Logika vědeckého zkoumání (recenze)

Logika vědeckého zkoumání je jedním z nejdůležitějších děl rakouského filosofa a teoretika vědy, kritického racionalisty Karla Raimunda Poppera (1902-1994), dílem, jemuž (spolu s kritikou totalitních postojů) věnoval celý svůj život. Podívejme se tedy, co v této objemné, více než šestisetstránkové, knize nalezneme…

V předmluvách, zvláště pak v předmluvě k prvnímu anglickému vydání, nás autor seznamuje s východisky svého myšlení, které je dobré mít při četbě na paměti. Narozdíl od logických pozitivistů se Popper nedomnívá, že neexistují žádné filosofické problémy a že lze vše zredukovat na problematiku používání jazyka. Píše: "Já však jsem přesvědčen, že existuje alespoň jeden filosofický problém, o nějž se zajímají všichni myslící lidé. Je to problém kosmologie: problém pochopení světa – včetně nás samých a našeho poznávání jakožto součásti světa. Jsem přesvědčen, že veškerá věda je kosmologií, a zajímavost filosofie, stejně jako vědy, spočívá pro mne výhradně v jejím přínosu ke kosmologii." (s. XVI) K dalším východiskům, patří teze, že neexistuje žádná určitá metoda filosofie, která by jí byla vlastní – filosofové jsou svobodní ve výběru metody. Poté se obrací k ústřednímu problému epistemologie, který byl vždy problémem růstu vědění. "A růst vědění lze studovat nejlépe tak, že studujeme růst vědeckého vědění." (s. XVI) Proč tomu tak je? Protože, odpovídá Popper, vědecké poznání je jakoby zvýrazněný zdravý rozum (s. XXIV).

Kniha samotná je rozdělena na tři (respektive čtyři) nerovnoměrné části. První část, jež má pouze dvě kapitoly, část druhou, nejobsáhlejší (8 kapitol), Dodatky a Nové dodatky.

První část knihy – Úvod do logiky vědy – (strany 4-37) je uvedením do celého díla, představením autorových tezí a jejich důsledků. Domnívám se, že minimálně těchto 33 stran by si měl přečíst každý, kdo se alespoň trochu zajímá o metodologii vědy a chce mít přehled o Popperově příspěvku k této problematice. Celá první část knihy je navíc psána prostým a snadno srozumitelným jazykem, neboli – dobře se čte.

Klíčová témata otevřená v prvních dvou kapitolách, jsou problém (a kritika) indukce. Indukce je podle Poppera nadbytečná a vede k logickým rozporům; pokusíme-li se ji založit na zkušenosti, musí vést k nekonečnému regresu. Popper k tomu píše: "To, že v souvislosti s principem indukce mohou snadno vznikat nekonsistence, by mělo být jasné z Humova díla; tedy, že pokud se jim lze vyhnout, pak jen s potížemi. Neboť princip indukce musí sám být universálním tvrzením. Pokusíme-li se tedy pokládat jeho pravdivost za známou ze zkušenosti, pak se objeví přesně týž problém, který vedl k jeho zavedení. Abychom jej zdůvodnili, museli bychom znovu použít induktivní inference; a abychom zase zdůvodnili je, museli bychom předpokládat induktivní princip vyššího řádu a tak dále." (s. 5)

Dalším autorovým cílem je eliminace psychologismu. Je přesvědčen, že je třeba "ostře rozlišovat mezi procesem vymýšlení nové ideje a metodami a výsledky jejího logického zkoumání." (s. 8). To, jak se ideje rodí, je záležitostí empirické psychologie. Nic takového, jako logická metoda získávání nových myšlenek, neexistuje. Nelze tedy racionálně rekonstruovat kroky, které vedly vědce k objevu. Ač to Popper neuvádí, možná záměrně, protože se odmítá zabývat psychologií objevu, je možné, že indukce by mohla fungovat jako jeden z psychologických (a nikoli logických) intuitivních mechanismů, jež stojí na počátku nových nápadů.

Poté, co Popper odstřihne psychologii vědy, ukazuje, kde je místo pro racionalitu a logiku. Je to oblast testování teorií, které může probíhat pouze deduktivně.

Nyní je třeba rozlišit vědecká tvrzení od metafyzických výroků, čímž se dostáváme k problémům demarkace a falsifikovatelnosti. Ukazuje, že žádnou empirickou teorii nelze verifikovat, tedy dokázat. Důkazy, tedy správně předpovězené události, vedou k tomu, že teorii pokládáme za koroborovanou – což Popperův termín pro teorie, které se osvědčily, ale jakákoli událost, jejíž výskyt teorie popírá, a jež nastane, tuto teorii falsifikuje. Tento přístup pochopitelně plyne z odmítnutí indukce a z důrazu na deduktivní metodu. Aby falsifikovatelnost plnila svoji demarkační úlohu, musí být vlastností každé teorie, jež má být zvána empirickou a vědeckou. Neboli: "empirický vědecký systém musí dovolovat své vyvrácení zkušeností." (s. 20) Tvrzení, které není falsifikovatelné, je metafyzické. Což ovšem, jak Popper na mnoha místech zdůrazňuje, neznamená, že je nesmyslné. Jeho demarkace se netýká, narozdíl od logických pozitivistů, smyslu, ale pouze vymezení vědeckých empirických tvrzení. Ve skutečnosti pokládá Popper metafyziku za užitečnou – například metodologická pravidla lze chápat jako metafyzické principy.

Dalším důležitým tématem knihy je problém "empirické báze", tj. problém, týkající se empirické povahy singulárních tvrzení a toho, jak se testují. I zde je třeba eliminovat psychologismus a zabývat se nikoli subjektivními zkušenostmi, nýbrž "objektivními logickými vztahy, existujícími mezi rozličnými systémy vědeckých tvrzení a uvnitř každého z nich." (s. 23). Z toho plyne další důležité téma, jímž je problematika vědecké objektivity na straně jedné a subjektivních přesvědčeních na straně druhé. Popper jasně vymezuje, že "objektivita vědeckých tvrzení spočívá ve faktu, že mohou být intersubjektivně testována." (s. 24) Jev přitom musí být pravidelně reprodukovatelný kýmkoli, kdo provede předepsaným způsobem odpovídající pokus. Náhodně se vyskytnuvší "okultní jevy" (Popperův termín) není možné brát v potaz, neboť nejsou opakovatelné a intersubjektivně testovatelné.

V druhé kapitole se dozvíme více o vlastní teorii vědecké metody. Popper objasňuje, že všechna kritéria, o nichž byla zatím řeč, lze obcházet, abychom stůj co stůj zachránili nějakou hypotézu před falsifikací, ale že něco takového nemůže být cílem a metodou empirických věd, které usilují o růst vědění. Metodologie slouží k tomu, aby se jí poctiví vědci drželi a napomáhali tak růstu vědění. Popper pokládá metodologická pravidla za konvence, za pravidla hry empirické vědy. A součástí těchto pravidel je přesvědčení, že věda je hrou bez konce – ten, kdo by se rozhodl, že dosáhl úplného poznání, které již není třeba testovat, by tuto hru přestal hrát.

Metodologická pravidla jsou těsně spjata s kritériem demarkace, ale toto spojení není čistě deduktivní nebo logické. Pravidla se konstruují aby zajistila použitelnost kritéria demarkace. Cílem metodologie není přinášet hlubší pravdy, ale především pomoci vyjasnit logickou situaci a řešit různé problémy. Popper poznamenává, že nemálo metafyzických nauk, by bylo možné interpretovat jako hypostáze metodologických pravidel. Sem spadá například princip kauzality, který je hypostází pravidla vždy hledat příčiny jevů.

V druhé části knihy, nazvané Některé strukturální složky teorie zkušenosti, se Popper podrobně věnuje jednotlivým problémům a to jak těm, jež byly zmíněny výše, tak i mnoha dalším. Nezbývá mi, než je pouze stručně shrnout. V třetí kapitole se autor zabývá detailnějším vymezením teorie, přičemž klíčové je rozdělení tvrzení na striktně univerzální ("tvrzení pro všechna") a striktně existenciální ("tvrzení pro některé"), přičemž jen první jsou falsifikovatelná neboť mohou mít podobu zákona, který zapovídá nějaké jevy. Kapitola čtvrtá se zabývá falsifikovatelností, polemikou s kritiky této koncepce, jejím logickým zkoumáním a rozlišením výskytu a události, přičemž událost označuje jako to, co je na výskytu typické nebo universální. Není to výskyt, ale až událost, co může teorii falsifikovat. V páté kapitole se zeširoka zabývá problémem empirické báze a tím, co lze pokládat za základní tvrzení – jsou to tvrzení, které mají tvar singulárních existenciálních tvrzení ("Na tom a tom místě v tom a tom čase se vyskytuje X"). Opět se vrací k problému testovatelnosti a klade důraz na opakovatelnost a intersubjektivitu. V dodatku pak zdůrazňuje, že "základ" "základních tvrzení" není pevný a také že neexistují žádné čisté observační věty, protože náš jazyk je prosáklý teoriemi (což je také jeden z jeho argumentů proti indukci). Důležitá je kapitola šestá, v níž se zabývá stupni testovatelnosti. Zde zdůrazňuje – a věnuje se tomu i později – že teorie, která má více potenciálních falsifikátorů, je logicky méně pravděpodobná, ale, osvědčí-li se, má větší výpovědní hodnotu, než teorie s menším množstvím potenciálních falsifikátorů.

V sedmé kapitole, jejímž tématem je jednoduchost, se opět věnuje stupňům falsifikovatelnosti, přičemž teorie, která má vysoký stupeň falsifikovatelnosti rovněž lépe odpovídá požadavku jednoduchosti. Estetické hledisko jednoduchosti Popper odmítá. Tématem osmé kapitoly je pravděpodobnost. V této velmi náročné části knihy si klade za cíl poskytnout nové základy počtu pravděpodobnosti – především proto, aby se mohl později vypořádat s pravděpodobnostním posuzováním pravdivosti hypotéz. Závěry, k nimž došel, pak uplatňuje v oblasti kvantové teorie (kapitola devátá) a poté v desáté kapitole, nazvané "Koroborace aneb Jak teorie obstojí při testování". Tato důležitá kapitola začíná větou "Teorie nelze verifikovat, mohou se však ‘osvědčit‘" (s. 269). Popper zavádí pro osvědčenost teorie termín koroborace, protože potřeboval své pojetí odlišit od souvislostí spojených s pojmem konfirmace. A v čem se tedy jeho hledisko liší? Především v tom, že odmítá spojovat stupeň koroborace s vyšší pravděpodobností teorie. Ukazuje, že čím je teorie testovatelnější, tím je z logického hlediska méně pravděpodobná. Stupeň koroborace nemůže být totéž, co pravděpodobnost. Autor situaci ve vědě shrnuje (v novém dodatku *I) takto: "Myslím, že si budeme muset zvyknout na myšlenku, že se na vědu nemůžeme dívat jako na ‘soubor vědění‘, nýbrž spíše jako na systém hypotéz; to znamená na systém odhadů nebo anticipací, které v principu nemohou být zdůvodněny, s nimiž však věda pracuje, dokud tyto hypotézy obstojí v testech, a o nichž nemáme nikdy právo říkat, že víme, že jsou ‘pravdivé‘ nebo ‘více či méně jisté‘, ba ani ‘pravděpodobné‘" (s. 346-7)

Desátou kapitolou končí hlavní text, ale čtenáři je nabídnuto dalších 277 stran dodatků. Nebudu se jimi detailně zabývat, většinou jen doplňují a zpřesňují výše naznačená témata z hlavního textu, především zde autor dále rozvíjí problematiku pravděpodobnosti, koroborace a vyvracení indukce.

Jak shrnout toto monumentální dílo, na němž autor průběžně pracoval více než padesát let od jeho prvního vydání v roce 1934? Z hlediska kontextu se jistě jednalo o reakci na Vídeňský kroužek a novopozitivismus vůbec, ale, jak autor uvádí, ústřední myšlenky pocházejí již z mládí a nejsou prostředím Vídeňského kroužku ovlivněny.

Kniha na mne působí dojmem, že se nesnaží tvrdit, že je přesným popisem toho, jak to ve vědě chodilo a chodí, i když se Popper odvolává na příklady z historie. Jeho cílem je, zdá se mi, vytyčit určitý ideál, tedy jak by to mělo být. Ve skutečnosti patrně věděl, že vědci často hájí své teorie před falsifikací, že je ve vědě spousta politiky a jiných zájmů, jichž se ovšem týká sociologie a psychologie vědy, nikoli logika vědeckého zkoumání. Odpovídá však taková demarkace skutečnosti? S ostrou kritikou Popperova pojetí přišel Paul K. Feyerabend, především v 15. kapitole své Rozpravy proti metodě. Feyerabend tvrdí, že kontext objevu a kontext zdůvodnění nelze oddělit, že jde o nerozdělitelnou směs, a že věda, která by se řídila Popperovými požadavky, by zanikla, protože ve skutečnosti funguje jinak, je "rozmazanější" a "iracionálnější", než si metodologové dokáží představit (Feyearabend, str. 176n.). Je tedy Popperova Logika vědeckého zkoumání ve skutečnosti iluzorní, akademickou a od reality odtrženou filosofií? Abych mohl celou záležitost poctivě uzavřít, musel bych přečíst mnoho dalších studií, nicméně si myslím, že Popper odvedl obrovský kus důkladné práce a nabídl metodologům velmi užitečné myšlenkové nástroje, které, mimo jiné, v dnešní době kupříkladu dobře slouží v boji proti tzv. "vědeckým kreacionistům" a jiným blouznivcům, kteří usilují o zrovnoprávnění svých nauk s vědou. Navíc – navzdory některým Feyerabendovým protipříkladům – kupříkladu zrození moderní fyziky, jež započalo na přelomu 19. a 20. století a vyústilo ve speciální a obecnou relativitu a v kvantovou mechaniku, zjevně odpovídá Popperovým metodologickým představám (patrně právě tento proces Poppera do značné míry inspiroval).

Komu je Popperova kniha určena? Osobně pokládám znalost Popperových tezí za součást základního vzdělání každého, kdo se chce zabývat problematikou vědecké metody. Není to, s výjimkou prvních dvou kapitol, snadná kniha, vyžaduje spoustu přemýšlení a určitou znalost logiky, ale je to také dílo, které čtenáře procvičí v myšlení a nabídne mu spoustu témat k dalším úvahám…

POPPER, K. R. Logika vědeckého zkoumání. Praha: OIKOYMENH, 1997. 617 stran.

Další literatura:

FEYERABEND, P. K. Rozprava proti metodě. Praha: Aurora, 2001.
Advertisements

komentářů 22

Filed under Recenze

22 responses to “Logika vědeckého zkoumání (recenze)

  1. Z. P.

    Na úvod poznamenávám, že jsem ve vědě insider. Popperův ideál je na lidstvo aplikovatelný asi tak stejně jako všechny ostatní ideály. Tj. téměř vůbec. Nechápu, jak vědci mohou žít v iluzi, že jsou objektivní. To by totiž museli v rámci přípravy na výkon povolání absolvovat nějaký duchovní výcvik, při němž by se naučili registrovat projevy svého ega ve vyhodnocování čehokoliv. Troufám si tvrdit, že kromě sebe bych u nás v ústavu nenalezla nikoho, kdo by o Popperovi něco bližšího věděl. Omlouvá nás jen to, že výzkum je do značné části aplikační a průmyslový, teorie se všeobecnou platnosti generujeme jen málokdy.

  2. Catalessi

    ZP: I já mám takové zkušenosti, v jedné z minulých diskusí jsem obhajovala názor, že falzifikační teorie je dobrá do teoretické vědy, kdežto praktická věda, která slouží k výrobě něčeho, je založena na tom, že můžeme nějaký objev opakovat, poněvadž na této kvantifikaci stojí výroba.Otázkou je, jak dalece se samotná akademická obec řídí Popperem, nebo jestli tam spíše jde o princip konsenzuality (citace zvučných jmen, publikace ve správných časopisech, podpora těch správných osobností apod.).Greer v jednom svých esejů uvedl pěknou větu, že považujeme za samozřejmost, že se nějaký náboženský vůdce z titulu své funkce nevyjadřuje k otázkám vědy – a pokud to dělá, přijde nám to směšné. Ale musíme se teprve naučit brát jako samozřejmost opak, tedy že se nějaký vědec z titulu své profesní role zdrží vyjadřování k paradigmatům duchovním, nebo bude chápán čistě jako osoba soukromá.

  3. Z. P.

    Ad 2: Akademická obec jsou lidé jako všichni ostatní. Tudíž "úpravu" výsledků, jejich interpretaci ve prospěch teorie, volbu směru na základě osobních sympatií k problematice, vzájemné citace pro nic za nic, upřednostňování oblíbenců můžeme s klidným svědomím předpokládat i u základního výzkumu na akademické půdě. Ostatně svědectví o jmenovaných praktikách mám z úst přátel-akademiků. Tyto projevy ega ovšem zůstávají stále nepovšimnuty, ač jsou leckdy do očí bijící, a objektivitou vědy se všichni zúčastnění neustále ohánějí.

  4. No, jak jsem napsal v recenzi – nemyslím, že by Popper nevěděl, jak to ve vědě chodí, spíš se snažil o nějaký ideál, o konstrukci racionální metafyziky vědeckého zkoumání. Na druhou stranu si myslím, že například změna paradigmatu ve fyzice, k němuž došlo na začátku 20. století vcelku odpovídá Popperovým kritériím. Protipříklady naopak uvádí Feyerabend. Kdyby byly Popperovy teze empirickou teorií, nebylo by problém je falsifikovat, ale myslím, že ani on to tak nechápal (až na některé dílčí problémy, které v Logice řeší).Otázka zní: Potřebuje věda nějaký metodologický ideál? Nebo naopak takový ideál může být vědě na škodu, jak tvrdí Feyerabend? Po pravdě řečeno se necítím být v oblasti filosofie vědy dostatečně kompetentním, abych na to měl nějaký definitivní názor. Ad Catalessi – druhý odstavec: To vypadá jako kritika Dawkinse (a jeho Božího bludu), ale není mi úplně jasné, jak to souvisí s tímto tématem. Objasni prosím. Dík.

  5. Matúš

    @CatalessiÁno všimol som v tej poslednej diskusii, že si nechápeš o čom princíp falzifikácie je a nechápe to ani ZP. Problém je v tom, že nerozlišujete medzi proximálnymi a ultimátnymi príčinami.Ten Popperov ideál vedy je evolučný algoritmus. Vedci generujú hypotézy – mutácie, a realita tieto hypotézy falzifikuje – selekcia. Naše vedecké teórie sú teda "adaptované" na realitu. Ako u živých organizmov, ten fit nemusí byť optimálny, kvôli vplyvu štrukturálnych faktorov (in sensu SJ Gould). Želateľná by samozrejme bola čisto náhodná mutácia a ostrá selekcia. V rámci rôznych odborov môžeme pozorovať rôzne varianty týchto dvoch parametrov. Vo filozofii je relatívne vysoká mutácia a takmer žiadna selekcia – preto sa filozofia už 2000 rokov točí v kruhu. Sociálne vedy majú takisto nízku ostrosť selekcie, preto sú "multiparadigmatické". Prírodné vedy sú na tom najlepšie a evolučné parametre sa blížia, tým ktoré poznáme z biologickej evolúcie. V rámci evolúcie môžeme rozlíšiť medzi proximálnymi a ultimátnymi príčinami. Proximálnou príčinou strachu je vylučovanie hormónou, zvýšený krvný tlak etc. Ultimátnou príčinou strachu je, že individuá, ktoré sa nebáli v nebezpečí neboli selektované evolúciou. To isté v jazyku motivácie: Ľudia sa boja, lebo sú v nebezpečnej situácii – to je proximálna príčina. Ľudia sa boja lebo, tí ktorí sa v nebezpečných situáciach v evolučnej minulosti Homo nebáli, neprežili; je ultimátna príčina. Ultimátnym cieľom organizmov je maximalizovať svoje šance na prežitie a maximalizovať potomstvo. Proximálnym cieľom organizmov je byť sýty, štastný, vyhnúť sa bolesti, obmedziť strach etc. Ultimátnym cieľom vedcov je falzifikovať teórie iných vedcov. Proximálnym cieľom vedcov je zarobiť si, publikovať, nadobudnúť prestíž (napr. cez citáciu zvučných mien), očierniť iných vedcov etc. Tvdiť, že Popperov ideál vedy je iluzórny, lebo vedci sa nesnažia sami tento ideál aplikovať je rovnaký nezmysel ako tvrdiť, že Darwinova teória evolúcie nie je aplikovateľná na ľudí lebo sa títo nesnažia vedome maximalizovať svoje prežitie a potomstvo.Zhrniem to, Vedecký proces nie je žiadnym duchovný paradigmatom, ku ktorému by sa mohli vyjadrovať ľudia len cez štatút súkromnej osoby. Naopak veda je optimizačný proces, ktorý je možné pochopiť len cez modelovanie a simulácie (napr pomocou teórie hier tak ako to robil Maynard Smith v prípade evolučnej biológie) a porovnaním modelou s dátami naprieč celou históriou vedeckého skúmania (teda na ultimátnej časovej osy).

  6. Catalessi

    Kojot: Můj druhý odstavec souvisí s pátou větou v prvním příspěvku Z.P. Greer toto nevěnuje výhradne Dawkinsovi, i když podle 20 stránek, které jsem četla z Božího bludu, by klidně mohl :-).Tvou otázku o vědeckém ideálu bych přeformulovala z hlediska toho, že tato potřeba evidentně existuje: jestli je vůbec nějaký vědecký ideál, který může tuto potřebu naplnit?

  7. Catalessi

    Myslím si naopak, Matúši, že Ty jsi nepochopil to, že věda svět okolo popisuje, zlepšuje naše životy prostřednictvým výzkumu a objevů, ale každopádně naše životy NEŘÍDÍ. Naše životy jsou řízeny kulturními či životními podmínkami, našimi potřebami, sociální realitou atd. – a i onou strašidelnou nahodilostí.Nicméně, pokud jsi narazil už na ten princip multiparadigmatičnosti – ten nejlépe vystihuje některé "agresívní" přístupy objektivní "vědy", které odmítají jiný než "vědecký" názor/paradigma – s jinými se prostě odmítají bavit. Nechápej mne špatně, neodsuzuji vědu, ale nekladu ji až na tak vysokou příčku, na které ji máš zřejmě Ty – poněvadž mám v sobě přirozený odpor ke všem druhům tyranie. Jaký potom tedy má Popperův ideál praktický smysl, pokud se vlastně podle něho vědci neřídí? To je skoro jak náboženství :-). Darwinův přístup má svůj smysl objasňovat některé jevy, včetně následků popularizace sebe sama, jako je např. bezohledný individuální sociální Darwinismus.Za další, nejenom filosofie, ale i věda prožívá takovou překotnou řadu mutací, dokonce i vzájemně si odporujících, že tím pádem ztrácí svůj smysl např. v tom, aby přinášela člověku užitek jako jedinci. Selekci si tedy musí provést sám jednotlivec, nakolik chce např. riskovat rýži ve varných pytlících a nakolik ne, poněvadž věda jako osvětová organizace, komunikující s jedincem a zlepšující jeho život, prostě v současné době selhává, stejně jako selhávají způsoby, jak regulovat občanskou společnost nebo jak civilizačně přejít na systém obnovitelných zdrojů.Na závěr musím opakovat, že věda mnohé jevy pouze popisuje, interpretuje etc. – evoluční adaptace, kterou nevím proč popisuješ, bude zcela jistě fungovat i bez toho, a to je její primární účel.V hodinách obecné psychologie se např. učí základní rozdíl mezi laickou psychologií a vědeckou, který spočívá v tom, že laická psy. si vybírá jenom to, co se jí hodí. Nicméně když zalistujeme Huntovými Dějinami psy., zjistíme, že stejnou selekci aplikovali všichni ti, kteří se nějak zapsali do dějin. :-/

  8. Matúš

    -"Ty jsi nepochopil to, že věda svět okolo popisuje … ale každopádně naše životy NEŘÍDÍ."Tak tomuto naozaj nerozumiem. Pokiaľ viem ani ja ani Popper ani nikto iný v tejto diskusii netvrdil, že veda riadi životy ľudí.-Cieľom vedy nie je niečo regulovať, všeobecne nie je jej cieľom vynášať normatívne súdy. Čo sa týka ryže v sáčkoch a všeobecne kvality potravín, tú selekciu ti robia organizácie ako WHO alebo EU, poprípadne tie národné na ochranu spotrebiteľov a tieto sa môžu opierať o vedecké poznatky. Mala by veda mať normatívny charakter? Podľa mňa nie a preto si nemyslím, že v tejto oblasti nejako zlyháva, práve naopak. A podľa teba áno, mala by mať normatívny charakter? Nestojí to v protiklade s tvojim odporom k tyraniam?-"zjistíme, že stejnou selekci aplikovali všichni ti, kteří se nějak zapsali do dějin. :-/"Ale veda v zmysle momentálne nefalzifikovaných teórii, nie sú ľudia čo sa zapísali do dejín. Freud sa určite zapísal do dejín psychológie, ale ako vedecké teórie dnes už jeho názory nikto neakceptuje. Všeobecne ide o to, že aj keď individuá nasledujú verifikačné cieľe (proximálne), veda ako celok sa optimizuje cez falzifikáciu (ultimátne).Z môjho pohladu je praktický prínos Poppera, že ukázal, že veda je evolučný algoritmus. Ak ho chceš optimalizovať nejde o to napchať Poppera akademikom do hláv ale modelovať rôzne faktory a vyhodnotiť ich vplyv. Banálnym prípadom sú ekonomické faktory – tj keď vedcom kúpiš lepšie prístroje, tak ti budú robiť lepší výskum . Komplexnejšími otázkami sú, ako nastaviť peer-review proces, udeľovanie akademických titulov, prideľovanie grantov, ale aj ako lepšie aplikovať ten evolučný algoritmus v sociálnych vedách. No a samozrejme je zaujímavé snažiť sa aplikovať falzifikačný princíp na vlastné názory.

  9. @ Matúš: "No a samozrejme je zaujímavé snažiť sa aplikovať falzifikačný princíp na vlastné názory." – to rozhodně ano, ale vyhrazuji si právo i na pár metafyzických názorů 😉

  10. Catalessi

    Matúš: ale jo, v pohodě, jak jsem říkala, pro teoretické věci je Popper dobrá hra. Jenže taky je tady nějaká praxe a širší souvislosti. Navazuji na předchozí hovory, kdy jsi mi tvrdil, že dneska se ve vědě používá falzifikační kritérium, a já namítla, že v té teoretické. A nakonec se shodneme, že věda lidské životy neřídí. Jelikož jsou vědci lidé, musí se jim dát nějaké kritérium, třeba zákon nebo pracovní řád, aby Popperovu teorii používali (tyranie :-). A jelikož to opravdu není nutné, jsou pracoviště, zejména ty, které provádějí aplikovanou vědu, kde Poppera ani neznají. V neděli jsem o tom podiskutovala např. s kamarádem fyzikem, který se zabývá plazmatem.Ani jsem neměla v plánu nějak déle diskutovat, jenom mne potěšilo, že slyším dalšího člověka, který nezávisle na mně došel k podobnému závěru.Ad. závadné jídlo, zase jde o nepochopení kauzality. Neslyšela jsem o jediné hygienické organizaci (v západní kultuře), která by povolila prodej jídla, které bylo vědecky otestováno jako závadné. Spíše jsem poukazovala na řídící složky lidské civilizace, tedy moc, peníze, nevědomost, které se vědě nevyhýbají, takže se věci dostatečně netestují, padají odporující si názory, takže normální člověk si z těch "doporučení" musí vybrat sám, podle svých vlastních bezprostředních zkušeností či referenčních bodů. Tím jsme se zase dostali do stavu "náš staříček celé život jedl chleba s cibulí, zapíjel slivovicó a kouřil jednu fajfku od druhé". Věda je fakt super :-).Ad. lepší vybavení pro vědce, pochopitelně o tom by se dalo diskutovat dlouho, naše sekretářka také dostala lepší počítač, ale její rychlost psaní to vůbec neovlivnilo 🙂 – a jsme zase u lidské determinace.No a ad. Freud, není v Huntovi jediný, oni si totiž vybírali všichni. Takže jediný rozdíl byl vlastně v tom, že pracovali daleko systematičtěji, než laici. A podle stejných měřítek by mohla být posouzena jako věda i magie, ale to už se dostáváme zase úplně jinam.Kojot: to s tím havranem ve vedlejším článku je elegantně a jednoduše vyjádřené. Připomíná mi to Smullyana a jeden vtip o ovcích, jak jeden turista říká, jaké jsou ty ovce krásně bílé, a ten druhý na to, že alespoň z této strany to tak vypadá :-).

  11. Z. P.

    K ovlivňování života vědouMusím s Catalessi souhlasit v naprosté většině, až na myšlenku, že věda náš život neřídí. Bohužel jsou "vědecké" výsledky dokonce zakotveny v legislativě – minimálně ve vyhlášce o povinném očkování (které je od prvopočátku tak evidence-based, že by člověk brečel; viz http://uloz.to…923/ockovani.ppt), v zákonu o zdravotním pojištění, dle kterého jsme povinni řídit se doporučeními lékaře, dále jsou rodičům odebírány děti za to, že nerespektují postupy lege artis. O stavu našeho vědeckého porodnictví radši ani nehovořím. A že dobré narození je základ, například úzká vazba mezi matkou a dítětem, o tom snad rozumný člověk nemůže pochybovat. (Námět pro Kojota: Co takhle regrese k porodu? Já s ní mám vynikající zkušenosti.) Kromě toho jsme pro řadu disciplin zkušebním materiálem. Každý rodič, jehož dítě by se stalo předmětem výzkumu, jak stimulace dětí v inkubátoru prospívá rozvoji, a zrovna to jeho by bylo v nestimulované půlce, by jistě poněkud přehodnotil nutnost verifikace a falzifikace některých teorií (tento výzkum skutečně proběhl v popsaném uspořádání, což považuji za VRCHOLNĚ neetické). V tom, že vědecký přístup ke všedním věcem je v podstatě jediný přípustný při tvorbě systému, spočívá celá tragédie naší civilizace.

  12. Catalessi

    Ach to právo…To očkování je známé a tento spor se táhne velice dlouho, např. zda je rozumné očkovat novorozence proti tubeře a nebo radši počkat, až děti budou starší. Vychází to z toho ideálu, že očkování je úspěšné, pouze pokud se provádí plošně…V ostatních případech bych se hájila článkem 10. listiny práv a svobod, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Tím pádem je na lékaři, aby prokázal oprávněnost svých zásahů…Ale máš pravdu, je to děsné, upírá to člověku nejhlavnější právo, na vlastní zodpovědnost za svůj život, čehož následkem je pak horentní vytváření různých práv…

  13. Z. P.

    Ad 12: A já bych nejradši povinně neočkovala nic. Pak by si dospělý jaksi opravdu mohl dospěle vybrat bez tahanic s hygienou, pokut, odebrání dítěte, soudních jednání…Hájit se můžeme, je ovšem otázkou, bude-li nám cokoliv jakkoliv platné, protože soudce je vždycky jen člověk se svým egem a má nad našimi životy neomezenou moc v platném legislativním rámci. Nikdy nezapomenu, jak se mě soudkyně u rozvodu ptala, jestli když se náš vztah rozpadal, jestli jsem nepřemýšlela o dítěti, které by to jakože zalepilo. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, jak odpovědět, abych neurazila soud.Navíc lékař má právo zasáhnout bez souhlasu rodičů v život ohrožujícím případě, což vyhodnotí dotyčný lékař. To laik nemá šanci v daném okamžiku uhádat a při řešení nežádoucích následků už je obhajování lékaře jaksi houby platné.

  14. Phoeniks

    V diskutovaných záležitostech nejsem zvlášť kovaný, ale rád bych řekl, že se dost liší věda, jak vnímají vědci a jak ji vnímají lidé, kteří se s ní seetkávají jen v její aplikované nebo popularizované podobě. A v tomhle smyslu věda opravdu řídí naše životy, protože lid z ní mají vítr jako ve skalních dobách pozitivismu a možná ještě víc. Vždyť dneska je to taková "věda", že akademici mají skoro nimbus gnostického bratrstva(případně sesterstva). Myslím, že je to zasloužené postavení (hmotný blahobyt, cestování, internet, volný čas je plodem vědeckého výzkumu), které se ovšem nekryje se smyslem vědců pro odpovědnost za formování životů většinové ne-vědecké populace…oni si vědci jenom bádají a umožňují výrobu vybádaných technologií, ale do osvětové činnosti se jim moc nechce, páč je prý v rozporu s ideálem plurality názorů a svobody svědomí. To mi trochu na postmoderní vědě vadí – hřeje se na výsluní moderního náboženství (pokrokářského pozitivismu), ale věnuje se jen teologi, nikoliv pastoraci. A když, tak se stále menší mírou víry ve své osvěcující a civilizační poslání. A přesto nechce pustit alternativní duchovní paradigmata na půdu osvětě zasvěcené. Tedy do škol, hlavně základních a středních. V tom mi přijdou osvícenské a sekularizační ideály vědy zneužité vědou postmoderní, která si myje ruce nad popularizací svých závěrů. Protože tím závěrem přece je konec nároku přírodovědné metodologie na jedinou cestu k Pravdě s velkým pé. Nejde přece jen o vědu, ale i o vzdělání, rozhled, moudrost a snad i tu osvícenost.

  15. Phoeniksi, už nějakou dobu si lámu hlavu nad Tvým komentářem a ať se na něj dívám z kterékoli strany, prostě mi to nedává smysl… Vědci popularizují o sto šest a ne že ne. Jen těch knih, kterých vychází. To, že nepopularizují tak, aby to pochopil úplně každý blbec, je pravda, jenže to už by se z toho dočista vytratil jakýkoli obsah… Vědecké pastoraci se věnuje kupříkladu Dawkins a to pořádně. Takových je víc. Cesta k Pravdě… no, nevím, jestli to je součástí paradigmatu současných vědců, snad by se i tací našli, ale většina si patrně uvědomuje, že věda je otevřený systém a "Pravda" je nanejvýš regulativní idea a ne něco, čeho by se dalo skutečně dosáhnout.A jaká duchovní paradigmata a kam nechce věda pustit?

  16. Phoeniks

    Tak to jsem asi splácal moc věcí dohromady. Věda usměrňuje podobu vzdělávacího systému v západním civilizačním okruhu. Jejím ideologickým souputníkem je sekularizace (třeba teď v itálii ruší krucifixy v učebnách). Ale ta sekularizace je značně nepopulární mezi špičkovými vědci, pokud se provádí pod záštitou vědeckého "světonázoru". No a já si v komentáři chtěl více méně postěžovat, že oni špičkoví vědci většinou nemají zájem prosazovat zavádění skutečně postmoderního kurikula v ZŠ, které by respektovalo, že vědecká práce je vysoce specializovaný výkon lidské psychiky. A že ta psychika si žádá i jinou průpravu pro dosažení zralosti, než je vědecká přípravka. Třeba Platón chtěl po výchově především vedení k otužilosti těla (gymnastika) a citlivosti duše (hudba). To píšu s plným vědomím toho, že měl taky pošahané nápady jako rušení soukromého majetku a soukromých rodin pro elitu jeho ideální polis. Ale zpátky k tématu: Vědci prý postmoderně chápou omezenost sféry své působnosti. Ale spíš než aby bojovali za instutucionální vyjádření této omezenosti, mají potřebu bojovat proti kreacionismu a podobně. Ne, že by nebylo záslužné osvícensky osvobozovat pomatený lid ze sevření tmářských pověr a bludů…Ale je to postmoderní boj? Podle mě je Dawkins typem své horlivosti skutečně někde v dobách poradců Marie Terezie a Josefa II. Jde mu o potírání neracionality. Ale rozhodně ne o boj proti přemrštělým a "diktátorským" nárokům vědy na ten jediný správný (nebo alespoň nejhodnotnější) typ racionality. Takže: vědci se na úrovni teologie (metodologických traktátů) dušují post-moderním perspektivismem. Ale na úrovni pastorace (vzdělávání) často tvrdě prosazují primát vědecké (nebo dokonce přírodovědecké!!) racionality. Zkusím dohledat článek prof. Zdeňka Neubauera, který je "poněkud" výřečnějším myslitelem než já. Snad je teď můj první komentář trošku srozumitelnější.

  17. Phoeniks

    Nevím, jestli došel můj doplňkový komentář – ale to, co jsem měl namyli vyjádřil prof. Neubauer lépe v oddíle (Vzdělání vědecké versus humanitní aneb o entropii a Shakespearovi): http://209.85.135.132…k&gl=cz

  18. Phoeniksi, na toho Neubaera se podívám, i když musím přiznat, že mi tento myslitel moc sympatický není. K tomu kreacionismu – kreacionismus je náboženství a prokazatelně nemá s přírodními vědami společného nic než jen snahu o povrchní zdání. Tvrdím, že je naprosto v pořádku, když vědci požadují, aby se kreacionismus nesměl vyučovat v rámci přírodovědeckého paradigmatu. Stejně tak pokládám za správné, že se vědci vymezují vůči takovému zneužívání přírodovědného zdání, jaké předvádějí prodejci "tachyonových produktů". Postmoderna je krásná věc, ale opravdu chceme, aby zmizely veškeré hranice, veškeré demarkace a zůstal jen jakýsi neuchopitelný mišmaš?

  19. Phoeniks

    Děkuju za odpověď, kreacionismus je opravdu nevábný patvar, který se chce zalíbit povrchní víře a povrchní rádobyvědeckosti najednou. To je fakt. Asi se taky neumím vžít do situace amerických vědců a učitelů, není tak docela můj nebo náš (český). Pro mě je důležitější spíš ten fakt, že školy už otevřeně deklarují, že nepřipravují na konkrétní povolání, případně že ho stejně několikrát změníme. Tak potom je asi na místě vést spíše k rozvíjení tvůrčích schopností (třeba bojové umění navíc k tělocviku?)než k pseudovědeckému memorování informací, které jsou stejně příliš zjednodušené. Za první republiky takové kurikulum existovalo – učebnice byly zaměřené prakticky, v závislosti na masarykovském obdivu k pragmatismu amerického střihu. Já mám za to, že člověk se stane biologem spíš, když si zamiluje přírodu než naopak. Je tedy podle mne logičtější začínat líčením života atraktivních zvířat než anatomií buňky hlístic. Kojote, ještě jednou děkuju za prostor, který jsi mi poskytnul, tvoje stránky jsou velice zajímavé a podnětné. Tenhle poslední, opětovně předimenzovaný komentář ani nemusíš zveřejňovat. Přeju hodně úspěchů ve studiu.

  20. Phoenicsi, to je v pořádku, zajímají mě Tvé postoje a teď, když jsme to vyjasnili, jsou mi i srozumitelné a něco na tom bude. Škola by měla být zajímavá. A pokud se bude někdo chtít zajímat o nějaké téma do hloubky, tak jej v tom podpořit… No jo, krásné ideály…

  21. Catalessi

    Malá škola myšlení1) Kolik známe králů, prezidentů nebo diktátorů, kteří jsou/byli vědci a v jakém oboru? (Např. V. Klaus, prognostický ústav, ekonomie :-)2. Je rychlovarná konvice v kuchyni běžného člověka výsledkem toho, že za a)státem dotovaná věda se rozhodla na oplátku za odvedené daně odměnit prostého člověka vynálezem, nebo za b) někoho napadlo, co takhle vydělat a zprostředkovat vynález prostému člověku, za takovou cenu, aby na tom on sám vydělal?3) Rozhodli si o prosazení zdravotnických zákonů, omezujících svobody občana, sami vědci, nebo lobovali do vlády a rozhodoval někdo jiný?Doufám, že odpověď na tyto otázky pomůže – když už ne určit, kdo naše životy řídí, tak vyloučit, kdo je pravděpodobně neřídí…

  22. černá vewiurrka

    Phoenixi…..s tou biologiií si to vystihl přesně, wef!!!!