Kritika Dawkinsova filmu Nepřátelé rozumu

V neděli 5. června 2011 jsem se zúčastnil v rámci festivalu Psychofilm promítání Dawkinsova dokumentu o okultistech, esotericích, věštcích a léčitelích nazvaném Nepřátelé rozumu, který jsem poté doplnil svým vyjádřením a moderoval následnou diskusi. Vzhledem k velmi omezeným časovým možnostem jsem svůj komentář zásadním způsobem zkrátil, zde jej máte k dispozici celý. Diskutovaný film je k dispozici na internetu a můžete jej shlédnout online: 1. část, 2. část.

Shlédli jsme film, v němž jedním z nejfrekventovanějších slov bylo slovo „věda“. Dalšími pak byla „rozum“, „ohrožení“, „nepřátelé“, „boj“ a leckterá další. Hodlám tento film, respektive Dawkinse, podrobit kritice, aniž bych přitom hovořil o boji, nepřátelích a konfliktu. Je mi jasné, že se tak nezavděčím skoro nikomu, ale musí to tak být.

Předně je třeba zdůraznit, že to, oč v tomto snímku šlo, nebyla věda a její střet s tmářskými nepřáteli, ale scientismus. Věda je metoda, scientismus je víra ve vědu, ideologie, která má, jak uvidíme, četné náboženské rysy. Kdyby se jednalo o vědu a okultní fenomény, byl by tento dokument dokumentem o výzkumu těchto fenoménů, o řádných studiích a o jejich výstupech, které by, a o tom jsem víceméně přesvědčen, byly nejspíš neprůkazné. Tomuto ideálu se v rámci Dawkinsova dokumentu blížila pouze část o homeopatii, kterou pokládám za nejkvalitnější z celého snímku. Zbytek (částečně s výjimkou místu věnovaného proutkařům) je založen na tom, co scientisté tak rádi předhazují okultistům, alternativcům a dalším, totiž na anekdotické evidenci a svévolném výběru jen těch příkladů, jež potvrzují ty či ony teze. Takže je zde argumentováno víceméně náhodně a účelově vybranými lidmi a fenomény, kteří zde slouží jako ilustrace autorových tvrzení, ničím víc však nejsou. Dawkins se zcela vyhýbá jakémukoli problematičtějšímu jevu z, řekněme, okultní oblasti, a jeho film vesměs připomíná (to nemám ze své hlavy, ale naprosto s tím souhlasím) komunistické „dokumenty“ o disidentech.

Nicméně je třeba podotknout, že duchovní techniky jsou povětšinou dialogické povahy (představují rozhovor vedený jak s duchovní sférou, tak se zainteresovaným člověkem), využívají nekauzálních souvislostí mezi jevy a vzpírají se tudíž objektivnímu testování například pomocí dvojitě slepých studií.

Proč kladu takový důraz na to, že to, co zde Richard Dawkins prezentuje, je scientismus, tedy ideologie, a nikoli věda?

Věda je způsob uchopování a interpretování reality. Metoda. Věda zde není od toho, aby vedla boj o lidskou duši. Metody nebojují. Způsob, jakým pečete buchty, nemá nepřítele ve způsobu, jakým peče buchty vaše tchyně. Nicméně můžete věřit, že právě váš přístup k pečení buchet je ten jediný pravý a že je třeba potřít všechny, kteří to dělají jinak. Ale to se týká vás, nikoli postupu, který používáte. Scientismus je víra ve vědu jako v tu jedinou správnou metodu uchopování světa. Nutno dodat, že Dawkins má pravdu, kritizuje-li teze některých postmodernistů o tom, že věda je jen jedním z mnoha příběhů. Není. Věda je zcela unikátní způsob poznávání, který se v mnoha ohledech liší od všech ostatních. Je technologicky nesmírně efektivní, je otevřená, je podrobena neustálé vnitřní diskusi atd. Samozřejmě, že to je ideál – v realitě zde hraje roli spousta faktorů, které s ideálem vědy nemají nic společného, například osobní vazby, předsudky, autorita a mnohé jiné, nicméně v zásadě lze říci, že věda je jedinečná a není to jen další soubor mýtů a metafor, jakými jsou různé náboženské, duchovní či třeba umělecké způsoby interpretace reality. Zde si ovšem dovoluji poznamenat, že i v oblasti duchovní dochází k vývoji představ a postupů a také k testování, to ovšem samozřejmě nevyhovuje objektivním kritériím regulérní vědy, spíše se orientuje na to, co se v praxi osvědčuje a co nikoli.

Jakkoli je však věda jedinečná, scientismus je zcela tradiční a nijak se nevymyká z archaického způsobu myšlení založeného na vymezování vlastní skupiny vůči skupinám jiným, tedy vlastního kmene, národa, rasy, náboženství či třeba fanoušků konkrétního fotbalového týmu proti jiným kmenům, národům, rasám, náboženstvím či třeba fanouškům ostatních fotbalových týmů. Na tom nic nemění ani fakt, že se jedná o víru ve fenomén, který se prokazatelně osvědčuje – tato námitka se objevuje (v podobě důrazu na rozdíl mezi vírou a důvěrou). Scientisté tvrdí, že oni, na rozdíl od, řekněme, okultistů, věří v něco skutečného, ale zcela neempaticky odmítají uznat, že i okultisté věří v to, co se jim osvědčuje, a je jim celkem jedno, že scientisté jejich praktickou zkušenost marginalizují. Obecně lze říci, že zatímco okultisté mají tendenci zobecňovat anekdotickou evidenci, scientisté ji naopak zcela ignorují a neberou v potaz, že osobní empirie je zcela legitimním vodítkem pro lidské konání.

To, co nám Dawkins ve svém nepokrytě propagandistickém snímku sugeruje, má klasickou mýtickou strukturu:

Svět je bojištěm sil světla (tedy vědy a rozumu) a sil temnot (tedy pavědy, okultismu a iracionality). Síly temnot povstaly a hrozí zničit vše, co bylo silami světla vybojováno, a je proto třeba se jim postavit ve jménu dobra a světlé budoucnosti. Je třeba ochránit duše lidí před indoktrinací ze strany sil zla, indoktrinací, jež se může jevit jako nevinná kratochvíle, ale ve skutečnosti láká lidi do náruče temnot…

Všimli jste si, jak jednoznačně bipolární pohled na věc Dawkins razí? Není tam ani náznak dialogu, iracionalitu je třeba prostě potřít, zničit, eliminovat. A nepřipomíná vám to něco? Přiřadíme-li k silám světla biblickou víru a k silám temnot sekularimus, jiná náboženství, magii a okultismus či ateismus, máme zde bojovný mýtus evangelikálních křesťanů. Nebo, ještě lépe, přiřaďme k silám světla muslimy, k silám temnot dekadentní západní civilizaci, a máme zde islámský fundamentalismus. Stále stejný model.

A tohle já osobně prostě neberu. Nebrali to dokonce ani mnozí osvícenci – konec konců osvícenství zrodilo nejen moderní racionalitu, ale také zednářskou ideu bratrství lidí bez ohledu na jejich náboženství, ideu vzájemného respektu k odlišnosti a jednotě v tom podstatném. Teolog Hans Küng razí myšlenku, že nebude míru mezi národy, nebude-li míru mezi náboženstvími. Nevěřím tomu, že lze míru dosáhnout bojem, konfliktem, střetem. Abychom jako lidstvo pokročili kupředu, potřebujeme se zbavit pravěkého způsobu kmenového myšlení typu „my kontra oni“. A k tomu skutečně potřebujeme rozum, ale musíme jej použít jinak, než jak jej používá Dawkins.

Je ostatně pozoruhodné, že evolucionista par excellence jakým je Dawkins staví právě rozum na piedestal, přičemž by měl vědět, že rozum, stejně jako smysly, emoce, empatie či intuice, je v průběhu evoluce vzniklý nástroj, nikoli modla, jíž bychom se měli klanět.

Toto akcentování rozumu a racionality navíc vede k tomu, že jsou diskvalifikováni lidé, kteří jsou založení spíše emotivně. Spousta lidí se rozhoduje na základě toho, že něco nějak cítí, a je to tak v pořádku. Člověk, který neumí racionálně analyzovat fakta, ale je třeba empatický, není méněcenný a má právo na víru v to, co jinému připadá pošetilé.

Obraťme se nyní k některým Dawkinsovým argumentům, jež v dokumentu zazněly:

V iracionální sféře se točí obrovské množství peněz, které by se daly využít lépe. To ovšem platí i o sportu, pop music, filmech, kosmetickém průmyslu – o zbrojním průmyslu a válkách, včetně války proti drogám, ani nemluvě… Pokud někomu subjektivně pomůže, využije-li služby, jež není vědecky podložena, je to jeho věc a má právo si takovou službu zaplatit. Kdyby tyto služby lidem nepřinášely žádný prospěch, patrně by neprosperovaly.

Dalším argumentem je, že iracionální víra může vést k reálnému poškození života lidí, například v případě odpíračů očkování či lidí, kteří v případě vážného onemocnění odmítnou vědecky podloženou léčbu ve prospěch léčitele. Ano, musím říci, že zde mám tendenci s Dawkinsem souhlasit – jsem přesvědčen, že duchovní sféra by měla životu sloužit, nikoli jej ohrožovat. Přestože jsem si vědom faktu, že moderní medicína a farmaceutický průmysl nejsou tak úžasné, jak je autor dokumentu prezentuje, opravdu mají nezpochybnitelnou účinnost. Pakliže lékaři nejspíš nebudou schopni nabídnout pacientovi to, co hledá u léčitele, tedy hodně času, pozornosti a soustředění se na celek pacientova života, měly by obě sféry najít způsob, jak se vzájemně doplňovat a neházet si klacky pod nohy a vzájemně se dehonestovat, což se bohužel děje a to z obou stran.

Dawkins dále poukazuje na zneužívání vědeckého jazyka, zvláště pak jazyka kvantové mechaniky, ale také třeba genetiky. Ano, to je opravdu smutné a štve to nejen příslušné odborníky, ale i mě. Jde o to, že v rámci magického a mýtického myšlení, o něž se zde jedná, to, co lidem funguje, jsou metafory, a metafory jsou tvořeny na základě aktuální podoby jazyka a kultury. Asi se tedy nelze vyhnout tomu, že vědecký jazyk bude tímto způsobem vykrádán, i když mně osobně je to dosti proti srsti a ve své mé osobní mytologii, s níž pracuji, pseudovědecký jazyk nepoužívám. Smiřme se s tím, že někteří lidé prostě budou věřit v „atlantskou DNA“ či v „tachyonové léčení“ a bude jim to určitým způsobem fungovat.

Horší je, když lidé věří v mýty, které mají potenciál vyvolávat mezi lidmi nenávist. Například některé konspirační teorie, jako jsou teorie o židovském spiknutí. Ale to už se dostáváme k tématu, které s okultnem, jemuž byl věnován Dawkinsův pořad, souvisí spíše volně a zasloužilo by si samostatné zamyšlení.

Často ze strany „profesionálních skeptiků“ zaznívají kategorická tvrzení, že se něco nestalo, protože by takový jev odporoval současnému vědeckému poznání. Je legrační, jak z týchž scientistických úst zaznívají také věty o otevřenosti a neúplnosti vědy. Přestože si myslím, že současné vědecké poznání je třeba brát vážně, neznamená to, že bychom měli šmahem ignorovat cokoli, co tomuto poznání odporuje, což se bohužel často děje.

Jak je v dokumentu demonstrováno na pozorování holubů, máme evolučně danou tendenci hledat v realitě vzory, které by nám daly nějaký smysl. Tyto vzory mohou mít podobu ryze subjektivní (a projevující se např. v oblasti osobních rituálů), intersubjektivní (sdílené nějakou komunitou) a objektivní (nalezené pomocí vědecké metody). Jsem přesvědčen, že kdybychom ze svého života vyškrtli všechny vzory, které nejsou spolehlivě potvrzeny vědeckým poznáním, zešíleli bychom. Myslím také, že nacházení vzorů má velký terapeutický potenciál, což dokazuje úspěšnost myšlenkově protikladných psychologických škol nebo třeba léčitelů, včetně homeopatů – pakliže si člověk zařadí nějaký problém či třeba nemoc do nějakého kontextu, něco se stane, něco, co může jít i nad rámec zmíněného placebo efektu. Pomáhá to. Je proto v pořádku, věří-li člověk v kontext, příběh a metafory, jež mu prokazatelně prospívají, bez ohledu na to, že jsou iracionální. Neboli: Pokud vám něco funguje, nenechte si to vzít a pošlete Dawkinse k šípku. Kvalita vašeho života je důležitější než vědecká pravda. Na druhou stranu se však ubraňte pokušení věřit, že to, co funguje právě vám, musí stejně tak dobře fungovat každému, a cokoli jiného je špatně.

A pokud jste ateisté a scientisté dawkinsovského ražení, zvažte, jestli to, co je opravdu důležité, je racionálně a vědecky podložená pravda, nebo spíše kvalita lidského života, a zda by nestálo za pokus hledat také to, co lidi spojuje a nepřemýšlet o druhých jen jako o nepřátelích.