Sny jako zábava aneb O zapomínání příběhů

Dnes odpoledne jsem si lehl s knížkou do postele a usnul jsem. To se mi nestává moc často, asi jsem to prostě potřeboval. Zdály se mi zajímavé a dobrodružné sny, které mne přiměly spánek prodlužovat, protože mě ve chvílích, kdy jsem se probouzel, nesmírně zajímalo, jak to bude dál. Možná to znáte. Nic jsem si z nich nezapamatoval a to mne přivedlo k otázce: Má taková zábava vůbec smysl?

Z jistého úhlu pohledu by se mohlo zdát, že nikoli. K čemu barvitý příběh filmového střihu, když si z něj nic nepamatuji? Jenže pak jsem se zeptal sám sebe: A co si vlastně pamatuji ze všech těch příběhů, které jsem četl, viděl jako divadelní představení či film, nebo hrál jako hru (RPG, počítačovou, dětskou…)? Pravda – některé příběhy si pamatuji dobře, zvláště pak ty které jsem četl či viděl vícekrát, ale u většiny z nich mám jen matné povědomí, že to bylo dobré či zajímavé (případně, že nebylo), a to je zhruba vše. Takže by bylo možné říci, že bavit se příběhy čtenými či viděnými, není o nic hodnotnější, než bavit se příběhy sněnými. Jestli se příběh změní v matné povědomí po pár minutách či po pár měsících je vlastně nepodstatné. Změní se tak jako tak. A co se i s těmi nejlépe zapamatovanými příběhy stává po smrti?

Dalším faktorem, který by mohl hovořit ve prospěch hodnoty čtených či v bdělém stavu viděných příběhů, je možnost zužitkování tohoto typu recepce děje. Pro mne, jako pro spisovatele, je samozřejmě důležité hodně číst a všímat si, jak píší ostatní, jaké používají fígle atp. Ale to už nehovoříme o příběhu jako takovém, ale o jeho instrumentální složce, tedy o tom, jak je zpracován. V tomto směru jsou pro mne ostatně inspirativní i ty sny – ve svých textech jsem už mnohokrát využil snový způsob vyprávění. Spisovatel by si ostatně měl všímat úplně všeho – svými pocity a prožitky počínaje a chováním různých typů lidé konče. Ale to odbíhám.

Vrátím-li se k hodnotě příběhu jako zdroje potěšení, není patrně rozdíl mezi pozapomenutou knihou, pozapomenutým vyprávěním, pozapomenutou anekdotou, pozapomenutým filmem či divadelním představením, pozapomenutou hrou. Všechny mají hodnotu – v určitou chvíli nás zaujaly, pobavily, potěšily a něco z nich v nás zůstalo.

V této souvislosti bych rád zmínil jednu opravdu pozoruhodnou knihu. Jmenuje se Každý z nás je legenda, je to povídkový román a napsal jej Darrell Schweitzer. Jedná se o (dark) fantasy o rytíři, který putuje světem a dějí se mu fakt divné věci. Příběhy v knize jsou čtivé a strhující a působí jako temné halucinace. Tu knihu jsem četl asi čtyřikrát a nepamatuji si z ní, kromě již řečeného, nic. Tedy až do chvíle, kdy se do ní začtu znovu – to si potom rychle vzpomínám, ale jen po dobu četby. Ta kniha působí jako psychotropní droga. Což mne vede k další zajímavé souvislosti týkající se snů, příběhů a paměti. Rozhodně nejsem jediný, kdo na to přišel, ale myslím, že tu zkušenost mají všichni lidé: V určitých situacích, kdy je mysl naladěna určitým způsobem, si vybavujete podobné situace v minulosti. Týká se to situací každodenních, situací, kdy se setkáte s člověkem, kterého jste dlouho neviděli, nebo třeba situací, kdy jste pod vlivem nějaké nemoci, léku, drogy (ten intenzivní pocit známosti, který se dostavuje pod vlivem psychedelika, je famózní!). A také snů. Mnohokrát si ve snu detailně vzpomenu na jiný sen (a celkem věřím, že to není pseudovzpomínka – i když jí samozřejmě může být). Lidská paměť má mnoho uzamčených komůrek a klíče k nim jsou ty správné asociace. Takže ani ty moje dnešní dobrodružné a zajímavé sny nemusejí být zcela ztraceny, možná prostě někde uvnitř čekají na ten správný klíč…

Shrnuto: Dnes jsem celé pozdní odpoledne proležel v posteli a teď jsem si to pěkně důkladně ospravedlnil 🙂

Advertisements

komentáře 2

Filed under Úvahy a postřehy

2 responses to “Sny jako zábava aneb O zapomínání příběhů

  1. Jóó, hezky!

  2. Já jsem tušil, že se Ti tenhle článek bude líbit 🙂