Poznámky k aplikované etice 02: Argumentace pro euthanasii

Dnešní poznámky k aplikované etice se zaměří na článek profesora filosofie Jamese Rachelse (1941-2003) Active and Passive Euthanasia, jenž poprvé vyšel v roce 1975, tedy 18 let před úvahou, jíž jsme se zabývali posledně.

Shrnutí autorovy argumentace

Rachels se zabývá, podobně jako Gay-Williams, problematikou distinkce mezi aktivní a pasivní euthanasií, přičemž argumentuje ve prospěch teze, že se v obou případech jedná o euthanasii, že z hlediska morálky jsou na tom aktivní a pasivní euthanasie stejně (tedy že způsobení smrti pozitivním aktem a způsobení smrti nevykonáním aktu, který by smrt oddálil, jsou na stejné úrovni), a že v některých případech je aktivní euthanasie dokonce humánnější a z toho titulu mravně opodstatněnější (úleva v podobě smrti přijde dříve než v případě ukončení léčby). Kdo odmítá úmyslné zabití a dá přednost delší době utrpení, jde proti původnímu milosrdnému impulsu, který k tomu vedl.

Argumentace je jednoduchá: Mějme člověka, jemuž zbývají jen dny života, jeho diagnóza je jednoznačná, velmi trpí a smrt je v jeho případě (tedy i ze subjektivního pohledu) menším zlem než pokračování života. Ukončení léčby povede k jeho smrti v horizontu několika hodin. Proč by mělo být morálnější záměrně ukončit léčbu než jej usmrtit aktivně (zvláště pokud aktivní euthanasie by eliminovala utrpení rychleji)?

Další, dosti otřesný příklad se týká dětí s Downovým syndromem. Některé děti s touto nemocí se rodí s neprůchodností střev, přičemž tento defekt lze operativně vyléčit. Přesto se někteří rodiče rozhodují zamítnout léčbu a nechat dítě – v bolestech! – zemřít. Pasivní euthanasie se zde tedy netýká vlastního vnitřního onemocnění, jež je léčitelné, ale vrozené poruchy. Pakliže je legální nechat umřít dítě s Downovým syndromem, nebylo by už tedy humánnější tyto děti zabíjet bezbolestně? Výmluva na obstrukci střev je forma alibismu, jde zde o rozhodnutí, zda má či nemá smysl život člověka s Downovým syndromem. Přestože se zde nejedná o typický případ euthanasie, jde zde autorovi o poukaz na neblahé důsledky distinkce zabít vs ponechat zemřít.

O tom, že z morálního hlediska neexistuje rozdíl mezi úmyslným zabitím a úmyslným necháním zemřít autor dále demonstruje na příkladu vraždy dítěte a záměrného neposkytnutí pomoci dítěti (obojí ze zištných důvodů). V prvním případě člověk, který má ze smrti dítěte nějaký profit (dědictví) dítě utopí. V druhém případě je svědkem toho, jak se dítě topí, a záměrně nezasáhne a nechá je zemřít. Je první muž z hlediska morálky více zavrženíhodný než ten druhý? V obou případech je záměr toho člověka to, oč se zde jedná.

Tvrzení, že v případě ukončení léčby koná nemoc a ne lékař, autor zpochybňuje – nechat někoho zemřít je čin, a podstatné je, jaký je jeho motiv. I odepřením činu můžeme někomu ublížit, například když někomu nepodáme ruku.

Rachels z toho vyvozuje, že pasivní a aktivní euthanasie jsou morálně ekvivalentní.

Důvod, proč je aktivní euthanasie vnímána jako morálně pochybná, spočívá dle něj v tom, že úmyslné zabití má negativní konotace proto, že je častěji spjato s nějakým zavrženíhodným jednáním, než nechání někoho zemřít – viz zprávy o vraždách v médiích.

Autor nezpochybňuje, že z hlediska právních zde existuje rozdíl a lékaři, pakliže nechtějí porušovat zákon, se jím musejí řídit, ale z morálního hlediska není mezi aktivní a pasivní euthanasií rozdíl a tudíž by tato distinkce neměla být součástí oficiálních ustanovení lékařské etiky.

Kritika

Autor zde víceméně srovnává případy, kdy jak ukončení léčby, tak smrt způsobená podáním smrtící substance, jsou ekvivalentní volby, nicméně pro jeho argumentaci ve prospěch teze, že oba přístupy jsou na morálně stejné úrovni to stačí. Problém by nastal v případě, kdy by žádal o euthanasii člověk trpící třeba Alzheimerovou chorobou, kde ukončení léčby jako prostředek k ukončení utrpení v úvahu nepřipadá. Stejně tak v případě jiných nemocí, kdy není problémem nesnesitelná bolest, ale – řečeno spolu s Václavem Bělohradským – ale ztráta důstojnosti a důvodu proč existovat (což může vyřešit i kvalitní paliativní péče, ale to nyní pomiňme).

Ohledně argumentu, že není morálního rozdílu mezi tím, neposkytneme-li záměrně pomoc topícímu se dítěti a utopíme-li je, zazněla z pléna připomínka, že z hlediska trestního práva to rozdíl je v tom smyslu, že člověk, který “vztáhne ruku“ musí překonat určitou morální bariéru, kterou člověk, jenž neposkytne pomoc, nepřekonal. V prvním případě je čin společensky nebezpečnější v tom smyslu, že ten, kdo tuto bariéru překonal, ji může překonat i v jiné situaci, má tedy více možností čin zopakovat. Otázka zní, zda tato trestněprávní argumentace je relevantní v intencích toho, oč jde Rachelsovi, tedy zda v případě diskuse o euthanasii je důležité překonání morální bariéry nebo čistota intence. Budu o tom ještě dále přemýšlet.

S tím souvisí námitka, která mě napadla v souvislosti s morální intuicí samotných lékařů. Konkrétně se týká faktu, že přestože z hlediska výše uvedené argumentace je zpochybněn rozdíl v morálnosti aktivní a pasivní euthanasie, lékař může cítit jako morální problém podání jedu pacientovi ve smyslu Hippokratovy přísahy, v níž se praví “Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal a nikomu také nebudu radit (jak zemřít).“ K tomu lze namítnout, že ustanovení Hippokratovy přísahy není nutné brát jako nějaké nadčasové pravdy a lze je podrobit kritice obdobně jako například náboženské maximy ze svatých knih. Přesto však je zřejmě třeba respektovat vnitřní hranice lékaře a euthanasie by se zřejmě nikdy neměla stát zákrokem, jež by musel lékař provádět povinně z titulu své profese.

Pokud se nenecháme ovlivnit autorovou, poněkud svůdnou, leč místy až zavádějící, logikou, můžeme se dobrat k dalším úvahám: Například že dospělý a příčetný pacient má právo odmítnout i smysluplnou léčbu, jež by mu dle mínění lékaře pomohla, a lékař to, volky nevolky, musí respektovat. Ve skutečnosti je zde rozdíl mezi tím, když člověk respektuje přání druhé osoby, aby nepokračoval v nějaké činnosti, a tím, když na její přání nějakou činnost vykoná. Napadá mě příklad: Představme si, že jsem bodyguard (ano, je to v mém případě dosti legrační představa, ale budiž tomu pro účely argumentace tak) a chráním někoho, kdo je ohrožen fyzickým napadením. Vím, že pokud jej chránit přestanu, dotyčný bude zbit nebo třeba i zabit. A dotyčný řekne, že si dále nepřeje, abych jej chránil. V takové situaci mu sice mohu sdělit svůj názor, že to není dobrý nápad, ale nebudu mít zřejmě morální problém s tím, že budu respektovat jeho vůli. Pakliže pak bude zbit nebo zabit, nebudu to vnímat jako svou vinu. Pokud by mne však požádal, abych jej zbil nebo zabil já sám, tak – přestože efekt může být stejný – jistě půjde o morálně odlišnou situaci.

Neboli: Lékař může zanechat léčby dokonce i tehdy, kdy by v ní rád pokračoval, a nemusí to vnímat jako morální problém (případně pouze v tom smyslu, že neuspěl ve snaze vysvětlit pacientovi přednosti léčby), ale morální intuice říká, že zabít někoho na jeho vlastní žádost je přeci jen někde jinde.

Co se týče argumentu s dětmi s Downovým syndromem, pak tento vypovídá především o tom, jak velká práva mají mít rodiče v případě svých dětí. Zdá se, že v USA je mají mnohem větší než u nás, když mají právo chtít po lékaři, aby neprovedl rutinní zákrok, u nás je tomu poněkud jinak – a myslím, že je to dobře (například co se týče transfúzí krve dětem Svědků Jehovových atd.). Nicméně do hloubky se v této problematice neorientuji.

Jak dále na semináři zaznělo, existuje určitá distinkce s níž autor nepočítá, a to je rozdělení léčby na běžnou (ordinary treatment) a nadstandardní (extra-ordinary treatment)
Běžnou léčbou jsou míněny léky a léčebné a chirurgické potupy, které nabízí rozumnou naději, že pacient bude mít z léčby prospěch, ale současně nezpůsobují nadbytečné náklady a nezpůsobí pacientovi nadbytečnou bolest či utrpení. Nadstandardní jsou opatření, která jsou neobvyklá, extrémně obtížná, drahá a nedávají naději na zlepšení stavu pacienta. Součástí konzervativní pozice je to, že lékař může nechat pacienta zemřít, ale jen tak, že odepře nadstandardní léčbu. Ukončit nadstandardní léčbu je legitimní. To, co je nelegitimní je odepření základní léčby – včetně paliativní léčby.

Dilema usmrtit kontra nechat v bolestech je v tomto smyslu falešné, neboť pomíjí možnost bolesti tlumit atd. S tím bych v zásadě souhlasil, nicméně bych podržel toto dilema jako platné pro ty případy, kdy paliativní léčba nezabírá (i kdyby to byly jen zmíněná 2% bolestí způsobených nádorovými onemocněními, není to zanedbatelné číslo!), a pak je třeba zohlednit případy, kdy není problémem bolest, ale jedná se o přání člověka odejít ze světa ve stavu, kdy ještě může sám za sebe rozhodovat a být v nějakém smyslu sám sebou, čímž se vracím k problému euthanasie v souvislosti s Alzheimerovou chorobou.

Jak vidno, různých dilemat kolem euthanasie je spousta a nelze říci, že existuje nějaké definitivní a zcela jednoznačné řešení této problematiky. Nicméně, jak jsem již napsal posledně, za určitých jasně definovaných podmínek by měla být jednou z možností volby pacienta, i když by asi neměla být chápána jako volba preferovaná.

Advertisements

1 komentář

Filed under Filosofie a religionistika

One response to “Poznámky k aplikované etice 02: Argumentace pro euthanasii

  1. petr

    já si svůj pobyt v inkarnaci ukončím kdy chci,přitom přihlédnu k přáním duše..