Poznámky k aplikované etice 06: Argumentace pro trest smrti

Dnes je na pořadu dne argumentace ve prospěch trestu smrti v podání filosofa Ernesta Van Den Haaga. Nejprve shrnu jeho článek On Deterrence and the Death Pentalty, následovat budou mé kritické připomínky a pak krátce shrnu svůj postoj k problematice tohoto trestu. Pro ty z vás, kteří by se rádi podívali do originálu, mám dobrou zprávu – je k dispozici ZDE a po něm následuje také Bedauův článek, který jsme probírali minule.

I. Shrnutí článku On Deterrence and the Death Pentalty

1. Pokud by účelem trestu byla jen náprava zločinců a zabránění nenapravitelným zločincům v páchání dalších trestných činů, museli bychom trest smrti zamítnout jako neopodstatněný. Je zde nicméně ještě hledisko spravedlnosti a hledisko odstrašení. Kterékoli z nich by stačilo k opodstatnění trestu smrti. Autor se v článku zaměřuje na hledisko odstrašení, neboť argument, že trest smrti v této roli selhává, patří k nejpřesvědčivějším argumentům jeho odpůrců.

2. Trest smrti bývá pokládán za nespravedlivý, protože může vést k popravení nevinného, a proto, že chudý viník je znevýhodněn vůči bohatému viníkovi a má větší pravděpodobnost, že bude popraven. Toto je ovšem relevantní pouze v případě, že by jediným účelem trestu bylo vykonání spravedlnosti.

Ti, kdo argumentují možnou nespravedlností obvykle také odmítají hledisko spravedlnosti jako zdůvodnění trestu smrti, a tudíž se ocitají ve vnitřním rozporu. Nicméně je pravda, že přestože žádný trest s výjimkou pokuty nelze vzít zpět (finanční kompenzace za nespravedlivé věznění nemůže vyvážit újmu), trest vězení lze revokovat, trest smrti nikoli.

Nicméně i když se stává, že je někdo nespravedlivě odsouzen případně při procesu znevýhodněn, není to trest (ať už vezení nebo trest smrti), který je nespravedlivý, nespravedlivá je distribuce trestu. Námitka se tedy ve skutečnosti netýká trestu ale soudního procesu. Procesy mají navíc tendenci stávat se spravedlivějšími, pakliže dojde na trest smrti, právě kvůli jeho neodvolatelnosti.

Nicméně může jakkoli silné odstrašení vyvážit možnost, že bude někdo nespravedlivě a neodvolatelně potrestán? Jakkoli je popravení nevinného nespravedlností, je nespravedlností i vražda nevinného. Zde je třeba vzít v potaz hledisko odstrašujícího potenciálu trestů. Otázka tedy zní: Jaký trest nejvíce sníží celkové množství usmrcených nevinných lidí?

Pakliže trest smrti navzdory justičním omylům povede k celkovému snížení počtu nevinných obětí, je tím argument možností justičního omylu výrazně oslaben. Argument nespravedlností je použitelný jen tehdy, pokud možná nespravedlnost přináší větší škody než předpokládaný přínos (tedy zabránění většímu množství jiných nespravedlností).

3. Kritika trestu smrti je postavena na tvrzení, že vrah se nerozhoduje racionálně. Tudíž odstrašení nefunguje. Van Den Haag proti tomu tvrdí, že odstrašení nefunguje na principu racionality, jak se domnívaly teorie 18. a 19. století, nýbrž na instinktivním zvažováním možných přínosů a rizik, které se děje na před-vědomé úrovni. Instinktivně se vyhýbáme možnému utrpení a stejně tak strach z trestu funguje i v případě zvířat, což dokazuje, že zde nehraje roli racionální kalkulace.

Na rozdíl od přirozených rizik jsou právní rizika úmyslně vytvořena tak, aby chránila společnost, a jejich smyslem je přenesení celospolečenských rizik na individuální rovinu, tedy jejich přeměnou na rizika pro jednotlivce. Většina lidí si normy zvnitřní a v páchání zločinů jim brání svědomí. K tomu, aby svědomí fungovalo, je však třeba, aby bylo posilováno vnější autoritou, tj. aby ti, kdo normy poruší, byli spravedlivě trestáni.

K tomu, aby trest fungoval odstrašujícím způsobem, není třeba, aby byl subjekt racionální, stačí jen, aby byl vnímavý.

Od páchání nepravostí nás mohou odradit i jiná rizika, než soudní proces, například zranění způsobené bránící se obětí, ale jak ukazuje nutnost existence pokut v dopravě, nemusí to k odstrašení stačit. Trest musí být navíc natolik silný, aby převýšil možnou výhodu. Pocit povinnosti a svědomí klesá při neadekvátně nízkém trestu (například lidé budou parkovat na zakázaných místech, pokud budou pokuty příliš nízké).

Jsou zde i lidé, kteří na hrozbu trestem nereagují. Ty lze rozdělit na a) Sebedestruktivní b) Nereagující na tresty nebo neschopné je pochopit a c) Osoby, pro které je daný trest příliš mírný na to, aby je odstrašil. Osoby ve skupinách a) a b) odstrašit nelze.

Zvýšení trestů závisí na tom, nakolik je daná norma pro společnost důležitá, na předpokládané reakci skupiny, jež na dosavadní trest nereagovala, a na akceptaci takového trestu a prostředků nutných k jeho vynucení. Pozorováním lze najít body, po jejichž dosažení se již další zpřísňování trestu nevyplatí. Není však důvod se domnívat, že všichni současní a budoucí násilníci již a priori spadají mezi skupiny a) a b), tedy že tohoto bodu bylo již dosaženo.

4. I když se jeho odstrašující schopnost zdá evidentní, objevují se kritikové, kteří říkají, že zločinu je třeba předcházet vymýcením jeho příčin, jako jsou slumy, gheta či osobnostní poruchy. Proti tomu Van Den Haag namítá:

a) Slumy nejsou příčinou zločinu stejně jako nemocnice nejsou příčinou zvýšené úmrtnosti, jež v nich panuje. Jedná se o záměnu kauzality a korelace. Slumy a nemocnice prostě selektivně přitahují určitý typ lidí. Tak, jako nemoc přivádí lidi do nemocnic, do slumů je přivádí chudoba. Ta může vést k ctižádosti, frustraci, vzteku a – není-li držena pod kontrolou – ke zločinu. Sociální znevýhodnění lze mírnit jen z menší části, vždy bude existovat relativní chudoba a relativní znevýhodnění není nutnou ani dostatečnou podmínkou zločinu. Většina chudých lidí zločiny nepáchá a někteří bohatí naopak ano. „Vymýcení chudoby“ by tedy nanejvýš odstranilo jednu (pochybnou) příčinu zločinu. V USA se chudoba z roku 1920 (polovina rodin) snížila na 1/9 všech rodin v roce 1967, ale pokles zločinnosti tento trend nekopíroval. Navíc, jak říká Aristoteles, většina zločinů je páchána nikoli kvůli nezbytnostem, ale kvůli zbytečnostem, a ty vláda neposkytuje.

b) Ohledně ghett: Černošská ghetta mají vysokou míru kriminality, čínská nízkou. Etnická separace nemá co do činění se zločinem a není důvod, proč by měla.

c) Nevím, jakým způsobem by stát mohl vymýtit osobnostní poruchy, dokonce i v případě, že by existovala léčba. Ve věznicích je prevalence osobnostních poruch stejná jako v běžné populaci. Osobnostní poruchy navíc nejsou nutnou ani dostatečnou podmínkou zločinu.

Boj proti příčinám zločinu navíc neřeší aktuální zločin, stejně jako boj proti příčinám požáru neuhasí požár. Je třeba, aby bojovníci proti zločinu byli vybaveni adekvátními nástroji.

To, co předchází zločinu, jsou dostatečně vysoké tresty (příliš vysoká cena za uspokojení nějaké touhy), nedostatečně vysoké tresty jsou naopak jeho příčinou. Míra zločinnosti vzroste, pakliže se sníží tresty nebo se zvýší touha.

Cena za zločin může být snadno upravena změnou podmínek a je to v moci vlády.

5. Otázka tedy zní: Je návratnost trestu smrti větší než nula? Nejde jen o to, zda odstrašuje, ale zda odstrašuje více než alternativy a zda tento rozdíl vyváží cenu v podobě neodvolatelnosti.

Jedním z případů, kdy trest smrti jednoznačně odstrašuje lépe, je pokus o státní převrat. Rebelové se nebojí vězení, protože věří, že revoluce zvítězí a oni budou osvobozeni. V případě, že by byli popraveni, vítězství revoluce by jim život nevrátilo. Stejná logika platí v případě špehů a zrádců během války. A konečně odsouzenci, kteří již byli odsouzeni k doživotnímu vězení, mohou být od dalších vážných deliktů odrazeni pouze hrozbou smrti.

Jak je to v případě jedinců, kteří nespadají do těchto, často opomíjených, skupin?

Prof. Thorsten Sellin vypracoval studii na základě dostupných statistik, které podle něj neprokazují, že by trest smrti měl více odstrašující účinek. Prof. Sellin se zřejmě domnívá, že neexistence důkazu je důkaz neexistence, což však není. Tyto statistiky vycházejí ze srovnání počtu vražd v podobných územích, kde v jednom je a v druhém není zaveden trest smrti, případně v rámci jednoho území před a po zrušení tohoto trestu. Nicméně zde hraje roli mnoho dalších faktorů, území si nemusejí být zase až tak podobná, spolu se zrušením trestu smrti mohlo být zavedeno více různých změn atp.

Vraždy navíc nezávisí pouze na trestech, stejně jako ostatní zločiny. Množství všemožných faktorů ve společnosti má na míru zločinnosti vliv. Je třeba připustit, že větší tvrdost trestu má v případě trestu smrti vliv, který jsme neodhalili. Může se také spolupodílet na celkovém výsledku s jinými vlivy.

Vzhledem k tomu, že při odstrašování nehraje roli vědomé zvažování, předpokládá autor určitou setrvačnost, jež se projeví v tom, že po zrušení trestu smrti nedojde k rychlé změně. Stejně tak mohou být pachatelé podvědomě odrazováni tvrdostí postihů v sousedící oblasti. Zrušení trestu v jednom státě jen mírně zvýší celkové počet vražd, takže je to těžko měřitelné.

Je pochybné, zda je možné absenci odstrašujícího účinku trestu smrti statisticky dokázat.

6. Pakliže nevíme, jestli trest smrti odstrašuje, jsme konfrontováni se dvěma nejistotami. Na jedné straně máme riziko, že – pakliže trest smrti nemá větší odstrašující efekt – zbytečně způsobíme smrt usvědčenému zločinci, pakliže efekt má, zachráníme nevinné životy a také uchráníme od trestu ty, které jsme úspěšně odstrašili. A protože se zdá, že zachránit oběti je cennější než zachránit viníky, je na oponentech trestu smrti, aby vyvrátili, že má odstrašující účinek, nikoli na jeho proponentech, aby takový účinek dokázali.

Tak, jako je plausibilní představa, že šestiletý trest odnětí svobody odstrašuje více než tříletý, je plausibilní i představa, že tvrdší hrdelní trest odstrašuje více než doživotí. I když nemáme důkaz o efektivitě trestu smrti, nemáme ani důkaz o jeho neefektivitě či dokonce opačném účinku. Nemáme právo riskovat budoucí oběti vražd, jichž může přibýt, kvůli životům usvědčených zločinců – naší morální povinností je riskovat možnou neefektivitu poprav.

Jakkoli racionalizován, jeví se být opačný pohled motivován prostým faktem, že popravy jsou podřízenější sociální kontrole než vraždy. To nicméně platí o všech trestech a není to argument pro zrušení kteréhokoli z nich.

II: Moje připomínky k textu

To je tedy opravdu záludný text! Dobře napsaný, inteligentní, ale silně manipulativní!

Námitka k bodu 2: Odsouzení (jakékoli) nevinného způsobuje nevinnému prokazatelně velké psychické utrpení a strádání, neboť jsme na nespravedlnost obecně velice citliví. Toto utrpení se ještě zvýší vědomím, že čas potřebný k revokaci rozsudku je limitován a tím je i snížena míra naděje nespravedlivě odsouzeného, že pravda vyjde najevo a on bude osvobozen. Kdybych byl nespravedlivě odsouzen k smrti, tohle by mě trýznilo mnohem víc než blížící se smrt. Snad každý nespravedlivě odsouzený doufá v očištění svého jména, toto je třeba vzít v diskusi rozhodně v potaz. Pakliže bychom zohledňovali pouze počty usmrcených nevinných lidí, měla by Van Den Haagova argumentace, pakliže by byla podložená (viz dále) smysl. Budeme-li však brát v potaz celkovou míru utrpení, pak se naskýtá otázka: Netrpí nevinně odsouzený člověk více než oběť vraždy?

Námitka k bodu 3: Tu hypotézu by bylo třeba doložit. Konkrétně jestli má na instinktivní chování vliv dosti vzdálený trest jakéhokoli druhu. Pokud na někoho vytáhnu nůž a on tasí revolver, je riziko spojené s pokračováním v útoku okamžité a reakce může být, a obvykle je, instinktivní. Ale že by byly tresty tak internalizovány, aby ovládaly instinktivní reakce, to je třeba doložit (netvrdím, že to tak není, ale je to jen hypotéza, s níž však autor pracuje jako s faktem a vyvozuje z ní další závěry). Osobně mám velké pochybnosti o tom, že by to takto fungovalo. Naopak v případě promyšlených a plánovaných zločinů hraje bezpochyby roli i to odmítnuté racionální posouzení.

Ohledně jeho pojetí svědomí: Myslím, že redukce svědomí na internalizované společenské normy je přehnané (ale jde o 60. léta, kdy takové smýšlení v psychologii převládalo, jak zaznělo na semináři).

Námitka k bodu 4: Všimněme si, jak autor zdůrazňuje, kterak je možné účinně ovlivňovat zločinnost manipulací s tvrdostí trestů. Argument, že je třeba nejen předcházet, ale i konat, bych bral (a myslím, že by s tím beze všeho souhlasili i odpůrci trestu smrti, Van Den Haag jim ve smyslu argumentačního faulu známého jako „Straw man“ podsouvá něco, co jistě neprosazují), nicméně podcenění sociální složky zločinnosti a důraz na pouhou represi neberu. Válka proti drogám je jasným důkazem, že ta rovnice takto jednoduše nefunguje. A mimochodem: Pokud by fungovala, nebyly by platné autorovy vytáčky ohledně neprůkaznosti efektu trestu smrti, které probírá v následujícím bodě.

Ohledně bídy, slumů a zločinnosti – autorova analýza je povrchní. Jak zaznělo na semináři, prostředí slumů je silně determinující, kriminalita je často jednou z mála možností ekonomické aktivity atd. Autor má pravdu v tom, že hlavní roli nemusí hrát potřeba obstarat si životní nezbytnosti, to, co zde hraje roli, je snížená možnost seberealizace ve společnosti, která seberealizaci vyzdvihuje, a ztráta naděje a perspektivy do budoucna a s tím spojená frustrace. Viz nedávné pouliční nepokoje v Londýně. Sociální situace bezpochyby může zločinnosti přispívat stejně, jako ji může tlumit. Což samozřejmě neznamená, že bychom měli zcela zrušit represi, to by bylo absurdní.

Námitka k budu 5: Souhlasím s tím, že v určitých případech trest smrti odstrašuje víc. Platí to v případě autorem zmíněných situací, i když co se týče revolucionářů a odbojářů, tak pokud za něco stojí, hrozba smrti je nedoradí, v případě doživotně odsouzeného vraždícího maniaka, který nemá co ztratit: No, stále ještě může strávit zbytek života na samotce. Nicméně autorova argumentace ohledně všeobecného odstrašujícího potenciálu trestu smrti je slabá a demagogická.

Z autorovy vlastní předchozí argumentace plyne, že zavedení trestu smrti by vyžadovalo solidní důkaz, že se vyplatí navzdory riziku justičního omylu. Zpochybnění zpochybnění není ovšem důkaz stejně jako neexistence důkazu není důkaz neexistence.

Dále pak: Najednou má na míru zločinnosti vliv spousta faktorů, což je pozoruhodné, když autor v témže textu vyzdvihl „cenu zločinu“ (tedy závislost ochoty spáchat zločin na výši trestu) jako klíčový faktor. Beru to jako urážku inteligence čtenáře!

Námitka k bodu 6: A to je samozřejmě vrchol demagogické manipulace zcela opouštějící argument justičního omylu, kvůli kterému sám autor uznal, že je třeba se zabývat „náklady a zisky“!

Nepřijímám autorovo přenesení důkazního břemene na odpůrce nepřijímám proto, že na jedné straně je zde reálné riziko justičního omylu (a k těmto omylům prokazatelně docházelo a dochází) a na druhé straně zcela hypotetičtí zachránění nevinní lidé, o nichž nevíme ani to, zda vůbec existují či nikoli.

III: Můj postoj k trestu smrti

Domnívám se, že je správné hovořit o trestu smrti jako o trestu výjimečném, přičemž by měl být uplatňován ve výjimečných situacích, kdy slouží jako jediná možná forma účinné ochrany společnosti. Pak může být uplatněn i v případech, kdy není za normální situace udělován – například za rabování. Pakliže společnost funguje standardně, nemyslím, že je třeba riskovat justiční omyl či dokonce justiční vraždu, máme dostatek nástrojů, jak si poradit i s těmi nejhoršími zločinci. Osobně si myslím, že v mnoha případech je poprava skutečně spravedlivým trestem, s tím problém nemám.

Pokud by empirická data přesvědčivě ukázala, že odstrašující účinek tohoto trestu je natolik významný, že bezpochyby převáží rizika s ním spojená, jsem připraven svůj názor přehodnotit.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Poznámky k aplikované etice 06: Argumentace pro trest smrti

Filed under Filosofie a religionistika

Komentáře nejsou povoleny.