Věčné probouzení

"His is the nightmare everlasting… Eternal waking…" Sandman

V knize Preludia a nokturna, prvním dílu Gaimanovy comicsové série Sandman, jíž (celou sérii) pokládám za jedno z vrcholných děl dvacátého století (doporučuji originál a nikoli český překlad!), chce mág zajmout samu Smrt, ale omylem chytí do svých osidel jejího bratra – Sen. Když se Snu (Sandmanovi) podaří po mnoha desetiletích z magické pasti uniknout, ztrestá svého věznitele strašlivým prokletím – věčným probouzením

Představte si, že se vám zdá opravdu příšerná noční můra a pak se probudíte – znáte ten pocit úlevy, že to byl jen sen? A nyní si představte, že to, co jste pokládali za běžnou realitu, je jen další noční můrou. Opět se probudíte, ale ani toto není skutečnost, jen to tak chvíli vypadá a pak, pak přijde další děs, znovu a znovu, hrůza, úleva, hrůza, úleva… navěky. Nebo přinejmenším do smrti. Gaiman ve svých dílech vytvořil spoustu působivých scén a tato patří k těm, jež považuji za nejnezapomenutelnější. A říkám si – co když je život jen sérií snů v nichž se probouzíme do jiných snů – znovu a znovu, možná do smrti, možná věčně… Probuzení je leitmotivem různých duchovních cest, ale do čeho se vlastně takový mystik probouzí? "Do čeho" je přitom možná mnohem důležitější, než "z čeho". Tolikrát v životě jsem měl pocit, že jsem se probudil do něčeho, co bych mohl zvát skutečností, ale tato skutečnost se nakonec vždy změnila v noční můru. Nutno ovšem dodat, že ne každý je stižen takovou kletbou, mnozí lidé patrně kontinuálně a celkem pokojně prospí celý život…

Například v této chvíli si připadám víceméně probuzený. Odhodil jsem množství starých idejí, temnota minuloročního podzimu pominula, je krásné jaro a minulost mi připadá jako… sen. Vždy, když se v životě stanu někým jiným, připadá mi minulost jako sen, a podobně jako v případě snu si na ni vzpomínám jen s obtížemi. Opustil jsem mnohé. Nešlo to jinak. "Když svlíkneš kůži," řekl Ká, "už do ní zpátky nelezeš. Tak zní zákon."

Ale jsem doopravdy vzhůru? Mám nějaký důvod předpokládat, že toto už není náběh na další panoptikum hrůz, z něhož se probudím do nějakého jiného já? Děsivé je, že právě to, že jsem se tolik upnul na racionalitu, mi bere naději, že toto není jen další sen – zdá se pravděpodobnější, že se minulost bude opakovat tak, jako se opakovala už tolikrát, než že by tomu nyní mělo být nějak výrazně jinak. Celá ta záležitost mi připomíná problematiku pojmenování z analytické filosofie. Kdo jsem? Jsem to tělo, na něž je možné ukázat? Nu, po pravdě řečeno je to jediná opravdu kontinuální věc v mém životě (tedy ne jednotlivé buňky, ale DNA). Jinak mám pocit, že v mém těle už zemřela spousta Jaroslavů a spousta se jich narodila (s matnými vzpomínkami na předchozí vtělení a s některými celkem stabilními charakterovými leitmotivy)… Bylo by krásné, kdybych v této své inkarnaci došel tak daleko, abych vytvořil něco zajímavého. Cítím, že bych mohl. Jen se mi zdá, že mé životy, mé sny, trvávají tak krátce…

 

V této souvislosti se sluší připomenout kultovní text "Jak bude po smrti" našeho Ladislava Klímy. Je k dispozici na internetu.

Advertisements

komentářů 5

Filed under Co život dal... a vzal.

5 responses to “Věčné probouzení

  1. warhammer

    Zajímavé myšlenky. Asi o tom trochu popřemýšlím.

  2. warhammer

    Pro Kojot:Zrovna jsem se na odaha.cz dozvěděl, že jsi napsal bakalářskou práci Aleister Crowley a thelémité. Dá se to někde přečíst?

  3. strojmir

    Hezky napsané. Taky mívám někdy pocit, jako bych žil již několikátý život(v tomto). Když vzpomínám na někoho kdo jsem byl ,je to jako sledovat útržky filmu o někom jiném.

  4. @ Warhammer:http://alexandr.ritual.cz…ey.php3(pokud se ti tam špatně zobrazí písmo, přepni to ručně do znakové sady UTF-8)Ale je to dosti bídná práce, skoro se za ni stydím. Nicméně tam najdeš spoustu citací a parafrází zdrojů, které pro Tebe nemusejí být snadno dostupné.

  5. Ladislav Klíma: Jak bude po smrtiV souvislosti s tématem tohoto článku je navýsost vhodné přidat odkaz na kultovní text Ladislava Klímy "Jak bude po smrti":http://cs.wikisource.org…po_smrti