Mitch Albom: Úterky s Morriem (recenze)

Chovám hluboké podezření týkající se knih, které se umístily na žebříčku bestsellerů NY Times. Dle mé zkušenosti jsou to často, promiňte mi to slovo, sračky. Asi bych si takovou knihu ani nekoupil, ale Úterky s Morriem se ke mně dostaly poněkud zvláštní cestou (která souvisela se smrtí!) a námět té knihy přeci jen vzbudil moji pozornost: Umírající profesor a jeho bývalý žák si povídají o životě a pochopitelně i o smrti. Začetl jsem se tedy.

Předně: Kniha neobsahuje žádná neslýchaná moudra, a to je vlastně dobře. Protože moudrost může být i docela civilní. V tomto případě je to moudrost 78letého profesora sociologie na Brandeisově Univerzitě Morrise „Morrieho“ S. Schwartze (20. 12. 1916 – 4. 11. 1995), který onemocněl amytrofickou laterální sklerózou (ALS) postihující nervovou soustavu a vedoucí k postupnému ochabování svalstva, neschopnosti pohybu, dechovým obtížím a nakonec ke smrti (mimochodem: Touto nemocí trpí také fyzik a mediální ikona Stephen Hawking, který na ni ovšem usilovně odmítá umřít.)

Dříve aktivní Morrie se musí smiřovat s tím, jak mu tělo den po dni stále více odmítá poslušnost. Objeví se v pořadu televize ABC, kde jej spatří jeho bývalý student a nyní úspěšný sportovní novinář Mitch Albom a rozhodne se jej navštívit. Poté se setkávají každé úterý a povídají si, jak jsem již napsal, o životě a smrti. A také o lásce, o tom, co je v životě doopravdy důležité a podobných věcech. Mitch Albom si díky tomu uvědomuje, že jeho honba za penězi a typické naplňování “amerického snu“, není úplně to pravé ořechové a že v životě jsou i důležitější věci. Morrie je čím dál bezmocnější, dost trpí, ale zachovává si jasného ducha a vystupuje ve vědomě přijaté roli mentora, který je už jednou nohou v hrobě a tudíž vidí svět z perspektivy, jež je zdravým lidem obtížně přístupná. A dychtí se o to podělit.

Postupně se dozvídáme spoustu zajímavostí z Morrieho života, seznámíme se s jeho levicovými názory, s jeho spiritualitou, která není vázána na žádné konkrétní náboženství a je hodně humanistická, a samozřejmě s tím, jak prožívá své umírání. Prožívá je jako svého druhu experiment spočívající v návratu do období dětské závislosti na dospělých, přičemž se postupně stává “batoletem“, které musí přijmout i to, že mu někdo jiný utírá zadek. Morrie se snaží si to užít (a zdá se, že se mu to celkem daří), spojnici mezi svým stavem a dětskou bezmocností zmiňuje vícekrát.

Pokud byste čekali, že se v knize dočtete něco zvlášť překvapivého, budete zklamáni. Morrieho poselství je poselstvím lásky, soucitu, vlídnosti a vzájemné solidarity. “Kdo nemiluje, je už vlastně mrtvý.“ Co se smrti a života týče, pak Morrieho filosofii vystihuje věta: “Až se naučíš, jak zemřít, naučíš se žít.“

Je to vlastně banální – a přesto působivé. Máme sklon hledat v životě neustále nějaké složitosti, a přitom je to všechno vlastně docela jednoduché: Narodíme se, žijeme, umřeme – a do hrobu si nic nevezmeme. Jak s tím životem naložíme, je na nás. Morrie tvrdí, že bychom měli pečovat o druhé a být láskyplní. Já s tím souhlasím.

To, co mi připadá (z mého pohledu) poněkud bizarní, je místy chování Mitche Alboma, který je tváří v tvář smrti místy dost bezradný. A tak si například čas od času neodpustí vypustit z úst banální slova útěchy založené na vyvolávání falešné naděje. Morrie však není typ člověka, který by mu na to skočil, a vždy jej zarazí a konstatuje, že doopravdy umírá a že se neuzdraví, nýbrž umře, kteroužto skutečnost přijal, tudíž nepotřebuje pěstovat falešnou naději. Tečka. Myslím, že tohle je velice důležité. Moje matka byla zapřísáhlou stoupenkyní milosrdných lží a umírala obelhávána druhými i sama sebou. Opravdu si nejsem jist, zda to bylo k něčemu dobré – jí i jejím synům. Já jsem přinejmenším dospěl k závěru, že to není dobrá strategie. Nakonec, ve chvíli poslední, totiž člověku stejně pravdě do očí pohlédne, a dost možná zjistí, že podstatným způsobem zanedbal přípravu na poslední zkoušku svého života…

Je to milá kniha, pěkně se čte, přiměje k zamyšlení. Já se sice – vzhledem ke svým životním zkušenostem – se smrtí nikterak významně popasovávat nemusím, ale i tak jsem rád, že jsem si Úterky s Morriem přečetl.

Ukázka (jedno z míst, které mne nejvíce zaujaly – rozhovor o sebelítosti):

Zeptal jsem se Morrieho, jestli lituje sám sebe.

“Někdy po ránu,“ řekl. “Tehdy cítím lítost. Ohmatávám si tělo, pohybuji prsty a rukama, prostě všemi částmi, které ještě dokážu ovládat, a oplakávám všechno, oč jsem přišel. Lituju se, jakým pomalým, zákeřným způsobem umírám. Ale nikdy se nelituju dlouho.“

“To je tak snadné přestat?“

“Když potřebuju, pořádně se vybrečím. Jenomže potom se soustředím na to, co mi v životě ještě zbylo. Na lidi, kteří za mnou přicházejí. Na příběhy, které mi vylíčí. Na tebe – na naše úterky. Protože my dva jsme úterní přátelé.“

Usmál jsem se. “Jasně, úterní přátelé.“

“Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“

Vzpomněl jsem si na některé ze svých známých, kteří se v sebelítosti utápějí od rána do večera. Bylo by moudré stanovit denní příděl sebelítosti. Stačilo by jen pár minut a dost. Když to dokáže Morrie, který je smrtelně nemocný…

MITCH, Albom. Úterky s Morriem. Praha : Columbus, 2000. 145 stran. Cena od 152Kč.

Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mitch Albom: Úterky s Morriem (recenze)

Filed under Recenze

Komentáře nejsou povoleny.