Rozjímání nad údělem

Během zajímavého podvečera stráveného v kavárně s dobrým, vzdělaným a laskavým přítelem, jsem si uvědomil a také zformuloval některé souvislosti svého životního údělu. Uvědomil jsem si totiž, že pro celý ten roztěkaný chaos všech těch mých studií, zájmů a prací, existuje jen jeden možný svorník, jediný společný jmenovatel. Je to jedna z variant spisovatelského údělu…

Jistě, jsou i spisovatelé, kteří nikdy nežili dobrodružný život a zůstali po celý život věrni, spolu s tou spisovatelskou, jen jediné další profesi. Ale pak jsou ti, co v životě zkusili spoustu různých zaměstnání a fušovali do kde čeho – a já se s nimi cítím být spřízněn. Nechci, aby to znělo jako omluva či dokonce výmluva. Uvědomuji si, že jsem spoustu věcí nedotáhl do konce, ať už kvůli náhlé ztrátě zájmu nebo vlivem nemoci. A uvědomuji si, že jsem “to mohl někam dotáhnout“ ve smyslu nějakého konvenčně nahlížené kariérního růstu, ale ten neklid, ten věčný neklid, ty vzestupy a pády, celý ten chaos, zdá se, někam přeci jen vedou. Vím to, protože to cítím kdesi uvnitř. Neustále sbírám střípky zkušeností, znalostí, lidských povah a osudů, byl jsem dokonce označen za dojmaře (v kontrastu k “serióznímu“ psychonautovi), kreslím si slovy různé skicy a občas to už nese i nějaké ovoce. Ať už dělám cokoli, neklid nakonec vždy zvítězí, vždy řekne: Stačilo. Zkus něco jiného! A já poslechnu.

Co je ve mně, kromě sběru zkušeností, vlastně stálé? Určitě láska k lidem. Jsou mi ohromnou inspirací dokonce i ve chvílích, kdy se před nimi skrývám. A pokud jde o lidi opravdu blízké, mé city k nim jsou – v kontrastu s mým těkáním v jiných oblastech – velice stálé. Dokonce i když se odcizíme. Bolestně si uvědomuji také odpovědnost k lidem (a nejen k nim) a potřebu dodržovat své závazky, protože bez toho by nebylo svobody. Někdy je to hrozně těžké. Ocitnu-li se v dilematu, u něhož nevím, jak je vyřešit se ctí a aniž bych někomu ublížil, trhá mě to na kusy. Neberu na lehkou váhu své závazky. Nechci se účastnit něčeho, co je v rozporu s mým přesvědčením, i kdybych z toho mohl čerpat výhody a myslet si své.

A snažím se svět i sám sebe reflektovat tím, co píšu. Někdy se vydávám i do nejtemnějších hlubin své duše, abych je prozkoumal a dokázal tak porozumět zlu, jež mám v sobě a jež má v sobě každý z nás. A jindy zase kontempluji o tom dobrém. Chci být dobrý člověk, opravdu chci, a bolestně si uvědomuji, že se mi to často zoufale nedaří…

Tak, jako jsem toho mnoho zažil, také jsem už leccos napsal. A zde je třeba znovu připomenout – myslím, že jsem o tom už psal, možná i vícekrát, ale to nevadí – nejsem tím, co píši. Nejsem dokonce ani tím, co píši o sobě. Je tam ze mě mnohé, ale tak, jako herec není svou rolí, i když při jejím ztvárnění čerpá sám ze sebe, ani spisovatel není tím, za koho se vydává ve svém díle.

A platí to i o tomto mém rozjímání…

Advertisements

komentářů 12

Filed under Co život dal... a vzal.

12 responses to “Rozjímání nad údělem

  1. ghd

    Wet to DryThe good options for http://www.discountghdoutlet.com… Blow Dryers and their care

  2. Břetislav

    Zrovna jsem dočetl reportáž o Kung Fu v aktuálním čísle National Geographic. Tiše závidím skutečným mistrům, kteří tomu zasvětili celý život bez kompromisu…Vlastně tiše závidím každému, komu se podaří takto přímočaře a konzistentně sledovat svůj cíl, jít za ním a dosáhnout tak de facto vykoupení.Já sám se spíše jen dosti motám a vím, že v tom co dělám, nejsem dobrej. Je to dost frustrující. (Jen tak mimochodem – za necelý měsíc tomu bude dvacet let co jsem se nechal pokřtít po přijetí Krista. Od té doby jsem podnikl ledacos ve snaze to nějak vnitřně zpracovat a mám pocit, že jsem se prakticky taky nikam nedostal…)

  3. Břetislave, lidí, kteří zasvětí život jediné věci bez kompromisu, je strašně málo. Je to jistě úctyhodné, ale není to něco, s čím bychom se měli nutně srovnávat a cítit se méněcenně. Ono také vůbec není jisté, jestli jsou ti lidé opravdu šťastní. Jestli si neříkají třeba: "Je toho tolik, co jsem nezažil a nezkusil…" Myslím, že důležité je, aby člověk usiloval být dobrý a laskavý. Dělal něco pěkného pro ostatní. Myslím, že je to mnohem důležitější, než vyniknout… A možná neméně těžké.

  4. oxymoron

    To kojot: gratulace k zarazeni do Webarchivu NK!!! Mas me uznani :))

  5. Hezkyy jsi to napsal!A archivovali tě asi už dřív – nebude to bleskurychlá reakce na můj návrh, aby tě archivovali, počítám. Nebo jo? Já tě navrhla cca mezi 24.2. a 5.3. Protože mi bylo divný, že by zrovna po tobě nepásli, když pasou po jiných, třeba po Liškách.

  6. Liško, bylo to na základě návrhu z 28.2. 2011, takže děkuji :-)A gratuluji, že jsi tam taky! Nevšiml jsem si, ikonku máš, pěkně skromě, hodně dole.A díky za ocenění článku. Sice nevystihl všechno, co jsem chtěl říci, ale to asi v rámci jednoho textu ani nejde.

  7. Ne, Kojote,rozjímat o životě Kojota jen v jednom článku, to určitě nejde! Já zas děkuju za tvoje rady ohledně creative commons. Ale stejně se mi ta zkrácená verze (jen s proklikem) nepovedla. Tak se na to vyprdnu a je to. Napíšu si třeba na blog do záhlaví nějakou větu, namísto creative commons. Až přijdu na to, jakou. Takže za rok 🙂

  8. strojmir

    A co svorník v podobě touhy po poznání (třeba alespoň sebe) a seberealizaci? Každý to vezme za nějaký konec, není od věci rozhled renesanční, byť s vědomím, že v každém z nakousnutého zbylo mnoho z nepoznaného. Mám třeba rád Václava Cílka, teď odhlédnu od toho, že jako geolog je skutečný odborník, ale on rád hovoří o velice širokém spektru věcí a dává je do souvislostí. Velice mě tento jeho styl baví, ale jeden známý biolog o něm řekl, že rozumí všemu, ale z deseti procent. Co na tom říkám si, důležité je do jaké míry dokáže vyhmátnout podstatu v daném okamžiku, leckdy se dá takříkajíc(dámy prominou) z hovna uplést bič. A jen tak na okraj ještě zajímavý rozhovor s dalším z mých inspirátorů, chtěl jsem to nějak zmínit a nevěděl kam s tím. http://www.youtube.com…25Xd2TKu34

  9. Možná, že je pro životní kontinuitu dobré psát jeden dlouhý román, který člověku vydrží několik let, a žít s ním. Dává to šanci někde zakořenit.

  10. Strojmire, dobře jsi vystihl rozdíl mezi vědcem či profesionálním a specializovaným filosofem a spisovatelem, byť by to byl filosofující spisovatel. Vědec by měl mít perfektně a do hloubky zvládnutý svůj obor (což v dnešní době znamená určitou část toho oboru), spisovatel je povrchnější, ale zase umí vyhmátnout souvislosti, které odborníka nenapadnou. Je třeba vždy dávat pozor, když vědec začne psát jako spisovatel, tj. vyjadřovat se k obecnějším tématům. To je naprosto v pořádku, nicméně v takovém případě opouští roli vědce a vstupuje do role spisovatele. Například když Dawkins píše o evoluční teorii, byť populární formou, je to vědec píšící o svém oboru, když se pustí do sféry filosofie a náboženství, je to filosofující spisovatel. Tato dvojí role se objevuje čím dál častěji. Například Hawking mudruje o kde čem…Nutno dodat, že je těžší být odborníkem. Odborník se může bez problémů vtělit do role spisovatele, ale spisovatel bez hlubokého vzdělání se nikdy nestane odborníkem. Proto si specialistů velice vážím a to dokonce i v případě, že když zabrousí mimo svůj obor, plácají někdy nesmysly…Allegore, to je zajímavá myšlenka. Něco na tom opravdu bude. Ale asi to chce, třeba v mém případě, určitou zralost, kterou v této chvíli postrádám. Mám v hlavě dva velké romány, ale stále mi ještě něco chybí. Třeba to jednou přijde. Aktuálně pracuji na tom, abych se "uzemnil" a ukotvil. Dosáhnu-li v tomto směru nějakého pokroku, možná začne i práce na tom románu. Problém je, že pokud na něčem takto pracuji, je dost těžké psát ještě něco jiného (spoutává to kreativitu a zaměřuje ji to jedním směrem) – a trochu se toho bojím. Možná zbytečně.

  11. shaman

    Chtěl bych žít tisíc let, abych si stihl vyzkoušet vše, co mě zajímá. Ale už zítra vzniknou další zajímavé činnosti, takže už by bylo zapotřebí tisíc a jeden rok. Je to začarovaný kruh. A pak si řeknu: marnost nad marnost, k čemu jsem tady vůbec dobrý? Myslím, že s tím údělem to bude jako se smyslem života. Podle mě se může měřit až po smrti člověka. Měl Aristotelův život smysl? Jistěže ano! Řeknou všichni. Ale třeba jeho táta se ve svých 18 letech mohl ptát: má můj život smysl? A možná o svém poslání na zemi pochyboval.

  12. Je otázkou, nakolik vůbec úděl měřit lze. "Světská sláva polní tráva" a Letní trávy – zašlých bojovníků sen." (Bašó). Relativně nedávno jsem ještě kastoval lidi podle toho, co (měřitelného, viditelného, stopu zanechávajícího) dokázali, ale už mě to přešlo. To jsou jen takové hry sebedůležitosti. Láska je větší a to i tehdy, když po ní nezůstane ani vzpomínka…