Poznámky k aplikované etice 03: Argumentace proti interrupcím

Text k dalšímu z ožehavých etických témat rozdělím na tři části. První část budou tvořit poznámky ze semináře, jenž byl věnován vymezení základních pojmů a koncepcí, následovat bude shrnutí článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History a článek zakončím svými kritickými poznámkami.

I. Vymezení pojmů a položení otázek (poznámky z hodiny)

– Co je to interrupce? Je to je záměrné ukončení těhotenství prostřednictvím chemické látky nebo chirurgického zákroku. Tedy ukončení života v prenatálním stádiu. V této souvislosti se objevuje kritika samotného pojmu, neboť se jedná o ukončení, nikoli přerušení těhotenství (nelze je obnovit).

Zvláště mechanické metody ve vyšším stádiu těhotenství vyvolávají velké emoce.

Metody – hormonální a mechanická.

– Otázka, která v souvislosti s touto debatou neodmyslitelně souvisí: Kdy je něco člověk, za jakých okolností je něco člověk?

– Lze na to zodpovědět jen pokud víme, na co se ptáme, co to znamená „člověk“, kdy se „něco“ stává člověkem?

– Jaká jsou kritéria?

– Z pléna:

  • vědomí

  • rozum

  • vypadá jako člověk, lidská forma

  • lidské tělo

  • lidská DNA

  • sebe-vědomí, sebereflexe…

– V této třídě se tedy vyskytují dva typy vlastností: fyzické/biologické a mentální/psychologické.

– Oba tyto typy jsou, respektive mohou být, na sobě nezávislé. Nenastávají současně (nejprve vzniká fyzická forma) a může existovat jedinec, který vykazuje tělesné charakteristiky člověka a ne mentální (člověk ve vegetativním stavu) a naopak (hypotetický mimozemšťan, umělá inteligence – zatím sice doména sci-fi, ale je to myslitelné).

– V případě ztotožnění člověka s lidským tělem pak otázka, zda je mrtvý člověk také člověk, či nikoli, ale to je okrajové.

– Je člověk primárně organismus nebo je primárně charakterizován mentálně?

V případě, že psychologicko-mentálně (na čemž se shoduje většina studentů), co z přijetí tohoto kritéria plyne?

Jak určíme mentální atributy: Vědomí? Rozum? Sebe-vědomí? Nenastávají současně – mají některé přednost? Jaká úroveň vědomí je nezbytná pro klasifikaci bytosti jako člověka?

– Kdy vznikáme?

Něco cítit může plod asi 8-13 týdne, kdy se formuje nervová soustava, po 24 týdnu už mozek kontroluje některé tělesné funkce a objevuje se cyklus spánku a bdění. Lze tedy nyní říci, že v této (nebo v některé jiné) fázi je plod již dostatečně lidský?

– Jestliže vznikáme v tomto období, co je „to“ předtím? Takže „to“ předtím není člověk?

Z metafyzického hlediska zde máme něco, co se vyvíjí a v určitém okamžiku to nabude nějakou vlastnost, vzniká nový objekt.

Je to něco jako emergence? Fázový přechod? V okamžiku, kdy je hmota organizována určitým způsobem, je to člověk?

– Co je ta věc předtím:

  1. Jiná substance.

  2. Nosič člověka, na kterém se „uchytí“ vědomí.

– Pakliže přijmeme jako kritérium mentální, pak můžeme chápat tělo jako nosič vědomí, jako „hardware“. Zde připomínám knihy filosofujícího australského spisovatele Grega Egana, zvláště pak Město permutací a Diaspora, v nichž se zabývá přenesením lidské mysli do počítače a s tím související problematikou definice, co ještě je člověk. Opravdu doporučuji!

– Dejme tomu, že tyto otázky rozhodneme, jaký to má vliv na moralitu potratů?

Debata o interrupci je často nesena na základě definice člověka, přičemž ze statusu lidství automaticky plynou morální povinnosti – například to, že je nemorální zabít svévolně člověka.

Někteří tvrdí, že ta identita nemá vliv na tuto otázku. Je jedno, kdy začínáme existovat. Není to podstatné pro tu otázku interrupcí. Je třeba si položit otázku, proč by mělo být ukončení života člověka problém. Je třeba to zkoumat, zkoumat elementárnější hodnoty – co je na lidském životě tak cenné, že je nemorální jej ukončit? Co je tak důležité, abychom uchovávali?

– Návrhy z pléna:

  • autonomie

  • seberealizace

  • myšlení…

– Pak ale zjistíme, že ne všechny entity, jež mají tyto vlastnosti, musí být nutně lidé a naopak že ne všechny bytosti, definované jako lidé, vykazují vlastnosti jako autonomie, seberealizace a myšlení.

Pokud jsou tyto vlastnosti instanciovány, kde všude jsou instanciovány?

Vyšlo by to poněkud jinak než rozdělení člověk vs. ne-člověk.

– Řekněme, že entita do určitého okamžiku svého vývoje nemají tyto charakteristiky, je tu však vysoká pravděpodobnost, že si je může vyvinout, to je potencialita.

Musíme učinit hodnotové rozhodnutí, jestli si budeme cenit potenciálních vlastností nebo jen aktuálních vlastností.

– A tím se dostáváme k článku křesťansky orientovaného amerického soudce Johna T. Noonana, jr.:

II. Shrnutí článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History

Noonan označuje v souvislosti s potraty jako klíčovou otázku, kdy se člověk stává člověkem, a dává ji do souvislosti s teologickými úvahami o tom, kdy do lidského těla vstupuje duše – obě cesty se snaží definovat stejný problém – teologické úvahy lze přeložit do humanistického jazyka.

Teologové shodují na tom, že jakmile je člověk počat, je člověkem, protože má lidský potenciál. Toto pojetí lze prověřit srovnáním s jinými distinkcemi, které se na tomto poli objevily.

Kritika jiných distinkcí:

  1. Podle životaschopnosti – do určitého stáří není plod schopen samostatně existovat mimo tělo matky, což je období, kdy jej ještě není možné považovat za člověka. Proti tomu Noonan klade technický pokrok v oblasti umělé inkubace, který umožní udržet zárodek naživu kdykoli, což potvrzují experimenty na zvířatech. Navíc se každý zárodek vyvíjí individuálně, jeden je životaschopný dříve, jiný později, nelze tedy přesně určit časovou hranici. Nejzávažnější námitkou však je, že i po dosažení životaschopnosti plod a pak dítě nedokáže bez rodiče přežít, a to, že klesá míra závislosti na druhých nijak nepřináší nějaký zvláštní zisk v oblasti lidskosti.

  2. Další distinkce je založena na myšlence zkušenosti. Bytost, která má životní zkušenosti, která žila a trpěla a která má vzpomínky, je více člověkem, než bytost, která tímto nedisponuje. Lidství závisí na formování zkušeností. V tomto směru je zárodek méně lidský, protože není zkušenostně zformovaný. Tato distinkce není použitelná pro embryo, protože toto zakouší a reaguje. Plod reaguje na dotek po osmi týdnech a přinejmenším v tomto okamžiku zakouší. Ale už předtím embryo reaguje na vlivy prostředí. Tato distinkce může být také zpochybněna vzácnými případy afázie, kdy je paměť dospělého člověka smazána – znamená to, že bylo smazáno lidství? Dále z toho plyne, že by mohly být i starší plody a malé děti vnímány jako nezformované nelidské věci. Konečně také není jasné, proč by zkušenost měla udělovat lidství. Mohlo by být argumentováno, že určité zkušenosti, jako je láska či učení se, jsou nezbytné pro utváření člověka, ale to by pak lidé, kteří to nedokázali, museli být vyloučeni z okruhu lidských bytostí.

  3. Konečně je zde distinkce založená na sociální viditelnosti. Zárodek není sociálně vnímán jako člověk, protože nevstupuje do interakcí s lidmi. Morální pravidla se týkají vzájemných interakcí členů společnosti, proto se na nenarozené dítě nevztahují. Autor toto kritizuje s poukazem na to, že dle stejného modelu lze vykazovat z okruhu lidských bytostí dle jiných kritérií (např. cizince, třídní nepřátele atd.) a nakládat s nimi jako s “ne-lidmi“. Znovu opakuje, že početí je jasně definovaná událost a každý počatý člověk je člověkem.

Někteří filosofové by mohli zpochybnit objektivní existenci toho, o čem hovoříme jako o lidskosti. Lze mu položit otázku, jak by v takovém případě zdůvodňoval morální otázky týkající se lidí.

A rozhodování o tom, kdo je člověk, na základě nálad ve společnosti, vede k monstrózním důsledkům.

Následuje argument s pravděpodobností: Jakmile dojde k početí, existuje cca 80% pravděpodobnost na přežití oplodněného vajíčka, což představuje oproti potenciálu jednotlivé spermie ale i vajíčka, obrovský posun v možnostech (pravděpodobnost, že se spermie vyvine v myslící bytost je 1:200 milionům). Tato diskontinuita by měla být brána v morálním diskursu v potaz, protože pravděpodobnost hraje v morálním uvažování roli. Tento posun v pravděpodobnosti, že se z buňky stane rozumná bytost, je přirozeným místem, kde vést dělící čáru. Zničení plodu znamená zničení bytosti, která už má DNA, orgány, citlivost k bolesti a 80% šanci na to, že se stane rozumnou bytostí.

Dalším argumentem pro početí je, že jím vzniká lidský genetický kód, který je biologickým nosičem lidského potenciálu. Bytost s lidskou DNA je člověk.

V závěru pak dává autor své teze do širšího kontextu, kdy upřesňuje, že jeho argumentace se netýká situace, kdy je ohrožen život matky, protože posuzování činů, jež mají důsledky na život, je třeba podrobit zvážení.

Z křesťanského hlediska pak nakonec objasňuje, že na nenarozené dítě je třeba nahlížet jako na bližního a řídit se přikázáním lásky k bližnímu, což lze interpretovat i humanisticky jako “neubližuj bližnímu bez důvodu“, přičemž jediným přijatelným důvodem je v případě potratu sebeobrana.

III. Komentář k článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History

Ta argumentace je velmi důsledná, ale staví na něčem, co je problematické a v čehož podporu neargumentuje – na potencialitě. Tedy předpokládá, že čtenář přijme jako relevantní předpoklad, že uskutečněním potratu je likvidována nějaká hodnota v budoucnosti a že to je eticky relevantní. Nicméně takový předpoklad s sebou nese dosti významné důsledky.

Navzdory Noonanově zdůrazňování posunu v pravděpodobnosti při početí lze namítnout, že v době ovulace je v těle ženy nachystáno vajíčko s naprosto jedinečnou polovinou genetického kódu, přičemž to, že není oplodněno, představuje, logicky v souladu s autorovou argumentací, padesátiprocentní potrat.

Osobně pokládám argumentaci na základě potenciálu za velmi problematickou, hovoříme zde o důsledcích činů, které nelze dohlédnout. Navíc tato argumentace vede k eticky sporným důsledkům. Například označíme-li i zygotu za lidskou bytost, pak samozřejmě musíme odmítnout některé lékařské postupy jako neetické, především umělé oplodnění a využití kmenových buněk. Pakliže ale například zakážeme umělé oplodnění, neboť při něm dochází k „zavraždění“ (potenciálních) lidských bytostí, pak samozřejmě bráníme vzniku lidských bytostí, jež by tímto způsobem přišly na svět – výsledkem je etický paradox. Stejně tak zabráněním výzkumu kmenových buněk získávaných z embryí zkrátíme život a tím i potenciál lidí, kteří by díky takové léčbě žili déle a kvalitněji.

Navíc pokud přiřkneme etickou hodnotu potencialitě, tedy tomu, co může být v budoucnosti dané bytosti uskutečněno, neznamená to pak, že hodnota lidského života s přibývajícím věkem klesá a tedy že zabít starého člověka je morálně přijatelnější než zabít mladého člověka?

Za sebe musím říci, že instinktivně, na základě vnitřních pocitů, morální intuice, nepovažuji interrupci za úplně „čistou“, zvláště pak v pozdějších stádiích těhotenství, nicméně požadavek na zacházení se shlukem buněk jako s lidskou bytostí pokládám za nesmyslný. Chápu, že je těžké najít nějakou hranici kdy, metaforicky řečeno, „vstupuje duše do těla“, nicméně řešení, že se tak děje při početí, vede k pro mě nepřijatelným etickým konsekvencím a jeho důsledné domýšlení vede k vnitřnímu rozporu.

Doplňky a dodatky: Poznamenejme ještě, že Noonan je v zásadě ještě umírněný v tom, že respektuje interrupci v případě ohrožení matky. Na katolické wiki Katopedia.cz se dočteme:

„Státy, které plní svoji povinnost a v rámci kompletní ochrany lidského života umělé potraty úplně zakazují, jsou Dominikánská republika, Chile, Malta, Nicaragua, Salvador a (pochopitelně) Vatikán.“ Přičemž „úplně“ opravdu znamená úplně (nelegální bez výjimky).

A samozřejmě si nemohu, co se úcty k životu na Malte týče, odpustit (i když vím, že to není úplně čisté) na úplný závěr citaci z médií:

„Některé vlaštovky, skřivani a další „poslové jara“, kteří se v březnu začínají vracet z teplých krajin, do svého českého domova nikdy nedoletí. Zastřelí je lovci na Maltě. Na tomto středomořském ostrově je lov ptactva takřka národním sportem. Střelci zabíjejí prakticky všechno, co jim přeletí před hlavní pušky…“

Advertisements

Komentáře: 15

Filed under Filosofie a religionistika

15 responses to “Poznámky k aplikované etice 03: Argumentace proti interrupcím

  1. Výborný! Poukazuje to na hodně zajímavých otázek. Díky. Jsem ráda, že jsem nešla spát, ale četla. Dobře investovaný čas.

  2. Rádo se stalo 🙂

  3. vera

    Ano. Neodstřelujte ptáky…………… 😀

  4. vera

    Omlouvám se, Kojote, článek je dobrý, já jen neodolala, ten konec si o to vyloženě říkal, když už nějaké vraždění z přírody tak bych čekala mláďata tuleňů, ale ptáky…no prostě odvedlo mě to od tématu 😉

  5. Však v pohodě 🙂 Proč zrovna vlaštovky a Malťané? No, to lze uhodnout: 98% Malťanů jsou římští katolíci. Na Maltě je zakázaná interrupce za jakýchkoli okolností ve jménu "ochrany života". No, a těžko bych dokazoval, že lidé, co pobíjejí mláďata tuleňů, jsou katolickými odpůrci potratů, zatímco… 😉

  6. Mazel

    Argumentace "posunem pravděpodobnosti při početí" je mimo, protože v případě neoplodněného vajíčka ještě nejde o jedinečného tvora s vlastní jedinečnou DNA. Po oplodnění již ano, a pak se tedy můžeme ptát, za jakých okolností můžeme tohoto tvora, kterého zatím váháme označit za člověka, ačkoli je nesporně jeho vývojovým stádiem, svévolně zabít.

  7. Mazel

    Jinými slovy vidím zásadní rozdíl mezi přemítáním o tom, jsem-li povinen pomoci jinému člověku, a o tom, zda jsem oprávněn někoho zabít.Nebo spíše hledání důvodů pro ospravedlnění tohoto zabíjení. Zatím zazněly dva – minule, že to není ještě člověk, nyní, že je to vetřelec v tělě matky, něco jako zloděj, který se mi vloupal do domu, a mohu jej odstranit, protože narušuje moji domovní svobodu.

  8. Mazel

    Omlouvám se, předchozí komentář patří k jinému článku.

  9. @Mazel: Dáme-li žalud sežrat praseti, také se neptáme, za jakých okolností můžeme toto vývojové stádium dubu zabít. Máme-li pokácet vzrostlý dub, to je jiná! Skutečnost, že je někde nepřetržitý vývoj ze stádia A do stádia B, neimplikuje to, že se jedná o stejnou entitu. Člověk je definován nejen jako určitá DNA, ale také jako tělesná bytost, která má mozek schopný provádět určité specificky lidské operace atd. Nic z toho zárodek do 8 týdne nevykazuje ani v náznaku. Později můžeme začít debatovat, kde už člověk začíná. Já si osobně myslím, že ve chvíli, kdy je zahájen cyklus spánku a bdění. Ale to je jen taková moje představa, kterou do krve hájit nehodlám.

  10. Mazel

    Ano, to je krásný příklad. U dubu nemáme potřebu uvažovat o jeho dubství, prostě žalud je plod dubu, takže jde pořád o dub. A pokud se bráníme pokácení vzrostlého stromu, pak proto, že uvažujeme o jeho užitečnosti (vlivu na okolní krajinu, možnosti hnízdění ptáků…) nebo k němu máme nějaký citový vztah. U zvířat a lidí je to trochu jiné, ale ne zas tolik. Kdybychom žili v jiné kultuře a jiné době, navíc při velké dětské úmrtnosti, možná nám nepřijde zas tak špatné zabít mimino třeba i chvíli po narození. Protože k němu ještě nemáme vypěstovaný citový vztah. A to je podle mě opravdový důvod, proč nám nepřijde tak strašné zabít lidský plod. Zatím jsme si k němu nevypěstovali citovou vazbu, ani nebyla zpečetěna porodem (protože co je to za lásku bez bolesti?) – jenže v jiných oblastech náš humanismus došel tak daleko, že pro to musíme najít i nějaké etické zdůvodnění, jinak by nám to přišlo příliš nelidské.

  11. Mazel

    Ještě k té potencionalitě – podle mě to nelze redukovat na potenciální užitečnost pro společnost nebo množství budoucích zážitků. Stejně tak jako hodnota lidského života s přibývajícím věkem neklesá, neklesá ani s ubývajícím věkem. A nejde o to řešit, jestli když zabíjíme člověka, je ještě ve věku, kdy ho to zatím nebolí, nebo kdy ještě nemá moc zážitků, nebo kdy mu to ještě nebo už tolik nemyslí, ale že jde o normálního člověka jako jako já nebo ty, jenom v tomto okamžiku je ještě malý, jako tys byl před třiceti lety dítě, prostě podívat se na něj nadčasově. Není přece rozdíl, jestli tě doktor na přání matky zabije v pěti nebo ve dvaceti, když už tě zabije. Ten čin bychom eticky nehodnotili podle věku oběti, ani třeba podle hmotnosti jejího mozku, ale podle jiných okolností.

  12. No, oni také ti neuživitelní či jinak nevhodní novorozenci zabíjeni byli – a jsou (hočičky v Číně). O postižených dětech ani nemluvě.Citovou vazbu a její proměny beru. Leckterá žena si v dnešní době vytváří citovou vazbu k plodu hodně brzy, i když obvykle ne dřív než od druhého trimestru. Z toho nicméně plyne, že pokud žena takové pouto nemá (což lze předpokládat, uvažuje-li o potratu), nelze jí je vnucovat. Od emoce k definování nějaké maximy vede kus cesty, nelze prostě říct, že toto je všeobecně špatné, protože já to tak cítím.

  13. [11] Podle jakých okolností? To je oč tu běží. Ano, potencialita v sobě skrývá háček v podobě znehodnocení života, který už "nemá perspektivu" a tomu se snažíš (správně) předejít, problém je v tom, že se zde motámě kolem jaksi vágně a nepřesně určeného lidství, přičemž každý vycházíme z jiných intuic. Moje intuice říká: Nemá to vědomí? Není to člověk. Je to narozené či narození schopné (životaschopné), má to lidskou DNA a má to vědomí? Je to člověk. To, co je mezi, je entita, jejíž zabití vnímám jako mravně problematické, nicméně v některých případech (zhruba v těch, kdy se to dělá – ohrožení života matky, vrozené poškození či nemoc) opodstatněné.Zatím mě nikdo racionální argumentací nepřesvědčil, že mám na oplodněné vajíčko a ranou fázi jeho vývoje pohlížet jako na lidskou bytost. Jo, ad hodnota člověka. To není zase tak úplně rovnocenné: Pokud se potápí loď, jdou na záchranné čluny první ženy a děti. To je přirozená a dle mého názoru správná intuice. Pokud bych měl možnost volit koho zachráním, budu uvažovat kritéria pohlaví, životaschopnosti a věku (neberu v potaz příbuzenství). Má mladá žena větší cenu než starý muž? Jasně, bylo by možné najít případ, kdy nikoli, ale obvykle uznáme, že ano. Což neznamená, že by třeba vražda měla být trestána různě podle takových kritérií vztažených na oběť, ale přesto zde tato kritéria objektivně jsou.

  14. Mazel

    Nojo, to bys musel definovat to vědomí a poznat, kdy ho člověk má a kdy ne. A podle toho zacházet i s psychicky nemocnými, pacienty s poškozením mozku apod. Bezpečnější je zůstat u té unikátní DNA a životaschopnosti (v přirozeném prostředí;).Ale pokud zabití "toho, co je mezi", tj. toho, co ještě dle tebe nemá vědomí, vnímáš jako mravně problematické s výjimkami uvedenými v závorce, jsi podle mě v podstatě pro-life.Kdybys byl pro-choice, tak, jak já to chápu, dal bys matce možnost zabít plod (řekněme do určitého věku) za jakýchkoli okolností a neviděl bys v tom mravní problém.

  15. @Mazel: To lze určit celkem bezpečně – má to funkční mozek? Nemá to funkční mozek? Tečka. Ad pro-choice vs pro-life – to já neumím posoudit, já si prostě myslím, že tak, jak je to nastavené u nás nyní, to odpovídá mým morálním intuicím a zřejmě i intuicím většiny lidí.