Individualita, individualita!

V různých diskusích jsem byl napaden, že zrazuji ideje individualismu (jež by mně, coby individualistovi měly být blízké) tím, že hlásám kolektivistické ideje. Podívejme se blíže na to, jak to s tou individualitou, individualismem a podobnými věcmi vlastně je.

Slovo individuum, jež používáme jako synonymum k pojmu jedinec, znamená vlastně atom tak, jak jej chápali řečtí atomisté, tedy jako dále nedělitelnou nejmenší částku hmoty. Je to kalk z řeckého átomos (nedělitelný) –> individuum (dividere = dělit). Až později došlo k posunu významu a termín byl používán ve smyslu jednotlivá věc a ještě později začalo být toto slovo používáno ve významu jednotlivec. Jedinec či jednotlivec je tedy charakterizován něčím, co je dále nedělitelné. Jenže ať už se na to, co je v lidech in-dividuální, podíváme z jakéhokoli úhlu pohledu, musíme dospět k závěru, že se atomisté mýlili – to jediné, co je nedělitelné, je nic. Od něčeho, co má nějaké vlastnosti, nějaký rozměr, můžeme vždy něco menšího (třeba vlastnost) oddělit. Ať už budeme pracovat s buddhistickou ideou anattá, Žižkovým cogitem coby prázdným prostorem, Dennettovým pandemoniem, nebo třebas i přijmeme něco substanciálnějšího, jako hinduistickou ideu átmanu nebo spareovské kia, pořád zde máme, zcela nevyhnutelně, něco ryze neosobního, entitu bez vlastností, tedy něco, co je in-dividuum, ale co rozhodně není v dnešním slova smyslu individuální.

To, čemu dnes říkáme individualita vůbec nesouvisí s nějakým jedinečným bytostným jádrem v člověku, alespoň tomu nic nenasvědčuje. Ve skutečnosti se zdá, že vše, co si představíme pod pojmem individuální – jedinečné vlastnosti, osobnostní rysy, míru a rozložení inteligence, záliby, potřebu seberealizace v tom či onom směru atd. – je ve skutečnosti výsostně akcidentální (případkové) a je to důsledek mnoha různých genetických, biologických a společenských vlivů.

Lidé bezpochyby jsou unikáty – tak, jako s pravděpodobností hraničící s jistotou nenajdeme dva lidské jedince se stejnými otisky prstů, nenajdeme ani dva lidi se zcela identickými osobnostmi. Ale to ještě vůbec neznamená, že jde o odlišnosti nějak podstatné či klíčové. Konec konců stačí vystavit dva osobnostně zcela protikladné jedince extrémní bolesti a všechny rozdíly se ihned smažou (a odhalí se něco, co se zatraceně blíží podstatě, pokud ovšem nějaká existuje; uvažuji o tom, zda átman není to, co řve bolestí).

Je známé, prokázané a pochopitelné, že se téměř každý cítí být pupkem světa, že si připadá důležitější a zajímavější, než jak se jeví většině ostatních. Ve skutečnosti je individuum do značné míry nepodstatné a je v současné době zbytečně přeceňováno, což nejspíš ústí do četných dříve neznámých neuróz. To, na čem záleží mnohem více než na individuu, je kolektiv. I to sebelepší, sebezajímavější, sebechytřejší a sebenadanější individuum může v podstatě kdykoli zemřít a to z mnoha různých důvodů, a – a to je zajímavé – svět se bude dál točit a dál generovat nová a nová individua. Z pohledu společnosti není nikdo nenahraditelný, společnost je schopna vygenerovat (tím, že pro ně vytvoří takové či onaké podmínky) takový počet géniů či individualit v užším slova smyslu, jaký potřebuje. Mrtvý člověk chybí lidem, kteří k němu měli citovou vazbu, ale z hlediska společnosti je předčasná smrt kohokoli prostě jen něčím, co se děje, Černým Petrem, jehož si prostě vždy někdo vytáhne. Je to nevyhnutelné. Můžu zemřít dřív, než dopíši tento článek, a pokud se tak stane a tento článek nebude zveřejněn, nic zvláštního se nestane. Tak to prostě je. Nejsem pupek světa a nezáleží na mě jako na jednotlivci. Záleží na mě jako na součásti kolektivu, v tomto smyslu jsem důležitou, byť nahraditelnou, částí celku.

Myslím, že je na čase, abychom sami sebe vnímali nejen jako neopakovatelné shluky vlastností, ale také jako součást celku lidstva. Pakliže se opravdu chceme odpoutat od biologična, pak to neučiníme tím, že se psychologicky ztotožníme si ideou Dawkinsova sobeckého genu (před čímž ostatně varuje i sám Dawkins), ale tím, že u druhu Homo sapiens rozvineme cosi na způsob skupinového výběru. To samozřejmě neznamená, že bychom se měli dobrovolně stát součástí nějakého stáda, takovou součástí jsou ostatně ve skutečnosti povětšinou lidé, kteří halasně vytrubují do světa svou údajnou jedinečnost, znamená to prostě vnímat své životy v širších souvislostech a usilovat o víc než o svůj vlastní prospěch.

Advertisements

komentářů 7

Filed under Úvahy a postřehy

7 responses to “Individualita, individualita!

  1. Proč myslíš, že "společnost je schopna vygenerovat takový počet géniů či individualit v užším slova smyslu, jaký potřebuje"? Nemyslím to pejorativně, zajímá mě, odkud čerpáš podklad pro toto tvrzení, případně, zda bys je mohl rozvinout – 19. století například nepotřebovalo génie, kteří byli potenciálně mezi černými otroky nebo otročícími dělníky v Prusku?*"The eyes of fear want you to put bigger locks on your doors, buy guns, close yourself off. The eyes of love instead see all of us as one."*Zajímalo by mě, co ten chlapík v Brianovi myslel tím "I’m not."

  2. "To, že potomní svět lépe posoudí jednotlivce než jeho současníci, tkví v mrtvém. Člověk se v podstatě rozvíjí až po smrti, kdy je sám. Stav smrti znamená pro jednotlivce asi tolik jako sobotní večer pro kominíka, smývá špínu z těla. Přitom vyjde najevo, jestli současníci uškodili víc jemu nebo on jim, v druhém případě to byl velký muž." (Kafka)*Gratuluji! Dnes poprvé, když jsem napsal do Googlu "Amor v", byl’s první! Předtím to bylo Amor Vyškov, Amor vacui a Amor vincit omnia.

  3. Henry, to je skvělá a případná otázka! Myslím to z toho společenského hlediska: Potenciální géniové jsou počínáni (záměrně nepíšu "rodí se" – to rozvedu) pořád a všude. Ale pokud se narodí blbě, nikdy ten potenciál nerozvinou. Semena hozená na skálu atd. Píšu "jsou počínáni" proto, že někdo může mít DNA génia, ale pokud jeho prenatální vývoj stojí za prd, má rovněž smůlu. A někdo se může narodit jako génius, ale předběhne svou dobu nebo je někde úplně mimo. Pokud je pak někým v budoucnu objeven, dopadá to tak, že objevitel řekne: "Kdyby se tenhle narodil o sto let později, nejspíš by urychlil vývoj vědy." A totéž pochopitelně platí o padouších. Kdyby se Hitler narodil jindy a jinde, byl by třeba prostě jen ješitný malíř podprůměrných krajinek s kupou předsudků a láskou ke psům. Ten pojem "potřeba" byla možná až příliš odvážná a rozhodně hegeleovsky myšlená metafora (předpokládající nějakého toho Ducha dějin). Ale možná, že místo "jaký potřebuje" bych mohl napsat klidně jen "jaký stav dané společnosti umožňuje". Sám v tom nemám zase až tak jasno.—Ad chlapík v Brianovi: No, to je nádherně koanický vtip, ne?

  4. Ad chlapík v Brianovi: No, to je nádherně koanický vtip, jo.*K té genialitě: často mě napadá, jaké talenty v sobě lidi mohou mít, ale nikdy to nezjistí, třeba pouhou shodou náhod. Myslím, že je škoda, že se ve škole neučí něco, kde by lidé zjistili, k čemu všemu mají talent. Ale to je obecnější: spousta lidí je líná se vzdělávat (nebo se bojí, ale výsledek je asi stejný). J. B. S. Haldane, jeden z nejinteligentnějších lidí vůbec, používal tuto metaforu: lachtan netuší, že umí na nose balancovat míč, dokud ho lidé nedají do zoo. Proto prý nás unášejí mimozemšťané, protože máme talent, který se tady nemůže projevit.- Podobně před Petrarkou nikoho nenapadlo lézt na hory, a lidé tedy žili vlastně dvourozměrně! Čtvrtý rozměr může být přímo před naším nosem.

  5. Ano, přesně tak to asi je. Problém je v tom, že lachtanův talen je v lachtaním společenství k ničemu. Muselo by se změnit lachtaní společenství tak, aby jej mohlo využít. Jinak je to pouze kuriozita pro pobavení znuděných lysých dvounožců. ;-)Napiš (k sobě na blog) něco víc o tom Petrarkovi. Zajímalo by mě to a nic o tom nevím a trochu se mi to nezdá – rád se poučím.

  6. petr

    ústředním pojmem této části stvoření je Bytostbytost má já,má hranice,zhruba ví,co je já a co je ne-já…je individualitou,tj individualizovaným vědomím na rozdíl od vědomí samého,které není bytostí,je amorfní,bezbřehé,věčnésmyslem Bytostí,je zaplétat se do vztahú s jinými Bytostmi,zkoumat a experimentovatprotichůdnou jejich touhou je rozpustit hranice,já,individualitu a vrátit se do Zdrojetolik můj model@……………..

  7. [5] Popravdě, nevím, nakolik je to přehnané, případně nakolik je oprávněné srovnávat to s hledáním čtvrtého rozměru; ale kdysi jsem o tom psal, co o tom vím, tady: http://fismeister.eu…-titulku.php