Jak definovat filosofa

Pokoušet se o definici filosofa, jež by dokázala zahrnout Kanta i Nietzscheho, Quina i Heideggera…, a nebyla přitom beznadějně vágní, je složité. Historie i praxe nabídla různé způsoby, jak filosofii definovat, ať už jako "vědu o absolutnu" (Hegel) nebo "služku theologie" (scholastika), ale mnohé z těchto definic jsou ve skutečnosti definicemi toho kterého filosofického směru či jsou z dnešního pohledu zastaralé.
Přesto jsem však přesvědčen, že to možné je. Moje definice zní: Filosof je badatel, jehož předmětem zájmu jsou ty oblasti možného lidského vědění, které nejsou předmětem žádné ustavené vědy, a který svá bádání provádí způsobem akceptovaným akademickou obcí.
V následujícím textu seznámím čtenáře s některými dalšími způsoby, jak definovat filosofii, potažmo filosofy, vysvětlím, proč tyto definice pokládám za problematické, ukáži úskalí, s nimiž se člověk, pokoušející se definovat něco tak proteovského potýká, a obhájím předloženou definici vlastní.

Filosofie bývá definována různě. Oblíbený je etymologický přístup charakterizující filosofii jako lásku k moudrosti (z řec. filein, milovat, sofia, moudrost), přičemž filosofos je pokorným hledačem moudrosti, není všeznalým mudrcem (sofos). Potíž je v tom, že leckterý historií ceněný filosofos sebevědomě vystupoval spíše jako sofos, tedy jako znalec „té jediné úplné Pravdy" o světě. Nehledě na to, že lásku k moudrosti může stejně dobře chovat i přírodovědec. Od Hérakleitovy doby, kdy se termín filosofos objevil, uplynulo již mnoho vody, a to, co bylo součástí filosofie – například přírodovědná zkoumání – se již dávno osamostatnilo. Tvrdit, že si jednotlivé vědy neodnesly něco z té lásky k moudrosti, že ta zůstala jen filosofům, by bylo navýsost troufalé.

Etymologie nám tedy nijak zvlášť nepomůže.

Co se předmětu filosofie týče, zaujalo mne pojetí Karla Flosse, který tvrdí, že "[v]šechny kulturně i dějinně podmíněné fil. přístupy mají zřejmě jedno společné: hledají to, co opravdu je (ontós on)."1 Můžeme však na tomto základě vymezit specifičnost právě filosofie? Nelze totéž říci i o vědě či náboženství?

Můžeme se také zamyslet nad tím, zda lze filosofii chápat jako něco nadřazeného, za nějaké „vyšší" poznání. Já to odmítám. Souhlasím s Quinem, že filosofie je součástí celku lidského poznání, tvoří některé nitky jeho metaforické sítě, jež se svými okraji dotýká reality, a nutno dodat, že právě nitky upředené filosofií povětšinou nepatří k těm nepostradatelným. Věda by se bez filosofie docela dobře obešla, což koneckonců věděl už Kant. To neznamená, že by filosofie byla bezcenná, znamená to však, že by neměla být přeceňovaná.

Hovoříme-li o filosofii a vědě, je třeba zmínit pokus Vídeňského kruhu udělit filosofii vědecký status, vybavit ji metodologií a odstřihnout od ní vše metafyzické. Byl to bezpochyby heroický pokus, nicméně neuspěl. Postupovat tímto způsobem, mnoho by nám toho z filosofie nezbylo, ale přesto se můžeme ptát: Nebylo by účelné definovat filosofii v intencích analytické filosofie, byť šířeji, než jak s to představovali novopozitivisté? Sice bychom z ní tím pádem vyloučili poststrukturalisty, existencialisty a další jim podobné myslitele – byla by to však škoda? Možná nebyla, ale mám pocit, že takové sešněrování by filosofii nakonec neprospělo. Už vzhledem k tomu, že i průzkum slepých uliček patří k poznání a že mnohé myšlenkové systémy si vyjasnily své koncepce právě díky kritice svých názorových protivníků (klasickým příkladem je vypilování křesťanského dogmatu, k němuž došlo díky dlouhodobému střetávání se křesťanství a gnosticismu). Nehledě na to, že definujeme-li filosofii, musíme ji definovat takovou, jaká je, a ne takovou, jakou bychom ji chtěli mít. Tím pádem je třeba odmítnout i ostatní definice, které se tváří, že definují filosofii, ale ve skutečnosti definují některý konkrétní filosofický směr.

Často se také setkávám s názorem, že filosofie je druhem vědy stojící na stejné rovině jako například sociologie či estetika. Tato definice, chápající filosofii jako jednu ze společenských či snad humanitních věd, se může hodit, žádá-li filosof peníze z nějakého grantu na podporu vědy, ale při bližším pohledu neobstojí. Každá ustavená věda má svůj jasně specifikovaný předmět zájmu a disponuje nějakou metodologií. To lze o filosofii říci jen stěží. Představa, že by výše zmínění pánové, tedy Quine a Heidegger, měli stejný předmět zájmu a alespoň rámcově podobnou metodologii, je zjevně absurdní.

Filosofie není jednou z věd, nýbrž je širokou oblastí bádání sui generis, oblastí, která je na stejné úrovni jako oblast vědy. Stejně jako věda má i filosofie řadu dílčích specializovanějších odnoží, i když tyto nejsou, narozdíl od věd, tak zřetelně odděleny. Lze souhlasit s tvrzením, že původním zdrojem filosofie je předvědecká zkušenost a je třeba připomenout, že za dvě a půl tisíciletí své existence se od filosofie oddělilo velké množství specializovaných vědních oborů. Lze tedy říci, že jakmile filosof zkonkretizuje předmět svého zájmu a vytvoří a obhájí metodologii, vzniká z filosofického bádání věda. Filosof je jako prospektor objevující nová, dosud neprozkoumaná území. V tomto směru je filosof hluboce analogický člověku jako takovému. Stejně jako člověk, je i filosof často „specialistou na nespecializovanost", a stejně jako člověk, i filosof často zabloudí v neznámém terénu, ale přesto je puzen jít dál a objevovat neznámá území.

Když jsme se takto vypořádali se zdůvodněním první části mé definice, je třeba objasnit část druhou, jež je její neoddělitelnou součástí. Přemýšlet o současnou vědou nezmapovaných oblastech možného lidského poznání může kde kdo. Jak odlišit filosofa od hospodského či kavárenského žvanila, autora esoterické či okultní literatury nebo třeba psychiatrického pacienta trpícího systematizovaným bludem? Bylo lákavé pokusit se nalézt nějaké hlubokomyslnější kritérium, jež by mi umožňovalo vyznačit dělící čáru mezi filosofy a výše zmíněnými individui, než je pouhá akceptovanost akademickou obcí, ale žádné jsem nenašel. V dané chvíli nedokáži nalézt žádné jednoznačné kritérium, na jehož základě by bylo možné odlišit některá filosofická díla od esoteriky, žvanění či dokonce od výplodů duševně nemocného mozku. Musíme se tedy spokojit s tím, že filosofie je to, co je otitulovanými hlavami za filosofii pokládáno, neboli to, o čem se učí na katedrách filosofie.

Ukázal jsem, že filosofii nelze chápat jako jednu z věd, že je to druh bádání zaměřený na vědou nepodchycené končiny skutečnosti. Tuto definici jsem zpřesnil odvolávkou na konsensus akademické obce jako kritérium, podle nějž definujeme, které bádání ve vědou nezmapovaných oblastech je a které již není součástí filosofie.

Připouštím, že má definice dělící čáry mezi filosofií a, řekněme, parafilosofií, založená na konsensu akademické obce není ideální a vybízí k dalšímu zkoumání – například k hledání hlubších kritérií, na jejichž základě k takovému konsensu dochází. To však v současné době není v možnostech autora tohoto eseje.


(Pozn.[1] Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1998. Str. 124.)

Advertisements

komentáře 4

Filed under Filosofie a religionistika

4 responses to “Jak definovat filosofa

  1. A. S. Pergill

    Kojote,nic si z toho nedělej. Ona jakákoli definice něčeho, co reálně existuje, má svoje historické reminiscence (které jsou mnohdy nesystémové a nelogické) atd. nutně musí být kostrbatá, a někdy i s odkazem na jakýsi konsensus.

  2. Ale já si z toho nic nedělám. Myslím, že jsem odvedl vynikající práci a tento esej byl ohodnocen (v rámci Interpretačního semináře) maximálním možným počtem bodů 😉 Je samozřejmě možné pustit se do výzkumu akademického konsensu ve filosofii, dokonce mi už byla doporučena literatura týkající se sociologie filosofie, ale to třeba později…

  3. KajaK

    Egon Bondy"Měli bychom to opravdu snazší, kdybychom se bez filosofie mohli obejít, neboť ve vědách vždy vystačíme se svým "zdravým lidským" rozumem, kdežto ve filosofii si tím k nelibosti a posměchu "normálních lidí" nevystačíme. Jsme od počátku v abstrakci a nelze se tedy divit, že musíme abstrahovat stále dál až tam, kam nás už dále nesleduje žádná vědecká či existenciální potřeba. Pozitivistům se to jeví jako holá zbytečnost, a nadto neprokazatelná spekulace, nebo jako poznání pro poznání, vědění pro vědění, z něhož žádný konkrétní užitek neplyne ani pro jedince, ani pro společnost, a dokonce ani pro samého filosofa, který se tím zabývá. Tento jakýsi křišťálový svět pojmů přesahuje zájem člověka a postrádá aplikabilitu. Rád to podepíšu, abych měl pokoj od "užitečných" lidí a mohl se klidně věnovat své neužitečnosti, ale přece jen mne čert ponouká, abych podotkl, že ne pozitivistickými tezemi, ale filosofickými koncepty lidstvo žilo a žije, na nich buduje své postoje vůči životu a světu a právě s jejich pomocí poznává a jedná, pochopitelně v odvislosti velice nepřímé a velice zprostředkované. Základní pozitivistické proroctví (Comtovo), že lidstvu bude stačit pouze věda, bylo prostě ukvapené. E.B.

  4. Břetislav

    Moje definicez doby dávno minulé nikoliv filosofa, nýbrž filosofie:Filosofie je disciplína, která se zabývá těmi nejposlednějšími příčinami existence vší. … Tedy vlastně vší existnce. …. Tedy vlastně také, existence vší, že?