Pohádka o putování – Сказка странствий (recenze filmu a zamyšlení nad potřebami dětské duše)

Snad každý z nás by si vzpomněl na nějaké filmy, které se mu v dětství doslova vpálily do duše a už tam zůstaly. Obvykle to nejsou klasické pohádky a jiné typické dětské filmy, ale spíše snímky, jež (jako by!) nebyly určeny divákovi toho věku a jež byly zhlédnuty jaksi omylem. Ale stály za to!

V mém případě to byly například filmy Zkouška pilota Pirxe, Herzovo Deváté srdce, pak jedna hororová inscenace ve slovenštině, z níž si pamatuji jen to, že se to odehrávalo v nějakém panském sídle, v němž bylo nějaké prokletí či co, a to mohlo být vyneseno jen tím, že v domě někdo umře, a v závěru umírala na zahradě před domem žena a kdosi volal “Doneste ju vnútri!“, pak sci-fi o tom, že ten, kdo zemře v epicentru jaderného výbuchu, je přenesen do jakési jiné dimenze a konečně animovaný film o obrovském domě, který byl asi chápán jako alegorie kapitalistického systému a v němž hrál důležitou roli papoušek… Lidi, pokud víte, jak se poslední tři zmíněné filmy jmenují, sem s tím! Zatím jsem to nevypátral. Zato sem však vypátral, už před několika lety, snímek, který mne v dětství ohromil asi nejvíc, a to sovětsko-československo-rumunskou koprodukční Pohádku o putování (1982, režie: Aleksandr Mitta).

Mnoho lidí, kteří o Pohádce o putování píší, tvrdí, že to vůbec není pohádka, ale horor. To je a není pravda. Není to pohádka v tom smyslu, jak pohádky chápeme dnes, totiž jako uhlazené a čehokoli co by mohlo ranit “křehkou dětskou dušičku“ zbavené aseptické příběhy o tom, jak dobro zvítězí nad zlem. Je to však pohádka například ve smyslu původních Pohádek bratří Grimmů. Asi tak…

Pohádka o putování je v pravé řadě ovšem rozmáchlé epické dílo, které nepostrádá atributy dark fantasy a jež není vůbec prvoplánové, nýbrž sází na promyšlené a působivé symbolické sdělení, díky čemuž je to film, ke kterému se stojí za to vracet, protože v něm pokaždé objevíte něco nového. Bezpochyby jde o snímek, který je přínosem pro všechny věkové kategorie.

Oč se v něm jedná? V zemi, plné velkých nerovností, žijí dva sirotci, dívka Marta a její malý bratříček Maj, jenž má zvláštní dar – je schopen vycítit zlato a to tak, že se mu v přítomnosti tohoto kovu dělá špatně. Přesto se však oba živí žebrotou a o vánocích, kdy příběh začíná, mrznou u vyhaslého krbu. Proč? Protože Marta nechce, aby její bratr trpěl, a instinktivně tuší, že by jim využití této schopnosti nic dobrého nepřineslo. Nicméně zpráva o této chlapcově schopnosti se dostala k lapkovi, který, v přestrojení za Dědu Mráze, Maje unese a se svým komplicem jej používá k hledání zlata. Marta se vypraví bratra hledat a setká se s lékařem, filosofem a po všech stránkách geniálním, ale současně v některých aspektech až dětsky naivním, renesančním učencem Orlandem, s nímž pak putuje po světě. A že ten svět stojí za to! Setkáme se s lidmi, žijícími v samolibém přepychu na obrovském drakovi, který se však, kvůli jejich nezřízené hybris, nakonec probudí, s oligarchickým světem, v němž se soudci vysmívají spravedlnosti, a pak se zemí stiženou strašlivou morovou ranou, jíž prochází žena v černém coby personifikovaná epidemie – zcela nezapomenutelné a velmi, velmi ponuře impozantní!

Snad ještě působivější je vývoj postav. Marta, zpočátku upnutá jen a pouze na nalezení Maje, si postupně uvědomuje, že musí převzít zodpovědnost i za jiné lidi v nouzi, Orlando se učí, že lidské vztahy a vzájemnost jsou stejně důležité, jako jeho geniální myšlenky, jimiž chce obohatit lidstvo, a Maj, inu, Maj je nakonec opravdu nalezen, ale to už je dospělý a jeho životní zkušenost se na něm krutě podepsala. Přesto však film končí působivou katarzí… Mohl bych to analyzovat, ale to bych musel přistoupit ke spoilerům a připravil tak budoucího diváka o momenty překvapení, což se mi nechce.

Spíše se zamyslím nad tím, že – ač jde o dílo sovětské provenience z roku 1982 – ve filmu nenajdeme žádnou utopii, žádnou spravedlivou společnost, moment nespravedlnosti a pýchy je ve filmu všudypřítomný. Pokud si ve filmu někdo žije dobře, je to na úkor někoho nebo něčeho jiného. Důraz je kladen na jednotlivce tváří v tvář nepřátelskému světu, přičemž smyslem není v tomto světě uspět, ale osvědčit svou lidskost. Působí to na mě dojmem, jako by tvůrci snímku chtěli sdělit, že se něco nějak neblaze zvrtlo, ale že přesto stojí za to vsadit na nemateriální hodnoty a lásku. Ukázková je v tomto směru scéna, kdy Orlando vyjevuje svým soudcům svou velkolepou vizi světa jako jednoho velkého organismu, jehož jednotlivé části by měly harmonicky spolupracovat a nikoli mezi sebou válčit, a soudci jej zcela ignorují a řeší s kuchařem, co jim má připravit k večeři…

Po herecké stránce je film rovněž kvalitní, celý film pochopitelně táhne skvělý Andrej Mironov v roli Orlanda. Z technického hlediska se nabízí otřepaná formule, že “na svou dobu je výborný“ – jistě, dnes máme digitální efekty atd., ale pořád je to vizuálně skvělý a působivý snímek, který by si ovšem zasloužil digitální remastering. Hudba je rovněž úžasná a chytlavá.

Film jsem viděl v osmdesátých letech česky, před dvěma lety rusky a včera opět česky. Myslím, že český dabing je velmi dobrý a potěší i taková maličkost, že je česky přezpívaná i píseň, jíž tam Marta zpívá – kdo by to dnes dělal? Vidět to v ruštině ale také stojí za to.

Nyní ještě v nadpisu slíbená úvaha o potřebách dětské duše. Jsem hluboce přesvědčen, že chránit dětskou duši před tím, co vnímáme v původních pohádkách jako kruté či dokonce sadistické (například utančení macechy k smrti v do ruda rozžhavených železných botách ve Sněhurce) je chyba. Nevěřím, že by to mohlo děti jakkoli zkazit, konec konců podíváme-li se na svět kolem sebe, nezdá se, že by eufeminizace pohádek jakkoli přispěla k jeho zlepšení. Pohádky jsou archetypické příběhy skrze něž se seznamujeme s vlastní duší, jež není ani jen černá ani jen bílá, a skrze tyto archetypy získáváme, už od dětství, přístup k sobě samým. Myslím, že Pohádka o putování mě jako dítě mnohému naučila a jsem jí za to vděčný. Zapůsobila na mě tak bezpochyby proto, že to není dílo, na nějž se hodí ono otřepané “ale to se stává jen v pohádkách“. Pokud totiž něco vnímáme jako “jen pohádku“, pak to nijak neutváří náš pohled na vnitřní i vnější skutečnost. Opravdu dobrá pohádka nemá být něčím, čemu ve skutečnosti nevěříme. Opravdová pohádka je příběh, jehož sdělení uvěříme až do morku kostí…

skazka-stranstvijj.jpg

Advertisements

komentářů 14

Filed under Recenze

14 responses to “Pohádka o putování – Сказка странствий (recenze filmu a zamyšlení nad potřebami dětské duše)

  1. petr

    "smyslem není v tomto světě uspět, ale osvědčit svou lidskost…"dávají se do protikladu pojmy-uspět a osvědčit lidskost,což je bohužel pravda,neb pod úspěchem si mnozí představují něco jiného než osvědčit svou lidskostjá bych to ale přesto s optimismem sobě vlastním napsal: smyslem zde je uspět tím,že prokáži svou lidskost…tím dávám úspěchu jiný obsaha tak se vlastně podílím na budování nového paradigmatukrásné časy změn@……………..

  2. Samozřejmě, ale k tomu je třeba změnit nejen sebe, ale i svět. A jak píšu, v Pohádce o putování je to postaveno na jednotlivci, který je proti tomu světu víceméně osamělý a i když jej chce měnit, měnit myšlení lidí – například když Orlando popisuje svou vizi světa jako jednoho velkého organismu, jehož jednotlivé části by proti sobě neměly válčit – setkává se s pohrdlivým nezájmem. Je to tedy situace, kdy svět není na změnu připraven a člověk se k tomu musí nějak postavit.

  3. petr

    že je svět jeden velký organismus je i moje představanepreferuji ale mír před bojemkdo chce mír,nechť žije v míru,mír je superkdo chce boj,nechť bojuje,boj je také superproblém nastane,když chci žít v míru a musím bojovat,nebo naopak,chci bojovat a nutí mi mír…závěr:cítím-li vnitřní mír,mohu klidně i bojovat@……………

  4. Attila

    K tým filmom z detstva – Pokial si niečo z tých troch videl až v príliš rannom veku, je otázne či sa jedná o pravé spomienky. Ja som napr. videl horor, na ktorý mám len útržkovité spomienky, ale tak bizarné, až pochybujem, že niečo také mohlo byť natočené – dosť možné je, že som videl len jednú scénu a zvyšok si detská myseľ dotvorila ako falošné spomienky. Okrem toho sa mi o tom snívala celá séria, takže už ani neviem, ktoré predstavy pochádzajú zo sna a ktoré z filmu…

  5. No, samozřejmě to můžou být pseudovzpomínky, ale neřekl bych. Viděl jsem je, tipuju, tak mezi 6 a 10 rokem.

  6. Attila

    to by ešte išlo. ja som to videl tak v 3-4

  7. petr

    představeníted jsem si teprve všiml,jaxe Kojot zařadil,já jsem tady nový tak bych se charakterizoval jako příležitostný člověkahoj všichni@……………..

  8. Z těch filmů neznám nic."Doneste ju vnútri" je působivá věta v tom kontextu prokletí domu… Taky si myslím, že v pohádkách nemají být jen kraječky a koně, jak cválají loukou do lesa. Ale připadá mi, že ve filmových pohádkách / filmech pro děti je to akční pořád dost. Zrůdní sluhové, proradné švagrové, různé ledové a jiné královny… a v Harry Potterovi se bojuje v jednom kuse.

  9. oxymoron

    kouknu na to, zatim u me vede "posledni propadne peklu" :))

  10. @Liška: Pamatuju-li dobře, tak v tom domě byla nějaká mladá žena a umírala v důsledku toho prokletí. A ta stará žena venku mírala prostě sešlostí věkem. A pokud by umřela uvnitř, prokletí by odešlo s ní a ta mladá by byla zachráněná… Vím, že mi z toho tenkrát fakt běhal mráz po zádech. @oxymoron: Díky za tip. Vypadá to moc zajímavě!

  11. @Oxymoron: Film "Poslední propadne peklu" shlédnut a shledán velice zajímavým, i když mi tam cosi těžko identifikovatelného chybělo. Ale poctivý kus filmařiny s dobrým příběhem a sympaticky nejednoznačnými postavami. Mohu doporučit.Zaujala hláška: "Tohle mi zaplatíte, vy pankáči český." 😀

  12. Jinak ti "pankáči" pochopitelně nesouviseli s punkery, ale pankharty. Nicméně to ve filmu odehrávajícím se na začátku 17. století a natočeném v roce 1982 znělo fakt špicově! :-)))

  13. John

    Sci-fiNašel jsem ten film, který si taky dodnes pamatuju:http://www.csfd.cz…iet-earth-the/

  14. @John: Díky za tip! Já si teď normálně nejsem jistej, jak to s tou mou vzpomínkou je. Quiet Earth jsem určitě někdy viděl (včera jsem film shlédl) a mohlo to být ono, nicméně by to znamenalo, že ta vzpomínka na atomový granát odpálený na konci je buď pseudovzpomínka, nebo patří jinam. A hlavně: Film jsem kdysi viděl v TV a tam je uvedeno, že v u nás běžel v roce 1992 a to mi bylo 17, což je opravdu moc pozdě na to, aby byl tím filmem, který hledám. Tak či onak však stál za vidění, velmi zajímavý počin.