náhoda.

  2. @Medial: Jasně, prostě střet ideologií, jeden druhého nepřesvědčí, nemá smysl to protahovat. Ohledně úspěšných komunistů: Definuj kritéria, která musí být splněna, aby mohl být člověk označen za úspěšného.

  3. Medial

    @Kojot:Úspěšný člověk by především neměl být zamindrákovaný ubožák. Také by neměl ze svých osobních neúspěchů vinit společnost, zvláště když žije v jedné z nejvíce rovnostářských zemí na světě, jakou je ČR. Navíc by měl být schopen vzít zodpovědnost za vlastní život do svých rukou. Všichni, kteří tomuto popisu vyhovují, jsou v mých očích úspěšní a mohou si dovolit ten luxus nebýt komunisty.

  4. @Medial: To nejsou měřitelná kritéria, navíc je každý může atribuovat dle svého pocitu prakticky na kohokoli.

  5. Medial

    Pokud to zjednodušíme, můžeme říct, že neúspěch v životě je prokázán právě sympatiemi ke komunismu, což je snad dostatečně měřitelné kritérium. Nebude to platit úplně vždy, jak jsem popisoval v [47] . Ke komunismu mohou ve výjimečných případech inklinovat i úspěšní lidé, kteří pouze z nějakého neznámého důvodu nepochopili, že existuje rozdíl mezi životní úrovní důchodců v Německu a v Severní Korey, jak jsem popisoval v [51] a propagují přibližování k Severní Korey. Pro high level analýzu však můžeme počítat s definicí v prvním odstavci. Jinak to nepůjde, výší platu nebo množstvím dětí úspěch v životě nezměříš. Relativně nejlépe měřitelným kritériem neúspěchu z mého komentáře [47] je snaha vinit ze svých neúspěchů společnost, takovouto snahu lze u lidí poměrně objektivně vypozorovat. Dělají to nejčastěji komunisté, čímž se kruhem dostáváme opět k odstavci jedna.

  6. @Medial: LOL. Luxusní kruhová definice, jež prozrazuje fatální nepřítomnost argumentu. 😀 Hele, bavíš mě, ale už toho necháme, tady ve skutečnosti žádná diskuse neprobíhá.

  7. Darken

    V Severní Korei nefunguje komunismus, Severní Korea je orientální despocie s komunistickou symbolikou. Stejně jako není žádný komunismus ani socialismus v Číně, tam se zas jedná o státem řízený kapitalismus.Tak mě napadá… byli podle tebe třeba němečtí židé za druhé světové války komunisté, když ze svých neúspěchů vinili společnost? A co třeba černí otroci v americe, ti se také měli jen víc snažit?

  8. Medial

    @KojotJasně soudruhu. Tak nechť Tě šťastný húdú duch Klementa Gottwalda provází. @Darken Společnost v Severní Korey je postavena na Juche ideologii, která je (wikipedie): Juche Idea, that identifies the Korean masses as the masters of the country’s development.Čili komunismus, tak, jak ho prosazuje Kojot a další. Naopak Jižní Korea je liberálním státem, prosazující volnou ruku trhu, tak jak se to líbí mě. Srovnejte životní úroveň v těchto dvou zemích. Za těžkostmi otroků a Židů stála zcela skutečná oprese, nikoliv jejich vlastní neschopnost, jak je tomu u Českých komunistů, kteří se navíc, díky bohatství naší země, vůbec špatně nemají.

  9. Attila

    @ Medial: Tú kruhovú definíciu musím pochváliť aj ja! Geniálne. 😀

  10. Medial

    @Attila: Ano, komunisté jsou ubožáci už jen proto, že to jsou komunisté plus mnoho dalších více či méně objektivních důvodů 🙂

  11. Attila

    @ Medial: A k čomu je dobrá toľká nenávisť? Pozrite sa čo to s vami robí: Na komunistov kydáte, ale sami pri tom aj s tou vašou definíciou krúžite dokolečka ako trabant z DDR čo má zaseknutú trávu vo dverách a snaží sa rozjet.

  12. Medial

    @Attila: To vysvětlím, pouze podotýkám, že jde o můj soukromý pohled. Nejde o nenávist, spíš o pohrdání a posměch vůči lidem, kteří jsou ochotni sympatizovat s naprosto absurdní ideologií, jež se nikdy a nikde na světě neukázala jako společensky prospěšná. Všechny země, které se o aplikování komunismu, či jakýchkoliv jeho variant, kdy pokusily, skončily v troskách. Ekonomika komunistických zemí nebyla nikdy v historii udržitelná a prodělali na ní i ti nejzranitelnější, jímž především mělo komunistické zřízení pomoci. Průvodním jevem principu všechno patří všem a centrální komise ví jak na to byly vždy perzekuce a politické vraždy, jejichž množství například v SSSR dosáhlo milionů až desítek milionů lidí. Absurdita komunistického zřízení tímto nabývá i inherentní zločinecký element, k němuž se například současná KSČM stále hrdě hlásí. Samotné nastolení komunistických pořádků již z definice vyžaduje akt kradení majetku těm, kteří ho mají. Devastování přírody z důvodu nekonkurenceschopnosti komunistických ekonomik už je jen dalším vedlejším produktem komunismu, kterých bychom však nalezli nesčetně mnoho. Nesmyslnost komunisticky vedeného hospodářství je také vyvrácena i na zcela teoretické bázi, stačí pouze otevřít jakoukoliv učebnici ekonomie a pochopit ji. Tedy v mých očích mohou DNES s komunismem sympatizovat pouze nefalšovaní idioti, deprivovaní ubožáci, pošahaní revolucionáři toužící po adrenalinu či zcela bezpáteřní jedinci, kteří tuší, že by jim komunismus mohl přinést jakési výhody na úkor celé společnosti (estébáci povahou, špiclové nebo chronicky neschopní pitomci).

  13. Troi

    @Medial: Ve stejném duchu bych mohl prohlásit, že s neoliberalismem mohou sympatizovat jen bezpáteřní kurvy, které nemají jiného boha než peníze a jsou ochotné pro krátkodobý zisk prodat i svoji rodinu.

  14. Troi

    Ad učebnice ekonomie@Medial: čím víc čtu ekonomických učebnic tím jasnější je, že kapitalismus je letadlo závislé na exponenciálním růstu objemu trhu. V učebnicích je jen napsáno jak tohle letadlu udržet při životě co nejdelší dobu. Kapitalismus nemůže fungovat už z principu, protože rezonancí peněz vznikají peníze rychleji než my dokážeme zvyšovat poptávku po službách a zboží. Tento rozdíl zničí finanční systém jako takový.A neoliberalismus fungovat nebude(nefunguje) z čistě sociologických hledisek – lidi chtějí a potřebují stát. On je prostě nejefektivnějším řešením co se týče kombinace hasičů, policajtů, zdravotnictví, … Soukromý sektor prostě neuvěřitelně plýtvá prostředky na reklamu a soupeření s konkurencí.

  15. Medial

    Ad [63] S neoliberalismem mohou a budou sympatizovat všichni ti, kteří mají odvahu vzít zodpovědnost za vlastní život do svých rukou a nespoléhat se na z principu zkorumpovanou centrální komisi. Stačí si všimnout, jak ekonomicky úspěšné jsou a byly všechny komunistické země na světě a srovnat je se zeměmi s fungujícím tržním hospodářstvím viz nejlépe srovnatelný příklad Severní a Jižní Korey. Pak již nebude třeba dalších slov.Ad [64] Ale pane, kapitalizmus funguje. Prosím podívejte se na žebříček nejbohatších zemí na světě a zjistíte, že mezi nimi není ani jedna země komunistická a nebylo tak tomu ani za časů velkého komunistického rozkvětu v době studené války. Evropa nyní stagnuje, což je způsobeno populistickou socialistickou politikou evropských vlád, které způsobily až příliš vysoké státní zadlužení a příliš vysokou míru rozpočtového přerozdělování (tedy nedostatek liberalismu). Ty nejliberálnější země, kterými jsou například kapitalistická Čína nebo Estonsko jdou však stále velmi prudce nahoru na rozdíl od dob, kdy se obě tyto země nalézaly ve svěrací kazajce komunismu. To umožnilo milionům lidí vyprostit se z chudoby, což by zejména lidé sociálně citliví měli vítat především (v Číně je samozřejmě stále u moci strana komunistická, ovšem s velmi kapitalistickou politikou 🙂 K Vašemu teoretizování se nyní vyjadřovat nebudu, abychom se zbytečně nezaplétali do akademické debaty, pouze doplním, že s Vámi nemohu souhlasit. Obecně: Stačí si srovnat několik zcela základních skutečností a dáte mi zapravdu.

  16. @Floskual: Čéče, ty se teda musíš nudit :-))) Já samozřejmě ve skutečnosti vím, v čem je problém a proč ta nutkavá hysteričnost, ale nebudu to tady rozmazávat. Co kdybychom to už uzavřeli? Kdybych byl zlomyslný, tak bych toho tvého ztrapňování se zde využil do mrtě, ale to nechci. Myslím, že všechny názory, které se v této souvislosti mohly objevit, se objevily, nic nového už nikdo nevymyslí, takže diskusi uzavírám.