O štěstí

Dnes je tomu přesně půl roku a jedenáct dní, co jsem byl naposledy šťastný. Rozumějte, to neznamená, že bych v posledním půlroce byl permanentně nešťastný či třeba jen smutný. To vůbec ne.

Mnohokrát jsem byl spokojený, občas nadšený, několikrát i v euforii. Když jsem se dozvěděl, že je na světě nová knížka a další je na cestě, byl to nádherný pocit, a neméně hezky mi bylo, když jsem poslouchal recenzi Jozefa Kariky. Některé chvíle s milými lidmi byly velmi obohacující. Bylo to fajn, leckdy moc fajn, ale nebylo to štěstí ve smyslu závratného pocitu, kdy je vše v pořádku, nejlepší, jaké to jen může být, kdy se cítíte tak krásně, že je to až k neuvěření, kdy záříte a usmíváte se a jste z toho úplně zpitomělí a ani to jinak nejde…

No, a teď mi došla jedna lehce mrazivá okolnost související s otázkou, zda ještě někdy budu tímto způsobem šťastný. Ovšemže je možné, že ano, ale jediná správná odpověď zní, že to prostě nikdo neví. Snad s výjimkou některých drog, jako je třeba MDMA, nelze takový pocit navodit uměle – a já si nejsem jist, jestli někde v pozadí skryté vědomí umělosti nenarušuje bytostnou autenticitu toho pocitu. Tak či onak s MDMA zkušenost nemám, experimentovat s ní nehodlám a jediná správná odpověď zní, že člověk, který právě prožívá autentický pocit štěstí, nikdy neví, zda to není naposledy.

Mrazivé, že?

Advertisements

komentářů 16

Filed under Úvahy a postřehy

16 responses to “O štěstí

  1. A víš, že mi to nepřipadá mrazivé ani děsivé ani smutné? Jen reálné. Nikdo při narození nedostal žádnou záruku, že bude šťastný ve všech směrech svého života a že na něm bude páchána výhradně jen spravedlnost 🙂 Přece jsem optimista a moje zkušenost je, že životní spokojenost lze zažívat nebo by šlo zažívat pořád. Euforie kdyby byla dlouhodobá, už by to nebylo ono. A štěstí, kdyby nebylo překvapivé a vrtkavé, tak by taky nebylo tím, čím je. Si nestěžuju, naopak 🙂

  2. A všimla jsem si, že čím jsem starší, tím víc libých pocitů rozlišuju. Kdysi bych to všechno označila třeba jako šťastný nebo jako spokojený a připadalo by mi to skoro jako synonyma. Čím víc těch pocitů už jsem zažila, tím líp je rozlišuju: šťastný, spokojený, potěšený, úspěch, radost, veselost…

  3. vera

    a člověk, který se právě nadechuje, nebo probouzí, nikdy neví, zda to není naposledy…a až tohle pochopí, nebude se bát ani štěstí ani neštěstí…Není na dětství krásné právě to, že se o budoucnost nebojí? dospělost přinese takových omezení

  4. vero,v dětství je omezení fůra.

  5. Liško, ono se to nevylučuje. Reálná věc může být mrazivá. Třeba mě vždy zamrazí při pomyšlení, že v každé válce je někdo poslední obětí. Ten článek měl vyznít asi tak, že bychom si těch chvil štěstí měli vážit, jako kdyby byly posledními, protože posledními být mohou. Nemyslel jsem to tak, že by bylo snad dobré, kdybychom byli pořád šťastní.

  6. jo, urcite ano. naposledy jsem byla stastna asi pred triceti peti lety. teda tak ze jsme malem umrela z toho stesti. a pak se to zhouplo smerem dolu a nikdy jsem nebyla tak nestastna. a to houpani uz pote nebylo nikdy tak intenzivni. jak mizelo zoufalstvi a smutek tak mizely i stavy euforie. a kdyz ty stavy euforie prichazji tak vim ze taky odejdou a ze pak musim pocitat se smutkem aby se srovnaly hormony.

  7. jinthra

    Jak nad tím přemýšlím, zdá se mi, že " mrazení " ke skutečnému štěstí patří, protože obava že " jednou skončí " je neustále podvědomě přítomna. Snad dokázali-li bychom žít bez myšlenek o budoucím…proto se tak usilovně všichni asi snažíme zrušit čas.

  8. Spiritualista

    Štěstí se v životě vyskytuje jenom jako vedlejší produkt smysluplného života. Člověk svůj život může zaměřit buď na úsilí o dosažení štěstí – a nikdy ho nedosáhne. Čím víc o něj usiluje, tím víc mu uniká. Nebo svůj život zaměří na nějaký smysl – a pak přijde i štěstí, ale jenom jaksi v patách, jako navíc přidaná hodnota. Tak to aspoň vyplývá z výzkumů V.E. Franka a dalších.

  9. Jo. [8] – to jsem taky četla, od Frankla. Vzpomněla jsem si na to dneska v noci, když jsem se probudila s hrůzným leknutím a strachem z nebytí. Říkala jsem si, že asi moje životní zaměření, nápor, směr a cíl je asi ještě chabý, když se mi tohle stane 😦 Nebo možná jen program předchozího dne byl chabý (koukala jsem na filmy)! Předtím byl nechabý a nedělo se to. Pak jsem si pohodlně lehla a říkala si v duchu: "Umím krásně ječet hrůzou." a hned mi bylo spokojeněů otočila jsme to v zážitek úspěchu z krásného jekotu 🙂

  10. Spiritualista

    Liško, jestli jsi sledovala horory, tak není divu. :-). Někdo sleduje filmy, a budí se pak v noci hrůzou, jiný má zas sny… poněkud jiného druhu. Viz poslední Kojotův příspěvěk. 🙂

  11. Horor ne, ale několik prostřelených hlav, policajtů, agentů, volavek, mafiánů a strachu z odhalení "krysy".

  12. vera

    [4] Možná jsou, možná nejsou. Štěstí není nic víc než schopnost intenzivně prožívat, položit se do něčeho naplno, překonávat lenost a své hranice. Bláznit. Být okouzlen. Myslím že z toho pohledu v dětství omezení nejsou, děti mají sílu prožívání obrovskou, bezprostřední. Zkazí se postupně až při dospívání:-)

  13. @Liška: Ono ani tak nejde o to strávit či nestrávit den něčím málo užitečným. Spíš jde o to činit tak vědomě a bez výčitek svědomí (třebas i podvědomých).

  14. 12 vero,no já vím, že šlo o (ne)omezení tohoto druhu. A že prožívání je štěstí? To je spíš obojí (?), já nevim – protože prožívání se neomezuje jen na prožívání libého. Já jsem poměrně dost prožívající a v poslední době mi to sice přináší čím dál větší uspokojení ze sebe, ale na druhou stranu je to trochu i do budoucna hrozba, pro mne samotnou. Teď mi to tak připadá – protože moje sebeochrana je malá, kvůli tomu prožívání a nezabetonování se. 13 Kojote,jo, to by celkem sedělo!

  15. vera

    Když prožívám naplno, tak i bolest vnímám nějak jinak, asi to zní blbě, ale asi jsem šťastná že ji můžu prožít. A stupeň štěstí je vyšší, když ji dokážu zpracovat. Ale to moc neumím. Ale ty jsi jiná, a zvládáš to, a tak moc nerozumím proč se bojíš zítřka? I ten dnešek byl přece zítřkem, a zvládlas to. 🙂

  16. Nebojím se zítřka. Z předpokladu, že se nesemele nic hrozného :-)) Tělesnou bolest teda nevím, jestli zvládám; zatím se žádná obzvláštní naštěstí (štěstí!) nekonala. Nebo jsem ji za obzvláštní nepovažovala. Ale to je dost spojeno i s psychikou, to je fakt – když vím, proč mě něco bolí a co to je a že to někdy přejde, tak to snést jde. No fuj. Štěstí je zdraví. Nebo spíš zdraví je štěstí. A i vlastní zásluha, ale jen částečně…už nějak kecám 🙂