Testament dr. Helperina

Ve světle ohňů vzpomínáme na velikou minulost lidstva, na jeho pýchu, jež sahala až k nebesům, a na jeho pád, veliký pád, jenž byl, jak věří někteří, předpovězen proroky dávných časů. Já však nevěřím, že pád člověka byl předpovězen, domnívám se naopak, že nastal právě proto, že nebyl předpovězen. Vycházím zde přirozeně z teorie britského profesora Theodora Loomise, velkého matematika z počátku dvacátého prvního století, dokázané jeho fenomenálním žákem Chandreshem Lingaratnamem, jež praví, že libovolná předpověď budoucnosti lidstva, ať už se jedná o budoucnost světlou či temnou, se vyznačuje tím, že se nenaplní.

Theodor Loomis sám zůstával neutrální co se týče otázky, zda nenaplnění komplexní prognózy je její vlastností nutnou či nikoli, tedy zda je nenaplnění předpovědi jisté či jen vysoce pravděpodobné. Jeho žáci se pak rozštěpili na dva nesmiřitelné tábory, apodiktiky, věřící v nutnost nenaplnění prognózy, a empiriky, hlásající, že Loomisovu tezi jako nutnou pravdu matematickými prostředky dokázat nelze, nicméně se jedná o velmi užitečný postřeh týkající se reality. Loomisův mladý žák, Chandresh Lingaratnam, nadaný Londýňan tamilského původu, který již ve svých dvaceti letech zveřejnil několik významných pojednání o matematické logice, se přiklonil k menšině apodiktiků a odvážně se pustil do hledání důkazu, ač mu mnozí předpovídali, že si tím zničí slibnou akademickou kariéru, a dokonce i těžce nemocný profesor Loomis jej na smrtelné posteli zapřísahal, aby se tohoto sisyfovského úkolu vzdal. Lingaratnam však nepolevil, opustil koncem desátých let Cambridge, kde býval oblíbeným pedagogem a stál jen krůček od docentury, a od roku 2021 na dlouhých deset let zcela zmizel z očí a nutno dodat že i z myslí učené veřejnosti. Veřejnost běžná v té době na již zesnulého profesora Loomise a jeho žáky pozapomněla. Vlna zájmu o Loomisovu teorii, jež byla vyvolána především faktem, že se v roce 2012 nesplnila žádná z bláznivých předpovědí eschatologických blouznivců, dávno opadla, a lidé se vrátili k útěšným spekulacím o svém brzkém konci a pomocí numerolologie, atstrologie či dešifrování biblických, koránských, védských a jiných kódů suverénně generovali nová a nová data blížící se katastrofy či duchovního přerodu lidského rodu. Když se na jaře roku 2031 vynořil z vln zapomnění Chandresh Lingaratnam a publikoval svůj důkaz, nevyvolal příliš mnoho zájmu, neboť, jak už to ve vědě bývalo, osobní vztahy, budování kariéry a další, pohříchu světské a nevědecké, aspekty badatelské práce, byly stejně důležité, jako samy nové myšlenky – ne-li důležitější! Kdyby byl Lingaratnamův důkaz nutné platnosti Loomisova postulátu zformulován jazykem standardní akademické matematiky té doby, snad by i přesto, že jeho autor nebyl ani docentem a posledních deset let se vůbec s nikým nebavil, vyvolal vlnu zájmu. Jenže Lingaratnam musel kvůli svému důkazu vytvořit celou novou oblast matematiky, jež sice vycházela z uznaných axiomů, ale byla natolik cizí a náročná, že se nikomu nechtělo obětovat několik let své kariéry studiem celé nové větve matematiky, ověřováním její bezrozpornosti a poté strávit další roky ověřováním bezrozpornosti Lingaratnamova důkazu. Cambridgeská univerzita vydala práci své dávno vyhaslé hvězdy knižně nákladem sto kusů (nutno dodat, že krásně vázanou v imitaci kůže a se zlatou ražbou) a zveřejnila ji také na svých webových stránkách. V té době jsem byl mladým studentem matematiky tamtéž a šuškalo se, že tak univerzita činí tak říkajíc pro strýčka Příhodu – kdyby na tom, co ten bláznivý Tamilec vytvořil, přeci jen něco bylo a někdo by to v budoucnu prokázal, mohlo by na Cambridgi ulpět něco z Lingaratnamovy slávy. A pokud ne… inu, rozhodně to nebyla blamáž, který by bila do očí – to nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo, že celá věc upadne v zapomnění.

Chandresh Lingaratnam se chvíli těšil z iluzorní přízně, jíž mu univerzita projevila, ale záhy pochopil, že jeho objev vlastně nikoho doopravdy nezajímá. Sám byl ovšem přesvědčen, že jak celá nová větev matematiky, kterou vytvořil, tak i důkaz, s nímž přišel, jsou bezrozporné a tudíž že jakákoli zformulovaná a ve známost daná předpověď týkající se vysoce komplexního systému tvořeného entitami schopnými rozhodování znemožní své vlastní naplnění. Důsledkem tohoto zjištění bylo, že všichni ti jurodiví proroci nejrůznějších konců světa, ať již předpovídali invazi mimozemšťanů, srážku s mýtickou planetou, všeobecné osvícení paprsky z galaktického jádra či cokoli jiného, jsou ve skutečnosti dobrodinci lidstva, neboť svými předpověďmi brání tomu, aby se tyto, byť povětšinou krajně nepravděpodobné, hrozby naplnily. Dr. Lingaratnam si ovšem položil logickou otázku: Stačí to? Jistě, je toho spousta, co se nikdy nestane. Nepřiletí tolikrát ohlašovaná “Planeta X“, neovládnou nás “ještěři z pekel“, ale co třeba smrtící epidemie viru s vražedným potenciálem eboly šířícím se kapénkovou infekcí, brzký výbuch supervulkánu v Yellowstone či třeba v té době již méně pravděpodobný, ale stále ještě možný globální jaderný konflikt? Tehdy již bylo zjevné, že se nenaplňují (právě proto, že byly předpovězeny!) ty nejhorší předpovědi spojené s globálním oteplováním, nicméně lokální klimatické katastrofy naznačovaly, že může jít pouze o “opožděný start“ – bylo proto nezbytné předpovědět je znovu! Když o těchto věcech uvažoval, zatímco rutinně opravoval písemné práce (vrátil se v té době k výuce), uvědomil si dr. Lingaratnam obrovskou tíhu zodpovědnosti, jež na něj v důsledku jeho objevu dolehla. Nikdo na světě se nebude, alespoň v dohledné době ne, jeho důkazem zabývat, to už bylo nad slunce jasné. Proto jediný člověk na světě, který může s vírou ve smysluplnost takového konání zasvětit svůj život předpovídáním všech myslitelných globálních katastrof proto, aby k nim nedošlo, je on sám!

Celosvětová informační síť byla ve třicátých letech již plnohodnotnou virtuální realitou a umožňovala šíření prakticky jakýchkoli myšlenek, přičemž bylo téměř jisté, že i ta nejbláznivější idea si najde několik oddaných stoupenců. Dle mých o generaci starších přátel tomu tak bylo již od počátku nového tisíciletí, ale v době, kdy jsem s internetem pracoval já, nešlo jen o šíření a recepci informací, ale i o plnohodnotná virtuální setkávání, přičemž například existovaly svatyně různých podivných bohů, v nichž jejich uctívači, připojení z různých míst na zeměkouli, prováděli velkolepé krvavé oběti, včetně lidských, vše samozřejmě pouze virtuálně, i když se šuškalo, že pokud je k síti někdo připojen ve spánku a probuzen až u pohanského oltáře, může z prožitého šoku zešílet či zemřít, což podle některých pro bohy údajně představovalo přijatelný ekvivalent reálně vyříznutého srdce (pokud však vím, nikdy nebyl doložen případ, že by k něčemu takovému skutečně došlo a že nejde jen o jednu z mnoha legend, jež se po síti šířily). Ano, i takovým politováníhodným věcem se věnovali studenti přírodních věd v Cambridge a já mohu jen říci, že jsem je vždy rázně odsuzoval a coby ateista jsem byl ochoten participovat pouze na anglikánských bohoslužbách – místní farář ostatně v Boha nevěřil a ani se tím nijak zvlášť netajil, ale anglikánská církev už beztak existovala a byla brána vážně povětšinou jen z estetických důvodů. Zato různých kultů, sekt a filosoficko-mystických systémů bylo jako máku a tím, že odpadla nutnost osobní fyzické přítomnosti, mohl v té době člověk kolektivně uctívat i božstvo, v něž věřili jen čtyři další lidé, přičemž každý žil na jiném kontinentu…

Promiňte mi tuto odbočku, pro čtenáře mého věku jistě zbytečnou, ale již pro jejich děti nezbytnou. Ve skutečnosti by bylo třeba o elektronickém věku napsat alespoň knihu a objevit vhodné metafory, jež ten pominuvší svět zázraků přiblíží lidem, kráčejícím troskami měst světa a vyprávějícím si příběhy u táborových ohňů, lidem, kteří vědí, co je to samota, neboť je nyní dle mého odhadu lidí méně než v době kamenné a nelze vyloučit, že i ti, kteří zůstali, brzy zmizí jako zapomenutý sen…

Ale zpět k dr. Lingaratnamovi, který si vytyčil za cíl vymyslet a zveřejnit všechny myslitelné katastrofické scénáře, jež mohou lidský rod postihnout, a zabránit tak jejich realizaci. Jak již bylo řečeno, spoustu práce odvedli různí blouznivci, ale jejich činnost byla zoufale nesystematická. Zato Chandresh Lingaratnam systematický byl. Nechal se inspirovat klasickým dílem Morfologie pohádky Vladimira Jakovleviče Proppa, ruského lingvisty působícího kolem poloviny dvacátého století, a vytvořil cosi na způsob morfologie katastrof, kdy zkatalogizoval všechny představitelné katastrofické motivy a způsoby jejich kombinací. Poté zkonstruoval algoritmus, jenž z těchto stavebních kamenů vytvářel nejrůznější kombinace – tedy katastrofické scénáře – a navíc umožňoval průběžnou evoluci a další variování samotných základních kamenů katastrofického myšlení (razil pro ně pojem katastrofémy).

A v této chvíli vstupuji na scénu já. Když se dr. Lingaratnam v závěru své přednášky zmínil, že hledá šikovného programátora, jenž by si chtěl přivydělat, okamžitě jsem se přihlásil. Ne snad kvůli slíbenému přivýdělku, ten byl ostatně spíše symbolický, ale pro možnost pracovat s člověkem, který na mne hluboce zapůsobil svým charismatem, jež vyvolávala především naléhavost v pohledu jeho černých očí. Snažil jsem se v té době proniknout do matematiky jeho důkazu, musím však přiznat, že byla nad moje síly – a tak tomu i zůstalo, i když Lingaratnamova kniha s vlastnoručním věnováním je tím nejcennějším, co mi po pádu člověka zůstalo, a často jí se smutkem v duši listuji.

Vytvoření a odladění softwaru, o který můj učitel žádal, nebylo příliš obtížné. Vlastně jsem prostě využil mnoha různých volně šiřitelných modulů jazykové umělé inteligence, evolučních algoritmů, automatické prezentace a podobně – pro ty z vás, pro které je doba celosvětové sítě již jen legendou: Vytvořil jsem něco jako virtuální stroj, který skládal dohromady různé katastrofické scénáře, předstíral, že je reálně existující člověk (pokaždé jiný) a sděloval tyto teorie ostatním lidem… Ach, obávám se, že mé úsilí předat dál to, co v mé osobě přežívá, nemůže přetrvat ani tři generace, aniž by se stalo shlukem slov bez jakýchkoli konotací. Sedím u ohně v chatrném přístřešku, píši duběnkovým inkoustem na vydělanou ovčí kůži o programování umělé inteligence v globální informační síti a připadá mi to všechno tak neskutečné

Nuže: Chandresh Lingaratnam a já jsme vytvořili generátor scénářů konce lidstva, který záhy zaplavil internet všemi myslitelnými scénáři konce světa. A musím říci, že to nebyl dr. Lingaratnam, ale já, kdo upozornil na jednu velkou “díru“ v tomto algoritmu: Neobsahoval, coby katastrofický scénář, sebe sama, tedy teorii, že civilizace zanikne v důsledku zahlcení katastrofickými scénáři. Když jsem to svému učiteli řekl, zbledl a polil jej studený pot. Ano, na toto nepomyslel. Naštěstí, nebo možná, jak uvidíme, naneštěstí, jsme včas tuto hypotézu konce světa zveřejnili manuálně a možné katastrofě tak zabránili!

Záhy poté nastal zlatý věk lidstva. Náš počin způsobil, že lidé – aniž by si zcela jasně uvědomovali příčinu – jakoby ožili, po celém světě zavládla atmosféra optimismu a touhy kráčet vstříc zářné budoucnosti. Samozřejmě zůstávalo zhruba deset procent chronických škarohlídů (kteří vesměs věřili některým z naším virtuálním strojem vytvořených katastrofických scénářů), ale většina lidstva ochotněji než kdy v minulosti pracovala na vědeckém a technickém pokroku, růstu vzdělání, zmírňování sociální nespravedlnosti a podobných cílech. Tak, jako nikdy předtím, zažívalo svůj úpadek náboženství. Ne snad, že by se z většiny lidí stali ze dne na den zapřísáhlí ateisté, prostě pro ně přestaly být zásvětní život a smysl, ukotvený jinde než na této zemi, něčím podstatným. Chrámy, virtuální i kamenné, se vyprázdnily a zůstaly útočištěm menšiny škarohlídů a pak těch, kteří chodili na bohoslužby či na rituály jako do divadla. Upadala i magie a víra v různé “alternativní“ způsoby léčení. Vědeckotechnický pokrok vytlačil magii dokonce i tam, kde byla zakořeněna nejvíce, tedy u takzvaných přírodních národů či primitivů – jimiž se již brzy bezpochyby staneme. Bylo to nádherných dvacet let budování nového lidstva, lidstva, jež se zrodilo z přesycení katastrofickými vizemi a jemuž bylo zabráněno z nich zešílet.

Byla to doba, kdy si pobyt v hotelu na Měsíci mohlo dovolit stále větší množství lidí, produkce i kvalita potravin stoupala, populační růst klesl a počet lidí na planetě se stabilizoval, ekologické problémy byly pod kontrolou, lidé méně spotřebovávali, protože významnost a status člověka byl čím dál více vyjadřovány nemateriálně v rámci síťové identity…

A přesto zde kromě optimistů a menšiny škarohlídů byl i zlomek procenta těch, kteří tušili, že se něco chystá, něco nepopsatelného, něco nepředstavitelného a neuchopitelného, ale velice, velice hrozivého. Chandresh Lingaratnam, ač se dočkal nezávislého potvrzení svého důkazu a v roce 2055 Nobelovy ceny za matematiku, jíž o dva roky později doplnila Nobelova cena míru, byl stále zádumčivější a nakonec se mi svěřil, že v něm roste obava, že jsme něco opomněli, že tím, že jsme vyloučili vše představitelné, jsme vrhli na lidstvo stín čehosi nepředstavitelného. Jenže jak odvrátit nepředstavitelné? Váhali jsme, zda se pokusit lidstvo varovat, ale nebyli jsme si jisti, zda by to mělo smysl. Můj učitel se pustil do nových výpočtů, v nichž se snažil zahrnout do matematické formulace Loomisova postulátu nekonečný a neznámý faktor nepředstavitelna, ale asi po dvou měsících propadl hlubokému zoufalství, přestal komunikovat i jíst a nakonec byl v katatonním stavu převezen do psychiatrického sanatoria pro beznadějné případy. Nutno dodat, že naprostou většinu duševně nemocných jsme v té době byli schopni zcela vyléčit, Chandresh Lingaratnam, nositel dvou Nobelových cen a strůjce zlatého věku lidstva, byl však tou nejtragičtější výjimkou. Většina lidí však jeho osud nezaregistrovala a pokud ano, nic to nezměnilo na jejich optimistickém naladění. Chystala se právě velká výprava, jež měla zřídit první samostatnou kolonii na Marsu, a pak se TO stalo…

Advertisements

komentářů 11

Filed under Povídky a příběhy

11 responses to “Testament dr. Helperina

  1. vera

    tibetští mniši dokončili součet hvězd a ty začaly zhasínat :-), jo to bylo když ještě žili lidé…vyprávějí si kojoti u táborových ohňů…:-)) Já jen, že pokud byl stroj schopen variací a evoluce, pak byl nezastavitelný, a řekla bych snad i nekonečný? a vlastně tedy věci nepředstavitelné neexistují? anebo – aha- se tento stroj zastavil…

  2. Třeba lidstvo prostě jednoho dne usnulo na vavřínech a už se neprobudilo… 😉

  3. Saul

    tu zmiňovanou "menšinu chronických škarohlídů" jsi mohl označit třeba za nepřizpůsobivé aby byl text aktuální a "in".

  4. Saule, to poslední, co bych chtěl, by bylo dělat z povídky prvoplánovou a "aktuální" alegorii 😉

  5. Allegor

    Líbilo se mi to. Bylo to takové pěkně absurdní a zároveň promyšlené.Jinak nestala se náhodou na nepředvídatelná věc, že začal Kojot znovu studovat? Měl jsem pocit, že jsem ho zahlédl na fakultě.

  6. Allegor

    Jo, tak jsem se podíval na Twitter a jest tomu tak:) Snad Dobeš nezasáhne i do struktury vysokého školství. Proti restrukturalizaci "sexuální výchovy" na ZŠ sice nic nenamítám (ať se, u všech čertů, dál učí o nebezpečí AIDS – a místo plkání o prvním ztopoření penisu v pubertě ať radši děti naučí hospodařit s penězi). Ale mám takovou obavu, že kdyby se na VŠ něco hýbalo, jako první zmizí religionistika, a to všude mimo teologických fakult: Je to vedení mladých lidí ke zhoubnému náboženskému a morálnímu relativismu.

  7. Oleg Selezněv

    Dnes nejreálnější perspektivaMrazivé! Mně osobně se dělá nejhnusněji z této perspektivy, jež se té současné věru blíží mílovými kroky: "Budete si muset zvyknout žít bez výsledků a bez naděje. Chvíli budete pracovat, potom vás chytnou, vy se přiznáte a zemřete. To jsou jediné výsledky, se kterými se setkáte. Neexistuje možnost, že by ještě za našeho života došlo k nějaké znatelné změně. My jsme mrtví. Náš jediný opravdový život je v budoucnosti. Budeme se na něm podílet jako hrst prachu a úlomky kostí. Jak vzdálená budoucnost to je, nelze předpovědět. Možná tisíc let. V současnosti se nedá dělat nic, jen kousek po kousku rozšiřovat oblast zdravého rozumu. Nemůžeme jednat kolektivně. Můžeme jen šířit vědomosti od jednotlivce k jednotlivci, od generace ke generaci."

  8. @Allegor: Díky. / Musíš se ke mně hlásit, potkáš-li mě tam, já jsem po většinu času mimo 😉 @Oleg: Odkud je ten mrazivý citát?

  9. mrazivý citátBudete si muset zvyknout žít bez výsledků a bez naděje… Orwell, tuším; 1984. Zdravím, hezký weakend!

  10. Ano, je to Orwell:http://www.wattpad.com…rwell?p=69

  11. Allegor

    Dobrý komentář k potenciálně převratnému možná-objevu z CERN: http://www.aktuality.sk…o-svetlo/