Postesknutí nad protikuřáckou hysterií

Včera jsem byl v hospodě se dvěma dobrými přáteli. Kouřili jsme (tabákové výrobky). Bylo to legální, bylo to fajn a nezdálo se, že by to někomu vadilo… V zemi, odkud tito dva přátelé přijeli, bychom už takto posedět nesměli. A pak jsem přišel domů a na Twitteru jsem objevil hlášky o tom, jak otroci, rozuměj otroci nikotinu, káží o svobodě a takové ty věci.

Některé věci nemám rád. Nemám rád papriku, mozeček, nedostatek velkorysosti, lidskou omezenost a nemám rád, když někdo tvrdí, že ví, co je pro mě dobré. Ale to všechno, dokonce i ten mozeček a lidská omezenost, není nic proti tomu, když mi někdo něco nutí s tím, že to dělá pro moje dobro. Proč ta péče? Vadí mu, že náklady na případnou léčbu mých chorob budou dražší než u zdravěji žijících lidí? Kdyby stát nevybíral tak závratnou spotřební daň, tak budiž. V tomto případě ne. To se týká všech drog – kdyby byly legalizovány a zdaněny, výnosy z daní by pokryly náklady na léčbu a ještě toho hodně by toho zbylo do státní kasy. Zločiny bez oběti, trestání hříchů, normy, direktivy, zákony, prohibice, šikana…
Ano, ovšem, obtěžuje to jiné lidi. Po pravdě řečeno jsou lidé, které obtěžuji pouhým faktem své vlastní existence. Zabijte mě…
Obtěžování. Koho? Dokonce i můj kamarád Američan, který je striktní nekuřák a abstinent, prohlásil, že pokud jde člověk do baru, jde tam svobodně a má právo tam pít a kouřit… Jeho kouření v kuřáckých hospodách nikdy neobtěžovalo – nechodí tam.
Pokud to tolika lidem vadí, proč se to tedy neprojevuje jako ekonomický tlak vedoucí k nárůstu nekuřáckých hospod? Když má někdo za sebou jen malou reálnou podporu, jde na to přes zákon – pro dobro nás všech. Uvědomělý zákonodárce ovšem ví lépe než majitel hospody, co je pro majitele hospody dobré. Sláva uvědomělosti!
Já se v této době tak nějak necítím dobře. Vstupuji spolu s dobou do druhého desetiletí jednadvacátého století a uvědomuji si, že se cítím čím dál hůř a že nostalgicky vzpomínám na devadesátá léta, kdy mi bylo lépe a cítil jsem se svobodněji. Teď abych se bál si uprdnout. Připadám si jako zvíře lapené do stále více se utahujícího oka. A zdá se, že líp už bylo…
Tohle ovšem není argumentační esej, nemám ostatně v úmyslu argumentovat ohledně svého liberálního postoje, protože by to nakonec stejně skončilo u ad hominem argumentu, že na to nemám nezaujatý postoj, protože jsem, jak bylo řečeno, otrokem nikotinu (mohl bych sice namítnout, že stejně tak jsem jednoznačně pro legalizaci marihuany, i když ji neužívám, ale nemám pocit, že by to mělo smysl). Zůstanu jen u ryze osobního postesknutí a z toho důvodu také pod tímto článkem nepovolím komentáře.
Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Postesknutí nad protikuřáckou hysterií

Filed under Co život dal... a vzal.

Komentáře nejsou povoleny.