O Básníkově úsměvu a Námět – dvě mikropovídky z roku 1998

Po delší době se opět podělím o text, tedy v tomto případě hned o dva spřízněné texty, z konce devadestých let. Tipuji to s téměř absolutní jistotou na druhou polovinu roku 1998. Jsou sice poněkud naivní a také dost sebelítostivé, ale takový jsem prostě tehdy byl. A i s odstupem těch let se mi ty tetxtíky docela líbí. Třeba zaujmou i vás.

O Básníkově úsměvu

(Petře Bučkové)

Usmíval se.

Na svět, jenž jej ubíjel.

Tajil své slzy před světem, který po nich toužil, aby z pokoření a slabosti trpících získal vláhu.

Byl to krutý svět. Krutý, nikoli však zlý. Musel být krutý, aby přežil, aby slzy zvlhčily rozpraskanou zemi a daly růst novému životu.

Ale básník světu odolával. Svou bolest měnil v popsané cáry, jež vítr roznášel do všech světových stran. Byl krutý, když světu odpíral vláhu svých očí. A byl zlý, neboť tak činil vědomě.

Zatímco básník ve svém odhodlaném vzdoru žárlivě střežil každou slzu, země kolem něj měnila se v poušť.

Jednoho dne pohlédl na poslední kvítek, který ještě bojoval o život v šedivém prachu básníkovy zahrady. Ustrnul, když si v plné síle uvědomil vražednou moc svého úsměvu a bezmocnou prázdnotu svých básní. V jeho mysli se v té chvíli opět začaly rodit verše – překrásné a smutné verše o umírající sedmikrásce…

„NE!“ vykřikl do ticha, roztrhal čistý svitek a sehnul se nad kvítkem.

Chtěl ronit slzy na jeho droboučké lístky.

Přál si, zoufale si přál zachránit ten poslední zbyteček života v šedivé pustině, která jej obklopovala. V pustině, již stvořil svým úsměvem a svými verši.

Slzy však nepřicházely.

Zapomněl už plakat.

S povzdechem pohladil usychající květ.

Smutně se pousmál…

* * *

Námět

Psal.

Možná ne dlouho, ale kdo ví, jak v Říši snů plyne čas?

Svou duši měnil na popsané papyrové svitky.

První příběhy byly o těch nejtemnějších hlubinách jeho já. Líbily se jen málokomu, on však byl příjemný, soucitný a láskyplný, proto jej mnozí měli rádi.

Pak začal psát i o radosti a štěstí, o prostých touhách, o zklamání, ale i naplnění. O lásce. O tom, co cítil k ostatním, ke světu. Lidem se líbily jeho nové příběhy.

A tak, jak se prve vše zlé měnilo v tisíce slov, nyní se vytrácelo i to dobré.

Jeho horoucí srdce pomalu chladlo a měnilo se ve střípek ledu.

Stával se krutým a lhostejným, jen jeho příběhy byly ještě plné lásky a síly.

Slábl a mizel světu jako tající sníh.

Cítil vyprahlost své duše a chtěl se zabít.

Ale vzal místo toho pero a vložil i tento pocit na další svitek.

Potom už nebylo o čem psát.

Pozvedl sklenku rudého vína a napil se.

„Jsem prázdný,“ pomyslel si. „Žiji jen ve svých příbězích… Zajímavý námět!“

Usedl ke stolu a smočil pero v inkoustu.

Psal…

Advertisements

komentáře 2

Filed under Povídky a příběhy

2 responses to “O Básníkově úsměvu a Námět – dvě mikropovídky z roku 1998

  1. Allegor

    Změnil bych takový ten slovosled "…měnila se v poušť" na normální "…se měnila v poušť" a místo "však" dal občas "ale", místo "smočil" možná "namočil" atd. Občas taky ujíždím na archaismech, ale tady se mi nezdá, že by měly nějaké opodstatnění. Jinak to je ale zajímavé.

  2. Asi to už takto nechám. Nemám ambice to někde publikovat, jsou to jen takové osobní výpovědi z doby,kdy jsem byl o třináct mladší, nešťastně zamilovaný, depresivní a sebelítostivý… No, dobře, ano, ono se toho vlastně možná zase tolik nezměnilo, ale aspoň to už mám lépe zreflektované 😉 V každém případě díky, kdybych to čirou náhodou chtěl někam posílat, určitě bych ten text zcivilnil.