Kniha o nekonečnu (recenze)

Nekonečno mě fascinovalo odedávna, už jako kluka. Snažil jsem se představit si nekonečný vesmír či nekonečný regres – pamatuji si na krabičku zápalek, na níž byl nakreslený orel, nesoucí ve spárech krabičku zápalek, na níž byl orel… A pes jitrničku sežral…

Není tedy divu, že kniha pojednávající o nekonečnu, navíc z pera známého fyzika a popularizátora vědy s širokým rozhledem Johna D. Barrowa, neměla problém říci si o moji pozornost, když jsem poněkud bezcílně bloumal mezi policemi volného výběru Moravské zemské knihovny (to já dělám často a rád a občas při tom myslím na tu Borgesovu babylónskou…)
O čem tedy pojednává Kniha o nekonečnu? O nekonečnu, či spíše nekonečnech (nekonečnu nekonečen), abychom byli přesní. Protože by bylo bláhové myslet si, že je jen jedno a ještě bláhovější tvrdit, že jich je konečné množství. V úvodu knihy se dozvíme, jak se idea nekonečna rodila, jaké s ní byly od počátku obtíže a jak se tato idea spojila s ideou Boha. Následuje exkurz matematický, v němž se dozvídáme více o vlastnostech různých nekonečen, jejich hierarchizaci a rozdělení na spočitatelná a nespočitatelná, o paradoxech s nimi spojených a pak se konečně dostáváme ke kapitole o největším z teoretiků matematického nekonečna, Georgu Cantorovi, jeho nelehkém životě a jen pozvolna akceptovaném díle. Byl to právě Cantor, který dokázal, že existuje nekonečné množství hierarchicky uspořádaných nekonečen (nad toto nekonečno nekonečen umístil Boha).
Další části knihy se věnují nekonečnu z hlediska fyzikálního, autor zde odděluje tři různé ideje: matematické, fyzikální a absolutní nekonečno a představuje názory některých badatelů na jejich existenci či neexistenci. Dále se pak věnuje problematice singularit a nekonečen v matematických rovnicích a tím, jakou škodu v nich páchají.
"Cesta současnými užitími a zneužitími nekonečna nás dovedla k závěru, že Cantorovo matematické nekonečno se stalo nezpochybňovanou částí moderní matematiky, ‘rájem‘, jak o tom mluvil David Hilbert, ‘z něhož nás nikdo nevyžene‘. Avšak realita absolutních a fyzikálních nekonečen, která procházela vcelku bez potíží filozofií 19. a 20. století, začala narážet na stále větší odpor ze strany fyziků i filozofů. Nekonečno se stále více stávalo prubířským kamenem odhalujícím selhání ve fyzikálním uvažování, signálem, že matematická teorie, kterou jsme použili ve fyzice, postrádá hloubku. To si žádá ostražitost. Pro vědecká zkoumání na hranicích fyzikální reality vzniká nepříjemné dilema. Nejsme-li si jisti tím, že fyzikální nekonečna nemohou vzniknout, pak užití jejich přítomnosti jakožto indikátoru neúspěchu teorie bude za jistých okolností neoprávněné. Potřebujeme jemnější klasifikaci typů nekonečna, které vznikají ve fyzikálních popisech světa, podobnou té, jakou už máme v podobě katalogu matematických nekonečen." (str. 101)
Další kapitoly se pak věnují problematice nekonečného vesmíru, srozumitelně popisují důsledky různého zakřivení prostoru a problematikou zrychlujícího se rozpínání. Ukazuje, že vesmír tak, jak jej známe, může být jen jedna z mnoha "bublin", z nichž každá má své specifické vlastnosti, odlišné od jiných oblastí kosmu. Je docela dobře možné, že obýváme oblast s řídce rozloženou hmotou a zdá se nám, že rozpínání bude věčné, ale ve skutečnosti můžeme být obklopeni kosmem, jenž se smršťuje a stáhne naši oblast s sebou. Nevíme. Osobně pokládám současné fyzikální úvahy o tom, že za hranicemi pozorovatelného vesmíru mohou být oblasti s odlišnou fyzikou, za zcela přelomové, neboť nabourávají zažitou metodologickou konvenci, jež říká, že přírodní zákony platí všude stejně. Respektive: Na metarovině nějakých ještě fundamentálnějších zákonů, jež řídí zákony projevující se v té které oblasti vesmíru, idea o jednotnosti fyzikálních zákonů stále platí, nicméně představa, že kdesi za hranicemi pozorovatelného vesmíru jsou oblasti s více prostorovými rozměry, jinými základními konstantami, odlišnou hmotou atd. je fascinující.
Autor se také věnuje omezením našeho poznání:
"Náš vesmír může být nekonečný, ale je to jedno z jeho nejžárlivěji střežených tajemství. Nekonečnost je střežena konečností. Je atributem, který snad vesmíru přísluší, ale je skryt za hranicemi, jimž je podrobena rychlost šíření informace. Zjistit, zda je vesmír nekonečný, je možné, ale zabere to nekonečný čas." (str. 129)
Barrow se zabývá mnoha dalšími souvislostmi nekonečna. Zvláště fascinující jsou filozofické a etické souvislosti s nekonečným kopírováním (pokud je vesmír nekonečný, existuje nekonečné množství Zemí, na nichž právě teď právě vy čtete recenzi…). Dočteme se také o teorii neustálé inflace (tedy, že nové vesmíry vznikají neustále), o tom, že možná žijeme v uměle vytvořeném universu a autor se dotkne také problematiky simulace (tedy možnosti, že žijeme v nějaké superpočítači vymodelované realitě). V závěru knihy se pak dočteme o cestování časem, o problémech spjatých s věčným životem (které mimochodem dokonale rozebírá Greg Egan ve svém Městě permutací – doporučuji!).
Kniha je napsaná čtivě, srozumitelně a vtipně – obzvláště mě pobavilo: "‘Udělejte mi jeden se vším,‘ řekl mystik prodavači hamburgerů." (str. 15), nutí čtenáře k samostatným úvahám a rozvíjí jeho imaginaci. Co dodat? Doporučuji!

BARROW, J. D. Kniha o nekonečnu. Paseka: Praha a Litomyšl, 2007. 266 stran, 298Kč.

Advertisements

komentáře 4

Filed under Recenze

4 responses to “Kniha o nekonečnu (recenze)

  1. Nekonečno je fascinující – taky jsem si ho jako dítě představovala: na stěne visí obrázek místnosti, kde na stěně visí obrázek, kde na stěně visí obrázek… nebo jiný způsob: vybalím čokoládu ze staniolu a tam je čokoláda ve staniolu a pod staniolem další staniol a další… (trochu frustrující – čokoláda furt nikde 🙂 A (zdánlivé?) nekonečno vesmíru jsem si představovala až později, jako teenager: na staré půdě, kam nikdo nechodí, je velká těžká truhla. A v ní je náš vesmír, obíhají tam planety atd. A co se stane, když jednoho dne přijde obr na půdu a otevře truhlu? Jen to ne, protože by tím vpádem narušil naše fyzikální zákony a náš svět, jaký je, by už nebyl, jaký je… a možná ten svět obra je sám v nějaké truhle – nebo té bublině…

  2. Liško, myslím, že bz se Ti ta knížka líbila 😉 Mě překvapila tím, že mi nabídla další, dosud netušené, verze nekonečna ke kontemplování.

  3. Jako malého mě fascinovala ta přirovnání. Tam a tam je to a to, jednou za tolik a tolik let se něco stane, a až to to a to zmizí, uplyne vteřina věčnosti; až na to, že tím, že tato, jakkoli nepředstavitelně (?) dlouhá časová období jsou ohraničená a tím pádem jsou ke studiu nekonečna vhodná asi jako je slovo jitrnice andomínum ke smrslině.

  4. pozdrav ze strany 149tak zatím to vypadá, že existuje spousta modelů nekonečna, ale žádné nekonečno 🙂