Něco je tady moc špatně…

Skončila přednáška z hermeneutiky. Rozjímaje o filosofii pozdního Berkeleyho, o níž jsem dosud neměl ani tušení a která mě velice zaujala, kráčel jsem ulicí Antonínskou, když v tom mne z mých abstraktních úvah vytrhla smutně vypadající stará, myslím, že tak osmdesátiletá, pěkně upravená dáma; respektive to byla nevyslovená prosba v jejích očích, co mě vytrhlo z myšlenek a přimělo mě zastavit se. Paní se mě s pokorou v hlase zeptala, zda bych jí nemohl dát nějaké peníze na léky…

Zaplavila mě vlna smutku. Rozumějte, když žijete ve městě jako je Brno, a pohybujete se hodně pěšky, tak už samozřejmě poznáte spoustu typů žebráků a poznáte také, když vám někdo lže a peníze nechce třeba na vlak do Aše, ale na levný krabicák z Tesca. Ne, tato dáma opravdu nežebrala peníze aby měla na drogy. Ona opravdu potřebovala peníze na léky a opravdu pro ni bylo ponižující takto někoho oslovit na ulici.

Ta situace mimochodem zcela odpovídá neoliberálnímu či případně anarchokapitalistickému ideálu solidarity bohatých s chudými, tedy modelu, kdy se o potřebné nestará zavrženíhodný sociální stát (Fuj! Fuj! Třikrát fuj!), nýbrž dobrodinci z řad bohatých (tj. privátní charitativní činnost). Z toho pro potřebného pochopitelně plyne nejistota – pomoc není garantována a potřebný musí doufat ve slitování. Velmi důstojné, není-liž pravda!

Dal jsem té paní padesátikorunu, moc mi poděkovala, pak jsme ještě prohodili pár slov a já pokračoval v cestě. Na pozdního Berkeleyho jsem už ani nepomyslel. Myslel jsem na úplně jiné věci. Například: Neměl jsem jí dát aspoň stovku? Vždyť by mě neubylo. A kdybych si nekoupil na Aukru knížky o Bezručovi, a místo toho dal těch 150Kč někomu jako je ona, neučinil bych líp? Nejsem až příliš rozežraný, zatímco babičky na sklonku života žijí v úzkostech, že nebudou mít na léky? Není vůbec sám fakt, že vrážím nemalé peníze do studia, které mě asi nikdy nebude živit a jemuž se věnuji jen proto, že mě baví, nechutnou rozmařilostí?

Tak nějak. Jenže já samozřejmě mám právo koupit si za vydělané peníze knížky či za ně platit školné. A není fér, aby na mém milosrdenství a vlastně vůbec na tom, zda mě potřebný člověk potká či nikoli, závisela kvalita něčího života!

A až bude zase někdo vyřvávat o nelidskosti minulého režimu, vzpomenu si na tu smutnou starou paní a řeknu si: A dnes je to jako lepší?

Mám pocit, že jsme v devadesátých letech vyměnili právo na solidaritu, rovnost a bezpečí za právo na honbu za penězi, právo na drahé hračky a právo na luxusní dovolenou kde se nám zamane, pokud na to ovšem máme. Zatímco dříve bylo omezeno právo na seberealizaci a vyjádření nesouhlasu (a to nezpochybňuji), dnes je omezeno právo na lidskou důstojnost slabých a bezbranných. A víte co: Silní nepotřebují chránit tolik, jako slabí. Nepotřebují umetat cestičky, vytvářet vstřícné prostředí na úkor slabých. Jsou-li vystaveni nespravedlnosti, mají více sil a nástrojů, jak se bránit.

Společenské zřízení, v němž žijeme a jehož primárním účelem je sloužit zájmům kapitálu, je skrz naskrz nespravedlivé, křiví lidského ducha a není o nic lepší, než socialismus; spíše horší…

————————————————————————–

“Pappenheimským“: Tady není o čem diskutovat.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Něco je tady moc špatně…

Filed under Politika

Komentáře nejsou povoleny.