Už ani to umírání není co bývalo aneb Drobné životní mrzutosti

Čas od času, řekněme jednou za dva až tři roky, jsem psychosomaticky na umření. Tentokrát je to ovšem natolik srozumitelné, že to snad ani skutečná hypochondrie není. Asi před dvěma měsíci jsem na základě snu, který mi to doporučil, zredukoval kouření tabáku na minimum, ale nepodařilo se mi to dodržet…

Prostě jsem se zase rozkouřil a teď ve čtvrtek se mi udělalo fakt zle. Potíže s dechem, bolest na hrudi, nevolnost, totální averze ke kouři. Co na to říci? Jako mág samozřejmě tyhle věci znám. Přijde první upozornění. Mírné. Pakliže to člověku nedojde, přijde razantnější atd., přičemž intenzita kopanců se zvyšuje víc a víc a posledním kopancem může být, přesně v intencích úsloví komu není rady, tomu není pomoci, smrt. Pochopil jsem tedy, odnesl z bytu veškeré kuřivo včetně dýmek, a zcela přešel na bezdýmou konzumaci nikotinu. Sice mě trochu štve, že jsou lidé, kteří se bez zakašlání prokouří až k úctyhodnému stáří a v poklidu zesnou někdy po devadesátce, ale asi to není můj případ, když mě kuřácký smích ráno co ráno stíhá už teď. Mimochodem: Fakt si myslím, že cigarety jsou indiánská kletba. Dýmka a doutníky asi tolik ne, ale cigarety určitě. Jenže když v tom jedete, tak vás dýmka nevytrhne. Démon chce další a další kouř a ten z dýmky jej tak akorát rozhicuje. Grrr.

No, tak jo, došlo mi to, přestal jsem s tím, ale ta psychosomatika má pochopitelně doběh, takže mě bolí na hrudi ještě furt a samozřejmě i nějaký ten červík mírného znepokojení si v mysli tu a tam hlodne. No, a zrovna si takhle hlodal, zatímco jsem seděl ve vlaku vraceje se z návštěvy u kamarádky, v kupé bylo pošmourno, v duši taky, dech mělký, za hrudní kostí bolest, Eliška se mnou… No jo, ale co když mě opravdu trefí šlak tady a teď? říkal jsem si mrzutě. Smrti se nebojím, ale co by bylo s Eliškou, chuděrkou dvanáctiletou s bolavýma nožičkama… Vzal jsem tedy kousek papíru, napsal na něj telefonní číslo na Lucienne, bratra a na tu kamarádku, co jsem od ní jel, přiložil to k občance a řekl jsem si, že kdyby mě ten šlak trefil, aspoň by se tím leccos urychlilo. A právě v té chvíli mi zavolala Lucienne.

Jak ti je?“ zeptala se. Volala mi už včera a tak věděla, co mě to zas postihlo.

Ty jo, nic moc, nejspíš je to psychosomatický, ale stejně je to otrava. Právě jsem pro jistotu napsal kontakt na tebe na kousek papíru, aby se ti ozvali, kdybych se s tou psychsomatičností tentokrát pletl.“

To je fajn. Mimochodem: Máš pro ten případ vymyšlený nějaký pohřeb?“

Už jsem v minulosti vymyslel několik více či méně pompézních a hodně ujetých pohřebních scénářů…

Hele, vlastně je mi to skoro fuk. Nějakej normální. Když tam bude chtít někdo řečnit, ať řeční, prostě standardní pohřeb. Tak nějak.“

A co chceš, aby se stalo s tvým popelem?“

Hmmm. Pokud by měl někdo pocit, že mi nějak ublížil a už to nemůže odčinit, může si ho pak vysypat na hlavu. Jinak vysypat na Blanseku.“

Takže už ne do kanálu?“

Asi mě ta teatrálnost fakt nějak přešla. Myslím, že stárnu…“

No, a tak to je. Možná jsem kdesi na obzoru zahlédl cosi jako dospělost. Pokud to ovšem není jen další fata morgána…

PS: No dobře, tak jo… Nevinný

  1. Richard Strauss: Also Sprach Zarathustra – Einleitung

  2. Řečnění, bude-li zájem

  3. Zvuky ticha přečtené někým, kdo to zvládne

  4. Jaromír Nohavica: Jako jelen, když vodu chce pít

  5. Spálení

  6. Rozchod, v případě zájmu hospoda

Advertisements

komentáře 3

Filed under Co život dal... a vzal.

3 responses to “Už ani to umírání není co bývalo aneb Drobné životní mrzutosti

  1. Attila

    Keď som bol na praxi v DRO, na chodbe som videl pacienta, čo mal na tričku nápis: "Už ani ty deprese nejsou co bývali" – poznáš to, alebo je názov článku zvolený náhodne?

  2. Attila

    už som to aj našiel: http://www.ptakoviny.org…ly-p4195

  3. Znám 🙂 Dokonce jsem takové tričko kdysi dostal od kamaráda.