Dogmata empirismu (písemná příprava na kolokvium)

Následující text je mojí písemnou přípravou na kolokvium o problémech empirismu. Nejedná se tedy o nějaký vysvětlující text určený laickému čtenáři. Spíše je použitelný pro někoho, kdo si jej "vygooglí" hledaje nějaké shrnutí Quina pro vlastní přípravu k nějaké zkoušce (pakliže se tak stane, prosím dotyčného čtenáře, aby mi v komentáři poděkoval). Text obsahuje shrnutí Dvou dogmat empirismu v kontextu s některými dalšími aspekty Quinovy filosofie, dále pak shrnutí Priestovy a Maternovy kritiky Quinova článku (oba články jsou k dispozici ke stažení), nějaké moje předběžné postřehy z vlastní recepce Quina a dvou zmíněných kritiků, letmé shrnutí filosofie Sellarse a Davidsona a konečně shrnutí textu v bodech.

 

Dogmata empirismu

Lze říci, že analytická filosofie byla na počátku spjata s logickým atomismem, tedy pojetím jazyka, který měl víceméně věrně kopírovat objektivní realitu (Quine o tom hovoří jako o mýtu muzea). Součástí tohoto pojetí bylo i striktní rozlišení mezi analytickými a syntetickými výroky a z toho plynoucí pojetí filosofie jako oboru, který se zabývá analytickými výroky a vytváří jakýsi rámec pro empirické vědy. Ukázalo se však, že toto pojetí bylo neudržitelné. Naznačil to ve svém pozdním období už Wittgenstein svým instrumentálním pojetím jazyka, Quine zpochybnil rozlišování mezi analytickými a syntetickými výroky a redukcionismus, a nahradil atomismus holismem, Sellars zpochybnil tezi, že smyslová data představují přímou cestu k poznatkům a konečně Davidson dualismus schématu a obsahu, který, v návaznosti na Quina, označil jako „třetí dogma".

A právě Quinem se zde hodlám zabývat především, případně se mohu v této souvislosti zmínit i o Sellarsovi a Davidsonovi.

Při studiu jsem vycházel především z Quinových esejů „Dvě dogmata empirismu" a „Ohlédnutí za dvěma dogmaty", z Priestovy kritiky „Dvě dogmata quineismu", Maternovy kritiky „Quinova kritika „prvního dogmatu empirismu"", z Davidsonova eseje „O samotné myšlence pojmového schématu", dále pak z Peregrinova úvodu ve sborníku „Obrat k jazyku – druhé kolo" a z Peregrinovy knihy „Kapitoly z analytické filosofie".

Ve Dvou dogmatech Quine napadá jako metafyzická dogmata empirismu jednak rozlišení pravd na analytické, tedy nezávislé na skutečnosti, a syntetické, na skutečnosti závisející, a redukcionismus, tj. víru, že každý smysluplný výrok je ekvivalentní určitému logickému konstruktu složenému z termínů, které se vztahují k bezprostřední zkušenosti. „Vzdáme-li se těchto dogmat," tvrdí, „rozplynou se hranice mezi metafyzikou a přírodními vědami a přiblížíme se k pragmatismu."

Quine se nejprve zabývá problémem, jak vymezit analytičnost a ukazuje neschůdnost různých cest. Tak odmítá definici analytičnosti výroku jako výroku, jehož popření obsahuje spor, protože bychom museli vysvětlit spor.

Poté polemizuje s vysvětlením analytičnosti výroku jako výroku, který je pravdivý na základě významu. Prvotní záležitostí významu (oddělíme-li teorii významu od teorie reference a ponecháme stranou řešení chápající význam jako entitu) je synonymie jazykových forem a analytičnost výroků.

Výroky, které jsou obecně chápány jako analytické, se dělí do dvou tříd. Jednak jde o neproblematické logicky pravdivé výroky, což jsou výroky, které zůstávají pravdivé při každé reinterpretaci jejich složek („Žádný neženatý muž není ženatý.") a jednak druhá třída analytických výroků, jejichž charakteristickým rysem je, že mohou být přeměněny na logicky pravdivé výroky dosazením synonyma za synonymum („Žádný starý mládenec není ženatý.").

Z toho plyne, že máme-li objasnit analytičnost, musíme objasnit synonymii.

(Krátce odmítne Carnapovo kritérium založené na popisech stavů či pravdivosti ve všech možných světech, protože to je použitelné jen u těch jazyků, které neobsahují mimologické synonymní páry.)

Se synonymií nám nepomůže definice, protože ta je jakousi zprávou o způsobu užívání jazyka, lexikograf zaznamenává empirická zjištění. Ani explikace nepomůže, protože ta závisí na předem dané synonymii. Definice není klíčem k pochopení synonymie a analytičnosti.

Pak ukazuje na problémy spjaté s definicí synonymie jako zaměnitelnosti jazykových forem ve všech kontextech – tedy Leibnitzově zaměnitelnosti salva veritate. Ale k tomu už potřebujeme mít vysvětlený pojem analytičnosti. Jinak získáme nanejvýš extenzionální souhlas, který ale není kognitivní synonymií.

Tedy:

Zprvu se zdálo nejpřirozenější definovat analytičnost poukázáním k oblasti významu. Další zjemňování vedlo k synonymii a definici. Ukázalo se ale, že definice je v tomto směru neužitečná a o synonymii platí, že ji lze pochopit pouze pokud se zpětně odvoláme k analytičnosti.

Quine opouští synonymii a ukazuje, že nám nepomohou ani sémantická pravidla a umělé jazyky.

Pokud prostě přisoudíme některým výrokům analytičnost, spočívá potíž v tom, že přisuzujeme něco, co jsme nevysvětlili. Řekneme-li, že výrok je analytický, pokud je pravdivý na základě nějakého sémantického pravidla, odvoláváme se na nevysvětlený výraz „sémantické pravidlo", který je třeba vysvětlit přinejmenším stejně dobře jako termín „analytický v".

Sémantická pravidla, která slouží k určení analytických výroků umělého jazyka, jsou zajímavá v té míře, v jaké již pojmu analytičnosti rozumíme. K pochopení tohoto problému však nepřispívají.

Rozlišování pravd na analytické a syntetické je neempirické dogma empiristů, je to metafyzický článek víry.

Poté se Quine obrací ke kritice verifikační teorie a redukcionismu, což je ovšem provázáno s jeho kritikou dělení výroků na analytické a syntetické. Verifikační teorie říká, že význam výroku spočívá v metodě jeho empirického potvrzení, případně vyvrácení. Analytický výrok je potom mezním případem, neboť je potvrzen za všech okolností.

Podle verifikační teorie významu jsou dva výroky synonymní tehdy a jen tehdy, jestliže jsou shodné v metodě svého empirického potvrzení nebo vyvrácení. Výrok by pak bylo možné charakterizovat jako analytický, pokud by byl synonymní s logicky pravdivým výrokem.

Synonymie je zde pojata jako stejnost metod empirického potvrzení nebo vyvrácení – jaká je však povaha vztahu mezi výrokem a zkušenostmi, které ho potvrzují nebo vyvracejí? Quine odmítá radikální redukcionismus – ať už pokládáme za základní jednotku termíny nebo výroky. U termínů není jasné, jaké způsoby skládání smyslových dat jsou přípustné. Orientace na celé výroky se zdá lepší, ale původní Carnapovo řešení „kvalita q je na bodě x, y, z, t" nefunguje. Spojení „je na" zůstává přidanou nedefinovanou spojkou. Neexistuje řešení, jak takový výrok přeložit do Carnapova výchozího jazyka smyslových dat a logiky.

Přestože i Carnap radikální redukcionismus opustil, v subtilní podobě ovlivňuje toto dogma empiristy dál.

Dogma redukcionismu přetrvá za předpokladu, že každý výrok, izolujeme-li jej od ostatních, může být potvrzen nebo vyvrácen. Jenže to není možné.

Dogma redukcionismu úzce souvisí s dogmatem rozlišování mezi analytickými a syntetickými výroky – pokud lze smysluplně hovořit o potvrzení nebo vyvrácení výroku, lze také smysluplně hovořit o výroku, který je potvrzen za všech okolností, jako o analytickém.

Quine hovoří o neustávající a zarážející složitosti problému, který se týká nalezení explicitní teorie empirického potvrzení syntetických výroků a navrhuje (v původní verzi), že jednotkou empirického významu není výrok, ale věda jako celek. Později to zmírnil a například v „Ohlédnutí" píše, že soubor vět má „kritickou sémantickou hmotnost", implikuje-li pozorovací kategorikál („kdykoli toto, tamto").

V závěru Quine navrhuje „empirismus bez dogmat". Představuje si vědu jako síť či silové pole, které se svými okraji dotýkají zkušenosti, přičemž žádný výrok, ani ty, které jsou pokládány za analytické, není nerevidovatelný. Nesoulad se zkušeností na okraji nás vede k přizpůsobení vnitřní struktury pole. Volba, které výroky zamítneme, je ryze pragmatická – kritériem je jednoduchost teorií a provedení co nejšetrnějšího zásahu, který by si nevynucoval rozsáhlé změny – tedy co nejmenší narušení systému. O fyzikálních a matematických objektech hovoří jako o užitečných mýtech, které jsou jen kvantitativně odlišné od kupříkladu homérských bohů. Celá struktura slouží k predikci budoucí zkušenosti a v tomto smyslu je fyzikalistické pojetí nesmírně plodné a proto je dobré se jej držet.

Okraj systému musí být v souladu se zkušeností, zbytek jsou propracované fikce sloužící k co největší jednoduchosti zákonů.

Shrnuto: Podle Quina je pojem analytičnosti prázdný, protože předkládaná vymezení analytičnosti jsou problematická, a také neexistuje způsob, jak oddělit určení, která jsou součástí významu výrazu, od těch, která sémantická nejsou – tj. nevyčlenitelnost významu. Jak poznat, co je součástí významu a co je mimosémantické? Př. „Žraloci jsou paryby."

Redukcionismus kritizuje Quine také tezí o neurčitosti překladu, tedy že mohou existovat překlady, které jsou vzájemně neslučitelné, ale jsou dostupnou evidencí podporovány ve stejné míře. Další Quinovou tezí je teze o nevymezitelnosti reference (tam patří příklad s „gavagai"), jež tvrdí, že v principu nelze zjistit, co je referentem výrazu, k čemu výraz odkazuje na ontologické úrovni.

Quinem nedotčeny zůstávají teze, že veškerá evidence pro vědu je evidence smyslů a že veškeré přiřazování významů slovům musí nakonec spočívat na smyslové evidenci. Jeho pojetí verifikace má však behaviorální podobu.

Kritika Quina:

Graham Priest ve svém článku „Dvě dogmata quineismu" obhajuje existenci analytických výroků, přičemž souhlasí s Quineovým holistickým pojetím vědy jako sítě či silového pole. Tvrdí, že inferenční pravidla nemohou být součástí souboru toho, čemu věříme, jsou něčím, s čím buď konáme v souladu nebo co porušujeme.

Je třeba rozlišovat obsah a strukturu. Pravidla deduktivního odvozování dle jeho názoru formují strukturu sítě přesvědčení a analytické věty jsou ty věty, které tuto strukturu reflektují. Quine podle něj toto nerozlišuje. Podle Priesta je možné měnit i strukturu, nejen obsah, ale změna struktury je odlišná od změny obsahu. Odmítnutí redukcionismu je dle Priesta ovšem v pořádku.

Analytické pravdy závisejí na validních inferenčních pravidlech, přičemž validita je konvenční záležitost, takže analytická pravda je dána konvencí.

Pavel Materna se ve své kritice rovněž zabývá prvním dogmatem a obhajuje existenci analytických výroků. Poukazuje na to, že Quine ukázal, že nalézt dělící čáru mezi analytickým a syntetickým se mu nepodařilo, ale nedokázal, že tato dělící čára neexistuje. Nenašel obecný důkaz takové neexistence. Kruhovost pokusů definovat analytičnost pomocí synonymie by byla zlomena, pokud by byl význam definován nezávisle na analytičnosti a synonymii.

Quinovo nahrazení sémantiky behaviorálním a pragmatickým hlediskem založených na teorii o stimulu a reakci, je důsledkem jeho apriorní averze ke kategorii významu. Materna pokládá Quinův systém za ideologii, kterou se při snaze definovat význam nemusíme řídit a pokud někdo tvrdí, že zavedení kategorie významu není slučitelné s empirismem, musel by to nejprve dokázat.

Dále pak ukazuje, jak definovat kategorii významu a tím i analytičnost nástroji Transparentní intenzionální logiky.

Osobně se domnívám, že neexistuje nějaký univerzálně platný pohled na analytičnost a že Quinův minimalismus a odmítnutí kategorie významu vylévá s vaničkou i dítě. Quine má například problém s analýzou přirozeného jazyka a propozičních postojů. Přitom by mohl přijmout význam a analytičnost jako to, čemu říká „užitečné mýty", není nutné zastávat nějaký pojmový platonismus, abychom takové nástroje mohli užívat. A pokud užíváme nějaký nástroj, například logiku, pak má zřejmě pravdu Priest když tvrdí, že je třeba odlišovat strukturu a obsah. Analytické výroky pak nejsou analytické absolutně, což je asi to, nač Quine poukázal, ale jsou analytické vzhledem ke struktuře používané sítě přesvědčení.

Na druhou stranu zcela souhlasím s odmítnutím redukcionismu, to je rozumné. Narozdíl od Quina mám však blíže k realistickému než k instrumentalistickému chápání vědy, Quine ve Dvou dogmatech akcentuje vědu jako nástroj predikcí, pro mne je ale neméně důležitá věda jako nástroj podávající vysvětlení. Tudíž je mi osobně blízký koncept pravděblízkosti a pravdy jako regulativní ideje, jak ji definoval Popper. Osobně bych se nebránil přijetí neempirických „dogmat" – metafyzických předpokladů vědy – pokud jsou užitečná. Quine dobře poukázal ve své naturalizované epistemologii, že filosofie či epistemologie nestojí nad vědou, že jsou součástí jediného celku lidského poznání. S tím souhlasím.

S jiným pilířem logického empirismu coby s mýtem bojoval Wilfrid Sellars, když podrobil kritice to, co nazýval mýtus daného, v článku „Empirismus a filosofie mysli" z r. 1956. Napadá myšlenku smyslových dat jako východiska našeho poznání, jako nezpochybnitelného základu našich znalostí o světě, z nějž vytváříme teorii světa. Působení vnějšího podnětu je kauzální interakce, která spadá pod fyziku. Vyvozování poznatků je záležitostí logické inference, která spadá pod logiku. Představa, že smyslová data zprostředkovávají přímou cestu od vnějších podnětů k poznatkům znamená přímé propojení kauzální interakce a logické inference, ale to jsou kategoriálně odlišné řády věcí. Cesta od vjemu k poznatku je vždy netriviální.

K tomu, abychom se dostali od vjemu k poznatku, potřebujeme pojmy. Mohu mít vjem něčeho, ale pokud nemám pojem, nemohu mít poznatek. Člověk nemůže pozorováním poznat žádný fakt, pokud navíc neví spoustu jiných věcí.

Sellars je přesvědčen, že i naše pojmy jsou nějakým produktem našeho styku s vnějším světem, konkrétně našeho zacházení s jazykem.

Ustanovování pojmů a poznávání světa prostřednictvím těchto pojmů jsou dva aspekty naší jazykové aktivity. Náš jazykový kontakt se světem nás vede k ustanovování určitých pravidel, která tvoří náš pojmový aparát, a ta tvoří rámec našeho poznávacího procesu a jsou tímto procesem zpětně ovlivňována. Kantovské bez pojmů není poznání doplňuje Sellars o nekantovské bez poznání není pojmů.

Quine tvrdil neoddělitelnost ustanovování významů slov od užívání slov s těmito významy. Sellars tvrdí, že i když jsou tyto dvě věci propleteny, nemůžeme je nechat splynout v jediné nediferencované jazykové obcování se světem. To, co člověka odlišuje od ostatních tvorů, je fakt, že je schopen poznání v tom smyslu, že má poznatky, pro které má důvody. Shoduje se ovšem s Quinem v jeho odmítnutí atomismu, ale jde ještě dál, ohrazuje se proti jakémukoli základu v absolutním slova smyslu.

Věda je sebeopravující se podnik, který může zpochybnit jakékoli tvrzení, i když ne všechna najednou.

Důsledkem je, že neexistuje hranice mezi pozorováním a teorií, každé pozorování je zatížené teorií (pojmovým aparátem), tento pojmový rámec však není ani apriorní, ani konvencionální, ale je produktem našeho zacházení s jazykem.

Zpochybnění dogmat empirismu pokračovalo v díle Donalda Davidsona, který se bránil relativismu, jako možnému důsledku zpochybnění logického atomismu. Ve svém eseji O samotné myšlence pojmového schématu poukazuje na to, že relativismus vzniká s představou vzájemně nepřeložitelných jazyků či pojmových schémat, která by byla navzájem nesrozumitelná. Poukazuje, že představa takového relativismu je nekoherentní a hovoří o třetím dogmatu empirismu. Hranice mezi schématem (jazykem) a jím schematizovaným obsahem (nekonceptualizovanou skutečností) je podle něj stejně iluzorní jako hranice mezi analytickým a syntetickým. Co přičteme významu a co přesvědčení (ani k jednomu nemáme bezprostřední přístup) je pouze záležitostí naší interpretace. Myšlenka různých nesouměřitelných způsobů pojmového uchopování světa je v základu problematická. Museli bychom být schopni souměřovat nesouměřitelné, ale jsme vždy uvnitř nějakého jazyka a ne vně jazyků. Ve skutečnosti jsme schopni hovořit o tom, co nazýváme jinými pojmovými schématy, jsou ale pak doopravdy tak jiná?

Shrnutí v bodech:

  • Analytická filosofie byla na počátku spjata s logickým atomismem a odlišováním analytických a syntetických výroků
  • Postupně se ukazovala neudržitelnost zvláště logického atomismu, což reflektovali zejména Quine a Sellars
  • Quine napadl redukcionismus logického atomismu a dělení výroků na analytické a syntetické. Termín: Mýtus muzea.
  • Sellars napadl tezi, že smyslová data jsou přímou cestou k poznatkům
  • Směřování k relativismu, jež z toho plynulo, zpochybnil Davidson – zpochybnil dualismus pojmového schématu a obsahu a nesouměřitelnost pojmových schémat
  • Hodlám se zabývat především Quinovými „Dvěma dogmaty", čerpal jsem i z „Ohlédnutí za dvěma dogmaty". Vycházel jsem také z Priestovy a Maternovy kritiky. Sekundární literatura: Peregrin

Dvě dogmata v empirismu:

  • Quine na začátku deklaruje, že se chce odmítnutím dvou dogmat přiblížit k pragmatismu.
  • Kritika dělení na analytické a syntetické výroky:
    • Na základě významu – prvotní záležitostí významu je synonymie jazykových forem a analytičnost výroků
    • Výroky lze rozlišit na triviální logicky pravdivé (pravdivé nezávisle na interpretaci jejich složek) a výroky, na které lze synonymií na logicky pravdivé výroky převést.
    • Definice nepomůže – je zprávou o používání jazyka a lexikografie je empirická záležitost¨
    • Explikace také nepomůže – závisí na předem dané synonymii
    • Zaměnitelností ve všech kontextech (salva veritate) získáme nanejvýš extenzionální souhlas, ale ne kognitivní synonymii
    • Synonymii lze pochopit pouze pokud se zpětně odvoláme k analytičnosti
    • Nepomohou ani umělé jazyky a explicitní sémantická pravidla pro analytičnost – museli bychom vysvětlit „sémantické pravidlo"
    • Ergo: Rozlišovaní analytického a syntetického je metafyzický článek víry, neempirické dogma empiristů
  • Kritika redukcionismu
    • Podle redukcionismu je každý smysluplný výrok ekvivalentní logickému konstruktu, složenému z termínů, které se vztahují k bezprostřední zkušenosti.
    • Quinova kritika redukcionismu je spjata s kritikou dělení výroků na analytické a syntetické, protože analytický výrok je extrémní případ výroku, který je potvrzen za všech okolností
    • Quine kritizuje tezi, že význam výroku spočívá v metodě jeho empirického potvrzení nebo vyvrácení.
    • Synonymie by v takovém případě byla dána stejností metody verifikace
    • Redukcionismus může být radikální nebo zmírněný, ale v obou případech je to dogma.
    • Pokud by základními jednotkami byly termíny, nebylo by jasné, jaké metody skládání smyslových dat jsou přípustné
    • Pokud bychom přijali celé výroky a Carnapovu metodu (kvalita q je na bodě x, y, z, t), pak narazíme na problém jejich propojení s jazykem smyslových dat a logiky. „je na" není definováno.
    • Dogma redukcionismu je založeno na předpokladu, že izolovaný výrok může být potvrzen nebo vyvrácen
  • Základní jednotka empirického významu není výrok
  • Je jí větší celek.
  • Quine původně napsal věda jako celek
  • Později koncepce netriviální části teorie implikující pozorovací kategorikály
  • Empirismus bez dogmat – věda jako síť či silové pole dotýkající se okraji skutečnosti
  • Kritérium, co změnit, pokud dojde k nesouladu se skutečností, je pragmatické – kritérium nejšetrnějšího zásahu
  • Fyzikální a matematické objekty jsou užitečné mýty
  • Celá struktura slouží k predikci budoucí zkušenosti
  • Fyzikalistické pojetí je plodné a je dobré se jej držet

3 základní Quinovy teze:

  • Nevyčlenitelnost významu – toho, co je a co není sémantické
  • Neurčitost překladu – mohou existovat neslučitelné, ale evidencí stejně podporované překlady
  • Nevymezitelnost reference – nelze zjistit, k čemu výraz odkazuje na ontologické úrovni
  • Nevyčlenitelnost významu se týká kritiky dělení na analytické a syntetické, neurčitost překladu kritiky redukcionismu.

Co z empirismu zůstává nedotčené:

  • Přesvědčení, že veškerá evidence je evidencí smyslů.
    • Quinovo pojetí verifikace má behaviorální podobu.

Kritika:

  • Graham Priest:
    • Je třeba odlišovat obsah a strukturu.
    • Inferenční pravidla nemohou být součástí sítě přesvědčení, strukturují ji, formují a analytické věty tuto strukturu reflektují.
    • Lze je měnit stejně jako přesvědčení, ale jsou to změny různého druhu.
    • Validita inferenčních pravidel je konvenční => analytická pravda je dána konvencí.
  • Pavel Materna:
    • Quine nepředložil obecný důkaz neexistence dělící čáry mezi analytickými a syntetickými výroky.
    • Kruhovost snahy definovat analytičnost synonymií lze prolomit takovým definováním významu, které bude nezávislé na analytičnosti a synonymii.
    • Aprironí averzí ke kategorii významu nejsme povinni se řídit.
    • V dalším textu definuje kategorii významu a analytičnost pomocí TILky.
  • Já:
    • Přijetí významu jako entity se není třeba bránit ani z quinovského hlediska – lze jej přijmout jako „užitečný mýtus", stejně jako matematické objekty. Mýtus, který dobře funguje například při analýze přirozeného jazyka.
    • Quine dle mého názoru ukázal, že analytické výroky nelze takto vyčleňovat absolutně, nicméně si myslím, že analytické výroky v rámci určité sítě přesvědčení existovat mohou a Priest má pravdu.
    • Koncept vědy jako sítě víceméně přijímám, ale smysl vědy vidím nejen v predikcích, ale i v oblasti vysvětlení. Jsem příznivcem úvah o pravděblízkosti a přijímám pravdu jako metafyzickou regulativní ideu v tom smyslu, jak o ní mluví Popper.
    • Z praktického hlediska může být užitečné přijmout metafyzické předpoklady (Popper)
    • Přijímám ovšem základní tezi naturalizované epistemologie, že filosofie a tedy i epistemologie je součástí jediného celku poznání, není „první filosofií".
Advertisements

komentářů 11

Filed under Filosofie a religionistika

11 responses to “Dogmata empirismu (písemná příprava na kolokvium)

  1. descartes

    Přijímám ovšem základní tezi naturalizované epistemologie, že filosofie a tedy i epistemologie je součástí jediného celku poznání, není „první filosofií""analyza" analyticko-syntetickeho rozhrania patri do naturalizovanej epistemologie?

  2. No, to je rafinovaná otázka. Když to Quine dělá, tak asi ano, ale je otázkou, nakolik analyzuje a nakolik pouze popírá existenci takového rozhraní. Z mého pohledu nelze zaujmout v těchto věcech nějaké stanovisko "božího oka" a dobrat se k všeobecně přijímané definitivní pravdě. Myslím, že například kognitivní vědy a výzkum mozku jakož i evoluční pohled na genezi vědomí a jazyka, tedy empirická bádání, mohou být co se epistemologie týče, plodnější než spousta starých spekulací. I to by nasvědčovalo, že epistemologie není nadřazena či oddělena od celku poznání.Nicméně jsou to věci, o kterých přemýšlím a moje stanovisko není zatím nijak zvlášť pevné – budu toho muset nastudovat ještě mnohem víc, takže se tu asi nebudu nějak ohnivě bít za naturalizovanou epistemologii, dokud si to ještě mnohem víc neujasním.

  3. descartes

    "Když to Quine dělá, tak asi ano …"S tymto mam praveze problem, kedze Quine o jeho koncepcii epistemologie tvrdi na jednom mieste(v "Ontological Relativity and Other Essays") toto: "Epistemology, or something like it, simply falls into place as a chapter of psychology and hence of natural science…"a nemam dojem ze by sa "Dve dogmy" dali co i len zdaleka povazovat za text empirickej psychologie.Mimochodom diky za zverejnenie textu;)

  4. No, jasně, tam je pak otázka, co vlastně přesně myslí empirickou psychologií coby striktní behavioralista. Já se vážně nemůžu pasovat v tomto směru za nějakého znalce. Mám pocit, že má pravdu Raclavský, který ho označuje za "extremistu". Ale je fakt, že Quine nabídl zajímavý a užitečný pohled na věc.

  5. Díky,Připravuju se na státnice z analytické filosofie a shrnutí mi pomohlo. Vím, že bych si měl článek raději sám přečíst, ale tlačí mne čas. 🙂

  6. Tak to mě těší! Ať se státnice vydaří!

  7. Ondra

    Díky moc, tvůj text mi přišel nadmíru vhod při přípravě eseje. Quineův článek jsem četl, ale musím říct, že to je pro mne extrémně nestravitelná záležitost, snad kromě posledních 4 stran. Takže jsem vděčný za tento výtečný sekundární zdroj, kde pěkně provádíš článkem a významem jednotlivých pasáží. Zejména ta část „sémantická pravidla“ byla běs 🙂

    • Rádo se stalo 🙂

      • Mirek

        Hm, mě teď v souvislosti s Quinem zajímá spíš jeho text O tom co je (podobně jako Dvě dogmata empirismu je součástí knihy Z logického hlediska, kterou mám ve slovenském překladu). Ještě je dobré si k tomu uvědomit, že Quine byl perdurantista, nebo měl k perduratismu (a potažmo eternalismu) blízko (je to vidět v Covitostech), jinak by nemohl být úplně důsledný modální determinista, protože by mu zbyly neuskutečněné možnosti (byť dočasně). Mrkni na
        http://poznamkypodcarou2012.blogspot.cz/2013/01/studia-neoaristotelica-2012-3.html#comment-form
        a přijď s něčím do krámu, jestli tě něco napadne 🙂

        • Medea

          No, povedala by som, súdiac podľa Quineových Čovitostí a Z logického hľadiska, že Quine bol ETERNALISTA. Teda Quine nepripúšťal existenciu kontingentných udalostí a okrem toho bol nepriateľsky naladený voči modálnym logikám 🙂

          Všimněte si, jak řeší čtyřdimensionální pohled toto dilema. Z tohoto pohledu jsou lidé a jiné věci minulosti právě tak reální jako lidé a věci současnosti, kde ono “jsou” je bráno nečasově, tak jako třeba ve věte “dvě a dvě jsou čtyři”. Lidé, kteří se narodí, jsou reální lidé, mluveno nečasově, a jejich zájem je třeba respektovat teď a vždy. Lidé, kteří se v důsledku řízené porodnosti nenarodí, jsou fikcí; nejsou žádní takoví lidé, dokonce ani nečasově, takže nejsou porušena práva na život žádných takých lidí. Čtyřrozměrné pojetí poskytuje místo na slunci všem budoucím skutečnostem, jakkoli nepředpověditelným, neposkytuje však ani pomoc, ani pohodlí pouhým možnostem, které se nikdy neuskuteční.

          (Covitosti, Heslo: Budoucnost, str. 24, český preklad J. Fialu z roku 2008)

          • Mirek

            Souhlas, píšete to přesněji. Ovšem jak ukazuje třeba Bělohrad, eternalismus a perdurantismus k sobě mají hodně blízko. A měl jsem na mysli přesně tu pasáž, co citujete – mimochodem, etická argumentace z eternalistického hlediska je hodně netypická, setkal jsem se s tím poprvé a zatím asi naposled právě u Quina. Tomu Quinovu postoji říkám „modální determinismus“ a v tomto smyslu ho sdílím – ovšem bez apriorně negativního postoje k modálním logikám 🙂 (myslím naopak, že modální realismus v radikální Lewisově i umírněné Stalnakerově podobě bude spolu s Nozickovým principem plodnosti a Tegmarkovou katedrálou – definitivním multiverzem podle Greena – velmi nápomocen k obhájení modálního determinismu i jeho použití k vysvětlení existence světa).. Mám ale trochu problém s tím, jak sloučit tento postoj z „O tom, co je“ s „Dvěma dogmaty empirismu“, konkrétně jde třeba o ontologický závazek k existenci čísel (podmínkou jejichž existence není podle Quina časoprostor), ale vlastně k existenci vůbec (který z odmítnutí existence „pouhých možností“ podle mě plyne. Koukněte se Médeo prosím kdyžtak na ten odkaz, kde ten problém rozvíjím trochu víc – jde mi hlavně o to, jestli Quina příliš „neplatonizuju“.