John Brockman: Třetí kultura: za hranice vědecké revoluce (recenze)

Nejprve k onomu poněkud tajemnému názvu. V roce 1959 C. P. Snow ve své knize Dvě kultury prohlásil, že vedle tradiční kultury literárních intelektuálů, filosofů a teologů („humanities“) existuje i kultura „science“, vytvářená přírodovědci. Podle Snowa si však první a druhá kultura příliš nerozumějí. Snow se domníval, že dalším vývojem bude tato komunikační bariéra mezi oběma kulturami překonána a humanitní vzdělanci spolu s přírodovědci vytvoří jakousi novou, třetí kulturu. K tomu však nedošlo a vzájemné roztržky se ještě prohloubily, když přírodovědci začali veřejnost seznamovat s výsledky své práce a se svými názory, a veřejnost navíc dala najevo, že ji toto téma zajímá mnohem více, než svět humanitně zaměřených intelektuálů…

A ti mají vskutku proč žárlit! Zatímco vědci hledali cesty, jak své myšlenky jasně a srozumitelně vyjádřit, mnozí humanitní intelektuálové hovořili složitě a nesrozumitelně, možná proto, že se (v mnoha případech patrně právem) obávali, že pokud by své myšlenky přeložili do obecně srozumitelného jazyka, byly by tyto odhaleny coby banality…

Popularizující a o filosofii píšící přírodovědci však upozorňují na další důležitou skutečnost: Lidé – jak oni sami tak i jejich čtenáři – potřebují nějaký přesah, potřebují filosofii, ale zároveň chtějí filosofii, která by sdělovala něco podstatného a činila tak srozumitelně. Ne, lidé z humanitní oblasti, kteří žehrají na popularitu přírodovědců, mohou spílat jen sami sobě. Kdyby byli schopni veřejnosti poskytnout to, co je pro ni důležité, jistě by nyní netrpěli pocitem odstrčenosti (nutno dodat, že se to samozřejmě netýká všech humanitně zaměřených intelektuálů a filosofů).

Ale zpět ke knize. Třetí kultura je tvořena sebeprezentacemi vědců z různých oborů a po každé takové prezentaci, v níž se seznámíme s nejdůležitějšími oblastmi výzkumu a tématy dotyčné osobnosti, následují komentáře kolegů – souhlasné, kritické a občas i jedovaté. Kniha je rozčleněna na úvod nazvaný „Vznik třetí kultury“ a pět tematických okruhů (obsah, včetně jmen zúčastněných, je v poznámce na konci recenze). První část – „Nápady kolem evoluce“ – se zabývá problematikou evoluční teorie, darwinismu a jeho případných korekcí. Druhá část – „Slepence improvizací“ – je tvořena příspěvky odborníků na teorii mysli a na umělou inteligenci, část třetí – „Otázky původu“ – je (fyzikálně) kosmogonicko-kosmologická, čtvrtá část – „Jaký byl Darwinův algoritmus?“ – se zaměřuje na problematiku řádu, chaosu a počítačově generovaného umělého života a konečně poslední, pátá část – „Co nás přesahuje“ – shrnuje předchozí témata a její jediný autor (W. Daniel Hills) otevírá možná až příliš odvážná, ale rozhodně inspirující, okna do budoucnosti.

Vzhledem k tomu, že už příspěvky jednotlivých autorů jsou dosti zhuštěnými extrakty jejich hlavních myšlenek, nebudu je zde jednotlivě reprodukovat. V knize je zachyceno tolik témat, že – chcete-li se s nimi seznámit – je opravdu třeba, abyste si Třetí kulturu přečetli. Podstatné je, že hlasy jednotlivých autorů ani zdaleka nezní unisono. Naopak – Brockmanovi se podařilo vytvořit něco na způsob symposia, kde zaznívají různé pohledy na daná témata a ostatní mají příležitost se k nim vyjádřit. Navíc se kromě diskutovaných myšlenek seznámíte také s lidmi. Každý se prezentuje po svém a po svém se také vyjadřuje. A jak čtete, místy už tušíte, jak se k dané věci kdo vyjádří a zahřeje vás na duši, když zjistíte, že do toho či onoho člověka začínáte vidět. A tak poznáváme hrdiny našeho symposia jednoho jako uhlazeného, jiného jako vznětlivého, jeden je sebestředný, zatímco jiný si ze sebe dělá legraci, někdo kritizuje věcně, jiný si neodpustí vzpomínku na osobní příkoří… Prostě všichni ti špičkoví odborníci se nám v této knize vyjevují také jako živí lidé se svými ctnostmi a nectnostmi, což je opravdu báječné a činí to Třetí kulturu knihou vpravdě nadčasovou (mimochodem – pokud si myslíte, že nejsebestřednější z celé knihy je Dawkins, tak se mýlíte – největším „jájínkem“ je, kupodivu, jediná žena v celé té vybrané společnosti!). Jinak řečeno – je poznat, že Třetí kulturu jako celek dal dohromady novinář a knize to převelice svědčí.

Co se myšlenek týče, zůstává na čtenáři, aby si vytvořil vlastní názor. Nebudu zde psát, co pokládám za věrohodné, na co nemám názor a co mám spíše za fantasmagorie (nicméně i na těch z mého pohledu největších fantasmagoriích lze nalézt něco použitelného).

Někomu by snad mohlo připadat arogantní, že si onu „Třetí kulturu“ uzurpují empiričtí vědci, jenže po pravdě řečeno jsou to oni, jejichž myšlenky často ovlivňují životy nás všech, a jsou to oni, kdo odpovídají na otázky, které zajímají širokou veřejnost. Mají plné právo převzít iniciativu. Nicméně musím také říci, že přestože se autoři Třetí kultury tak či onak dotýkají podstatných otázek po původu světa, života a mysli, pokládám za serióznější pokus o docílení ideálu „třetí kultury“ Wilsonovu Konsilienci. Edwarda O. Wilsona, jenž zřejmě v době vzniku této knihy již na Konsilienci pracoval, jsem v Třetí kultuře citelně postrádal. Myslím, že by toto virtuální symposium výrazně obohatil.

Je škoda, že kniha vyšla v českém překladu až v roce 2008, tedy 13 let od jejího prvního vydání. A rozhodně bych uvítal pokračování. Za těch 15 let se jistě mnohé změnilo a dostat do ruky takto zpracovaný obraz současných diskusí, předl bych blahem. V každém případě se hodlám ve volném čase pídit po dalších informacích týkajících se některých myšlenek, jež mne v knize zaujaly nejvíce. Vlastně by si kniha zasloužila doslov, v němž by kompetentní odborníci shrnuli to nejdůležitější, co se od doby jejího vzniku událo. Místo toho je v knize kritický doslov Antona Markoše, který sice patrně správně poukazuje na určité nedostatky v jazykovém projevu současných vědců, snad má pravdu i v tom, že někteří z nich se vyjadřují až příliš arogantně, ale jinak se především bije za to, aby vědci naslouchali moudrým filosofům jako je Neubauer, měli čas spočinout v tichu svých pracoven a nesvázáni železným korzetem axiomů, zákonů, teorií a dobově přijatelných metodologií, protože všechna tahle hnusná scientistní nabubřelá a výsledky sekající (sic!) vědecká mašinerie brání odchylkám a úletům fantazie… Já, coby filosofický buran, shledávám ono „sekání výsledků“ poměrně podstatným, ale proti gustu žádný dišputát…

Třetí kulturu doporučuji všem, kdo se zajímají o svět kolem sebe – v této publikaci naleznou jak srozumitelnou formou podané inspirující myšlenky, tak i drby: No řekněte, co víc si zvídavý čtenář může přát!

BROCKMAN, J. Třetí kultura: za hranice vědecké revoluce. Praha: Academia, 2008. 429 stran.

Obsah knihy:

ÚVOD: VZNIK TŘETÍ KULTURY

PRVNÍ ČÁST: NÁPADY KOLEM EVOLUCE

DRUHÁ ČÁST: SLEPENCE IMPROVIZACÍ

TŘETÍ ČÁST: OTÁZKY PŮVODU

ČTVRTÁ ČÁST: JAKÝ BYL DARWINŮV ALGORITMUS?

PÁTÁ ČÁST: CO NÁS PŘESAHUJE

DOSLOV: Bije už na třetí?

Poděkování

O autorech esejů a editoru knihy

Literatura

Rejstřík věcný

Rejstřík jmenný