Život jako dřina nevděčná a jako úděl

Do prdele, ten život je ale dřina únavná a nevděčná, běželo mi hlavou, když jsem dnes po poledni jel tramvají k babičce. Kdyby mi teď někdo řekl, že mám před sebou měsíc života, ulevilo by se mi. Už žádná dilemata, žádná existenciální úzkost tváří v tvář apelu naplnit svůj životní úděl. Jen bych pěkně uspořádal své věci, rozloučil se a s úlevným pocitem, že už to mám konečně z krku, umřel…

No vážně, bylo by to tak. Já vím, že mi to leckterý čtenář nebude věřit, bude to pokládat za pózu, rouhání se atp., ale já vím, že to tak je.

Ohledně té smrti, abychom vyjasnili některé nejasnosti: Nevěřím v Boha proto, abych mohl doufat v posmrtný život, což je prý obvyklá motivace věřících. Věřím v Boha proto, že mi vstupuje do života. Nevěřím v osobní posmrtný život ani co by se za nehet vešlo. Jsem přesvědčen (a mám pro to dobré důvody), že kontinuita toho, čemu pracovně říkáme “já“, což je beztak jen užitečná fikce, je smrtí přerušena, a ať už pak následuje cokoli, nemá to nic společného s naším vnímáním sebeidentity. To jen tak na okraj.

Život je dřina nevděčná, běželo mi tedy hlavou, když jsem jel k babičce. Ano, nelze popřít existenci jistého sebelítostivého tónu v těch myšlenkách, ovšemže tam byl, byl tam, protože vzpomínka na okamžiky štěstí a na zkreslené vnímání reality, jež s sebou přineslo (a které trvalo i poté, co samo štěstí vyhaslo), je ještě relativně čerstvá a je těžké přijmout zcela bez emocí fakt, že jsem zažíval city a pocity, jež působily velmi opravdově a ve skutečnosti lhaly, což nakonec vedlo k tomu, že jsem nebyl tak úplně sám sebou a někomu jsem ublížil a… tak. Pochopitelně mě napadla souvislost s vědecky prokázaným faktem, že mysl v neveselém stavu (pakliže ovšem nejsou přítomny mikromanické bludy) je mnohem racionálnější a věrněji zpracovává informace, než mysl radostná či dokonce euforická.

V tomto cynicko-chmurném rozpoložení mysli jsem dorazil k babičce. Babička plakala, bratr už tam byl a sdělil mi, že umřela teta Jana, babiččina druhá dcera a sestra mé maminky. Po pravdě řečeno mě to zase tak moc nepřekvapilo, teta na tom byla zdravotně katastrofálně už delší dobu. Vlastně jsem k ní žádný hlubší vztah neměl, ale k babičce hlubší vztah mám a bylo a je mi jí samozřejmě líto. Co odpovědět na tvrzení, že není fér, když matka přežije obě své děti? No, není to fér. Život není fér. Svět není fér. Kauzální mechanismy světa se neřídí mravními maximami. Dalo by se říci, že moje teta si svůj konec téměř jistě uspíšila kouřením cigaret, ale moje babička taky kouří, je jí 86 a je v pořádku. Život není fér. Život je nevděčná dřina a kdyby mi někdo v mém mládí plném iluzí řekl, jaký život doopravdy je, TAK! … bych mu nejspíš nevěřil.
Celkově vzato jde o to uvědomit si, že příjemné pocity jsou víceméně důsledkem biologických determinant našeho chování, přičemž někdy signalizují falešně či odpovídají na stimuly, s nimiž evoluce nepočítala (třeba drogy), a z hlediska naplnění životního údělu jsou nepodstatné. Vlastně navíc souvisejí spíše s nesvobodou než se svobodou, Kant měl pravdu, když se k nim stavěl zdrženlivě. Pakliže vůbec je možné jednat svobodně, znamená to něco úplně jiného, než co si pod tím lidé obvykle představují. Svoboda neznamená dát volný průběh predeterminovaným sklonům, jako je hromadění majetku či souložení s atraktivním partnerem, svoboda znamená jednat sobeckým genům a sobeckým zájmům navzdory. Otázkou zní, co mám ve svém životě vykonat, jaký úděl mám naplnit, co TO (říkejme Tomu třeba Bůh, u nějž mimochodem není podstatné, jaký je o sobě, ale jen a pouze jaký je pro mne) po mně chce. Myslím, že TO po mně nechce, abych byl šťastný. Takové ty plky typu “Bůh si přeje, abychom byli šťastní!“ jsou vskutku naivním nepochopením TOHO.

Zdá se, že si Bůh ani příliš nepřeje, abych žil standardní formu “naplněného života“ ve smyslu rodinného života, dětí atp., i když bych tomu byl osobně a sobecky rád. Nebo by tomu možná byly rády některé mé sobecké geny. Zdá se, že se ode mě očekává, že se budu věnovat věcem spíše neobvyklým a že si mám zajít chuť na nějaké ty prosté radosti. Lze to odvodit z některých snů a také z vizí, jež ke mně přicházely mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní cca před měsícem. Ať už je to jakkoli, hlavně nevěřit emocím! Emoce v mém případě lžou. Lze věřit zábleskům intuice, lze věřit rozumu, na emoce si musím dávat (někdo jiný to může mít obráceně, píšu o sobě, ne o lidech všeobecně!).

Nu, takže takto nyní vidím svět. Ač se to nezdá, je to pohled poměrně optimistický. Nemá zhola nic společného s rozpoložením typu “Nic nemá smysl.“ – právě naopak! Je v něm síla k činům a schopnost vidět věci takové, jaké jsou, v celé jejich nahotě. A snad i dostatek vnitřního ticha, abych dokázal zaslechnout hlas boží či hlas nietzscheovské Prapodstaty a byl schopen jít, stejně jako kdysi Abram, tam, kam mi Bůh ukáže.

Pokud jste nečetli, přečtěte si:

Bertrand Russell: Co uctívá svobodný člověk (recenze + text ke stažení)

Dnes ke mně Russellův esej promlouvá mnohem více než v době, kdy jsem jej komentoval v odkazovaném článku!

Advertisements

Komentáře: 49

Filed under Magie-mystika-víra

49 responses to “Život jako dřina nevděčná a jako úděl

  1. @Matúš: Ano, já vím, psal jsem, že budu od blogu "abstinovat" a zatím to tak nevypadá, ale tohle jsem si prostě MUSEL srovnat v hlavě a mně to jde nejlíp takto písemně… 😉

  2. Mirek

    AleAle nakonec to přeje musí být něco, čemu dáváš přednost, co tě motivuje (ať už tomu budeš říkat štěstí, sebenaplnění nebo jinak). Protože jakou bys měl jinak motivaci následovat volání TOHO? Nebo je to něco, co strhává bez ohledu na to, zda to chceš nebo ne? Ale v tom případě zase nemá cenu se o to zajímat, respektive má smysl se zajímat pouze o to, zda je to pro tebe dobré nebo špatné, a zda se tomu můžeš vyhnout či to aktivně spoluzpůsobit.

  3. Tebou použitými slovy bych asi řekl, že to, co motivuje, je to sebenaplnění, ale rozhodně ne ve smyslu motivačních příruček ("seberealizace" atp.)Prostě dělat to, co je mým úkolem tady. A nelhat si do kapsy tím, že budu za ten úkol považovat svá přání. Tak nějak. A viz taky ten Abra(ha)m, který následoval Hospodina do neznáma…

  4. A taky hodně ve smyslu toho Russellova eseje. Myslím, že až dnes jsem jej skutečně ocenil, i když už před tím rokem a půl, co jsem jej četl poprvé, jsem respektoval tu ohromnou sílu, co v něm je.

  5. Matus

    No teda,ja som ti dal schvalne pokoj s mojou japanologickou expertizou a ty to takto zneuzijes…

  6. Mirek

    MožnáMožná by to šlo smířit tak, že je to něco, čemu bys dal přednost, ale hypoteticky, kdybys znal všechny důsledky svých kroků – že to nemusí být něco, comu dáváš přednost v té chvíli – tedy nějaká otevřenost. Ale furt to v nějakém smyslu bude hypotetické (nebo spíš možná transcendentální) přání. Ještě by se to možná dalo odlišit tak, že přání je až nějakým projevem nějakého stavu tvého bytí, tebe jakožto prožívajícího, a samo rozšíření a prohloubení toho bytí samotného (v nějakém tobě přirozeném směru) je tudíž důležitější než nějaká přání, závislá na těch stavech (pokud nejde o nějaký definitivní stav, a to jen v případě, je je v tom nějaká definitivnost vůbec možná). S tím bych souhlasil. I když nevím, zda do té míry jako třeba Sokrates, který dával přednost sebepoznání s následkem kruté smrti před věčnou blažeností v nevědomosti (tuhle pasáž musím ale znovu najít, myslím že vůbec není v Platonových dialozích, ale jediném slušném mimoplatonském sokratovském zdroji – Vzpomínkách na Sokrata).

  7. Mirek

    Z toho esejevypadá Russel spíš jako existencialista než jako analytik, co? Ale dneska by to podepsala asi i většina křesťanů – problém je, že zatím neodhodili "nedokonalou lítost" jako něco negativního, ale pořád ji vidí jako něco pozitivního, i když míň pozitivního než "lítost dokonalou". A to je s adorací moci furt spojuje.

  8. Ten esej je fakt nádherný a hluboký, myslím, že přesahuje hranice filosofických směrů, i když existenciální samozřejmě je. Vůbec mě na Russellovi fascinuje ta šíře záběru, to, že tentýž člověk dokáže psát Principia mathematica i takový poetické, literárně bezchybné a přitom filosoficky přesné pojednání o etice. Veliký duch to byl!

  9. jm

    Zdar Kojote,jsem si vědom, že je to offtopic, ale docela by mě zajímalo, jak to ted vypadá s Horynou; když už tam zas studuješ, máš asi nějaké info z první ruky… Učí nebo neučí? Odvolal se nebo ne?

  10. jm

    Russell – blééé, nemám ho rád.Jsem si vědom, že je to offtopic, ale docela by mě zajímalo, jak to ted vypadá s Horynou; když už tam zas studuješ, máš asi nějaké info z první ruky… Učí nebo neučí? Odvolal se nebo ne?

  11. No, poté, co krajský soud zrušil rozsudek, tak mu vrátili povinné kurzy, pak v září městský soud potvrdil rozsudek a zase neučí. Jestli se znovu odvolal, to nevím. Žádnými zvláštními informacemi ze zákulisí nedisponuji.Ad Russell: Inu, jeden holky, jinej vdolky…

  12. Vždycky mi trochu dělalo problém to tady číst – v něčem mi strašně moc vadíš a "štveš mě" (neptej se mě na to v čem konkrétně). Ale když už se mi to dneska povedlo přelouskat, zkusím i zareagovat:K tomu Bohu bych měl asi to, že skrze záblesky rozumu toho boha neucejtíš, což ti musí bejt jasný. Proto nechápu, proč se tak upínáš k tý racionalitě (která ti je ve výsledku stejně k ničemu a jen tě ničí). Emoce ti daly pokouřit, tak se upneš k rozumu a doufáš, že už podruhý nedostaneš od života po hubě. No dostaneš. Tentokrát zřejmě proto, že se snažíš kašlat na emoce.Pokládáš podle mýho naprosto správnou a zcela zásadní otázku (Co po mě Bůh chce? Co bych tady na tom světě mám ksakru vlastně udělat?), ale nedáváš na ní odpověď. Respektive odpovídáš si na to ve stylu "Tohle a tohle tu vykonat nemám" (=vím bezpečně, že tu nemám být šťastný). Odpověď na tuhle tvojí otázku totiž myslím hledat (a nacházet) skutečně lze a to právě přes ty emoce – ale prostě je potřeba je použít na to, aby člověk cítil Boha (ale zároveň se od něho nesnažil koupit si tím spojením s ním nějaký dobrý pocity jen pro ty pocity samotný). Jinými slovy, Bůh není Coca-Cola. Nelze to mít kdykoliv si člověka zamane – chce to pokoru (asi). Ty dobrý pocity a cosi jako "pocit štěstí" pak přijde až dodatečně, jako vedlejší produkt, jako něco, na čem vlastně ve výsledku až tolik nesejde. Ale pokud po tom člověk začne jít jako po tom hlavním, tak to prostě nedostane – ani kdyby se na hlavu postavil.S tím možná i souvisí ty tvoje deprese, zdá se mi. Ty prostě CHCEŠ bejt šťastnej. A realita (Bůh, whatever…) ti tím pádem samozřejmě jen ukáže prostředníček a pošle tě do háje (a vůbec se mu nedivím). Bůh a realita funguje přesně opačně, než supermarket. Dostaneš to, co potřebuješ až když po tom přestaneš toužit.A vůbec, co má bejt jako ten tvůj "naplněnej život"? Není to jen tak, že máš nějakou iluzi toho, co je to "bejt normální, žít normální a bejt šťastnej" a k tý se upínáš? Tvoje potřeba "být jako ostatní" je sice pochopitelná, ale je to scestný, protože jednak ti ostatní si jen hrajou na to, že jsou v pohodě a mají "naplněnej život" (nemají, jsou to jen kecy…) a hlavně, na světě se dá dělat spousta zajímavějších věcí, než snažit se "bejt normální".Jak v článku píšeš, že ty pozitivní pocity jsou vlastně něco, co k životu nepotřebujeme a co je jen takový vedlejší efekt, tak oukej, s tím se dá souhlasit. Ale řekl bych, že prostě řešíš něco, co není potřeba řešit a co ve skutečnosti není to ONO. Zatraceně, koukám, že to podstatný sám píšeš: "TO po mě nechce, abych byl šťastný" – no přesně! TO po tobě chce, abys TOMU začal naslouchat, naladil se na vlnu TOHO a dělal to, co dělat máš (co se po tobě na tomhle světě chce). O to se hraje. Ne o nějaký štěstí nebo pocit naplnění. To už je jen lidskej konstrukt a něco, co jsme si vymysleli, aby bylo možný se ničit a sžírat pocitama viny za to, že šťastný nejsme.

  13. @Mordemy: Díky za komentář. Viz ale [1] – je to můj způsob, jak si to srovnávat v hlavě a pochopitelně to není nějaké definitivní řešení. Mě totiž ani tak neštve, že dostávám po hubě, mě štve, když to odnáší třeba ještě někdo jiný. A ano, jde o to rozeznat ten hlas a oddělit jej od různých falešných tónů, k tomu se samozřejmě hodí i ty emoce, ale i ten rozum a taky intuice, kterou mám slušně vyvinutou. No, ale mimo jiné jsem díky tomu všemu celkem na stopě možná docela plodných úvah o svobodě, uvidíme, co z toho bude, ale intuitivně tam cítím (sic!) slušný potenciál.Jen je mi prostě někdy velmi smutno a tak…

  14. Jinak doufám, že je snad jasné, že se nechci prezentovat jako nějaký guru, co má patent na rozum a v aktovce přichystané odpovědi na otázky života, vesmíru a vůbec. Vždycky jsem průběžně prezentoval, že především hledám a že i to, co se jeví z mé strany jako odpověď je jen prozatímní.

  15. strojmir

    Kojote, právě jsem zhlédl toto : http://www.youtube.com…2EvZyWQTfQA pak jsem klikl na tvůj blog, tak třeba si to pustíš též. Krom toho, že Dušek je vždy zábavný, myslím, že to o čem hovoří na této besedě je vlastně i o tom, co zde píšeš ty. Za sebe bych k tvému článku dodal : jediné co TO po nás chce je abychom byli TÍM čím jsme a věděli o TOM.

  16. Díky za tip. Mě sice Dušek poněkud děsí, ale zkusím si na to najít čas. Je toho tolik k vstřebání a tak…

  17. Konkrétně se domnívám, že lidská psychika vznikla proto, aby nás chránila před spatřením pravdy. Abychom nemohli vidět celý mecha­nismus. Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje. Zabývá se hlavně filtrováním informací, protože možnosti našeho mozku jsou obrovské. Veškeré vědění by bylo nesnesitelné. Každá, i ta nejmenší část světa se totiž skládá z utrpení. paní Dušejková v knize Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

  18. oxymoron

    Jak rikaš, vse je iluze a i tento stav pseudoprozreni k nim patri. Nejtezsim životním ukolem je najit správného partnera, vychovat deti (nemusi byt nutne vlastní) a do nich projektovat to nejlepší ze sebe. Vse ostatní je zabava nebo utek od této zodpovednosti a vymluva typu „Buh mi nepreje“ tomu dala korunu :))). Chceme-li zmenit svet a sami sebe, tak opravdu ucinnou cestou je vychovat lepsi generaci nez jsme my sami a pokud se na to vykaslem tak to za nas udela někdo jiny a třeba i podle diktatu nabozenske doktriny.

  19. @sab.: Díky! Hodně hluboká myšlenka a zasáhla mě.@oxymoron: Není nad to vědět, že někdo ví, jak to je. Vždycky, když mě bude soužit nejistota, řeknu si "Oxymoron ví, jak to je!" —Včera jsem se díval na třetí díl dokumentárního seriálu Germáni a v jednu chvíli tam antropolog ukazoval lebky – ženy, muže a dítěte – a ukazoval, jakým způsobem zemřeli, vysvětlil, že zvláštní rýhy na ženině lebce znamenají, že byla skalpována, že z povahy ran na mužově lebce plyne, že byl spoutaný, když dostal ty dvě rány mečem do hlavy… Stalo se to někdy před 1700 lety a i tak mi z toho bylo do breku. Kdybych si v té chvíli vzpomněl na Oxymorona, možná by mi tak smutno nebylo, protože bych si řekl: "Ale je tady Oxymoron a ten zná pravdu o smyslu života!" Aspoň někdo…

  20. Medial

    Já myslím, že je to velmi jednoduché (pouze můj názor). Pocit nespokojenosti může vznikat pouze tehdy, když se nám nepodařilo naplnit naše potřeby, ať už jde o ty seberalizační, reprodukční, duševní, duchovní (u někoho), sexuální a já nevím co ještě. Jednat svým „genům navzdory“ je, myslím, velká chyba. V případě akutního pocitu neštěstí, ať už pramení z čehokoliv, je pak, řekl bych, nejlepší uplatnit zlaté pravidlo a sice souložit, souložit a souložit 🙂

  21. @Medial: Jako laveyánský satanista bych jednoznačně přitakal. Teď si myslím, že je to celé přeci jen složitější.Jinak mi v souvislosti s tím zazněla v hlavě píseň Jana Sahary Hedla Vraždící víla, ale bohužel není na YouTube, nicméně kdo hledá, najde.

  22. Off Topic komentáře byly smazány. Pokud u nějakého článku nepovolím komentáře, znamená to, že o diskusi nemám zájem, a její přenesení pomocí oslího můstku pod jiný článek není dobrý nápad.

  23. Mordemy [12] – to je dost dobrý! Z článku mi vysvítá hlavně pocit odhodlání a zřejmě i zodpovědnosti. To je asi dobré 🙂 Jen se neobětovat zbytečně. ("Bůh to nechce", dodal by leckdo, ale já ne, já nevím, co chce od tebe 🙂 Russell – přečtu.

  24. Článek na podobné téma, který napsal můj kamarád a kterého jsem si všiml až teď. Doporučuji!http://stopar.bloguje.cz…ecna.php

  25. Zjistila jsem pod recenzí Russella, že jsem ho v únoru 2010 četla (podle komentáře) – na tvůj podnět, Kojote. Zkusím to asi znovu; určitě najdu i jiné věci než minule.

  26. strojmir

    Škoda Kojote,škoda. Pěkné povídání to je a vůbec ne děsné natož děsivé, inspirativní spíše. A četl jsi něco od Neila Douglase Klotze?

  27. Strojmire, co přesně je škoda? Klotze jsem nečetl, mám zhroba představu o tom, co píše, snad jednou…

  28. deb

    Takpřesně takhle jsem to cítil jedno období tak před 15 lety. Bože, to jsem byl ale vůl… Doufám, že chápete "dobrou zprávu" tohoto komentáře 🙂

  29. deb

    To jsem rád. Spíš bych doporučil přečíst si něco o psychospirituální krizi, třeba Grofovou. Ale sám nevím, jestli bych to tehdy udělal 🙂

  30. @deb: To bych asi měl. Jen mám už teď děsivý skluz co se týče knih k přečtení.

  31. gggg

    PScanopus.cz, kniha Přímá Stezka, kapitola Bhj, Karmaj, Morál.Rozhodování se ne na základě emocí, ale na základě Rozumu (tj. kritická a analytická logika v kombinaci s Intuicí; oboje je neustále předtím a přitom neustále cílevědomě čištěno a zjasňováno, takže i Vhled na dění je stále více komplexní (a později samozřejmě i jednoduše nesdělitelné (=samota…), protože jeden záblesk vhledu vydá na milion slov = nepopsatelné druhým).Neplést Rozum s běžným pozemským významem tohoto slova (schopnost přežít, chovat se normálně, schopnost být chytřejší než ostatní; chápání hmotné vědy).Pozor – Ale je to dvojsečná cesta. Je vysoce průrazná a čirá, ale pokud člověk "padne", stejně tak silně může sobě ublížit.Padnout se dá…1) klasicky (závislost na sexu, alkoholu apod.), 2) případně nedodržováním morálních doporučení (fungují podobně jako záchytná lana či sítě na horách – pokud člověk mikro-padne, pád je jen malý (zachytí se lana) a může pokračovat, nikoli úplný pád až na dno včetně následků.3) případně uvěřením teorii, že žádným úsilím nelze získat Osvícení či stát se s Bohem zajedno. I kdyby to říkal kdekdo a říkal to se samozřejmým hlasem, neuvěřit a nepřestat makat. A pokud by člověk náhodou uvěřil a vycítil, že padl, okamžitě se zvednout a makat dál.4) odbočením na Cestě, odbočení z nejvyššího cíle "Bůh" či "Osvícení" na nižší hodnoty (bytosti nižší než Absolutně Nejvyšší Bůh)).Pád 3), 4) ale v podstatě je jen nedodržování 2). Pokud se člověk nesnaží být morálně čistý, zakaluje se mu vědomí a matrix jej může oblafnout podobně jako politici své voliče 🙂

  32. @gggg: No, ty jo, tohle je těžkej nářez a nejsem si jist, jestli po mně Pánbůh chce zrovna tohle, tedy abych byl světcem. Ne, že bych si myslel, že nelze získat Osvícení, jednotu s Bohem atd., ale nevím nevím, jestli to zvládnu. Ono to totiž pro mě není tak podstatné: Pro mě je podstatný ten úděl a pokud je jeho součástí osvícení, tak OK, pokud ne, taky OK.

  33. strojmir

    Konkrétně jsem měl namysli aby sis pustil to video a to proto abych tady nemusel popisovat stránku ve snaze ti naznačit jak také může vypadat člověk řekněme na duchovní cestě, i když je to blbé sousloví. Tam prostě takoví lidé jsou hned dva a na obou je vidět, že ví o čem je jejich řeč a neznamená to vůbec souhlas se vším co je tam vyřčeno, to co říká Dušek totiž přesně zapadá hlavně do jeho osobního momentálního pohledu, jak je tomu u každého, je to tedy inspirace(hlavní inspirace je ovšem jen bytost sama), ale domnívám se, že v tomto případě velice cenná.(Třeba kombinace Annick de Souznelle, Neil Douglas Klotz nemá chybu) Jenomže já jsem váhal jestli odpovídat, protože tvá otázka znamenala především to, že mezi námi není naladění a v takovém případě ti sotva můžu být k prospěchu a možná by bylo lepší kdybych opět jen pozoroval z povzdálí. Přestože jsem taky byl ve sračkách a moc dobře vím jaké to je i když nejsem maniodepresivní. Ale po té krizi, kdy se o mě prý moji přátelé strachovali(podle mého zbytečně)jsem prožil naopak období toho co bych nazval supermánií, asi tak jako by mi někdo přidal půl kapacity mozku navíc a přidal k tomu stejně tak energie, pomíjím spirituální stránku věci, která byla ovšem nejpodstatnější a od té doby jsem hluboce a bytostně přesvědčen, že ten klíč je, jako tu byl vždy, jen jsem jej neviděl (a moje squaw mě řekla, že jsem se hodně změnil). Jenomže to taky nebylo všechno a teď jsem tak nějak "normálka" Dělám co musím, taky proto ,že mám rodinu ,ale vím, že se zase pohnu dál, až přijde čas. A tu Grofovou si přečti určitě, věř mi že při studiu psychologie mé ženy jsem viděl lecjaké psychologické práce, ale tyhle pro mě zůstaly z nejcennějších. http://www.kosmas.cz…lastniho-ja/http://www.kosmas.cz…niho-vyvoje/

  34. Díky, já jsem zapomněl na tvůj předchozí příspěvek, promiň. V této době se na mě hrnou informace ze všech stran a ztrácím koncentraci. Na Duška se podívám, při umývání nádobí. Teď na to snad už nezapomenu.

  35. Strojmire, nezlob se, ale toho Duška jsem zavřel ve chvíli, kdy prohlásil, že druhy vznikají kvantově a že proto neznáme žádné mezičlánky (což je naprosto mylný výchozí předpoklad – známe mezičlánky). Prostě jsem to neunesl. Musel bych se u toho fakt hrozně rozčilovat, a na to teď nemám sílu.

  36. Barča

    Pouze osobní pohled: Já mám pocit, že úplně stačí „jen být, tak jak jsme“. Lidé si to žití komplikují a tím se zároveň stresují, když mají pocit, že musí naplnit nějaké poslání. To je spíše jejich myšlenkový konstrukt. Vy píšete o rodinném životě – většinou je to tak, že toužíme po tom, co nemáme. Ono, se Vám to třeba nakonec poštěstí a vyplní mít rodinný život a budete zažívat pocity štěstí a naplněnosti. Ale nebo také přesně naopak – v tom rodinném životě, který se Vám konečně splnil, můžete zažívat pocity, že žijete životem někoho úplně jiného a opět budete zažívat ve svém nitru pocit marnosti a nenaplnění.Myslím, že v danou chvíli, tak jak jsme a prožíváme, tak je to v pořádku – tím plníme to svoje „poslání a úděl“.—Většina lidí má tendenci hledat takové to své „Vyšší Já “ Hledají ho skrz účinky drog, nebo cestou duchovních kursů, někdy se z toho může stát i závislost. Hledání „Vyššího já“ je hledání ideálu. Všichni hledají ideál, ale jen málo lidí najde a objeví sebe a především svoji přirozenost.

  37. Já nehledám ideál, já prostě chci, abych v životě učinil, co je třeba. Ale už jsem o kus dál: Vím, že ať toho udělám málo nebo hodně, každý krůček správným směrem se cení.

  38. Barča

    Dovětek o ideálu byl myšlen obecně.Tyhle pocity zažívá, každý člověk. Kolem 40.roku života zcela běžný jev.Proto se lidé také v těchto letech hodně mění,bilancují, rozvádějí se, hledají nové cesty a s tím jsou spojeny i pochybnosti. A zároveň si také uvědomujeme, jak to všechno letí..Mám kamarádky z práce vdané, rovedené s dětmi – a řeší stejnou, nebo podobnou otázku. Mají pocit, že jim něco v životě podstatného utíká. Že si ho nestačili prožít, protože právě svůj život třeba už od 18 let věnovali rodině a práci. Jistě, že svoji rodinu milují. Někdy jsou prázdné, vyčerpané a mají pocit, že život je nanic – jen samá dřina a odříkání. Někdo hledá úniky. Ale jak vidíte, nikdo v tom nejsme sám. 🙂 Každý svádíme v sobě takový boj. Já jsem byla 12 let vdaná. Děti nemám. Život beru takový, jaký je a je mi dobře. Víte, u mě to dělá také moje práce.,

  39. Barča

    Ta Vaše povídka s tím mužem na rozcestí, to vystihuje velmi pěkně.Pokud fouká a je mi na duši někdy zima a nevím, tak se prostě v tu chvíli snažím jen zahřát. Činím co je právě potřeba.:-)

  40. vera

    Jj, rozdat se, a najít spřízněnou duši k předání poselství, když není nikdo blíž kdo by těm hlubokým myšlenkám rozuměl, to je tak…naplňující…

  41. Barča

    Ono je asi nejtěžší vydržet sám se sebou. 🙂 Kdo nevydrží sám se sebou, těžko vyjde i z ostatními. Lidé se bojí a neumějí být sami, protože vedou ve své hlavě stále nějaké dialogy. Pak se trápí, mají pocit viny, obviňují se, litují se apd. Ono také neznamená, že když člověk žije sám, že je opravdu sám. Na druhou stranu lidé v partnerství sice žijí spolu, ale v podstatě se cítí sami a nepochopení. Druhý člověk nevyřeší naše vnitřní problémy a dialogy, ty si člověk musí vyřešit sám, potichu ve svém nitru. Ale s druhým člověkem je určitě krásné to sdílení…

  42. vera

    …že je to až roztomilé. Proč jste Barčo nezůstala u fyzikálních teorií… Když něco hledáte, musíte nejdřív nabízet, a to co nabízíte by mělo mít tvar, barvu, chuť a vůni. Ale přeju vám štěstí 🙂

  43. Barča

    Já si naopak myslím, že hledat není potřeba. Tak jak je člověk vnitřně naladěný – tím si přitahuje do svého života lidi, události apd. To je princip rezonance 🙂

  44. vera

    A vy si myslíte že Kojot si přitáhnul vás…:-) Hm. Ne, já to myslela jinak. Takový raketový přechod od fyzikálního a duchovního ántré ke splývání duší, to jsem už dlouho nezažila. Sleduju jak rozmisťujete polštářky, rozvěšujete záclonky…vážně Barčo, to chcete takhle něžně okomentovat všechny příspěvky na tomhle blogu? Tak nato si teda pořídím popcorn, promiň Kojote jestli nadrobím :-))

  45. Nu, co se schopnosti vydržet se sebou, v tom jsem fakt třída. Být někým jiným, tak bych sám se sebou nevydržel. 😉

  46. Barča

    Ach,jo. Co Vám na to mám říct? Věro, na tomto vlákně jsem reagovala na Vaše komentáře. Byly myšleny obecně. Pročítám si tady různé rubriky a sem tam napíšu, co mě u toho napadá. Ano, chybí mi patřičná akadamická, odborná terminologie. Píšu a popisuji vlastními slovy. To je asi vše, co k tomu mohu říci.

  47. Barča

    (41)ne, tak to nebylo myšleno. Ze svého pohledu práce jsem měla na mysli toto:Život beru skutečně prostěji a velmi jednoduše. Nehledám žádné své poslání, prostě ho žiju a to stačí. Beru ho skutečně takový jaký je. V práci vidím nemocné lidi, kteří by jen obyčejně chtěli žít a nemohou, nebo jsou zkrátka omezeni svým onemocněním apd. Jinak co se týče toho rozdávání, které jste uvedla – nejsem matka Tereza, jsem jen obyčejný člověk a to mi úplně stačí. 🙂