Ježíšův tábor aneb Pohlédněte do tváře nepřítele (recenze a úvaha)

Když jsem se rozhodl pustit si film Jesus Camp, šel jsem do toho s tím, že se zdravě naštvu. V posledních dnech jsem shlédl filmy Religulous a Dawkinsův dokument Root of All Evil a Jesus Camp, pojednávající o masové indoktrinaci amerických dětí, měl být tečkou. Byl jí. A nenaštval jsem se, zdravě ani nezdravě. Zato jsem upřímně a bytostně vyděšený…

Byly doby, kdy jsem si myslel, že křesťanství má na kahánku, že stačí pár století a stane se jakýmsi spirituálním skanzenem. Totéž si myslel Crowley a ještě v šedesátých letech LaVey. Myslím, že jsme se všichni šeredně mýlili. Velká náboženství možná v minulosti zakolísala (jak křesťanství, tak i islám), ale dnes nabírají druhý dech a je docela dobře možné, že si užíváme posledních let svobody, po nichž celou naši civilizaci pohltí temná staletí náboženského běsnění. Ale zpět k filmu. Jesus Camp pojednává o masové indoktrinaci dětí v duchu evangelikálního křesťanství a americké konzervativní pravice (prosím, nepleťme dohromady evangelikály a evangelíky!). Tvůrcům snímku se podařilo proniknout přímo do centra dění (patrně neřekli aktérům celou pravdu o plánovaném vyznění natáčeného dokumentu) a ukázat světu syrovou a brutální pravdu ještě mnohem působivěji, než se to podařilo známému hlasateli atheismu Richardu Dawkinsovi. Od počátku sledujeme, jak jsou děti učeny, vychovávány a indoktrinovány, konkrétně v Kansasu, ale bezpochyby to platí pro celý "Biblický pás" Spojených států amerických. Jen občas následuje prostřih, v němž liberálně zaměřený rozhlasový moderátor (Mike Papantonio) celou problematiku glosuje ze svého úhlu pohledu. Přímo cítíte jeho bezmoc…
Nejděsivější na celé záležitosti je nepopiratelná skutečnost, že to těm fanatikům opravdu báječně funguje. Cítíte z nich sílu a odhodlání, jež byste v sobě v takové míře hledali jen stěží.
Zapomeňte také na jakoukoli svobodu myšlení – tady se pohybujeme ve světě nezpochybnitelných "Pravd" prezentovaných s nefalšovaným americkým sebevědomím a arogantním thymolínovým úsměvem. Můžeme mluvit, spolu s Dawkinsem, o "bludu", ale když jsem sledoval počínání těch lidí, slovo "posedlost" mi připadlo jako mnohem výstižnější. Posedlost démonem jménem Ježíš. Už dlouho razím myšlenku, že neexistuje jeden Ježíš, ale že každá křesťanská odnož má toho svého a jsou navzájem dosti rozdílní. Například Ježíš těchto evangelikálů je ochoten podporovat válku, kamarádí se s Georgem W. Bushem a bez problémů odsoudí do pekla všechny katolíky, neboť nejsou "znovuzrození" ("born again"). To je mimochodem v podání evangelikálů velmi šamanský aspekt celé záležitosti. Nechápou to jako metaforu, ale jako skutečný mystický zážitek, který je klíčem ke spáse. Dokument nám představí i další extaticko-šamanské prvky, kupříkladu mluvení jazyky či záměrně vyvolané stavy posedlosti… Jiným pozoruhodným aspektem jsou z mého pohledu ryze utilitární magické praktiky (například žehnání technice aby neselhala). Pokud praktikujete magii, možná vás některé techniky, jež se ve filmu objeví, zaujmou. Pro evangelikály to ale samozřejmě není magie, ale víra v moc Ježíše – magie (pokud to není zrovna ta jejich) je pochopitelně jen a pouze dílem ďábla. A tohle všechno prožívají i děti a není divu – vždyť u dětí, jejichž mozky jsou geneticky předurčeny k nekritickému přebírání vzorců, jež jsou jim prezentovány dospělými, indoktrinace působí nejefektivněji. Což ostatně jejich "školitelka" otevřeně přiznává. Zmiňuje, zcela správně, nutno dodat, probíhající indoktrinaci muslimských dětí a tvrdí, že je třeba vychovat novou generaci "božích bojovníků", kteří se budou bít za Ježíše a za "ty správné" hodnoty. Mezi něž patří, moji milí pohanští kolegové, například následující mem: "Čarodějové jsou naši nepřátelé. Kdyby Harry Potter žil ve starozákonní době, byl by vydán smrti." Oni v tom mají jasno, oni totiž mají ve všem jasno, a tolerance mezi jejich "křesťanské hodnoty" v žádném případě nepatří.
"Je zde nábožensko-politická armáda náležející k politické pravici, to není nějaká konspirační teorie, to se skutečně děje. Začínají přebírat kontrolu." zaznělo ve filmu z úst liberálního komentátora. A ono se jim to může velmi snadno podařit. Mohou získat takový vliv, že bude zrušeno oddělení církví od státu – a skutečnost, že to povede k výuce kreacionismu ve školách bude nakonec možná tím nejmenším zlem. Děsivé je, že demokracie nemá žádný nástroj, jak tomu zabránit. Příklady z muslimských zemí ukazují, že převzetí moci fundamentalisty může proběhnout zcela ústavně vítězstvím v demokratických volbách – těch posledních demokratických, pochopitelně. Přemýšlím, s jakými pocity by film Jesus Camp sledovali osvícensko-zednářští otcové zakladatelé Spojených států – patrně by se spolu se mnou vážně obávali, že se kolébka demokracie zanedlouho stane její rakví…
Existuje vůbec nějaký způsob, jak se této hrozbě bránit? Liberál je bezmocný. Jeho filosofie musí umožnit náboženskou svobodu a jediným jeho nástrojem je zdravý rozum, jehož hlas však k uším náboženského fanatika nikdy nedolehne.
Humanista nikdy nebude vládnout takovou duchovní artilerií, jako fundamentalista.
Nefundamentalističtí křesťané budou na evangelikály vždy pohlížet jako na své poněkud potrhlé bratry – nepostaví se proti nim, neboť jim nedochází, že evangelikálové vzývají zcela jiného boha. Nakonec mohou dopadnout stejně, jak dopadli umírnění a liberální muslimové – buď budou zradikalizováni, nebo odsunuti na okraj.
A co stoupenci alternativních duchovních směrů, ať již jde o západní buddhisty, stoupence New Age či třeba neopohany? Ti, v jakémsi opojení dávno zašlou slávou šedesátých let, jež je zrodila (zde trochu zjednodušuji), věří v toleranci, náboženskou snášenlivost a "Slunce v duši". Mám pocit, že tito lidé pochopí, že křesťanský fundamentalismus je jejich nepřítelem, snad až ve chvíli, kdy jim budou odebírány děti na převýchovu… Navíc jde o víceméně zanedbatelnou hrstku lidí.
A co satanisté, thelémité a představitelé dalších směrů, které křesťanství, zvláště pak to fundamentalistické, jako nepřátelské vnímají a nebojí se to říci? Je jich směšně málo. Troufám si říci, kameraman filmu Jesus Camp nasnímal víc evangelikálů, než kolik je skutečných satanistů a thelémitů po celém světě (zde mám na mysli ty, kteří to myslí vážně, a ne přelétavé pozéry a "hroziče" na metalových koncertech).
Lze doufat v atheisty a agnostiky? Jejich hlas je slyšet a je to dobře. Ale co zmůže ve Spojených státech, a o ty se zde jedná především, šestnáctiprocentní menšina? Vždyť na mnoha místech své vlastní země musejí svůj světonázor tajit, chtějí-li být například učiteli…
Opět se ale vrátím k filmu, jenž tyto mé úvahy inspiroval: Shlédněte jej. Shlédněte jej a važte si toho sekulárního rybníčku, v němž žijete. Shlédněte jej a pokud se hlásíte ke křesťanství, zeptejte se svého srdce: "Opravdu jsou tito lidé mými souvěrci? Opravdu věříme ve stejného boha?" Pokud se hlásíte k nějakému alternativnímu náboženství, snad vám film otevře oči a vy pohlédnete do rozesmáté a bolestně arogantní tváře svého nepřítele… A pokud jste humanisté, atheisté či agnostici, tak se zamyslete nad tím, jakým způsobem zkoncentrovat své síly. I když: to vlastně platí pro všechny (Jen přemýšlím, jak by to vypadalo, kdyby skeptický atheista tváří v tvář společnému nepříteli spojil své síly třeba s novodobým druidem. Vlastně si říkám, že zcela nemožné to není…)
Psal jsem zde o evangelikálním křesťanství ve Spojených státech, je však třeba zmínit, že tento mor je i u nás, zatím však naštěstí postihl jen malý zlomek populace a k epidemii je, zdá se, daleko (Chvála všem rozumným bohům!). To, k čemu se schyluje v USA (osobně si myslím, že Obama zklame a konzervativní křídlo opět posílí), tedy eskalace náboženského fanatismu, jež může vést k úplnému převzetí moci, již proběhlo v islámských zemích (o tom, že oba fundamentalismy tvoří dvě strany jedné mince zajímavě vypovídá dokument The Power of Nightmares). Osobně, spolu s Dawkinsem, pokládám za hrozbu našemu způsobu života náboženský fanatismus jako takový a pokud se evangelikálové s muslimy pustí do křížku, nečekejme, že by to jednu či druhou stranu oslabilo – spíše naopak…
Padl na mě pocit malomyslnosti. Žiji si v té naší příjemné bezvěrecké oáze a nyní jsem pohlédl do tváře nepřítele, který je mnohem silnější, než cokoli, co mohu svými prostředky vyvolat. Ano, děje se to daleko, za velkou louží, ale co to znamená v dnešním globalizovaném světě? Zůstane Evropa poslední baštou poněkud dekadentního sekularismu a náboženské svobody? A pokud ano, nečeká ji osud Říše římské?
Jesus Camp, USA, 2006, 84 min.
Advertisements

komentářů 56

Filed under Recenze

56 responses to “Ježíšův tábor aneb Pohlédněte do tváře nepřítele (recenze a úvaha)

  1. Phoeniks

    Takže dogma o Kristově božství není náboženstvím, protože za náboženství lze považovat teprve úhrn ideologie, praxe a kultu? Potom je ateismus jenom součástí řady sekulárních pseudo-náboženství dneška a ty máš pravdu. Je dobré si to pojmově oddělovat jako ideal typ, ale Robespierre nebo Comte vytvářeli ateistická náboženství, která neměla s komunismem nic společného. Nenávist ke zpátečníkům a reakcionářům je podle mě dost intimně spjatá s moderní ateistickou mentalitou. A taky si myslím, že fundamentalismus není jen odpovědí na jiný nepřátelský fundamentalismus. Je přeci také odpovědí na odcizení a vykořenění, které ohrožuje každého člověka, který žije v dobách výrazných společenských nejistot. Průmyslová nebo informační revoluce jsou doslova semeništěm existenciální úzkosti. Chtěl jsem si jenom zahrát na ďáblova advokáta. I samotný trailer k tomu filmu byl dost děsivý. Ta ženská se chová jako příšera. Snad si jednou uvědomí. A snad už nebude moc pozdě na nápravu alespoň části škod, které stačila napáchat.

  2. Phoenicsi, u Comta a Robespierra nebyla vůdčí idea ateismus, ale pokrok! Ale s tou existenciální úzkostí máš pochopitelně pravdu.

  3. Jo, a dogma o čemkoli není náboženství, není-li to praktikováno.

  4. Samozřejmě, že "dogma" a "náboženství" jsou dva pojmy s diametrálně rozdílným obsahem. To je snad jasné.Pokud jde o Comta a Robespierra, tak tam byl ten "pokrok" neodmyslitelně spjat s bojem proti "starým řádům" reprezentovaným křesťanstvím, dalo by se tedy mluvit minimálně o antiklerikalismu, spíše přímo anti-náboženství, ovšem ne ve smyslu boje proti organizovanému náboženství, nýbrž ustavení nového, ještě organizovanějšího, které se stane čistě společenskou hybnou silou zbavenou spirituální složky.

  5. Ano, přesně tak. Takže to s ateismem jako takovým zase tak moc nesouvisí. Ateistický humanismus, který razí třeba Dawkins, už ideologie pochopitelně je, ale rozhodně nemá žádné kvazináboženské rysy. Prostě je třeba neplést všechno dohromady. Pojmy sice nejsou tak důležité jako myšlenky, ale abychom se domluvili, měli bychom vědět, co čím myslíme a o čem se vlastně bavíme.

  6. Errat

    Stačil mi ten trailer… jak z nějakého apokaliptického filmu. Svět jak ho známe skončí, v plamenech křížové výpravy a džihádu…