15 let nemoci

Nastal čas oslavit jedno výročí, i když opravdu nevím, zda je právě dnes, nebo třeba až za měsíc či dva, nebo zda už jsem jeho oslavení naopak o nějaký ten týden neprošvihl. Tak či onak je podzim roku 2010 a já už 15 let žiji s churchillovskými černými psy deprese, kteří několikrát uvolnili místo radostné euforii hypománie a jednou také šílenému rozjetému obrněnému vlaku mánie (všimli jste si, jak se lidé s depresí vyžívají v metaforách?).

Vlastně nevím, jak to tehdy začalo. Připravovalo se to možná již dříve, kdy jsem se stylizoval do depresivní pózy a dokonce jsem nosíval černou placku s bílým nápisem „Deprese – můj přítel nejvěrnější!“ Bohové! Takové rouhání… Je to jako kdyby na té placce bylo napsáno „Rakovina – můj přítel nejvěrnější!“
V každém případě jsem až do začátku zimního semestru 1995/96 perfektně zvládal studium filosofie a religionistiky (pominu-li skutečnost, že jsem opakoval zkoušku z logiky, ale to opravdu nebyl příznak deprese, to bylo u prof. Materny úplně normální), přitom jsem se stačil i bavit, objevoval jsem magický svět poněkud opožděného dospívání, úplně normálně hledal sám sebe a tak. Před patnácti lety se to zvrtlo. Deprese neudeřila nápadně, v mé paměti se nenachází vzpomínka den, kdy bych se probudil to té přízračné hrůzy, nemoc se, tak jak to už v tomto případě většinou bývá, připlížila pozvolna a zákeřně – a nepovšimnuta mi začala rozežírat duši. Nejvýrazněji se to projevilo ve škole – přestal jsem ji zvládat, neměl jsem sílu se učit, pořád jsem někam utíkal – do hospod, na různé večírky, nebo jsem si místo učení četl či se utíkal do virtuálního světa počítačových her. O rok později jsem studium přerušil, v té době jsem si našel první dívku – ano, byl jsem do 21 let panic a už se za to ani nestydím 😉 – s níž jsem vydržel dva měsíce, pak opět temnota, znásobená tím, že na Štědrý den 1996 umřel táta. Krátce poté jsem se málem zabil skokem z okna před očima mé mámy. Brala to jako psychické vydírání. Kdyby mě tehdy poslala k psychiatrovi, kdo ví, jak by se to celé odvíjelo. Možná jinak, lépe…
Motal jsem se podivným světem výčitek, sebelítosti a neschopnosti cokoli dělat, občas ten pochmurný stav přerušilo krátké hypomanické období síly a optimismu, kdy jsem se snažil dohnat to, co jsem zameškal. Vlastně i tato období byla zlá – jen protahovala mé trápení se školou…
Léčit jsem se začal až v roce 2002, tedy po dlouhých sedmi letech nemoci. Tušil jsem, že jsem vážně nemocný, ale pořád jsem se s tím snažil nějak prát. Bojovat. Zatínat zuby. Nebýt sračka… Moje obvodní lékařka a ani psycholog, k němuž jsem tehdy zašel, nic nepoznali. Později mi psycholog řekl, že klamu tělem – usmívám se, když uvnitř pláču, a není snadné to prohlédnout. Psával jsem temnou poesii a prózu, ale nikomu asi nedocházelo, že se tak mimo jiné snažím komunikovat o tom, co prožívám. Poté, co jsem se začal léčit, přišlo nakonec i období zdraví, kdy jsem skoro tři roky úspěšně pracoval jako terapeut lidí závislých na alkoholu – a troufám si říci, že jsem pár lidem opravdu pomohl.
Ale o tom všem jsem zde již porůznu psal. Jak je to teď? Inu, nic moc. Už od léta. Dokážu vylézt z postele, postarat se společně s Lucienne o domácnost, když mám lepší chvilku, napíši nějaký článek – a jsem moc rád, že se mi podařilo navázat spolupráci s časopisy Živel a Legalizace. Některé dny však, s prominutím, stojí úplně za hovno. Pohybuji se někde mezi středně těžkou depresí a dysforií. Neboli: Když jsem jen unavený, bez nálady, neschopný prožívat radost a tak, pokládám to za cosi jako zdraví. Když mě k tomu všemu ještě bolí celé tělo, nedaří se mi soustředit, sebemenší maličkost mě vyčerpává a mám pocit, že to nikdy neskončí a svou smrtí bych to ulehčil sobě i ostatním, říkám tomu nemoc… Bez léků by to bylo ještě mnohem horší. Vždy to může být ještě mnohem horší…
Přerušil jsem své studium filosofie (snažím se doufat, že se k němu za rok, byť třeba v kombinované formě vrátím) a hledám si práci: je to z existenčních důvodů nezbytné, protože mi bude brzy snížen důchod, Lucienne na tom také není moc dobře a nechci, abychom se propadli do nezvladatelné dluhové pasti. Už jsem si několikrát v životě hledal práci, ale nikdy ve fázi deprese. Hledání práce je stres i pro zdravého člověka, tak doufám, že to zvládnu. Se svou kvalifikací bych mohl dělat spoustu zajímavých věcí, ale teď hledám něco úplně jednoduchého za málo peněz, něco, co zvládnu, i když je mi špatně. Tentokrát fakt nechci dělat na potenciálního zaměstnavatele ramena, potom pár měsíců zatínat zuby a nakonec se zhroutit…
Jo, a mimochodem: Ne, opravdu mě to nebaví. Opravdu bych byl rád aktivní, přiměřeně úspěšný v práci, častý příjemný společník atd., místo bych byl zalezlý doma, tváří v tvář utrpení bezmocně kousal do štítu jako beznohý berserk a litoval se. I kdyby mi nabídli stotisícový důchod, vybral bych si zdraví, kdybych mohl.
Co dodat? Moje nemoc má patnáct let! Živijó, živijó, ŽIVIJÓ!

Pokud jste nečetli, přečtěte si třeba také:
Minimum o depresi
Stručná historie nemoci

Hello darkness, my old friend…

Advertisements

komentářů 20

Filed under Deprese a spol.

20 responses to “15 let nemoci

  1. Milan1

    Každý máme niečoAle toto je poriadne nepríjemné…Určité šťastie v nešťastí je možno to, že máš Lucienne, najsť spriaznenú dušu na cestu životom vôbec nie je jednoduché a mnohým sa to ani nepodarí.Také stavy depresie, ako uvádzaš som nikdy nezažil, ale ťahal som manželku z takých stavov , keď brala hormóny na stimuláciu pred zákrokmi na asistovanú reprodukciu.Nič príjemné, ke´d mi hovorila, že mala nutkanie skočiť pod auto,alebo vyskočiť z okna, nepredvidateĺné zmeny nálady, dosť sme sa vtedy hádali a bolo dosť ťažké ustáť to, navyše keď rodiny chceli vidieť len výsledok – dieťa.A manželka prudko priberala / 20 kg za rok / mala hrozné psychické stavy , organizmus reagoval nevypočítateĺne a čo horšie, hrozila prestimulacia a karcinogénne efekty…Tak sme sa na to vykašĺali – a aj deti napokon máme 🙂 Ale sranda to nebola.Viem o prípadoch, kedy to rozbilo manželské páry a nemyslím si, žeby sa nemali dosť radi.Takže možno okrajovo čosi o tom viem – zažívať také stavy by som ale nechcel.V podstate každý deň, čo žiješ je menšie víťazstvo. A úplne obdivuhodné je, že pritom dokážeš ešte mať ciele, sny a napokon aj že píšeš.Neviem, čo by Ti pomohlo, ale každopádne Ti želám, aby si s tou potvorou dokkázal žiť aj nadalej/ tým myslím depresiu, samozrejme 🙂 / Vždy je nádej…

  2. L

    Uz to ze o tom takhle s nadhledem pises…a 15 let je docela slusna doba, se da povazovat za "uspech "Jednou dole, jednou nahore, ono to stejne nakonec nejak pujde…

  3. Díky za komentáře. 15 let je dlouhá doba na to, aby si člověk na některé věci už zvykl a bral je s nadhledem. Na některé jsem si samozřejmě ještě nezvykl… Tak už to chodí.

  4. wolframmer11

    Léčebné a sebepoznávací postupyAhoj Kojote, dík za článek. Je zajímavý a otevřený.Rád bych se tě zeptal na tyto věci:1/ může při léčbě deprese pomoci magie? A zkoušels to, coby magik /či mág/ či satanista? Jestli ano, můžeš se rozepsat o způsobu a o výsledku?2/ můžou pomoci húdú entity, s kterými teď experimentuješ?3/ může pomoci chaosmagie? Například dlouhodobější stylizací a ztotožněním se s mudrcem toužícím a dožadujícím se /či otevřeně přijímajícím/ poznání smyslu svého utrpení? 4/ jak se díváš na holotropní dýchání a jeho možnosti pro léčbu deprese? Myslím, že terapeutický potenciál to má. Psycholog Kudrle tím způsobem pracuje např. se závislostmi a myslím, že to není žádný vůl. Jasně, je tam možná riziko, že to člověka třeba ještě víc rozhodí, ale když už je vlastně rozhozenej a úzkostnej a prožívá hrůzu…..kdoví, třeba není co ztratit. Spíš než radu to ber prosím fakt jako dotaz.5/ co si myslíš o možnostech regresní (reinkarnační) terapie /viz Dethlefsen, Dahlke apod.?/. Musím říct, že jsem zatím neslyšel o někom v Čechách či na Moravě, kdo by to uměl, komu bych věřil, či měl dobrou referenci. Ale až tak jsem se o to nezajímal. Resp., když jsem se zajímal, nepřišlo to pravé a nehodlal jsem to dál lámat. Převážně dobrý pocit mám z toho, co o tom píše jistý Andrej Dragomirecký, je to celkem precizně formulováno, tak by tě to mohlo zaujmout, pokud už to neznáš. Ale jak říkám – nevim.6/ z hlediska magie: je deprese posedlost? Jestli ano, tak čím? Larvou, duchem, démonem, démony? Jinými slovy, je to záležitost: a/ převážně osobní (v případě larvy vytvořené jaksi "na míru" svým rozpoložením atp.)? b/nebo převážně rodinná (neřešené rodinně-vztahové sračky včetně dlouhodobě neřešených osobních problémů jednotlivých členů), kdy nezpracované záležitosti přecházejí na další generace. A pokud ano, je možné, že se dlouhodobě opakované modely prožívání a potlačování nějak promítnou do genů? O psychosomatice se ví a mluví, není dalším krokem genetický "zápis" do těla? – to spíš na okraj, abych vzal v potaz i tvou sympatii pro vědu 🙂 . Pokud bychom na tento koncept přistoupili, je samozřejmě podle mě efektivnější transformovat/zpracovat/pochopit nemoc dřív než se někam do těla zapíše a než to pak řešit zas nějakou "opravou" genů…, to jen na vysvětlenou. Znamená to tedy léčit duši? A, pokud věříme na duši, dá se duše léčit, když už je někde biologicky-geneticky "přenastavená" dispozice těla?atd…nechci se do toho zamotat.c/ může se jednat se o posedlost zvenčí(v případě duchů, či démonů, či prostě nějakých entit, pokud na ně věříme)? d/ může to být kombinace obojího? Např. řetěz: častá osobní úzkost, strach či jiné silné emoce(tedy osobní larvy či "démoni") – a na ně se nabalivší entity, kterým toto prostě "chutná" a tak tento stav provokují a chtějí si opakovaně cucnout/kousnout?Vím z tvých článků, žes zkoušel leccos.Na tyto věci však , pokud vím, řeč nepřišla, a proto stojím o tvůj komentář. Dík. A držim ti palce, což jsem fakt teď na chvíli udělal.

  5. AHoj, no to je spousta otázek, omlouvám se, že budu stručný, takže:1) Zkoušel jsem v minulosti ledacos. Moc to nefungovalo.2) Húdú entity jsou dobré na řešení spousty věcí, ale ony spíše posouvají pravděpodobnost kýženým směrem, než že by dělaly nějaké zázraky. Takže s nimi pracuji třeba v tom smyslu, abych našel práci, kde se budu cítit dobře a zvládal ji, než že bych chtěl, aby mne zčistajasna zbavily deprese. Postupné kroky. Úspěšnost v tomto směru ještě nemůžu zhodnotit.3)To by asi šlo zkusit, ale nic takového jsem nezkoušel.4) HD jsem zkusil a žádný výrazný efekt na mě v tomto směru nemělo. Stejně tak jiné psychedelické zkušenosti. Ale netvrdím, že to někomu pomoci nemůže. V každém případě ale myslím, že jeden zážitek, byť sebeintenzivnější, nestačí – bez navazující další psychologické práce je asi k ničemu.5) V tomto směru jsem hooodně skeptický. Přinejlepším se člověk setká s nějakým obrazem z nevědomí, přinejhorším s nějakou iluzorní projekcí svého ideálního já. Ale jistě to někomu pomoci může.6) To je záležitost interpretace. Z hlediska magické interpretace světa to takto brát lze a pak může jít o všechny vyjmenované případy. Já však nevěřím v jednoduché příčiny duševních nemocí. Co by mimochodem byla mánie? Střídání larválních stráží? 😉 Spíš než larva je to nějaká meonická entita, něco, co je až za klifotem, oblast ryzí negace. Pratchettovská "Věc z podzemních rozměrů", či něco jako Mozkomor… S obyčejnou larvou bych to nesrovnával.

  6. wolframmer11

    Mánie jako střídání larválních stráží, to je pěknej a objasňující bonmot 🙂 a má to svou logiku, takhle jsem to nedomyslel.S tim meonem to asi trefuješ. Když jsem, vedle larev, mluvil i o démonech měl jsem matně na mysli asi i něco hůř uchopitelnýho, tzn. i meon, ale démoni-po klasicku vzato- asi meon nejsou. No abych se nezaplet v pojmosloví: rozumim asi co myslíš. Nepotřebují však "mozkomorové" nějakej záchytnej bod tady u nás? Pokud jo a pokud by se tenhle bod oslabil/zničil/transformoval, vzalo by jim to možná vítr z plachet. Pottera ani Pratchetta jsem nečet /neni všem dnům konec/, ale Kariku /BM/ jo a je to úžasná a hustá kniha, ať se na to dívám postmoderně kolážovitě, spekulativně, či co nejseriózněji /Antares má ovšem zajímavou výtku ohledně Osirise, myslím/.Dovolím si tedy ještě otázku: pokud je to meonické, co s tím? Je to tak hustý, že by se dle Kariky na to měl mág jaksi prostě připravit a smířit s tím, že je to na pořadu naší budoucí (ne)existence?A tedy, že by ses měl, pokud možno co nejlépe, sžít se svou depresí? Anebo přece jen existují možnosti JAK /a důvody proč/ to eliminovat? A zas jinak: může být deprese brána užitečná i pro člověka, nebo je člověk jen využíván?Sory, trochu jsem se rozjel, ale to téma mi připadá důležitý a zajímavý.

  7. wolframmer11

    pozn.: "…brána užitečná i pro člověka…" je míněno jako podstané jméno, takže průchod.

  8. oxymoron

    ja na to sel jinakNemuzu si pomoc , ale tohle knourani je dilem i neschopnosti bojovat s vlastnim osudem. Radsi budu sedet v panelaku a nez tvrdou praci tu chandru rozehnat. Byl jsem na tom podobne jako Ty. Cca 15 let stridavych stavu euforie a deprese, kdy jsem prospal cele dny a kroutil se v dusevni kreci na dne propasti. Pak jsem ale potkal Zenu, která prosla vetsim peklem, ale dokazala se na život divat s nadhledem člověka, který si pamatuje sve minule zivoty. A pravila: Udelej něco co by za to stalo nebo budes cekat az zahrmi?. A tak jsem prodal panelakovy byt a koupil za par supu starou chalupu s velkou zahradou v miste, kde lisky davaji dobrou noc. Místo sedeni v baru nebo u kompu jsem zacal pomalu ze sve nuzne vyplaty (1/2 prum. mzdy) davat tu ratejnu dokupy. ( jsem panelakove dite odkojene pocitacem) Dodnes jsme spolu a nelituji tezkosti stimto krokem spojenych. Nadhled na život, který jsem timto krokem ziskal mi pomohl ne se s depresi prat (nejde premoci) ale vysmat se ji. Mozna me jednou zase dostane, ale ja ted ziji normalni život. Ale velmi zive si pamatuju jak bylo snadne lezet a kroutit se v tom podivnem stavu mysli soustredene jen na tu dusevni bolest nez něco delat. Neboť neco delat a vydrzet u toho jen pro věc samu je mnohem tezsi. Nejde o to hrat hrdinu před ostatníma, ale byt rovny sam před sebou a svymi predky. Oni sve tezkosti prekonali a proto jsme dnes my na svete a na nas je abychom vlastní pohodlnost nestaveli nad jejich odkaz. Verit v Boha nebo materii je mozna fajn, ale mit schopnost menit sebe je však opravdovou magickou moci a znakem dospelosti……….No mozna asi jen zbytecne moralizuju, jdu si ubalit cernyho Samsona a pujdu něco uzitecneho delat :)))))

  9. @oxymoron: Já kupodivu neležím celé dny doma, ale pořád se snažím něco dělat, i když to jde někdy fakt ztuha. Jestli jsi četl mou "stručnou historii", tak víš, že jsem měl i období, kdy jsem opravdu hodně pracoval, nejsem tedy náturou typ "polehávače". A i teď pracuju. Hledám práci (což je práce), píšu (placené) články do časopisů, starám se o domácnost, o nemocnou ženu, zvířata. Spím o něco víc, než je normální, cca 10 hodin, ale to ještě pokládám za únosné. A cítím se povětšinou blbě a vyčerpaně, no… Prostě taková středně těžká deprese.Tyhle články nepíši proto, abych si stěžoval, ale proto, že z mnoha zpětných vazeb vím, že pomáhají snášet to utrpení dalším lidem, kteří si tím procházejí. Co se rad týče – nikdy mě nepřestane udivovat, kolik lidí z těch, kteří mě znají nanejvýš z blogu (a často ani to ne) mi sebevědomě radí, zatímco lidé, kteří mě znají a chtějí mi pomoci, mě podporují, umožňují mi nacházet vlastní vnitřní zdroje a nezásobují mě jednoznačnými recepty. Hádej, který typ lidí mne posunul dál? Je hezké, že ti něco pomohlo a je v pořádku se o to podělit. Jen si prosím uvědom, že na každého funguje něco jiného a každý, kdo si tímto prochází, musí najít svou vlastní strategii. Může se nechat inspirovat, to ano, ale nakonec to musí vyjít zevnitř. Mimochodem: Když jsem žil několik let bez deprese, tak jsem si taky myslel, že můžu druhým radit, co s tím. Další epizody mne přiučily pokoře…@wolframmer11: Mám pocit, že je lepší nějaký "boj oklikou", ne přímý střet. Uspořádat si život, přijmout to, co nejde změnit, neposilovat nemoc tím, že ji budu nabíjet vlastní energií ve snaze ji "přetlačit", vytěsnit silou. Ano, člověk se o sobě hodně dozví a já toho o sobě vím rozhodně víc, než většina populace. Ale dobrovolně bych si takovou cestu sebepoznání nikdy nezvolil, to dá rozum…

  10. oxymoron

    souhlasNehodlam nikoho zachranovat ani poucovat, avsak proto ze Tvuj blog sleduji uz nekolik let a vidim ten prubeh, tak mi prijde ze je nacase udelat opravdu zasadni zlom. Ne jen male kroky, ty pri tezsich formach nijak cloveka moc neposunou. A pokud clovek sve snazeni nasmeruje ne kvuli pomoci sve, ale pro toho druheho ulehci mu tim na zodpovednosti vuci sobe samemu. Prave zlomove okamziky do kterych se mu pranic nechce a nema k jejich vysledku zadny vztah ani motivaci se ukazi jako hybna paka. Z mych zkusenosti ma vetsina lidi depresema trpicich pricinu nikoli ve startovacim prozitku, ale ve spatne funkci nadledvinek a stim spojenu hormonalni nerovnovahu. K tomu se pridava i stres nebot pokud je mysl ve stavu deprese je telo ve stavu stresu. Proto zasadni zmena prostredi a ziv. stylu vede casto ke zmene vnitrni chemicke rovnovahy. Cely zivot hledas a nalezt nemuzes, proto ta preletavost a neustale pochybnosti i vuci magii :)) Mozna to tak nevypada, ale ja se od zacatku bavim ve velmi pratelskem duchu. Jsem dalek nekomu kafrat do zivota. Ale neodpustim si cynicky rypanec, ktery vsak urcite vezmes s humorem. "inzerat: hledam praci, ktera mne nebude omezovat v me nemoci". Carpe diem šelmo :)))

  11. Víš, já už jsem v životě několika opravdu zásadními zlomy prošel, například když jsem v šestadvaceti odešel z domova a začal se starat sám o sebe. Bylo to velmi poučné, velmi náročné, hrozně moc mě to naučilo, ale s depresivními fázemi to neudělalo vůbec nic. S dovolením raději zkusím cestu pozvolnějších změn. Taky už jaksi nejsem jen sám za sebe a pro sebe a nejsem typ muže, který by praštil pěstí do stolu a řekl: "Tak, ženo, a teď uděláme zásadní změnu v životě a je mi úplně jedno, jak to vidíš ty a co potřebuješ ty, protože Oxymoron řekl, že právě tohle mě zachrání!" 😉

  12. oxymoron

    a jak vis ze Tva zena netouzi po jinem zivote a jen z lasky a manzelske tolerance se nevyjadri? :)) Neuvazujete o diteti?

  13. Jsem nucen tuto debatu ukončit. Už tak jsem řekl až příliš. Ne, nebudeme tady v rámci komentářů provozovat nic podobného jakési terapii, ať už mé osobní, partnerské či jiné. Děkuji za pochopení.

  14. Karolína

    Hleďme.Obávám se, že to, co popisuje Oxymoron jako svůj případ, okolo skutečné deprese jen nesli. Jinak by věděl, že deprese je nemoc, která se vyznačuje tím, že právě navrhované změny nelze realizovat. Ale kdo nezažil, nepochopí. Bez urážky. A nemyslím tím, že by si každý svou depresi měl prožít. I když by to asi snížilo incidenci různých rádců, co vědí přesně, co by měl kdo udělat.

  15. Podávání nevyžádaných rad, jako reakce na čtený text se vyskytuje zvláště u osob s nižší emocionální inteligencí.

  16. wolframmer11

    Vidím, žes to ukončil Kojote, ale ještě k tomu něco mám.@oxymoron: méně arogance a víc empatie, prosím. Zvlášť, když jsi u někoho na návštěvě. Tvůj výraz "kňourání" mi připadá v souvislosti s těžkou depresí nepřijatelný. Svědčí o nedostatku vcítění se a o neporozumění. Možná jsi užil ten výraz proto, že ti to celé připomíná vlastní nezahojené rány. Tu chalupu ti přeju a líbí se mi i zásadnost toho kroku, té změny. Jen mě zaráží tvá arogance a moralizování(které nechceš).Pokud sleduješ tenhle blog dlouho, jak tvrdíš, je mi divné, že ses rozhodl dávat rady, ač jsou dobře míněné. Asi fakt nerozumíš. Úplně nerozuměla asi ani Kojotova matka /sory, Kojote/ se svým "musíš se jen víc snažit". K tomuto tématu viz Jean Liedloff – Koncept kontinua(vydal Maťa), cca od 40. stránky je to nářez. A taky Marie Hlávková – Hvězdy a duše (skvělý hlubinně-astropsychologický pohled praktické terapeutky).S děláním dětí bych to nepřeháněl, oxymorone. Neměli bychom je používat, přesněji: zneužívat, k řešení svých problémů. Žel, děje se to často. A taky to podle toho vypadá.P.S. Nehorázný mi přijde i to celkem nevybíravě někoho okomentovat a pak mu, jako by se nechumelilo, klást intimní otázky ohledně partnerky a dětí. Z toho mám teda divnej pocit.No, zkus rybí tuk, nadledvinky, předkové i děti ti budou vdeční, protože se ti třeba zlepší schopnost vcítění.

  17. Je malý dodatek k těm "zásadním rozhodnutím". Snad všichni odborníci se shodnou na tom, že by člověk v depresi žádná zásadní rozhodnutí dělat neměl, protože jeho vnímání reality i sebe sama je zkreslené. To neznamená, že by takové rozhodnutí bylo vždy špatným krokem, ale určitě je vždy krokem krajně nebezpečným. Zásadní rozhodnutí je lépe dělat s co nejčistší hlavou.

  18. oxymoron

    mrzi mne, ze muj prispevek pusobil arogantne, lec utvrzovat nekoho v jeho spatne situaci a jeste nad nim vyjadrovat litost nikomu opravdu nepomuze a myslim ze kojot ani o litost nestoji. Znam to se sveho zivota. Co se zasadnich rozhodnuti tyce, pokud jej za nemocneho ucini blizka osoba neni duvod to brat jako etalon prusvihu. A proc jsem zde vlastne neco psal? No proto ze ti kteri depresema trpeli a kteri zustali sedet v necinnosti skoncili na alkoholu a antidepresivech. Ti co se ke zmene prostredi odhodlali jsou az na vyjimky bez podpory farmak. Me osobne totiz na depresi nejvic vadilo nikoli deprese sama, ale ze tim nejvic trpi blizke okoli. Clovek to nejak prekona , ale to okoli se postupne vycerpava. No uz toho necham a preji hodne sil.

  19. @oxymoron: Mně to nijak zvlášť arogantní nepřipadalo a když už to začalo jít za mé hranice, vymezil jsem si je, takže OK. Právě teď čtu knížku "Putování s černým psem" (brzy zde zveřejním recenzi), která je plná příběhů lidí a plná různých strategií. Jen mě to utvrzuje v tom, že žádný obecně platný recept fakt neexistuje a to, co pomohlo Tobě by mě mohlo naopak uvrhnout do propasti. K těm lékům: V případě rekurentní deprese a bipolární poruchy se v drtivé většině případů bez psychofarmak jednotlivé epizody vždy jen zhoršují. Netvrdím, že neexistují výjimky, ale obecně si myslím, že lidé, kteří tvrdí, že překonali depresi a nepotřebují léky, nemají rekurentní depresi a nejsou maniodepresivní. Je to tak deset k jedné: Zhruba každý desátý si někdy v životě epizodou deprese projde a pak už má klid. Uvážíme-li možnost, že zde může hrát roli infekční agens, pak si tito lidé možná i zcela doslova vytvoří protilátky. Osobně neznám nikoho s rekurentní depresí či s maniodepresivitou, který by to bez léků dlouhodobě úspěšně zvládal (řekněme 5 a více let). I když i taková výjimka se může objevit…Osobně to, že beru léky, nepokládám ža projev nějaké slabost nebo za něco, za co bych se měl stydět. Kdybych měl špatné srdce, taky bych se nestyděl, že na to beru léky. Alkohol, to už je ovšem jiná. Je to účinné krátkodobé antidepresivum s extrémně závažnými dlouhodobými vedlejšími účinky. Tam je třeba se mít na pozoru. A také to nepřehánět s benzodiazepiny – závislost na nich může být hodně těžká a proto se jim snažím vyhýbat. Už proto, abych je mohl užít, pokud je opravdu potřebuju.

  20. asTMA

    [14] [15] [16] [17] Podepisuju. A doplním, že neexistuje jedna deprese, jedna příčina, jednotný typ lidí a rozhodně jediné správné řešení.