Zodpovědnost spisovatele

Stala se mi taková zvláštní věc, která mne přiměla k úvahám o tom, jak moc by měl spisovatel reflektovat to, co píše. Jako milovníka mystifikací se mě to týká takřka bezprostředně. Celé to začalo tím, že jsem na podzim minulého roku řekl své milé dávné přítelkyni, že jsem satanista, což jsem tenkrát ještě byl, a ona se vyděsila a začala v té souvislosti mluvit o mučení…

Moc mi to tehdy nedávalo smysl, ale domníval jsem se, že takové “krátké spojení“ vzniklo patrně pod vlivem “lidových“ představ o satanismu, případně pod vlivem nějaké náboženské propagandy. Vysvětlil jsem jí, že je to blbost, nevím, nakolik mé vysvětlení přijala. Ale až včera jsem se dopátral toho, odkud tu představu získala (EDIT: Jak se ukázalo, zdrojem této představy bylo něco jiného, dopátral jsem se tedy špatně, ale na smyslu článku to nic významného nemění). Mám od ní totiž půjčenou vynikající knihu Michela Houellebecqa Elementární částice (recenzi dramatizace této knihy jsem zde zveřejnil, recenze knihy se objeví brzy, poté i recenze filmu). V té knize autor zmiňuje události v San Franciscu, kde skupina satanistů programově mučí a vraždí lidi, natáčí to a draze prodává jako real-snuff filmy. Pro neznalé: Snuff film je ultrahardcore sadistické porno zobrazující mučení, znásilňování a vraždění, přičemž se ovšem jedná o filmovou fikci s najatými herci a herečkami, real-snuff, tedy film, který by zobrazoval skutečné vraždění, a tudíž svatý grál perverzáků, je jedním z novodobých mýtů… Ale zpět k Houellebeckovi: Jde mu o to, aby literárně ilustroval své úvahy o možných důsledcích krajního individualismu a egoismu ve spojitosti se sexuální svobodou, přičemž naznačuje, že by mohlo jít o odvrácenou stranu “květinových“ hippies. Budiž, to je rozhodně myšlenka zajímavá, a do jeho knihy reflektující konec modernity docela dobře zapadá. Problém je v tom, že v příslušné kapitole zmiňuje LaVeye, jeho Církev Satanovu, San Francisco, materialismus satanistů a jejich nevíru v reálného ďábla (všechno pravda) a pak volně přechází do výše zmíněné fikce (včetně odvolávky na neexistující knihu neexistujícího autora, vyšetřování neexistujícím prokurátorem atd.). Kdybych se osobně nestal svědkem toho, že tomu někdo uvěřil, asi bych se nad tím nijak zvlášť nepozastavoval, protože bych si řekl, že každému čtenáři musí být jasné, že jde o beletrii a nikoli literaturu faktu. Jenže ouha, někdo to bral vážně…

Nemusím snad dodávat, že kdyby skutečně, jak je v knize uvedeno, byla na konci osmdesátých let (tedy v době, kdy vrcholila tzv. “satanská panika“, masově šířené zkazky o satanistických zneužíváních, jež nebyly, navzdory velmi důkladnému vyšetřování, nikdy potvrzeny) v USA vyšetřována satanistická sekta mučící lidi a točící real-snuff, byla by tato informace součástí jakéhokoli pojednání o satanismu, křesťané by ji omílali znovu a znovu, bylo by to stigma, jehož by se satanismus už nikdy nezbavil. Zvláště, pokud by tam byla přímá souvislost s LaVeyovou Church of Satan. Jenže lidé si neověřují všechno, co čtou, a spoustu toho přijímají zcela nekriticky.

A tím se dostávám k té odpovědnosti spisovatele. Je jasné, že kdybych to psal já a chtěl vyjádřit to, co Houellebecq, a tak, jako Houellebecq, tak víc zdůrazním extrémnost fiktivního satanského kultu a nevytvořím fikci jeho souvislosti s LaVeyovou Church of Satan. Ale učinil bych tak proto, že zrovna tuhle problematiku mám zmapovanou opravdu dobře. Ale co kdybych chtěl v rámci beletrie podobně využít nějakou jinou oblast, jinou skupinu lidí, jiný světonázor, něco, kde jsou mé znalosti jen povrchní? Jak domýšlet možné důsledky literárních fikcí, pakliže tyto těsně sousedí s realitou?

Čtenářům samozřejmě doporučuji, aby si vždy uvědomovali, že beletrie není literatura faktu, a aby si ověřovali veškeré v ní obsažené informace, pakliže by tyto měly mít vliv na to, co si myslí o reálně existujících fenoménech skutečného světa, a zvláště pak, pokud by šíření takové informace mimo původní literární kontext mohlo někomu reálně uškodit.

Co však doporučit spisovatelům? Uvážlivou autocenzuru? To se mi poněkud příčí. Důsledné uvádění disclaimerů o pouze náhodné podobnosti popisovaných dějů a skutečných lidí a událostí? Snad, ale otázkou je, jestli tyto disclaimery čtenář skutečně vnímá. Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby se spisovatel prostě pokud možno dobře orientoval v tom, o čem píše, a pakliže by jeho psaní mohlo vrhnout špatné světlo na nějakou skutečně existující skupinu lidí, vymyslet si skupinu podobnou, odpovídající literárním záměrům, ale fiktivní. Což je ovšem na druhou stranu patrně nerealizovatelné, pokud by chtěl autor napsat třeba thriller z vatikánského prostředí či třeba, jako Dan Brown, knihu, v níž hraje důležitou roli zednářství. Tak, jako v mnoha jiných případech, jednoduchý recept prostě neexistuje…

Advertisements

komentářů 13

Filed under Úvahy a postřehy

13 responses to “Zodpovědnost spisovatele

  1. Tak, a teď jsem zvědav, nakolik se mi zvýší návštěvnost o úchyláky hledající "real-snuff" 😀 SEO rulez!

  2. Allegor

    Díky článku mě napadla otázka, jestli mé vlastní psaní, v němž se vyskytuje (zparodované) téma celosvětové židovské konspirace, nemůže případně u čtenáře vyvolat podobnou reakci.

  3. Ono stačí "jen" položit prst na tep doby – například vlna sebevražd po vydání Werthera přiměla Goetha, aby tam dopsal báseň, v níž vyzývá lidi, aby Werthera nenásledovali. – Vcelku komický je naproti tomu případ Heinleina, jehož dům obléhali hippies, kteří ho kvůli "Cizinci" považovali za svého gurua, aniž jim došlo, jak moc se mýlí, takže si autor nechal kolem pozemku postavit třímetrovou zeď.

  4. Allegor

    Jasně, a po vydání Brownova Da Vinci Code začaly početné skupiny věřit ve spiknutí pod vedení Opus dei:)

  5. [4] To nevím, ale my třeba dostali do schránky dopis od brněnského biskupa, že ta kniha je nepravdivá.

  6. No, když vezmeme v potaz, že mnoho lidí té Brownově knize fakt věří a berou informace v ní uvedené jako pravdu pravdoucí, což mám potvrzené od kamarádky, která pracovala v knihkupectví… BTW: Máte někdo tu knihu po ruce? Je tam nějaká disclaimer?

  7. Petra

    Ráda bych se vyjádřila k tomu, že ta úvaha je zajímavá – nicméně, přesně jsi postihl to cos pravděpodobně udělal i ty, Jaroslave. Píšeš, že ses až teď dopátral toho, proč jsem v té souvislosti mluvila o mučení – nicméně to je tvá fabulace, že sis to teď spojil s Houllebecquem. Já jsem měla na mysli dokument, který jsem viděla v rámci festivalu dokumentárních filmů v Artu – a v něm je skrytou kamerou natočeno mučení psa sektou, kteří se označovali za satanisty. Mučení a trápení nesnáším v jakékoli podobě a pod jakoukoli vlajkou…nespojuji si to s náboženstvím, sektou apod….to je o lidech, ne o vyznání. Ale to, že mi popisuješ obšírně co je fabule spisovatele a jak jsem jí "byla ovlivněna" , to je nádherný příklad té fantazie spisovatele. Tentokrát tvé. Jinak o Houllebecqueovi jsem se vyjádřila několikrát, že je drsný a krutý – a to proto, jak popisuje lidské vztahy. A taky jsem řekla, že si nejsem jistá, jestli si z nás nedělá srandu.

  8. Allegor

    Pokud jde o mučení, tak jsem viděl i trápení zvířat školáky, kteří se za nic nepovažovali. Ono je to celkem prosté: K činům jako je týrání zvířat nebo i násilí páchané na lidech dochází běžně, ovšem když se to zcela vyjímečně spojí s nějakou náboženskou deklarací, rázem to získává na mediální přitažlivosti. A řekl bych, že spojení se jménem Satana je ještě přitažlivější, než spojení se jménem Ježíše, v němž samozřejmě také k násilným činům včetně vražd dochází, a mám na mysli naši "západní" společnost, ne drastické obřady vymýtání ďábla v černé Africe. Pokud jde konkrétně o satanismus, vážně se musí rozlišovat nějaký intelektuálský luciferianismus, laveánský pragmatismus, satanismus stavící spíš na temně romantické estetice… a pak taky občasné výstřelky nevyzrálých individuí, která si namalují černé linky kolem oči a jdou zapíchnout psa.

  9. Petro, myslím, že je celkem pochopitelné, že jsem ty dvě věci spojil dohromady, nejšlo o nějakou fabuli, pouze o nalezení souvislosti, která se nabízela, i když to bylo ve skutečnosti jinak. Samozřejmě ti věřím, když říkáš, že to jinak bylo, a současně poukazuješ na další podstatnou věc, tj. odpovědnost dokumentaristy – objevila se v tom dokumentu informace, že většina lidí, kteří se z toho či onoho důvodu hlásí k satanismu, jsou sice poněkud excentričtí, ale jinak zákonů a společenských pravidel dbalí lidé?To, že tě ovlivnilo něco jiného, samozřejmě nic nemění na celkovém smyslu toho článku. Zatímco publicista musí s fakty pracovat korektně a jeho odpovědnost je celkem jasná, beletrista z podstaty věcí nemusí, může si hrát. A otázkou je, nakolik je za své hry odpovědný – viz Mirkův komentář [3]. Jaké by to pro mě bylo, kdyby na základě mého literárního textu někdo třeba spáchal sebevraždu, nebo někoho odsoudil atd. Dřív jsem byl literárně i jinak dosti bezohledný, jak stárnu, čím dál víc se ve mně melě potřeba absolutní tvůrčí svobody s úvahami o možných důsledcích.

  10. Petra

    Jaroslave, vnímám to tak, že dokument není povinen se vysvětlovat, nebo uvádět dovětky. Je to přece výřez, záznam…nemůže dělat prognózy, kam se vyvine a dávat návod na pochopení?A proč je "celkem pochopitelné, že jsi spojil dvě věci dohromady "? Vždyť to je to na co poukazuješ, jestli to chápu dobře – že právě nelze jen tak spojit dvě věci dohromady, například mučeného psa a satanismus obecně. Bráním se tomu, protože nesouhlasím s tím, že je možné mluvit za někoho. Říkat, že vím, jak to ten člověk myslel, na základě dohadu.Souhlas, beletrie není záznam skutečnosti, může zmást nebo navést – ale je to přece román,myslím, že má právo vatvářet jiné světy. Nehraje si na učebnici…Oproti tomu jak velkou, obrovskou moc mají třeba noviny – kdyby tě někdo vyfotil, udělal montáž a napsal do oblíbených bulvárních novin nad tvou fotografii titulek třeba "pedofil znovu útočí", tak tě čtenáři, co tě poznají, budou lynčovat. Kdo z těch, co ty noviny berou jako seriózní zdroj informací, ti uvěří, že to byla lež? Jen na základě té smyšlenky, vydávané za skutečnost může kdokoli, nejen celebrita, zažít peklo. Brown i Werther třeba časem otupí, vyšumí,prostě proto, že se objeví další dobré romány. Ale síla pomluvy – ta mě skoro děsí.

  11. Petro, je to pochopitelné, protože lidská mysl takto funguje. Ano, měl jsem si to nejdřív ověřit a za to se omlouvám, i když jsem tě v článku nikde výslovně neuvedl. Na tyhle věci si dávám pozor právě kvůli těm pomluvám. Lidi si prostě dávají různé věci do souvislostí a někdy se mýlí. Ta souvislost zde být mohla. Ohledně těch pomluv: No, to je děs běs. Například teď veřejnoprávní médium šíří pomluvu, že v den stávky byli odborářští předáci na golfu, což je prokazatelná lež. Jestli tě zajímá problematika pomluv a fám, které ubližují, mohl by tě zajímat, pokud jsi jej již nečetla, tento můj článek: http://kojot.name…-o-cikanech.phpJinak: Jestli jsem ti ublížil, tak se ještě jednou omlouvám, do článku jsem hned po tvém prvním komentáři vložil info, že to bylo jinak.

  12. Ještě k těm dokumentům: Jo, myslím si, že pakliže jde řeč o nějakém fenoménu, o němž se nic neví, přičemž se zobrazuje nějaká výjimka a ne pravidlo, mělo by tam zaznít něco v tom smyslu, že jde o výjimku. Je to jako kdyby někdo udělal dokument o Koreschových davidiánech a hovořil o nich jako o křesťanech. V naší kultuře by tím moc škod co se obecného vnímání křesťanů nezpůsobil, ale představ si, že by ten dokument pustil v nějaké jiné kultuře, kde se o křesťanech nic moc neví: Vytvořil by zkreslený obraz celého jednoho rozsáhlého fenoménu. A to už jsme u té pomluvy, ne?

  13. A než půjdu spát, tak jen dodám, že tvůrce zmíněného dokumentu nejspíš skutečně dosáhl onoho nebezpečného zkreslení – důkazem byla pochopitelně tvá vlastní reakce na mé prohlášení, že se hlásím k satanismu.