Předpokladem dialogu je ochota vyjasnit si, o čem to vlastně mluvíme

(odpověď Tomáši Halíkovi v souvislosti s diskusí s Tomášem Hříbkem)

V příloze Lidových novin Orientace esej Tomáše Halíka Zač křesťané vděčí ateistům (LN 25. 9. 2010) Na něj reagoval filosof Tomáš Hříbek polemickým příspěvkem Zač mají být ateisté vděčni? (LN 9. 10. 2010) Na tuto polemiku odpověděl opět Tomáš Halík Předpoklad dialogu – ochota porozumět (LN 16. 10. 2010). K diskusi dále vyjádřili Michael Hauser Proč Češi nejsou ateisty (Deník referendum 15. 10. 2010) a na svém blogu na Aktuálně.cz Václav Hořejší – Halík ateistou?

Načež se do diskuse zapojuji svou troškou do mlýna já a píši svou odpověď Tomáši Halíkovi a posílám ji do LN. Zatím nemám zprávu, zda ji Lidové noviny zveřejní, nicméně ji – dokud je téma živé – zveřejňuji i zde.

Předpokladem dialogu je ochota vyjasnit si, o čem to vlastně mluvíme

(odpověď Tomáši Halíkovi v souvislosti s diskusí s Tomášem Hříbkem)

Vážený pane Halíku, cením si hloubavých lidí, jako jste Vy, protože každý přemýšlivý člověk je schopen obohatit životy lidských bytostí, i když pochopitelně jen některých. Věřím, že nějakým způsobem věříte v Boha a nepochybuji o tom, že Bůh, v něhož věříte, pro Vás existuje jiným způsobem než houska na krámě, konec konců si to uvědomil také Immanuel Kant – trošku mne zamrzelo, že jste jej nezmínil. Nezpochybňuji – a nečiní tak ani pan Hříbek, ani pan Dawkins a další soudní kritikové náboženství – že existuje teologie, která je, co se Boha týče, povznesena nad přízemní pojetí pojmu „existence“ ve smyslu „ano, ano, ne, ne“. Položím však otázku: K jakému Bohu se modlí běžný věřící, prosí-li o uzdravení svého dítěte? Opravdu je to Bůh, coby „ontologické tajemství“ a „absolutní budoucnost“, nebo spíše nějaká konkrétnější, přání plnící entita ve smyslu Ježíška či Santa Clause?

Mimochodem: Lze se k Bohu, jak jej chápete Vy a další teologové Vašeho ražení, ještě vůbec modlit? Tedy ve smyslu – něco konkrétního po něm chtít? Je takový Bůh z pragmatického hlediska smysluplný pro kohokoli jiného vyjma teologa, filosofa či mystika, pro které jsou kontemplace tohoto typu nějakým způsobem příjemné a obohacující?

A divíte se, že takový Bůh není příliš zajímavý ani pro průměrného věřícího (který nestudoval filosofii a teologii), ani pro ateistu, jehož zajímá především to, jak se v praktickém životě chovají běžní věřící – a nikoli tedy teologické špičky. Opravdu věříte, že většina Vašich katolických souvěrců přemýšlí o Bohu tak, jako Vy?

Autoři, jako jsou Tomáš Hříbek, Sam Harris, Christopher Hitchens a Richard Dawkins, si prostě myslí, že běžný věřící připisují Bohu existenci podstatně přímočařejším způsobem, vnímají jej jako entitu schopnou plnit jejich přání a také za entitu vydávající jednoznačné zákony týkající se například sexuality, postavení ženy ve společnosti či alimentárních tabu. V případě, že se Bůh stane příliš „filosofickým“ a vzdáleným („Deus otiosus“), nastupují do „výkonné funkce“, jak jistě víte, nižší božstva (v případě katolické církve konkrétně svatí). A nábožensky kritičtí ateisté se domnívají, že v případě oné masy běžných věřících, kteří věří v Boha víceméně jako v onu zmíněnou housku na krámě, existuje reálné riziko, že budou ve jménu tohoto „Boha“ zmanipulováni k tomu, aby ubližovali svým bližním, jak se v minulosti ostatně již mnohokrát stalo. Ta obava je založena na empirických datech, je tedy, při vší úctě k Vašemu filosofickému konceptu Boha, poněkud reálnější, než jsou subtility filosoficko-teologických disputací.

Když s lidmi diskutuji o náboženství, obvykle upřesňuji, že je možné toto téma pojmout buď esencialisticky nebo nominalisticky. Tedy: Můžeme se bavit o tom, jaká je pravá podstata náboženství, například křesťanství, a všechny zlořády chápat jako odchylku od této pravé podstaty. Problém spočívá v tom, jak tuto podstatu jednoznačně, synchronně i diachronně, definovat, a nemůžete nikomu zazlívat, že žádnou takovou podstatu nevidí, zato však velmi silně vnímá, co konkrétního se ve jménu toho kterého náboženství dělo a děje – tedy rekonstruuje onu podstatu post res. Pak se snadno dobere hypotézy, že Bůh v pojetí daného náboženství je určitý komplex memů (zůstanu věrný Dawkinsově koncepci), který může za určitých podmínek motivovat lidské bytosti k neuvěřitelným krutostem páchaným jak na těle, tak na duchu. V takovém případě jsou ovšem sofistikované teologicko-filosofické koncepce Boha irelevantní. Opravdu si myslíte, že někdo, například papež, ví, co si Bůh, o němž nevíme, co v jeho případě znamená být, myslí o používání kondomů v subsaharské Africe?

Je-li předpokladem dialogu ochota porozumět, pak je třeba vyjasnit si, o čem to vlastně mluvíme. Chceme-li filosofovat o Bohu v intencích té či oné filosofické školy a zabývat se tím, jaký je filosofický význam tajemství, budiž. To však lidé jako Harris (jehož knihu The End of Faith vřele doporučuji Vaší pozornosti!), Dawkins, Hitchens či Hříbek nechtějí. Kritiky náboženství zajímá především to, jak se může víra v nadpřirozeno zvrhnout. Co tato víra dělá s lidským myšlením. Proto také unikají disputací, jež z tohoto zorného úhlu vnímají jako neplodné, do oblasti konkrétních s náboženskou vírou spjatých problémů.

Osobně si myslím, že kritikové náboženství mají tendenci být jednostranní – ale upřímně řečeno: kdo z lidí, kteří se z nějakého konkrétního hlediska ponoří do studia určitého problému, takový sklon nemá? Vy zase máte sklon vidět v náboženství především to dobré – není i to projevem jednostrannosti?

Jsem přesvědčen, že náboženství, stejně jako každý jiný společenský fenomén, by nemělo být imunizováno proti kritice – kritika náboženství je stejně namístě, jako kritika zaměřená na politiku, kulturu atd. Je samozřejmě možné ze z jakékoli kritiky „esencialisticky“ vykroutit tak, že řeknete: „To, co je kritizováno, není pravý Bůh/pravé náboženství.“, ale není lepší snažit se porozumět, odpustit kritikům to, že nesdílejí Vaši vášeň pro teologické spekulace, a zamyslet se nad tím, jestli náhodou nepřivíráte oči tváří v tvář nějakému konkrétnímu, hmatatelnému zlu?

***

O autorovi| JAROSLAV A. POLÁK – spisovatel, amatérský filosof, pragmatický polyteista.

EDIT: Pan prof. Halík mi poslal odpověď, jíž (a mojí reakci na ni) je věnován samostatný článek.

Advertisements

komentáře 4

Filed under Filosofie a religionistika

4 responses to “Předpokladem dialogu je ochota vyjasnit si, o čem to vlastně mluvíme

  1. A

    Velmi zajímavě napsáno- největším nepřítelem lidstva je jeho předpojatost, největším přítelem lidstva je porozumění. Naň se neváže žádné konkrétní dogma, je to jen čisté, jednoduché porozumění-tedy být otevřený konkrétnímu stavu, situaci, osobě v konkrétním čase…Pana Halíka jistě zaujme, co jste napsal Koyote, myslím si, že se lidsky snaží reagovat svým vlastním způsobem, protože všechny názory mají velký význam do vyjasnění toho, oč jde jak v jeho náboženství a víře, tak i obecně v současné společnosti, která se posunula vedle společnosti britské někam jinam, a z nepochopitelných důvodů.V Evropě a ve světě VB a ČR jsou velmi zvláštní země, a nikdo neví proč-velká záhda, na kterou hledají odpovědi všichni významní filozofové, a teologové…Vývoj v těchto zemích ukazuje něco, co se bude odehrávat v celém světě, ještě se ale čeká na lidi různých vyznání, filozofií, názorů- nejde o žádné duše, ale o jejich oči, zrak, pohled, průhled:-)A-BZdravím a přeji pěkný večer

  2. Martin Jánský

    Zde se ale nediskutuje s Halíkem, ale s křesťanstvím obecně, tedy řekněme s tradicí od Abraháma, přez Mojžíše, Platóna, Akvinského, Kanta až po Halíka. Odpovědi se nachází v této tradici – v Halíkových článcích jen v té míře, v jaké z této tradice čerpá. Celý článek – ostatně i zbytek článků v diskusi – se percialitami dotýká neskutečně rozsáhlého tématu.

  3. @A: Čím jsou přesně česká a britská společnost v rámci světa tak anomální?