V textech tzv. nových či angažovaných ateistů se současné Japonsko čas od času objevuje, po boku skandinávských zemí, jako vzor a jako ukázka toho, jak produktivní, úspěšná, moderní a zdravá je sekulární či dokonce přímo ateistická společnost, oproti nejrůznějším společnostem, v nichž panuje náboženské tmářství. Jenže je tomu opravdu tak? Je Japonsko opravdu zemí ateistů? Nebo se při interpretaci religiozity Japonců dopouštíme omylu, když přenášíme původem křesťanské představy spojené s myšlenkou exkluzivity a doktrinálního pojetí víry, do kultury, jež tyto věci vnímá úplně jinak?
V následujícím textu převyprávím část přednášky Mgr. Jakuba Havlíčka, PhD. (z cyklu Šintó a moderní Japonsko), o jehož odborných kvalitách nemám pochyb (jistě by bylo možné uvedené informace ozdrojovat, ale toto je populární a nikoli odborný text).
Na otázku po náboženské příslušnosti odpovídá cca 30% Japonců, že jsou praktikujícími buddhisty, 3,4% jako náboženství deklaruje šintó, 1,5% křesťanství. 65% Japonců deklaruje, že jsou bez vyznání. Má tedy vůbec smysl zabývat se šintó, vypadá-li to, že je na vymření?
Jenže když se podíváme na výsledky výzkumů, které zjišťují náboženskou praxi, zjistíme, že:
- 90% Japonců navštěvuje ročně rodinný hrob, což je buddhistická tradice provázaná s kultem předků.
- Přes 80% Japonců (90 milionů) se účastní buddhistických obřadů.
- Přes 90% Japonců (115 milionů) se účastní obřadů šintó.
- 60% Japonských rozšířených rodin vlastní bucudan, buddhistický oltář s tabulkami ihai, jež jsou součástí kultu předků, a na tento oltář přinášejí obětiny.
- 40% rodin vlastní domácí oltář šintó zvaný kamidana, a také na tento oltář jsou přinášeny obětiny.
- Když se současného Japonce zeptáte “Jste šintoista nebo buddhista?“ či “Jste věřící?“, zpravidla jej zmatete, nejspíš odpoví, že ne, že není věřící. Když se jej pak zeptáte, jestli má omamori (ochranný amulet), téměř jistě nějaký mít bude, často i několik.
Jak je to možné? Předně je třeba připomenout známou skutečnost, že japonská kultura (stejně jako čínská a mnohé jiné) nepoužívá západní pojetí náboženské exkluzivity. Z výše uvedeného je zjevné, že většina Japonců se účastní jako šintoistických tak buddhistických obřadů.
Problém s přihlášením se k náboženství spočívá v rozdílném pochopení pojmů v naší a japonské kultuře. Japonský výraz pro náboženství (což je to, nač což většina Japonců odpovídá záporně), je šúkjó, který se do japonského prostředí dostává až od poloviny 19. století v souvislosti s křesťanstvím. Japoncům činí problém přihlásit se k šúkjó. Řada Japonců to má spojené se sektami neblahé pověsti, je to termín, který vzbuzuje rezervovanost. Slovo šúkjó je složeno ze dvou slov: šú – škola (náboženská), sekta, denominace, a kjó – učení, doktrína. Šúkjó je tedy učení nějaké náboženské skupiny, v něž je možno věřit. Proto se hodí pro různé sekty či třeba pro japonské křesťany, nikoli však pro tradiční japonskou religiozitu, která nikdy nebyla založena na doktríně, na víře v nějaká dogmata, ale na praxi.
Podobné je to, když se budeme ptát na víru – šinkó. I zde se setkáme s odmítavou reakcí. Většina Japonců řekne, že nevěří v existenci božstev, které uctívají. Jde o to, že problém reálné existence božstev (ať už buddhistických nebo hinduistických) Japonci prostě neřeší, oni se na ně prostě obracejí v situacích, kdy je to třeba, v situacích, jež vyžadují potřebu určité akce. Z historických dokumentů vyplývá, že náboženství je v Japonsku spíše než otázkou doktrín a věr otázkou sociokulturní příslušnosti (nejedná se tedy o nějaký novodobý fenomén související třeba se sekularizací – pozn. Kojot).
Pokud přijmeme jako definici náboženství to, že se jedná o nějakou praxi spojenou s komunikací s duchovními či mimo-lidskými bytostmi, pak – navzdory odpovědím na otázku příslušnosti k šúkjó – většina Japonců religiózní je.