Jako hrady z písku

Hororově-psychedelická povídka, kterou jsem napsal v roce 1997. Vzpomněl jsem si na ni na základě své nedávné zkušenosti s delirantním stavem po užití Salvia divinorum. Zajímavé je, že v době, kdy jsem povídku psal, jsem takový stav prožitý neměl – jedná se čistě o výtvor mé perverzní fantazie. Dalším zajímavým (a poněkud obtížně pochopitelným) faktem je, že povídka v roce 1998 vyšla v Ikarii

JAKO HRADY Z PÍSKU

Probudil mne vzdálený šepot hlubokého ženského hlasu. Vemlouvavý chraplavý alt recitoval verše v podivném jazyce. Otevřel jsem oči, ale obklopovala mne tma.

Jsem slepý? Zděsil jsem se a vzápětí na mne dolehla myšlenka mnohem hrůznější: Kdo jsem? A kde?

Ne, neprobudil jsem se a sním dál.

Nebo jsem slepý a ztratil jsem paměť?

Hlas začal zpívat, či spíše ječet, v neslýchaných výškách píseň beze slov.

Jsem-li slepý, pak jistě ne od narození, pamatuji si barvy a tvary!

Ležel jsem na měkkém loži a doufal, že sen pomine.

Ale co když…?

Vstal jsem a po hmatu našel zeď. Byla hladká a chladná, snad z mramoru. Kam jít? Šílený vřískot mi byl jediným vodítkem.

Nechoď za ní, Ona je Smrt,“ ozval se za mnou mužský hlas. Leknutím se mi sevřelo srdce. Omdlel jsem.

 

Pán Propasti uchopil změť masa a roztříštěných kostí, jež zbyla z Tanečníkova těla.

Promluv!“ přikázal.

Z páchnoucí břečky Roztříštělce se ozval bublavý chropot: „Neuspěl jsem, Pane.“

Měl jsi odvahu tančit na vrcholcích Hor, dovolímti tedy zemřít,“ zahřímal Vládce a pokynul písaři, jenž si cosi poznamenal do obrovské, v kůži vázané knihy.

Roztříštělec stekl z černé dlaně a rozplynul se.

Ta kůže byla lidská.

 

Nemohu přece snít, když jsem se právě probudil ze snu. Navíc tak absurdního. Opět jsem ležel na svém loži z prachového peří. Zpěv v dálce chvílemi přecházel v krutý smích. Zachvěl jsem se.

Je tu někdo?“ volal jsem do vše pronikající temnoty.

Odpověděla mi ozvěna, svědčící o rozlehlosti prostoru, v němž jsem se nalézal.

Je tu někdo?“

Zpěv, smích nebo snad smrtelný chropot? Třeba ji mučí!

Vstal jsem a plížil se podél stěn za hlasem.

Nechoď za ní, Ona je Smrt,“ šeptal mi do ucha kdosi.

Ulekl jsem se, ač jsem se snažil na podobná překvapení připravit. Ale neomdlel jsem.

Kdo jste?“

Ticho.

Začal jsem šmátrat kolem sebe. Neviditelným sálem se ozval zvuk kroků. Neznámý se vzdaloval.

Kdo jste?“ křičel jsem a běžel za ním. Narazil jsem do něčeho dřevěného, zřejmě stolu. Vzápětí se ozval zvuk tříštěného skla, jak cosi spadlo na podlahu.

Zastavil jsem se. Kroky zmizely a opět mne obklopilo ticho vyplněné nářkem, zpěvem, šepotem – tak hlasitým! – vzdálené ženy.

Mých bosých nohou se dotklo cosi chladného a vlhkého. Sevřelo se mi srdce a znovu jsem ztratil vědomí…

 

Nestvůrní černí ptáci bez očí kroužili na nebi, zalitém modrým svitem zapadajícího slunce.

Kdo jste?“ otázal jsem se jich.

Šantakové, šantakové, šantakové!“ zpívali tvorové. Nebyli to ptáci. Nikdy.

 

Opět jsem, zcela zbytečně, otevřel oči. Tma, zpěv. Tma a zpěv. Tma a zpěv…

Jsem nahý, uvědomil jsem si. Jsem nahý a ležím na měkké posteli. Znovu.

Jak dlouho tu jsem? Ani na tuto otázku jsem neznal odpověď. Po paměti jsem se vydal ke středu místnosti, do míst, kde jsem narazil do stolu. Když jsem šlápl do louže chladné vody, hystericky jsem se zasmál a slíbil si, že se zde už ničeho nezaleknu.

Vydal jsem se vstříc temnotě, směrem od šíleného hlasu, dbaje varování Neznámého. Vtom však se vzdálený zpěv naplnil takovou bolestí, že jsem takřka podlehl pokušení neznámou zachránit.

Pocítil jsem žízeň.

Vrátil jsem se k převrženému stolu, opatrně, abych nešlápl bosou nohou na střepy, a po hmatu našel rozlitou vodu. Pak jsem ji ze země po psím způsobu vypil. V té chvíli mne napadlo, že na stolku mohlo být i nějaké jídlo a hledal jsem dál. Našel jsem jen střepy.

Zapudil jsem myšlenky na onu zpívající ženu a vykročil do neznáma. Tentokrát opatrně. Když se mé tápající paže dotkly stěny, postupoval jsem podél ní. Brzy jsem narazil na jakousi skříň. Opatrně jsem ji otevřel. Našel jsem tam různé šatstvo. Oblékl jsem se – ani ne tolik kvůli chladu, jako proto, že pokud okolní temnota byla zapříčiněna jen mojí slepotou, mohl mne kdokoliv spatřit nahého a ta představa mi nebyla příjemná.

Kdo mne to ukládá do postele?

Otázka mi vrtala hlavou stále neodbytněji, rozhodl jsem se neznámého nachytat. Předstíral jsem pád a zůstal bez hnutí ležet na chladné zemi. Čas běžel, nikdo však nepřicházel. Přemohl mne spánek.

 

Letěl jsem vysoko na obloze, křídla mocně rozrážela vzduch. Cítil jsem svobodu, jakou může prožít jen pasup kroužící v poryvech větru. Byl jsem snad pasupem?

V té chvíli jsem se změnil v člověka a řítil se do hlubin.

Nejsi pasupem!“ křičel kdosi v dáli, odhalujíc krutou pravdu.

Nikdy jsi jím nebyl!“

Kamenitá zem se blížila stále rychleji.

 

Probudil jsem se, šaty nasáklé ledovým potem. Ovšemže na posteli. Jak jsem jen mohl usnout? ptal jsem se sám sebe. Vždyť jsem neměl důvod. Nevnímám snad správně čas? Vždyť jsem dosud neprozkoumal ani svůj pokoj!

Rozhodl jsem se to napravit, avšak kvílení, jež přecházelo z nejhlubšího altu do chvějivých výšek sopránu, mě stále více přitahovalo.

Co když Neznámý lhal? Co když je jeho varování jen rafinovaným způsobem, jak mne udržet na tomto příšerném místě?

A z čeho pramenily ty podivné sny, které mi ztrpčovaly chvíle spánku?

Šel jsem podél zdi za jejím hlasem.

Nechoď za ní, Ona je Smrt. Naposled tě varuji.“

Hmátl jsem po směru jeho hlasu. Má ruka se dotkla čehosi ostrého – do předloktí se mi zaryly ostny.

Kdo jsi?!“ vykřikl jsem zděšen poznáním, že Neznámý není člověk.

Jsem Bolest!“ zasyčel ostnatý tvor a pak jsem slyšel, jak běží pryč.

Po paži mi stékaly pramínky krve.

Dotkl jsem se zdi a zaječel zděšením. Byla měkká, teplá a vlhká – jako lidské tělo. Opět jsem upadl do bezvědomí.

 

Jsi prázdný,“ šeptala Zeď. „Prázdný, bezcenný a zbytečný.“

Zoufalá bílá myš běhala bludištěm, neschopna najít východ.

Pak se odnikud zjevila obrovská ruka, uchopila drobného tvorečka a rozmáčkla jej na krvavou kaši.

Zbytečný.“

 

„Dost! Dost už!“ vykřikl jsem a vstal.

Vydal jsem se za hlasem. Nic už mne nemohlo zastavit.

Stěny byly opět z chladného kamene. Nalezl jsem východ z místnosti a plížil se podél zdi jako krysa dlouhou chodbou. Zakopl jsem o cosi měkkého, sehnul jsem se. Bylo to tělo. Ohmatával jsem páchnoucí mrtvolu ženy na mnoha místech jakoby ohlodanou. Vtom mne odstrčila jakási ruka.

Mo-je jíd-lo,“ slabikoval ten tvor.

Rozběhl jsem se pryč od pojídače mrtvol vstříc hlasu Neznámé. Klopýtal jsem o mrtvá těla a nohy klouzaly po páchnoucí břečce, snažil jsem se však na to nemyslet.

A potom… dveře! První dveře, na které jsem zde narazil. Přímo za nimi jsem slyšel zpěv, nářky a smrtelný chropot té ženy.

Sáhl jsem na kliku, zapudil myšlenku na slova, jimiž mne Bolest varovala, a otevřel jsem.

Světlo mne oslepilo. Když jsem mu přivykl, spatřil jsem tu ženu. Vznášela se kousek nad zemí… ne – visela nad ní, přivázána za ruce k háku na stropě. Jen střeva z rozpáraného břicha se dotýkala krví skropené podlahy. Ne, nezpívala. Naříkala, prosila a… proklínala.

Mne.

Pak vydechla naposled.

Klesl jsem na kolena a po tvářích mi stékaly hořké slzy. Bolest naposledy zahnalo spásné bezvědomí.

 

Potácivec zamával šantakům a pasupům vysoko na obloze, rozloučil se s Pánem Propasti, Bolestí, Zdí i plachými pojídači mrtvol a vykročil k bráně, vedoucí pryč z Hypnovy říše. Oči mu zvlhly slzami

 

Proč, proč?“ plakal jsem a zíral střídavě na bílé stěny cely ústavu pro choromyslné a na vážnou tvář muže v bílém plášti.

Proč jen jste mě přivedli zpět?“

 

 

(Povídka z roku 1997 nebo 1998, průběžně byla mírně stylisticky dolaďována, naposledy v září 2012)

Advertisements

1 komentář

Filed under Povídky a příběhy

One response to “Jako hrady z písku

  1. Bretislav

    Kdysi řekl jeden psychiatr jedné mé známé: "Váš případ snad ani není ani tak nemoc, jako spíše poezie."