Kterak mi deprese zachránila duši

O problematice deprese a duševních nemocí obecně jsem zde už napsal spoustu, ale přesto, jak čas plyne, objevuji nové způsoby, jak o této nemoci uvažovat. Jedním z nich bylo porozumění tomuto fenoménu z duchovního hlediska jako spásnému projevu boží milosti, díky němuž jsem byl vpravdě donucen žít svůj vlastní život.

Tušil jsem to už delší dobu, ale k plnému uvědomění si této skutečnosti mne nasměrovala vynikající a doporučení hodná knížka Jamese Hollise Mytologémy, jež se věnuje působení božských sil v lidských životech. Nebudu zde složitě rozebírat hlubinně psychologický pohled na věc a šermovat slovy jako individuace či bytostné Já, protože to vlastně není nutné a čtenáře by to mátlo. Takže zcela jednoduše:

Moje matka neměla v životě možnost studovat to, co si přála (konkrétně uměleckou školu), jistou část života se živila prací, která ji nebavila (administrativou), posléze pracovala jako inspicientka ve Státním, později Národním, divadle Brno, což ji bavilo, ale stále cítila, že v životě nerozvinula svůj potenciál. Nu, a udělala to, co matky v takovém případě dělávají – naložila to na mě. Učinila ze mě prostředek k uskutečnění zmíněných nerealizovaných ambicí, což se projevovalo tak, že ve mně vzbudila pocit, že mou povinností je dobře se učit, něco v životě dokázat, dělat práci, která mě bude bavit atd. Studium pak pro ni bylo klíčem k realizaci tohoto nevědomého (vědomě samozřejmě chtěla moje dobro) záměru, který se mnou měla, takže dělala všechno proto, abych byl vzorným žákem a posléze studentem. A já jím až do dvacátého roku svého života byl. Pak se to zlomilo, objevily se stále vážnější potíže a, jak si uvědomuji, nejhorší stavy přicházely často tehdy, když už to vypadalo, že rozestudovanou školu konečně úspěšně dokončím, v čemž mi úspěšně zabránily.

Strašně dlouho jsem tu nemoc proklínal právě proto, že nebýt jí, mohl jsem být nyní dozajista PhDr. a PhD. a mít dobře našlápnuto k docentuře. Místo toho mám nejvyšší ukončené vzdělání střední. Bože, já já se celé ty roky litoval! No, a pak mi to konečně došlo: Ano, mohl bych být pro mě za mě třeba i docent a jednou i profesor, ale nebyl by to můj život. Ten život by byl prodloužením života mé matky a já bych navěky zůstal věčným chlapcem, který by svůj vlastní životní úděl nezahlédl ani někde daleko na obzoru. Nikdy bych nebyl Kojotem, nikdy bych nepoznal všechno to, co jsem poznal. Můj život by byl snem někoho jiného. A dokud mi to nedošlo, přicházela nemoc, aby chránila mou vlastní duši před pozřením mojí vlastní, a mimochodem milovanou a milující – jinak by k této situaci ani nemohlo dojít!, matkou.

Když mi tohle všechno došlo, uvědomil jsem si, že teď už tu nemoc k ničemu nepotřebuji. Poděkoval jsem silám utvářejícím můj život z oblastí hlubších, než je sídlo každodenního já, poděkoval jsem Bohu, že mi do života vstoupil v podobě těch nejstrašlivějších propadů do hlubin šílenství, protože tím spasil mou duši, a přijal jsem všechny ty příšerné roky s láskou, porozuměním a úlevou.

Netvrdím, že se už žádná epizoda deprese neobjeví, to bych opravdu zhřešil pýchou, ale stane-li se tak, položím si otázku: Před čímpak teď Bůh chrání mou duši? Po jaké cestě nemám dál kráčet?

Myslím, že tak, jak to platí o depresi, respektive bipolární poruše, platí to i o jiných nemocech, tedy soudím, že je dobré ptát se, jak ta či ona nemoc slouží duši, jak jí pomáhá, aby naplnila svůj vlastní úděl.

Současně však je třeba říci, že jsem stále pevně přesvědčen, že složité jevy mají obvykle složité příčiny, a že nelze přistupovat k vážnému onemocnění jen z jednoho hlediska (například zde popsaného) a věřit, že léčba založená na jedné z příčin sama o sobě povede k vyléčení. S nemocí je třeba pracovat na všech úrovních – tělesné (léky), psychické, sociální i duchovní. Omezit se jen na jednu rovinu, ať už kteroukoli, hrozí katastrofou a velikou deziluzí. Tak například já stále užívám antidepresiva, i když jsem jejich dávky výrazně snížil a nadále je budu postupně snižovat. Dopracuji se do stavu, kdy je můj mozek nebude potřebovat vůbec? Těžko říci, ale je možné, že nikoli, protože deprese způsobuje zřejmě nevratná poškození některých oblastí mozku a je možné, že můj mozek se bez jisté chemické podpory už neobejde. To mě ovšem po pravdě řečeno nijak netrápí, jediné, v čem mě léky omezují, je nutnost být přiměřeně zdrženlivý k alkoholu – a po pořádné opici se mi věru nestýská. Tím chci říci, že zpracovat nemoc na duchovní rovině a ignorovat roviny ostatní, jak se domnívají někteří esoteriky zaměření myslitelé, dle mého názoru k uzdravení nepovede (což je zde řečeno především jako disclaimer).

Zde jsem se tedy věnoval nemoci z duchovního hlediska a z hlediska jejího účelu jako nástroje chránícího duši, přičemž jsem zdůraznil, že se na toto hledisko nelze omezit. Pokud to někomu pomůže k lepšímu porozumění vlastní nemoci, ať už jakékoli, a případně i k uzdravení, splnilo toto zamyšlení svůj účel.

Advertisements

komentářů 29

Filed under Deprese a spol.

29 responses to “Kterak mi deprese zachránila duši

  1. Joooo! Taky si myslím, že otázka "Po jaké cestě nemám dál kráčet?" je na místě při depresi, panice a podobných varovných signálech, které v tu chvíli jakoby "bez příčiny" spadly z nebe. – Jenže někdy jsou to jen menší věci a rycvhle si člověk najde tu svou dobrou cestu; někdy je to tak těžký a musí se tolik ochraňovat, protože prostě furt a furt JE v tom, v tom prostředí, kde je a které to podnítilo a dál udržuje a nejde jen tak tu cestu změnit. Třeba roky a roky. Tak to, Kojote, znamená, že hodně "věcí" spojených s depresí už teď není spojeno s tebou, že jo…

  2. Ano, Liško, klíčová je pokora. Konkrétně deprese je hodně o egu a bez trpělivosti a pokory to nejde. A tak…No, třeba zrovna včera a dnes řeším zajímavý zdravotní problém: Záchvaty závratí (točí se mi hlava, jako kdybych právě slezl z kolotoče nebo prudce vstal z postele) a nevolnosti. Mohlo by to naznačovat, že nemám tak pevnou půdu pod nohama, jak si myslím a že je ten život aktuálně dost rozhoupaný ("mořská nemoc na lodi života"?). Ale taky to může souviset s reakcí těla na další snížení léků. Před chvílí se mi ale udělalo dobře v okamžiku, kdy se změnilo počasí, ochladilo se a začalo pršet – souviselo to tedy i s horkem? Tím chci říci, že zjistit, co mi chce nějaká zdravotní potíž sdělit a co ji způsobuje, není vůbec jednoduché. Ale stojí za tonad tím kontemplovat. 😉

  3. Kojote, tak tak, takových faktorů vstupuje do hry. Není to primitivní a co zajímavějšího si můžeme přát! Málo "pevná půda pod nohama" mi připadá, že se v nějakém životním období na symptomech ukazuje hodně lidem (nemyslím jen lidi s psychiatrickou zkušeností; myslím lidi, se kterými se setkávám kdekoli, včetně sebe). U mě závratě z výšky trvaly deset let a pak jsem to rozpoznala jako málo půdy pod nohama, malé spojení se zemí, velkou vzdálenost od země, únik od empirie do teorií a ke studiím, děsivé vzduchoprázdno mezi mým já a životem, nepropojenost mých činností s lidmi a praktickým životem, jak bych ho chtěla nebo mohla žít apod. – úplně na 100 % jsem to asi neodhalila. Ale ta fobie zmizela, jakmile jsem se dověděla, že mě vzali na pracovní místo.

  4. Jen upřesním: Ty závratě nemám z výšky, mám je kdekoli, kdykoli, jen tak 😉 Jinak ano, všechno je propojené a má smysl hledat vzory…

  5. Post-Antikrob

    Bůh? No něříkej mi, že ses transformoval z militantního ateisty na pánbíčkáře, no fujtajksl. Článek dobrý.

  6. No vidíš. Já si sem zašel najít něco o depresi, a našel jsem tohle – a zrovna dnes odpoledne jsem si vypsal: Přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat do toho. Díky!

  7. @Post-Antikrob: Co takhle definovat sám sebe jinak než jako "antiněkdo". 😉 Znamená to tak či onak přiznání, že žiješ ve stínu. To jen tak mimochodem, klidně si ten nic ponechej, jen jsem měl potřebu se k tomu vyjádřit. Jo, z militantního ateisty jsem se transformoval v pánbíčkáře (ve víceméně jungiánském pojetí Boha). Díky za pochvalu.@Henry Psanec: Rádo se stalo. Myslím, že i pro tebe by ta Hollisova knížka mohla být přínosná. U tebe půjde v případě nemoci o něco poněkud jiného než u mě, ale odpověď jistě existuje. Jen nepřestat hledat a mít trpělivost.

  8. Attila

    @ Kojot: K štúdiu sa už nemieniš vrátiť vobec?

  9. Pořád si nejsem jist, jestli by to byl dobrý nápad, jestli to mám už psychicky opravdu zcela zvládnuté. Ale možná to zkusím a pokud přijde epizoda deprese, bude mi celkem jasné, oč tu běží 😉

  10. oxymoron

    teorieDobra uvaha. Pridam vlastni teorii, ktera me napadla po nekolika letech s depresi. Beru ji jako ocistny nastroj mysli. Mohlo by to fungovat na tom principu, ze spoustecem depresi je hluboky vnitrni pocit neschopnosti resit zavaznejsi zivotni problemy.Smes smutku a zlosti vyvola prudkou reakci mysli. Tato spotrebovava ohromne mnozstvi energie, ktera by se jinak pouzila na reseni problemu a ve vysledku uvede mysl do utlumoveho rezimu (to je ta depresivni cast). Pote prichazi cast euforicka, kterazto je vysledkem ocistene a "vyresetovane" mysli. Tento proces nabijeni a vybijeni nakonec vede ktomu, ze clovek se uz ani nepokousi problemy resit a depresivni cast vicemene ocekava jako katarzi neuteseneho zivotniho "stavu". Proto neni tezke zbavit se depresi, ale je tezke zacit resit opravdovy zivot. Ustup depresi zpravidla prichazi s vyhrabanim se z zivotniho srabu. Tot ma zkusenost 🙂

  11. Post-Antikrob

    Heh…Kojot: "antiněkdo"? No spíš "antinikdo", když už se tedy ptáš; já jsem však tak nějak definovaný úplně jinak (alespoň pro sebe), neuvěřitelně mě však štve hajzlovinářství v českém v. školství, protože jsem také jeho nedobrovolným účastníkem. Zdalipak víš, že LP zařízli u obhajoby? Fakt náhoda?

  12. Hele, já docela dobře chápu, že je někdo nakrklý na Kroba či na poměry v českém vysokém školství, ale stavět na tom identitu je dle mého názoru fakt ujeté. Nicméně budiž, nijak mne to nepobuřuje, jen mi to připadá zvláštní, toť vše.

  13. Post-Antikrob

    Kojot: svoji celou identitu na tom samozřejmě nestavím, pouze tu její část, kterou prezentuji na určitých webech; nemyslím si, že Krob má na to, aby dělal děkana FF, a to ani intelektuálně, ani morálně; například Stiebitz se při příležitosti Krobova angažmá musí obracet v hrobě. Jo, a znovu jsem si přečetl svůj předchozí příspěvek, tak aby to snad někdo nepochopil špatně: nejsem LP.

  14. Attila

    @ Kojot: keď nad tým tak rozmýšlam, nebyť depresie, možno by si bol doc. Polák posobiaci na FF a chodili by ti výhražné maily od jedného kolegu.. Možno by si ho zaujal viac ako ten Hroch

  15. @Attila: :-))) Nepochybně!

  16. [10] oxymoron,to má taky něco do sebe!!

  17. Post-Antikrob

    No tak já se ještě vrátím k obsahu příspěvku; pořád jsem vlastně dumal,co mi to připomíná. Už jsem si vzpomněl (Angelo Roncalli, jeden bod z "desatera pokoje"):jen pro dnešekbudu pevně věřit, že dobrotivá Boží prozřetelnost se o mne stará, jako by mimo mne nebylo nikoho na světě. Budu tomu věřit, i kdyby okolnosti nasvědčovaly opaku.

  18. katolík

    Hezký text. Díky. Často až při zpětném pohledu, až po mnoha letech jsme schopni vnímat že prožité utrpení mělo nějaký smysl, že jsme kvůli němu dále.Neříkám díky němu, protože ne vždy dovedeme smysl utrpení pochopit a je možné že někdy žádný jasný smysl nemá.Možná Bůh dopustil tmu abyste byl lépe schopen vnímat světlo až tmu opustíte. Možná to mělo nějaký jiný důvod…..bůhví :-)Nicméně přeju aby se v podobné síle deprese nevrátila, aby bylo líp.

  19. katolík

    anojako lékař který se s depresemi setkává nemohu k tomuto "je možné, že nikoli, protože deprese způsobuje zřejmě nevratná poškození některých oblastí mozku a je možné, že můj mozek se bez jisté chemické podpory už neobejde. To mě ovšem po pravdě řečeno nijak netrápí, jediné, v čem mě léky omezují, je nutnost být přiměřeně zdrženlivý k alkoholu – a po pořádné opici se mi věru nestýská. Tím chci říci, že zpracovat nemoc na duchovní rovině a ignorovat roviny ostatní, jak se domnívají někteří esoteriky zaměření myslitelé, dle mého názoru k uzdravení nepovede (což je zde řečeno především jako disclaimer)."napsat než ano, naprosto souhlasímmá to více rovin a jednou z nich je i ta somatická, tělesná…..nicméně……

  20. Jiří Stodola

    Propter quod, ne extollar, datus est mihi stimulus carni, angelus Satanae, ut me colaphizet, ne extollar. Propter quod ter Dominum rogavi, ut discederet a me; et dixit mihi: “Sufficit tibi gratia mea, nam virtus in infirmitate perficitur ”. Libentissime igitur potius gloriabor in infirmitatibus meis, ut inhabitet in me virtus Christi. Propter quod placeo mihi in infirmitatibus, in contumeliis, in necessitatibus, in persecutionibus et in angustiis, pro Christo; cum enim infirmor, tunc potens sum.(2 Cor 12, 7-10)

  21. Jen to pak nepřestřelit a nepovyšovat se vyzdvihováním slabostí 😉

  22. Váňa

    Dakujem za clanok, vidim tam paralely (vyabstrahovane) s mojim pribehom. Vas rozbor mi pomohol divat sa na roky v depresii konecne inak nez ako na strateny cas a zdravie. Tiez som bral lieky, ktore ma nastastie dostali do stavu, aby mohol zacat konat – konecne svoj zivot aktivne hladat a nie nasledovat celou rodinou ocakavanu schemu – stabilne zamestnanie, manzelka, deti. Tak som pre seba objavil, ze je pre mna daleko vhodnejsia napriklad osobna sloboda a experimentovanie v sirokom slova zmysle (pracovne/mimopracovne a ale aj vo vztahu s ludmi). Viac pocuvam hlas svojho srdca ako okolie. Teraz prezivam najstastnejsie obdobie zivota pokial moja pamat siaha. Lieky uz niekolko rokov neberiem vdaka tomu, ze som popri hladani a najdeni seba zacal aktivne sportovat (u mna prednostne v prirode)

  23. eF

    „stane-li se tak, položím si otázku: Před čímpak teď Bůh chrání mou duši? Po jaké cestě nemám dál kráčet?“ – Jo, už vidim, jak ve chvíli, kdy ti to trhá zbytky racionality na kusy, si začneš jako mantru opakovat tyhle kecy… Vysaď antidepresiva a zkus to, vsadil bych ruku, že to nepomůže…

    • Samozřejmě, že nepomůže. Můj mozek je natolik rozmrdaný, že o tom nemá smysl ani uvažovat. Přesto je možné se takto ptát.

      • eF

        Možná (neřikám to s jistotou, jen jako variantu – často vypozorovanou ve svym okolí i na sobě) chceš věřit, že je tvůj mozek tolik rozmrdanej, abys nemusel přijímat odpovědnost.

        • Ale hovno, nech si své hraběcí rady pro nějakého hňupa, u mě s nimi nepochodíš. Jsem chlap ve středních letech, který leccos v životě dokázal, má zodpovědnost za spoustu věcí a rozhodně před ničím neutíká, především sám před sebou ne. Dobrá rada: Když už budeš chtít udělovat hraběcí rady, dej si tu práci a něco si o člověku, jemuž chceš radit, zjisti.

  24. eF

    Je strašně snadný se zaštiťovat kategorizacema „jsem to a to, mám ty a ty nemoci“, protože to tak bylo obecně uznaný a rozhodně nepomáhám proto, abych odvedl pozornost od sebe, ale protože jsem dobroděj.

    Ale fajn, nechám to bejt.