Lon Milo Duquette: Můj život s duchy (recenze)

Když jsem zahlédl v Levných knihách knížku nazvanou Můj život s duchy s podtitulem Magická autobiografie, automaticky jsem ji vložil do košíku, za 29Kč se nebylo, vzhledem k tomu, že se její téma bytostně týká mé vlastní životní reality, co řešit. Až po chvíli mi došlo, že jejím autorem je významný člen Ordo Templi Orientis, biskup Ecclesia Gnostica Catholica a především autor skvělého Tarot of Ceremonial Magick, který je koncipován jako studijní pomůcka určená k hlubšímu proniknutí do souvislostí magického systému Aleistra Crowleyho. Tudíž bylo jasné, že tato knížka rozhodně nebude nějaký hloupý magický brak!

Docela mě zaujalo, že se zpráva o jejím vydání v roce 2008 nedonesla k mému sluchu, ani jsem se o ní nedočetl třeba na Facebooku. Možná tomu tak bylo proto, že ji nevydalo žádné ze specializovaných nakladatelství, ale Mladá fronta, nebo jsem zmínku o ní prostě přehlédl. Tak či tak pro mě byla tato knížka novinkou, s chutí jsem se pustil do četby a musím říci, že už od prvních stránek, popisujících mimo jiné, kterak autor požádal o ruku ženu (s níž už pak zůstal) pod vlivem LSD, mé srdce plesalo nadšením. Duquette píše vtipně a čtivě, nechybí mu smysl pro sebeironii a přitom sděluje velmi zajímavé a podnětné postřehy týkající se nejen duchovní cesty a magické praxe, ale života vůbec. Podstatné je, že se do značné míry soustředí na vyprávění o chybách, jichž se během své magické praxe dopustil a o tom, čemu jej naučily. Nemáme tedy před sebou vznešenou autobiografii “velkého mága“, jenž celý život neochvějně kráčel vstříc hlubokým duchovním vhledům, nýbrž vyznání člověka, který se dopouštěl pošetilostí, příliš spěchal, choval se nedospěle… a vůbec ničeho z toho nelituje, protože právě takto nakonec dospěl k nějakým těm hlubším vhledům, které ovšem zmiňuje spíše jen na okraj a nikterak se jimi nehonosí. Je opravdu radost číst o nedomyšlených rituálech a jejich důsledcích – už proto, že si pak člověk praktikující magii uvědomí, že není sám, kdo v této oblasti v životě něco podělal, a že vlastně opravdu není důvod se za to stydět.

Duquettův pohled na magii je dosti racionální – jeho vlastní zkušenost jej přesvědčila, že se skutečně občas dějí různé věci, k jejichž uchopení magický rámec poslouží lépe než jakýkoli jiný, nedělá však z magie exaktní vědu, chápe ji jako umění a duchy vnímá jako vnitřní síly člověka a magii jako způsob, kterak s nimi pracovat, nicméně připouští, že na některé fenomény je toto pojetí krátké. Žádný definitivní výklad fungování světa Duquette nevlastní a nepředkládá, z textu je v tomto směru cítit velmi sympatická pokora.

Nebudu zde reprodukovat to, čím mě kniha obohatila, protože si ji bez problémů můžete přečíst sami. Abych vás navnadil, zmíním jen, že se v ní dočteme, kterak se malému Lonovi zjevil Ježíš a jak traumatické to bylo, jak prožíval nedělní školu, jak vplul do světa hippies, živil se jako muzikant a také zažil regulérní samádhi poslouchaje Beatles, jak se dostal k magii, co se dělo, když zasvěcoval svoji magickou hůlku (příběh se skvělou pointou!), jak evokoval goetického ducha, ztratil při tom iluze o své důstojnosti, ale pak se vše v dobré obrátilo, jak pracoval se skupinkou žáků s enochiánskou magií a dospěl k jakémusi závěru týkajícímu se smrti a reinkarnace, jak s kolegou vymítali démona z jedné ženy a bylo to jako z hororu… a leccos dalšího. To celé je prošpikováno nejrůznějšími nevážně vážnými postřehy o životě, vesmíru a vůbec.

Nejedná se o nějakou systematickou a důslednou autobiografii, kniha má ostatně jen 135 stran a člověku až přijde líto, že jich není víc, neboť Duquette by jistě mohl vyprávět mnoho dalších zajímavých příhod ze svého života. Nicméně to podstatné se mu i na tomto malém rozsahu sdělit podařilo: Nebojte se žít, nebojte se dělat chyby, nebojte se trapasů, experimentujte a nepodléhejte žádným svazujícím dogmatům. To je něco, co by člověk čekal možná spíše od chaosmága než od člena O. T. O., ale o to víc to potěší. Lon Milo Duquette nedělá vědu z magie ani života, je rozený vypravěč a jeho kniha zahřeje u srdce. Rozhodně ji doporučuji nejen lidem, kteří se tak či onak magií zabývají, ale, a to doslova, úplně komukoli! K četbě není třeba vůbec žádných předběžných znalostí a čtenář díky ní mimo jiné zjistí, že magii se lze věnovat s nadhledem a úsměvem. A především díky této knize získá jedinečnou příležitost nakouknout pod pokličku života soudobého mága.

K překladu nemám vážnější výhrady až na fakt, že překladatel zjevně nezná české knihy o magii a ustálenou terminologii, tedy třeba fakt, že Holy Guardian Angel bývá překládán jako Svatý anděl strážce a ne jako Svatý anděl strážný apod. Nicméně srozumitelnost knihy to nijak nesnižuje.

Shrnuto: Skvělá kniha, která se dobře čte, srší inteligentním humorem a je současně velice poučná. Nenechte si ji ujít!

Ukázky:
“Magie je umění, stejné umění, stejné umění, jako je malování, hudba nebo tanec. Pro pochopení a ocenění umělcovy tvorby je užitečné, možná dokonce zásadní, vědět něco o jeho charakteru a motivaci, která jej pohání k vytvoření určitého díla. Já provozuji ‚černé umění‘ (alespoň tak bylo nazýváno posledních dva tisíce let). Jsem duchovním umělcem. Tvořím své výtvory z myšlenek, snů a vůle. Jemnou zátěž těchto elementů neunese žádný malířský stojan. Musí být nanášeny na plátno mé vlastní duše. Na tyto umělecké objekty není možné nahlížet přímo, to je jako chtít pohlédnout do samotné esence svého bytí. Lze nanejvýš studovat stíny, které vrhají na mou paměť.“ (s. 9)

Bratr mi vyprávěl, že když mě přivezli z porodnice, chůva, která se o něj starala, mě zvedla nad hlavu, pohlédla na mou uslintanou tvářičku a řekla: ‚To bych chtěla vědět, čím byl v minulém životě?‘ Matka mě vyrvala z jejích rukou, nazvala ji čarodějnicí a na místě ji propustila.“ (s. 10)

DUQUETTE, Lon, Milo. Můj život s duchy. Praha : Mladá fronta, 2008. 135 stran.

PS: Rozumíte-li anglicky, nenechte si ujít ani následující videoodpověď Lona Mila Duquetta evangelikálním křesťanům a jejich “dobré zvěsti“:

PPS: V roce 2007 byla, rovněž v Mladé frontě, publikována Duquettova kniha Klíč k Šalomounovu klíči. Zatím jsem ji nečetl, ale mám ji a vypadá velice zajímavě.

A na závěr trochu muziky:

Advertisements

komentářů 17

Filed under Recenze

17 responses to “Lon Milo Duquette: Můj život s duchy (recenze)

  1. Matus

    Ach Kojot, ze ty nepoznas DuQuettove knihy!! A to si hovoris postthelemsky :)Od DuQuetta som toho cital viacej. On je taky thelemsky Santa Klaus. Ma jednoduche, lahko citatelne knihy. Mnohe su vsak ucebnice z pozliepanych materialov (goetia, magick, tarot alebo salamunov kluc), kde DuQuette len pridal predslov s anekdotami – mnohe z nich obsiahnute uz v My Life with Spirits. Tu autobiografiu sa oplati precitat ale tie ostatne veci len opakuju GD, Crowleyho a ine materialy. Este mozno Chicken Quabbalah sa oplati. Lon sice len uvadza Crowleyho a GD verziu kabaly ale je to velmi vtipne napisane.Enochian vision magick som necital, ale moze to byt zaujimave. DuQuette tam predklada svoj pohlad na Enochiansku magiu.Takisto pozeram ze mu prave vysla nova kniha Low Magick, ktora chce byt pokracovanim My Life with Spirits. Musim si to prihodit do reading listu.

  2. Matus

    Enochian Vision Magick:http://www.youtube.com…vOrmTIV9qk

  3. Jak píšu v článku, znám jej jako autora Tarot of Ceremonial Magick a to už asi čtyři roky nebo jak dlouho s tím tarotem pracuju. Je to opravdu dobrá pomůcka – sice nepřichází s ničím novým, ale pokud si chce člověk dát různé symbolické soustavy do souvislostí, je to vynikající věc. K dalším věcem od něj jsem se nedostal a opravdu mě minulo, že něco vyšlo i česky.Jinak díky za tipy.

  4. oxymoron

    Omlouvam se za prispevek lehce mimo tema, ale vcelku me to zaujalo: http://www.kamila.wz.cz…_dusi.pdf

  5. Oleg Selezněv

    oxymoron: Četl jsem to a dobře se tím bavil. Kdo vidí démony za každým kamenem, nejspíše má nějakého v sobě. Na druhé straně ono pokud neví někdo moc s čím si hraje, a chce si hrát intenzívně, je lépe si raději nehrát než zjistí o své hračce víc. Jak pravila kdys má bábi "nehrej s ohněm – raději s hovnem".

  6. katolík

    zrovna nedávno jsem měl v poradně paní s těžkou panickou poruchouale brutální, v podstatě potřebovala denní pomoc a okamžitou intervenci psychiatra, doslova hlásila že " na ní něco sedlo, svázalo jí a nechce se jí to pustit a nedovolí jí to dýchat a žít…." když jsme pak společně začali rozmotávat co se děje a proč, dobrali jsme se k tomu, že krátce před první atakou paní absolvovala jak reiki sedánku, tak i jinou okultní sedánku s věštěním a vyvoláváním duchůpoprvé v životěbůhví co za tím je, nicméně není to poprvý co jsem to zažilNemá smysl vidět Zlého za každým rohem, souhlasím.Na druhé straně , zahrávat si, svěřit se do péče okultistu bez rozmyslu a zejména bez respektu se posmívat, když okolí řekne "bacha, víš s čím si zahráváš vlastně ?? "…….to taky není úplně košer. paní jsem z toho tahal půl roku a ještě není o.k. plněreikovat snad na sobě již nikoho doufám více nenechá

  7. @Katolík: Reiki by tohle skoro jistě neudělalo. Věštění těžko. Ale to vyvolávání duchů mohlo, byť i jen skrze její rozjitřenou imaginaci. Osobně si ale myslím, že je to v těchto případech podobné jako s marihuanou coby spouštěčem schizofrenie – může se stát, že marihuana spustí schizofrenii, nicméně ta by se s největší pravděpodobností u takového člověka rozvinula tak jako tak, jen později. S těmi okultními vlivy je to podobné. Asi o tom nemůžete psát podrobněji, ale pokud ano: Jak to bylo s premorbiditou před tou seancí? Co rodinná anamnéza – nějaké duševní nemoci u příbuzných? Deprese? Sebevraždy? A co osobní anamnéza: V pubertě a adolescenci vše v normě, nebo nějaké patologické projevy? Co dalšího se stalo v době před tou atakou, co by mohl být spouštěč? Nějaký rozchod? Ztráta zaměstnání? Co ji vlastně vedlo k tomu, že se pustila do aktivit jako je reiki a vyvolávání duchů? Jaké duchy vlastně vyvolávali? Zemřel jí někdo? Neskrývá se příčina hlouběji, příčina, která by vyvolala zájem o tyto věci i tu ataku? Jo, a samozřejmě: Co drogy, včetně alkoholu? Atd. 😉 Neboli: Je snadné ukázat na okultismus jako na viníka, ale může to být hodně zkreslené…

  8. Allegor

    Samozřejmě, že okultní praktiky mohou vést k psychickým problémům. Některé věci jsou zkrátka toho druhu, že člověka buť zabijí nebo posílí. A vůbec to není otázka toho, jestli existuje nějaká supernaturální sféra, příp. jestli jsou ti duchové monisticky jedno s…přírodou… nebo jestli žijí jen někde v hlubších vrstvách psychiky. Viděl jsem mladou holku plazit se po zemi a vyluzovat zvuky, které nebyly úplně příjemné na poslech. Pak se svěřila, že na začátku byla jakási invokace, pak vize propasti, z níž vystupují podivné bytosti a tak dále. Ono pro citlivější lidi může být rizikové i to věštění.Proto, když jeden něco takového dělá, měl by si ujasnit proč to dělá a jestli to doopravdy chce. Protože nejhorší je nějaká polovičatost a vnitřní rozštěpení.

  9. Osobně znám čtyři lidi u kterých bylo tím spouštěčem křesťanství. Jeden z nich začal pociťovat neustálé útoky od různých "okultistů", např. své obvodní lékařky, která používá homeopatii, další dva se neustále utápějí v depresích z toho, že necítí jistotu spasení a u té poslední osoby úplně přesně nevím o co jde, ale souvislost jejího afektovaného křesťanství a častých pobytů na psychiatrii je zřejmá.

  10. Oleg Selezněv

    Mě zkusili kdys "křestani" – jistý spolek Studenti pro Krista – již po konverzi rozmluvit karate jež je "ovládáno démony". Poslal jsme je kde slunko nesvítí, vyhledal místo jejich jurodivého spolku normální církev, a karate praktikoval vesele dál – ono jaksi povoláním anděla se dnes člověk neubrání.. Doporučuji dílko Viky, Viktor a Bůh, tam je fungování těchto pobožných skupinek dobře rozebráno (a je to z reality a života). Dnešní můj verdikt je že ovládáni nikoliv démony – ale mazanými flákači, kteří si na nic mastí kapsu, a manipulátory, kteří si na nich mastí ego – jsou leda ti výše uvedení. Ostatně z hlediska sv. otce v Římě jsou to nebezpeční sektáři a kacíři, podobně jako třebas Bush, tak jaképak s nima fraky..

  11. Úplně souhlasím s Kojotovou [7].Recenze mě navnadila; sice ne úplně na čtení, ale jdu si po dlouhé době vyndat své tarotové kartičky 🙂

  12. Kojote díky, knihu jsem si koupil předevčírem, jsem asi v půlce a je to fakt bezva čtení.

  13. @Miky: Rádo se stalo 🙂

  14. Allegor

    Neviděl bych to tak jednoznačně, že vůdci všech těch jurodivých náboženských skupinek jsou jen vypočítavci, co si chtějí namastit kapsu. Z vlastní zkušenosti vím, že dost takových tzv. sektářů ze své činnosti nic moc nemá a je schopno přinést pro "Boha" docela zásadní oběti.

  15. Oleg Selezněv

    Allegor: pak ses nekoukal na tuto parazitickou sebranku dost dlouho a dost důkladně. Celkem vím o čem mluvím, a speciálně u té výše uvedené chasy. O prostých manipulovaných a stříhaných ovcích ta řeč věru nebyla..

  16. Allegor

    Však já mluvím o "vůdcích." Kupříkladu na Moravě existovala skupina mladých katolíků, která žila životem běžně označovaným za sektářský. Nic z toho neměla (jen dobrý pocit) a svoje peníze i věci naprosto lehkovážně rozdávala bezdomovcům, kteří je nepokrytě zneužívali. Nakonec se dostali až do konfliktu z arcibiskupem a po krátké kontroverzi od svého způsobu života ustoupili. Nikdo z nich na tom fakt materiálně neprofitoval, naopak.Nebo jiný příklad: Roku 1999 se v Čechách kolem jednoho náboženského horlivce utvořila skupinka, která čekala na konec světa. Nakonec se v létě zavřeli v nějaké chatě a panovalo kolem toho docela napětí (pod vlivem zkušeností s hromadnými sebevraždami členů některých kultů nedlouho před tím). Nakonec kolem toho začaly šmejdit i úřady, protože v té chajdě jeden starší člen komunity zemřel a řešilo se možné neposkytnutí pomoci. Už nevím, jak to dopadlo, protože to minimálně navenek nějak vyprchalo (přestalo se o tom mluvit). Vím o tom proto, že moje matka se jako psychiatrička kolem toho případu taky motala. Jinak se to nikde veřejně neprobíralo. Ale ten "vůdce" byl ještě dva roky před událostmi normální člověk, co hospodařil v zemědělství, a najednou ho popadly eschatologické vize. Hovořilo se tam o nějaké psychóze. Nikdo na tom nevydělával.Nemluvím samozřejmě o Immanuelitech a podobných skupinách čímanů, kde šlo skutečně o prachy, popř. přímo o daňové podvody (scientologové). Ale různé ty nejvíc "jurodivé" malé skupinky se většinou utvoří kolem nějakého lokálního vizionáře, který to myslí naprosto vážně a upřímně.

  17. Wu

    Tohle je tak lákavá recenze, že jsem si knihu už doběhl koupit :).