Psychóza ve 4:48 (recenze divadelní hry)

Až do včerejška se mi nestalo, že bych v divadle plakal a prožíval zcela reálnou psychickou bolest. Skutečnost, že se tak včera stalo, svědčí o tom, že jsem shlédl cosi opravdu výjimečného. Nutno však dodat, že hra, o níž budu psát, pojednává o zápolení s depresí, což je pro mne opravdu hodně osobní téma.

Psychózu ve 4:48 napsala dva měsíce před svou sebevraždou anglická dramatička Sarah Kane (1971-1999) a jejím záměrem zcela evidentně bylo to, co je záměrem kde koho, kdo prožívá brutálně směšné utrpení deprese, totiž sdělit okolí, jaké TO je. Myslím, že to zvládla na výbornou. Hra se skládá z fragmentů situací, které se pohybují na hranici reality a šílenství, přičemž hlavní protagonistka zde vystupuje ve třech svých podobách a vede sama se sebou a se svými lékaři, v něž se chvílemi proměňuje, dialog o své nemoci. Navíc má v podání HaDivadla celé představení charakter kabaretu, jenž, coby forma, vytváří ve spojení s obsahem sugestivní obraz pitoreskní hrůzy.
Pohled na nemoc, který nám Sarah Kane nabízí, je výsostně subjektivní, je založen na snaze sdělit to, co takto trpící člověk prožívá. Současně však naprosto věrohodně ukazuje všechny podstatné rysy deprese a její léčby: Depresivní sebelítost, v níž je trpící uzavřen, vyčerpávající psychickou bolest a beznaděj, nefunkční vztahy, myšlenky na sebevraždu, váhání, zda začít brát léky, naději, že bude lépe, zklamání, že léky nezabírají tak, jak pacient očekává, a k tomu ještě nemocného trápí vedlejšími účinky, snaha o sblížení s psychiatrem, záchvaty šílenství, marnou snahu navázat kontakt, volání o pomoc – a konečně: realizovanou sebevraždu… A to vše v podobě pod kůži se zarývajícího proudu jednotlivých výstupů, jež konkrétně ve mně vyvolávaly jeden flashback za druhým.
Vymyšleno skvěle, zinscenováno (režie: Filip Nuckolls) brilantně, doplněno skvělou hudbou Patrika Charváta a především skvěle zahráno. K výkonům Simony Pekové, Petry Bučkové a Sáry Venclovské opravdu nemám připomínek – hrály jako o život a věřil jsem jim každé slovo, každé gesto…
Trošku váhám, zda představení doporučit někomu, kdo s depresí či s bipolární poruchou zápolí. Mě to představení opravdu silně rozhodilo, dlouho jsem je vydýchával a ještě teď mi není po duši bůhvíjak dobře. Otevřelo to spoustu věcí z minulosti a naplnilo mě to neodbytným vědomím, že současný stav, kdy je mi relativně dobře, s pravděpodobností hraničící s jistotou nakonec skončí a opět začnou všechny ty hrůzy. Intenzivní pocit Damoklova meče…
Na druhou stranu bych Psychózu ve 4:48 doporučil každému, kdo neví, jaké TO je. Myslím, že pokud se někomu podařilo vyjádřit nevyjádřitelné, byla to Sarah Kane a HaDivadlo. Protože "tohle je sólová symfonie před smrtí, symfonie o životě! Přichází šťastná hodina – happy hour." Hodina nad ránem, kdy nemocný ve chvíli určitého klidu a jasného rozumu nahlédne hloubku své deprese a pochopí, že ji nemůže dál snášet.
"Myslela jsem, že bylo ticho / dokud ticho nenastalo."
"Dívejte se na mě!"
Ecce homo…

 

Psychóza ve 4:48

 

* * *

PS: Psychóza ve 4:48 se bude hrát i příští sezónu a nebojte: Já vám tuto skutečnost nezapomenu v září připomenout! 😉

Advertisements

1 komentář

Filed under Recenze

One response to “Psychóza ve 4:48 (recenze divadelní hry)

  1. To musela být teda síla!