Pokus studovat aneb Další draze zaplacená zkušenost…

V tomto článku se hodlám vypisovat ze svých trápení, takže… prostě varuji předem.

motto: "Je třeba vytrvat, abychom dosáhli neúspěchu." (Achille Chavée)

Abych se nemusel příliš opakovat, odvolám se na svůj dávnější text "Chytrý Jarek", který srozumitelně objasňuje genezi mého problému se školou. Přečtěte si jej, pokud jej neznáte.

Tak. Přečteno?

Dobrá, pojďme tedy dál. Víme už, že jsem zhruba deset let pociťoval velmi silný tlak na studijní výsledky a není překvapivé, že zde hraje roli i skutečnost, že moje máma měla v mládí umělecké ambice, nicméně byla donucena vystudovat ekonomku a dlouhou dobu pak dělala práci, která ji nebavila. Takže jsem měl naplnit její nenaplněné ambice. Hodně zdůrazňovala své přání, abych mohl dělat práci, která mě baví, a k tomu je potřeba studium. No, a teď si k tomu přidejte i skutečnost, že v prvním roce mého života odjel můj táta na rok na služební cestu do Brazílie, takže jsem byl, zcela logicky, na matku fixován podstatně víc, než na otce. Zklamat mámu, to bylo vždy trauma největší. To všechno dohromady je slušný základ přinejmenším na kvalitní neurózu a nevyrovnanou osobnost…
V mých dvaceti letech, po úspěšném ukončení druhého roku vysoké školy, se ve mně cosi zlomilo. Asi to byla opožděná adolescentní revolta. Najednou prostě nešlo studovat. Vyhýbal jsem se škole jak jen to šlo, jakoby zde působila nějaká strašlivá protisíla – byl to vlastně permanentní konflikt mezi chtěním studovat a dokončit tu zatrolenou dvojkombinaci filosofie-religionistika, a tou protisílou, která způsobovala, že jsem se do toho musel nutit a bylo to stále těžší a těžší (neboli: splnit maminčino přání kontra odmítnout ty roky nátlaku?) . Snažil jsem se zapomenout v hospodách, klubech a občas na marihuanových dýcháncích, ale vystřízlivění bylo vždy o to horší (nakonec mě i tyhle drogy přestaly bavit (někdy před koncem tisíciletí), ale nic se tím nezlepšilo – tím chci říci, jen aby bylo jasno, že už devět let nechlastám ani nehulím, ale na problému to nic nezměnilo). A pak ten neustálý matčin dohled. Mé jednání se stalo tváří v tvář škole vyhýbavým, unikajícím a přitom jsem si nebyl ochoten přiznat pravdu. Objevily se první regulérní deprese, kdy už nešlo dělat vůbec nic. Studium jsem různě přerušoval a znovu navazoval, občas se objevilo hypomanické období, kdy jsem plný elánu doháněl, co se dalo, ale nikdy se mi nepodařilo dohnat vše. Rok za rokem… Měl jsem dokonce i období, kdy jsem nebyl ani schopen přiblížit se oblasti, kde se nachází fakulta, třeba tam jít do hospody. Můj vztah ke škole začínal nabývat rozměrů posttraumatického šoku… Nicméně jsem postupně, často v obdobích úlevy od deprese či v obdobích hypomanických, absolvoval téměř všechny předměty nutné k připuštění k magisterským státnicím, jenže pak se rozsypalo úplně všechno. Maminka onemocněla a umřela, školu jsem opět přerušil… Nutno dodat, že ze strany fakulty jsem nepociťoval žádné nepřátelství, spíše snahu mi pomoci. Nakonec mi nabídli, že mi dají alespoň bakalářský titul (bakalářskou státnici jsem měl hotovou na religionistice – včetně obhájené bakalářské práce, malou státnici jsem měl hotovou na filosofii). Prý jen musím napsat a obhájit bakalářskou práci z oboru filosofie. Napsal jsem tedy práci, dosti slušnou, řekl bych, odevzdal ji, jenže pak přišel požadavek složit před obhajobou tři rozdílová kolokvia – z německého idealismu (Kant), etiky a filosofie 19. a 20. století. V té době jsem měl tak těžkou depresi, že jsem to chtěl vzdát, ale nevzdal jsem to, připravil se jak jen to šlo, domluvil si kolokvium z toho Kanta a z větší části nepříčetný napsal v kabinetu prof. Horyny test – na 50%. Po pravdě řečeno to byl vzhledem k situaci asi slušný výkon, ale k absolvování kolokvia ani zdaleka nestačil. Pak jsem se zhroutil docela, prošel si jednou z nejhorších sebevražedných krizí, a školu definitivně odpískal.
Následovalo uzdravení z deprese, téměř tři roky práce terapeuta, absolvování spousty školení a kurzů, s čímž jsem neměl sebemenší problém, a nakonec i pokus studovat tříletý bakalářský obor v Olomouci, což mi celkem šlo, ale byly s tím spojené hrozné nervy a ještě jedna otravná a znechucující věc, o které zde ale nebudu psát, protože nemám teď chuť ani náladu riskovat střet s Univerzitou Palackého. Navíc se na začátku druhého ročníku vrátila těžká deprese a studium bylo k nesnesení.
Pak jsem ale dostal nabídku, která se neodmítá – možnost, že mi budou uznány skoro všechny absolvované předměty vystudované v Brně, pokud se přihlásím do bakalářského studia. Znělo to jako dobrý nápad a šel jsem do toho, snad proto, že hnusné podzimní deprese polevily a já si říkal, že v mírné až střední depresi takové studium budu schopen zvládnout. Fakt nevím, čím jsem v té chvíli myslel, patrně prdelí, s prominutím… Doufal jsem snad, že se ta protisíla neobjeví? Že už je pryč? Naivní. Byla tam, byla tam celou dobu a jen čekala, až bude vzkříšena a zaútočí v plné síle. Moje stavy se, celkem zákonitě, zhoršovaly, jak se blížil nástup do prvního ročníku, spojený s nutností spousty administrativních a jiných úkonů spojených s uznáním předmětů. Na úvodní týden ve škole jsem nebyl vůbec schopen dorazit, pak jsem se nějak zmátořil, zapsal si předměty, jež mi byly uloženy k absolvování a se zatnutými zuby se stal opět studentem. No a naschvál – hádejte, jak mi to jde? Ztuha mi to jde. Neustále svádím vysilující boje se zdrhacími a únikovými tendencemi, snažím se studiu věnovat maximum svého času, ale neleze mi to do hlavy tak, jak by mělo. On také po těch deseti letech člověk přeci jen ztratí část kontextu. A také mě to často nebaví. Ano, Kant je pro dějiny filosofie naprosto zásadní a je důležité, aby student tohoto oboru byl řádně seznámen s principy jeho filosofování, nicméně memorovat si spoustu dnes již dávno překonaných detailů jeho nauky mi připadá neužitečné a otravné. Jenže test se neptá, nakolik rozumím podstatě, test se ptá, nakolik jsem se to naučil zpaměti, a moje hlava to už vážně nebere tak jak kdysi. Připadám si na to starý a žasnu, jak to dělají studenti, kteří jsou co chvíli v hospodě či na nějaké "akci" a stejně se to všechno stihnou naučit… Jinak řečeno: Ke staré protisíle se připojil i problém staršího a pomalejšího mozku…
Víte, aniž bych ze sebe dělal nějaké hogo-fogo, myslím, že mám větší všeobecný přehled než kdejaký čerstvý magistr a že jsem rozhodně kreativnější než spousta "licencovaných" filosofů, ale co je mi to platné, když to nedokáži uplatnit při studiu, protože se po mně chce něco jiného a protože, a to především, je tady ta protisíla, jež vznikla, jak řekl můj psycholog, jakýmsi rozštěpením mé osobnosti. Bylo zvláštní, že jsme celý tento problém po těch letech začali důkladně rozkrývat až nyní, snad to souvisí s tím, že dříve jsem buď nestudoval, nebo všechno překrývala temnota těžké deprese… Včera mi měla být věnována psychoskupina, na níž se tento problém měl rozkrývat formou konstelace, jenže psycholog onemocněl, takže nejdřív za čtrnáct dní. Frustrace největší, protože jsem do té skupiny vkládal nemalou naději, naději, že se mi podaří prožitkově, niterně, emočně, nějak nově… uchopit to, co si sice uvědomuji racionálně, nicméně je mi to rozumové uvědomění prd platné. Za týden mě čeká test z Kanta a já mám oprávněné pochybnosti (vzhledem k tomu, jak se s tím učením trápím a jak mi to odmítá lézt do hlavy), že jej zvládnu. Také bych měl odevzdat k posouzení dopracovanou bakalářskou práci a nevím, čemu se věnovat dřív. Další má potíž: Nedokážu se věnovat usilovné studijní práci "na dvou frontách" – tedy třeba půl dne věnovat Kantovi a dalších pár hodin studiu rané řecké filosofe kvůli bakalářce. No, a tak jsem z toho všeho strašně nešťastný, cloumají mnou záchvaty bezmoci, frustrace a naprosté nechuti (to všechno na pozadí kontinuální deprese a únavy) a připadám si jako v pasti: Pokud se na to nevykašlu, nakonec to stejně nejspíš dopadne špatně a budu se jen trápit o to déle. Pokud hodím ručník do ringu rovnou, nebudu už nucen trávit hodiny času zoufalou snahou naučit se něco, mi nic neříká a co mě de facto odpuzuje, ale bude to zase další školní prohra, opakování starého známého bolestného scénáře. V obou případech je to spojeno s frustrací ze zbytečně vynaloženého úsilí, nervů a peněz (musím platit školné). Jediné, k čemu to všechno může být dobré, je to, že jsem si uvědomil plnou sílu celého toho vnitřního konfliktu a to, že je pořád tady. Třeba to povede k tomu, že se mi snad podaří ten konflikt zpracovat a stát se celistvějším člověkem. Pokud ano, pak tak zkušenost, byť draze zaplacená, možná přeci jen bude k něčemu dobrá…
Jenže co teď? Mám bojovat nebo se vzdát? Jedno už vím jistě: I kdybych zatínal zuby sebevíc a přemáhal sám sebe o sto šest, nemám šanci nad tou protisílou za stávajícího stavu věcí zvítězit. De facto ji to sebepřekonávání nabíjí – čím víc usiluji, čím víc zatínám zuby a nutím se do práce, tím silnější je protitlak, jenž musím překonávat, a tím jsem vyčerpanější. Je to, jako bych tím úsilím tu protisílu nabíjel. A ta je nakonec vždy silnější, než to úsilí. Nicméně řekněme, že vytrvám a že za čtrnáct dní bude psycholog zdráv, bude skupina a na ní se ve mně odstartuje nějaký léčivý proces (nic z toho samozřejmě není jisté) – bude ještě nějaká šance, že mi to umožní zvládnout tento semestr? Těžko říct… Můžu to zkusit…
Připadám si jako v pasti a jakékoli řešení je nesmírně bolavé. Pustit to všechno a vrátit se ke studiu věcí, jež mne baví mnohem více než subtilní detaily Kantovy či Leibnitzovy filosofie, o nichž vím, a to stoprocentně!, že je k ničemu nikdy nebudu potřebovat? Ale také: Pustit to všechno k vodě a prožít další těžkou frustraci? Nebo vytrvat, udělat všechno proto, abych uspěl, a pravděpodobně nakonec stejně prohrát?
Je mi z toho všeho nesmírně bezradně, úzkostně a smutno…

PS: Rady či podněty uvítám, ale ty laciné už opravdu všechny znám…

Advertisements

komentářů 33

Filed under Co život dal... a vzal.

33 responses to “Pokus studovat aneb Další draze zaplacená zkušenost…

  1. A ten Kant…po týdnu už bude pryč defnitivně? Pak bych se do toho na tvém místě pustila, pokusila se oprostit od té echuti, soustředit se na to tak nějak – teď nevím, jak to napsat líp – "neosobně", jako kdybys to nebyl ty, kdo se to učí, a ve stejném stavu lehké nepřítomnosti udělat i tu zkoušku. To je taktika, která mi několikrát překvapivě zafungovala, bohužel jsem nikdy nedokázala úplně vědomě ovládnout způsob, jak se do toho stavu dostat. No ale pokud by tě měl Kant pronásledovat po zbytek studia a ty k němu máš takovou averzi, to bych na tvém místě asi šla studovat třeba něco úplně jiného. A starý a nevýkonný mozek? To chce denně pár dlouhých veršíků zpaměti, a on zas naskočí. 😉

  2. Bretislav

    Ahoj Kojote,nehodlám cokoliv radit, snad jen podotknout, že z velmi podobných důvodů jsem po sedmi letech studia, v pátém ročníku magisterského studijného programu Evangelická teologie na ETF UK hodil ručník do ringu já. Dodnes mě to občas dost bolí, ale na druhou stranu jsem se tímto oborem vnitřně nikdy zabývat nepřestal a zjišťuji, že k němu nyní mohu přistupovat mnohem svobodněji…

  3. gert

    Kojote, tohle vypadá jako docela seriózní volání o pomoc. Abych dával rady, na to se necítím, ale když jsem to tak četl, napadalo mně, jestli by se u tebe nemohlo něco změnit, kdybys nějakou věc dotáhl do konce. Pak bychom to tady mohli oslavit…

  4. Libor

    co třeba vzít lopatu? nebo zahrádka, tohle všechno deprese dokonale lečí

  5. Catalessi

    Nebo mi přijde možná chybou to o tom studiu publikovat, mně to funguje tak, že moje studium je jenom moje a moje věc a jestli pohořím, bude to zase moje (a moje:-) věc.Vytváříš si tak náhradní "maminku" ze svých čtenářů, která je svědkem případného dalšího selhání. Co kdybys to zkusil potichu a pak nás překvapil? Ubude Ti stresu z toho, aby ses neshodil.

  6. [1] – ne, čekají mě dva náročné testy (z nichž alespoň jeden musím zvládnout, abych byl připuštěn ke zkoušce) a pak ještě náročnější zkouškový test…[2] Já vím.[3] Ale vždyť já jsem spoustu jiných věcí do konce, kupodivu, dotáhl. Třeba knihy…[4] Přečti si ještě jednou PS.[5] No, myslím, že to, že se takto zmíním, ničemu nepomůže, ale ani nic nezhorší. Ne, nedělám si z nikoho "náhradní maminku" – stačí mi ta, co je ve mně… :-/ Předpokládám, a myslím, že správně, že mým čtenářům je celkem fuk, jestli budu nebo nebudu mít nějaký titul.

  7. vera

    Titul je mi fakt fuk:-),ale tu pohodu tady bych zase ráda viděla..Právě protože si dobře uvědomuješ,že tě tohle studium neposunuje nikam dál, protože už dál jsi, tak je to koule u nohy..člověk se nenaučí angličtinu,když si bude pořád dokola opakovat prvních pět lekcí..Proč vlastně studuješ? pokud ti jde o titul do života, najdi si školu z jiného oboru, kterou zvládneš levou zadní, třeba práva v Plzni:-), a tuhletu filozófiu si nechej pro naplnění a radost,hm

  8. Jen abys Kojote nedopadl nějak takto:http://www.youtube.com…-Kv_ir3j2o:-))))

  9. Michaela

    Asi víš, že vztek, který patří tvojí matce dáváš místo toho proti sobě:-)..ale je to jen taková hypotéza…Když se na ni naštveš, co že ti to dala do hlavy a řekneš si, že můžeš dělat cokoli, dokonce i to, co chtěli tvoji rodiče, tak by to třeba…mohlo osvobodit tu protisílu a udělat z ní sílu…? 🙂 Tedy neodmítej svůj vztek, použij ho..

  10. Pl.

    ZdravímDoporučuji najít si zkušeného KBT terapeuta (asi to nebude snadné) a vykašlat se na nějaké konstelace, skupinu či pseudointerpretace. V tento krizový moment bych i mávl rukou nad mně nekonvenujícími teoretickými východisky. Prostě bych se zaměřil na to, že tyto metody jsou prokazatelně účinné. Dobrý vztah s psychologem (viz Rogersovy nezbytné a dostatčující proměnné) bohužel není samospásný. I když může klienta udržovat v terapii, naplňovat ho nadějí a poskytovat mu "odborné vysvětlení" každodenních problémů. Znovu to risknout s člověkem, který mi na první pohled nesedí, se může vyplatit.Z toho mála, co vím, se mi problém nejeví jako interpersonální, tudíž skupina asi nebude to pravé ořechové. Hrabat se v tom hlubinně je na dlouho, výsledek nejistý.Možná bych se zamyslel i nad samotnou volbou studijního oboru na pozadí otázek typu: K čemu mi ten titul bude, když mě to nebaví?Hodně štěstí.

  11. Libore, zde je má obšírná odpověď: http://kojot.name…-nebo-patak.phpVero, to je otázka: Když ono mě to asi trochu posunuje i jako studium. A hlavně mě to posunulo dál tím, že se vynořil ten konflikt, o kterém píši.Saule – znám, ale díky za odkaz. Třeba pobaví i ostatní.Michaelo – to je to. Rozumem tohle všechno vím, ale nijak mi to nepomáhá. Potřebuju to nějak prožít, procítit…Pl. – díky za komentář, ale zatím dám šanci tomu, co je. Pokud by to opravdu nikam nevedlo, pak bych uvážil další možnosti.

  12. Michaela

    Držím pěsti:-) Byl by z toho hezký experiment na prázdnou židli – ty co chceš studovat a co nechceš…pak taky práce s neukončenými věcmi se zemřelými…cítím ale v tobě silnou vůli to řešit, tak si určitě příležitost a vhodného průvodce najdeš…imaginace, konstelace, gestalty, homeopatika..to je fuk

  13. Ano, Michaelo, opravdu to chci řešit a děkuju za podporu. Nejsem takový "hrdina", abych nějakou tu podporu nepotřeboval…

  14. Těm, co chtějí komentovat:Asi by bylo lepší, kdyby se k tomu tady vyjadřovali spíš ti, kteří mě znají, ať už osobně nebo z tohoto blogu, pokud jej čtou delší dobu. Pokud sem někdo přijde jen tak náhodou a přečte si článek, aniž by znal spoustu dalších souvislostí, bude pravděpodobně střílet naslepo…

  15. titanika

    Vyhýbal jsem se škole jak jen to šlo, jakoby zde působila nějaká strašlivá protisíla – to zní jako by se Ti kromě té vnitřní revolty udála šikana ze strany spolužáků. Jen tak střílím naslepo…jako správný náhodný kolemjdoucí. Možná jsi byl až moc výjimečný a některé tupé hlavy si rády vybírají výjimečné jako terče. Za střílení naslepo se omlouvám – prostě mi to nedalo. Řeším právě teď problém šikany u svého dítěte, tak tím žiju 😦 Jinak moc držím palce, ať se ohledně školy rozhodneš tak, aby Ti to přineslo úlevu.

  16. Michaela

    Podporu potřebují všichni, to s hrdinstvím nesouvisí. Naopak je hrdinství si o ni říci, když ji potřebuješ:-) Jsem ráda, že ti komentář byl trošku k užitku, nerada bych ti říkala nějaké blabla rady, asi nejpodstatnější je, ať už ti sem píšu kdykoli cokoli,že tě mám ráda:-)

  17. Titaniko, ne, s šikanou jsem nikdy problémy neměl. Spíše jsem byl vždy stranou kolektivu, takový zasněný outsider a šprt, ale spolužáci mě nijak netýrali.

  18. černá vewiurrka

    Pěkné!Po všech kojotích pokryteckých mačistických pozách, vymývání hlav, směšných kázáních, prázdných plcích o ničem, vyprsování se a poučování, maloměšťácké demagogii, dětinských lžích, zvracení špíny na křesťany a wewerky, stupidních žvástech o prdu – konečně zase naprosto nefalšovaný, ryzí závan opravdového života, citů a svým způsobem – hluboké a draze zaplacené životní zkušenosti! Dnes jsem zas po velmi dlouhé době ráda že jsem tu vlezla, wewi wew…

  19. černá vewiurrka

    Rada je zde drahá……více na místě než rady zde jest pravidelná podpůrná myšlenka a silné přání abys to zvládl, které ti wefka posílá. A radí li ti cos málo budeš li rady chtít – pak pouze k sebereflexi, jejímž plodem aspoň u wefky bývá sebedisciplína. A raději per partes…je to místy silná medicína s níž se to nesmí přehánět. A nebudeš li, tedy i tak – nech radu ležet – wef přeje ti na akci tuto štěstí a síly dodstatek…

  20. Vewiurrko, však já se s tím nějak popasuju. Prostě jsem to celé jen potřeboval jasně zformulovat, abych na to mohl pohlédnout alespoň trošku z odstupem…

  21. Wu

    Zformuloval jsi to dokonale, Kojote. Oprostit se od pocitu povinnosti a nutnosti uspět nelze, nejde ho nechat v koutě, ani sám sebe přesvědčit že o nic nejde (kdybych šel na zkoušku, byl bych nervózní jak pes, i když školu ani titul nepotřebuju). Občas mívám podobný problém s některými pracovními úkoly. Samozřejmě není tak silný, ale jakákoliv snaha zatnout zuby a rozsknout to vede akorát k horšímu a úkol se posunuje a posunuje… Až se mi ho konečně podaří rozseknout na drobnější problémy, které nejsou tak hrozné. A po prvním zvládnutém fragmentu už to jde líp.A pak je taky zajímavá věc s učením se. Totiž nedělat to jako úmornou snahu něco se nabiflovat, ale jako přednášku pro někoho (takový blogový kurs Kantova myšlení bych klidně absolvoval). A vzpomínání si na něco, znovupoznávání (na to je člověk stavěný, ne na biflování). Např. učit se čtením z více zdrojů. Nebo děláním výpisků a myšlenkových map (bez ambice si to zapamatovat).

  22. LZ

    [21] Zpracovat to jako článek nebo přednášku by mohlo zabrat, u sebe jsem v tomhle případě zpozorovala větší motivaci (možná proto, že to tím získalo větší smysl, který je pro úspěšné učení důležitý). Navíc se učením druhých látka nejlépe ukládá do paměti (uvádí se až 90 %).

  23. Ten nápad s tím pojmout to jako něco, co předám dál, je dobrý, má však jednu chybu: Fungovalo by to, kdyby mě čekala ústní zkouška, během které bude vyučující zjišťovat, nakolik jsem doopravdy porozuměl, oč se jedná. Jenže mě čekají testy – 2 průběžné a jeden zkouškový. Jeden průběžný test mám už za sebou (dopadl katastrofálně). Otázky jsou směřované na jasná přiřazení odborných termínů k jiným odborným termínům, nikoli na schopnosti něco srozumitelně objasnit. Takže se prostě musím biflovat specifické kantovské formulace, to, že dokážu vlastními slovy říci, o čem to je, je pro prof. Horynu irelevantní :-/ I proto je to pro mě tak těžké… Nicméně: Včera jsem několik hodin studoval a přečetl 60 stran Prolegomen, dnes v tom budu pokračovat. BTW: Když se tak tím Kantem zabývám, napadlo mě následující: Mám z toho pocit, jako z hodně starého fantastického filmu, třeba původního King Konga – ve své době to musela být bomba 😉

  24. Wu

    V tom případě ty myšlenkové mapy, mohly by pomoct.Testy jsou vůbec nesmyslný způsob zjišťování znalostí, ale to je na jinou diskuzi (o stavu školství).

  25. černá vewiurrka

    Kojote…..jsem ráda že se ti to vůbec "zformulovat" podařilo, neb bez toho nejde věc uchopit a tedy o ní ani začít přemýšlet. A nejde li o ní začít přemýšlet nejde ji změnit…Držím palce! Nechť se zadaříi když je to běh na wielmi dlouhou trať. Ale cena je vysoká a stojí za to, wef! A věř mi co tě nezabije to tě posílí – a vím že víš že Wefka wielmi dobře ví o čem mluví…Btw. k našemu poslednímu setkání…už je to v cajku, uf..dobrá ta záwěrečná rada cos Wefce dal…fakt!

  26. Ich muss. Je to dostatečně kantovské? Myslím, že nemusíš nic. Je příšerné vidět, kterak pocit povinnosti žene paradoxně velmi inteligentní lidi do depresí a znemožňuje jím zvolnit (pochopitelně fyzická schránka se brání a vylučuje něco, co dělá bordel v mozku). Nejsi jediný, koho dostala konstrukce nesmím zklamat maminku. (Zajímavé, znám povícero takto postižených mužů a žáden neříká, že by nechtěl zklamat tatínka. A nejhorší je, že ony maminky si toto ani moc neuvědomují.) Želbohu žádné rady pro tebe nemám, všechny, které jsem odzkoušela jinde, selhaly. Pouze poslední pokus, kdy jsem v zoufalství vrazila takto postiženému jedinci do rukou hematit, kterýžto on sebou všude nosí, zabral. Tedy řekla jsem mu, že to má proti démonům a zatím to nějak šlape.

  27. Lianare, díky. Ano, také se snažím všemožně ošálit sebe sama, třeba tím, že se přesvědčuju, že to prostě jen zkusím a buď to půjde nebo nepůjde. No, a pak se objeví hnusná bolest trojklanného nervu, nebo bolest v krku a celková slabost… u psychosomatických démonů je pozoruhodné, že člověk ví, že na 99% nemají ty obtíže reálný fyziologický základ, ale bolí to dočista stejně ;)Myslím, že čistě vlastními silami to nerozlousknu, ale mám dobrou zkušenost, že v přítomnosti svého psychologa umím najít nové náhledy na celou věc a umím své síly konstruktivně využít. Snad bude příští týden zdráv, jsem u něj objednaný na úterý…

  28. vera

    Konflikt, který je hýčkán:-). Zdá se mi nemožné se ho zbavit, když si ho člověk stále obnovuje hledáním argumentů pro a současně proti, hnedle se celej zaplete..nechtělo by to rozseknout uzel radikálně, nečekaně, rázně a nesmlouvavě? Řekla bych, že ten Alexandr měl nabroušenej nejenom meč..

  29. Vero, to je jen další z těch laciných nicneříkajících rad, s nimiž se setkávám už roky. Já přeci vím, že je třeba to rozetnout a patrně nějakým prožitkovým zpracováním, ale sám se z té bažiny na vlasy nevytáhnu. Třeba pomůže psychoterapie. Ale pokud se mýlím a Ty znáš jednoduchý algoritmus na jehož konci bude ono požadované "rozetnutí", tož sem s ním!

  30. vera

    Tohle je náhodou ta nejcennější rada jakou jsi tady dostal:-)a dokonce si troufnu říct,že s ní v duchu občas laškuješ. Řešení konfliktů je totiž prosté. Stát se jednoduchým. Myslela jsem, že jsi Kojot pro vlastnosti přírodního zvířete, pro rychlost, pro schopnost opustit nevýhodné cesty bez lítosti a vytí na měsíc..

  31. Ale Vero, i kojoti se občas honí za vlastním ocasem 😉

  32. vera

    To jo 🙂 jenže pro zábavu.. A neptají se všech kolem, jestli se ještě mají točit, anebo už ne, nějak jim dojde, kdy mají přestat, aby– promiň–nepomřeli.. Zastaví se, a jdou jinam. V tom je ta jednoduchost, ke které se my lidi dostáváme tak těžko. Přitom si myslím, že právě v ní je velká síla, takže i v tom rozhodnutí opustit zvolené zaměření studia (ale hlavně nelitovat toho!) může být hodně zajímavého.. (protože mezi námi, neznám na srab nic lepšího než vlastní vlasy, terapie problém tak akorát naťukává)

  33. každý máme nějaké zkušenosti…