Andy Letcher: Magické houbičky (recenze)

Mám rád literaturu o drogách všeho druhu, mám svým způsobem rád dokonce i blouznění psychedelických „kněží“ a „teologů“, nicméně Letcherova kniha mne příjemně překvapila tím, že se nejedná o dílo více či méně nekritického nadšence, nýbrž o zcela seriózní pojednání.

Letcher své téma pojednává z vědeckého úhlu pohledu a nabízí velmi racionální a střízlivý pohled na tuto zajímavou problematiku – což ovšem knize rozhodně neubírá na čtivosti. Objektivní pohled na historii a současnost užívání houbiček je pak neodmyslitelně spojen s nutností odhalit a podrobit přísnému vědeckému náhledu množství rozšířených mýtů s magickými houbami spojených.

magicke-houbicky-letcher-andy-e145359-full.jpeg

Kniha je dostupná, nebudu tedy v rámci recenze zabíhat do podrobností, načrtnu jen nejdůležitější body. Autor zde vystupuje v pozici historika a sociologa, ptá se, kdy, jak a proč se užívání psychoaktivních hub rozšířilo, co to znamenalo pro společnost a kulturu apod. Chemická stránka věci jej zajímá méně, oblíbené popisy „tripů“ jsou v knize spíše ilustrační povahy, autor jim odmítá přiznat nějaký objektivní význam, nechápe je jako zjevení „vyšší pravdy“ jakéhokoli druhu (správně podotýká, že dokud houbičky nezjeví něco testovatelného, je třeba brát jejich účinky jako ryze subjektivní záležitost).

Velký důraz klade Letcher na odhalování populárních mýtů spojených s psychedelickou kulturou. Důkladně rozebírá teorie Roberta G. Wassona a Roberta Gravese o pravěkém užívání magických hub, které mělo způsobit vznik náboženství, stejně jako rozšířenou Wassonovu teorii o tom, že védská sóma se vyráběla z muchomůrky červené (jejímž skutečným dějinám věnuje celou jednu kapitolu). Jasně dokazuje, že toto jsou jen a pouze moderní mýty, nikoli však vědecké teorie, a poukazuje na skutečnost, že, narozdíl od kulturního povědomí, které je vstřebalo, akademická obec tyto teorie vesměs  nikdy nepřijala jako relevantní.

Stejně tak rozebírá hypotézy Terence McKenny a ukazuje, že se sice jedná o zajímavá vyprávění, která nepostrádají uměleckou hodnotu a vypravěčsou brilantnost, nicméně jde opět nikoli o vědu či filosofii, ale o poněkud zmatená a místy si protiřečící dogmata psychedelické víry. Podobně se věnuje i dalším autorům, včetně Castanedy, jehož dílo srovnává s nyní populárními příběhy Harryho Pottera – v obou případech jde o chytlavý příběh kouzelnického učeně a v obou případech je to literární fikce. Tak, jako ve skutečnosti neexistuje škola v Bradavicích, neexistoval nikdy žádný don Juan Matus, což bylo ostatně mnohokrát prověřeno.

Proč vlastně lidé těmto mýtům (a skutečně živý mýtus je ten, jemuž lidé věří a pokládají jej za bezproblémově pravdivý) věří navzdory skutečnosti, že byly tak spolehlivě vyvráceny, nebo jde o netestovatelná tvrzení? Letcher odpovídá velmi pregnantně: „Tyto mýty jsou přitažlivé pro část společnosti, která sestává z excentriků, pošuků, simulantů a povalečů, protože se s nimi mohou identifikovat.“ (s. 290).

Co nám však zůstane, když zbavíme psychedelika obecně a magické houbičky zvláště všech těchto mýtů? Máme se hub zbavit spolu s odmítnutými mýty jako něčeho zbytečného? Letcher se domnívá, že obliba psychedelik ve dvacátém století vyrůstá ze stejného kořene jako obliba fantasy literatury a zájem o rozmanité alternativní duchovní směry – jde o reakci na weberovské „odkouzlení“ světa, o snahu utišit žízeň po okouzlení. Letcher na tom v zásadě nevidí nic tragického, z textu je ostatně zjevné, že v mládí si touto životní etapou sám prošel. Poukazuje na prokazatelnou skutečnost, že prohibice prokazatelně páchá více škod než tolerance a domnívá se, že kouzelné houbičky své místo v západním světě mají.

V knize toho samozřejmě naleznete mnohem více. Kouzelné jsou lehce sarkastické pasáže trefně shrnující dějiny psychedelického hnutí (včetně Learyho psychedelického „velekněžství“), výborná je rovněž skvěle zpracovaná analýza nedávného houbičkového boomu ve Velké Británii atd.

Magické houbičky Andyho Letchera jsou po všech stránkách (pominu-li občasné terminologické nepřesnosti překladu) skvostná kniha, kterou doporučuji nejen zájemcům o psychedelické drogy, ale i těm, kdo se tak či onak zabývají dějinami devatenáctého a zvláště pak dvacátého století, protože Letcherova kniha přináší badateli důležitý a výborně zpracovaný střípek do mozaiky celkového obrazu moderních dějin. Stejně tak může být zajímavá pro historiky vědy, sociology, kulturní antropology atd.; kniha je navíc poměrně aktuální – ve Velké Británii vyšla v roce 2007.

Jak jsem již naznačil, kniha je napsaná velmi čtivě a mnohokrát mě rozesmála, což jí však nikterak neubírá na její odborné hodnotě.

LETCHER, A. Magické houbičky. Praha : Vovox Globator, 2008. 374 stran.

Advertisements

Komentáře: 7

Filed under Recenze

7 responses to “Andy Letcher: Magické houbičky (recenze)

  1. Kniha je k dostání v Levných Knihách, tož neváhejte, protože kdo zaváhá, má smůlu… : http://levneknihy.cz…aspx?z=79620

  2. strojmir

    To si dám. Jen bys mohl zmínit případnou autorovu osobní zkušenost. to je celkem podstatné.

  3. Když on ji tam nezmiňuje, jen naznačuje, že se v devatenácti poflakoval po poloilegálních festivalech a ujížděl si na McKennovi. Ale jinak si drží odstup a o sobě toho moc nepíše a o svých zážitcích na houbách taky ne.

  4. strojmir

    Tak to jo, nejde ani tak o to nějak přehnaně prezentovat vlastní zkušenost, ale pokud by o těchto věcech psal někdo komu chybí, nevěřím, že by mohl téma opravdu uchopit, tohle nebude ale ten případ. Co se týče Learyho velekněžství, tak Leary sám se do takové role nepasoval a na jeho stylu bylo sympatické, že se právě až tak vážně nebral a lidem především sděloval, aby se naučili používat vlastní mozek a nenechali se nikým ovládat. Pracoval hodně s nadsázkou a humorem. Jeho autobiografie Záblesky paměti je především velice zábavná a čtivá kniha.

  5. Což mi připomíná, že Letcher se ve své knize věnuje i problematice autostylizace kontra realita… 😉

  6. všecko je to jinak, spoj to s channelingem a vystopuj to. Takhle jsou to jen dětské hrátky. Zasvěcenci vědí, tohle je něco úplně jiného…

    • Upřímně řečeno i kdybych něco vystopoval tímto způsobem, tak jako tak bych to bral jako osobní a netestovatelnou empirii, takže pokud bych se pohyboval v objektivní rovině, napsal bych to úplně stejně 😉