Dva rozdílné pohledy na ideologie

Při svých rozhovorech na téma náboženství a satanismu jsem se setkal s tvrzením, jež dobře ilustruje dva rozdílné postoje, jež můžeme zaujmout tváří v tvář jakékoli ideologii, náboženství nevyjímaje. Nejprve uvedu konkrétní příklad a poté jej zobecním.

Můj oponent prohlásil něco v tom smyslu, že Satan je spojen se zlem a násilím, zatímco Bůh je zde od toho, aby "páchal dobro". Proto je Bůh nabit "pozitivní energií" zatímco Satan je, skrze činy jeho stoupenců, "nabíjen" negativně. Když jsem poukázal na očividnou skutečnost, že ve jménu božím bylo spácháno o několik řádů více krutostí než ve jménu Satana – a to jsem bral v potaz i psychopatické magory, kteří nemají se satanismem (ve smyslu nějaké nauky) nic společného, oponent prohlásil, že za zlo, páchané ve jménu kupříkladu Krista, může také Satan, protože Bůh hlásá "nezabiješ" a "lásku", takže s tím nemůže mít cokoli společného. Zde se pozastavím nad tím "nezabiješ" (správně má být ovšem "nezavraždíš") – je to součást Desatera přikázání, které Mojžíšovi sdělil tentýž bůh, který vraždil ve velkém i svůj vlastní národ a nepokrytě nabádal ke genocidě národů jiných. Když už se někdo ohání Biblí, ať si ji k čertu také přečte a nevytrhává z kontextu díla jen to, co lahodí jeho srdci! Ostatně ani Nový zákon není žádnou esencí dobra a lásky, stačí si přečíst Zjevení Janovo a zamyslet se nad počínáním Krista v této knize… A co násilí páchané muslimy? Patří také do sféry Satana nebo "nabíjí" spíše Alláha? A není snad komunismus spásné učení o tom, jak se všichni budeme mít dobře?

A zde se dostáváme k výše slíbeným dvěma přístupům k náboženství a vlastně ke každé ideologii. Můžeme na ně pohlížet esencialisticky a nominalisticky. Esencialismus (ve scholastickém učení zvaný realismus, čímž se ale myslelo něco jiného, než co tím slovem míníme dnes) je založen na přesvědčení, že existují nějaké ideje, esence věcí. Přišel s tím už Platón a v různých podobách toto učení přežívá dodnes, například u těch společenských vědců, kteří usilují o zachycení nějaké "esence" kupříkladu státu, církve či jiného společenského fenoménu. Můj oponent v diskusi, coby intuitivní esencialista, se domníval, že existuje nějaká, jevy předcházející, esence náboženství či dokonce esence "Boha", od níž se ti, kdo ve jménu daného náboženství či nějakého boha páchají zlo, odchylují.

Druhým pohledem, a je patrně zjevné, že je to pohled, který upřednostňuji, je nominalismus. Ten tvrdí, že ideje či esence existují až po věcech, že jsou to jména, obecniny, které vytváříme my sami, abychom byli schopni abstrakce. Nominalisticky pojaté obecniny v klasickém smyslu nemají žádnou vlastní samostatnou existenci, tu mají pouze jednotliviny (ukáži, že na to lze pohlížet i trochu jinak). Když – coby nominalista – zjistím evidentní skutečnost, že nejen různá náboženství, ale dokonce například i jednotlivé křesťanské proudy mají velmi odlišné pohledy na Boha, morálku, pravidla atd., jen stěží mohu uvěřit, že se za tím vším skrývá jakákoli univerzálně platná esence. Řídím se biblickým "podle ovoce poznáte je" a pozoruji, jak se povětšinou chovají stoupenci té které ideologie, co touto ideologií ospravedlňují, jak fungují ve světě a jakou mají minulost. A pak je mi úplně jedno, jestli existuje jakákoli dobrá esence komunismu, která byla pokřivena, protože mě zajímá to, co dělali komunisté. A totéž platí o křesťanství, islámu a všech ostatních náboženstvích. Pokud někdo ve jménu Ježíše Krista mučí a upaluje lidi (víte, že středoamerické kultury nějakou dobu pokládali Krista za boha ohně, protože conquistadoři rádi upalovali lid?), jestliže někdo ublíží vlastnímu dítěti, protože je pokládá za posedlé a chce jej ve jménu svého boha očistit, tak to jsou pro mne jevy směrodatně spjaté s daným náboženstvím a jeho bohem, nikoli s jeho hypotetickým protivníkem (jedním dechem dodávám, že náboženství může samozřejmě inspirovat též k obdivuhodným uměleckým, filosofickým, mystickým i jiným výkonům!).

Shrnuto – ano, lidé dost možná nabíjejí své egregory (uvědomuji si, že pojetí egregoru přesahuje klasické nominalistické pojetí, ale i egregory vznikají po věcech a tak představují velmi specifickou formu nominalistického myšlení!) tím, co v jejich jménu dělají, mimo jiné věřím i tomu, že v tomto smyslu existuje několik různých Kristů, a pokládám za nefér tvrdit, že takové činy nabíjejí entitu, proti níž se v rámci těchto činů často bojuje, tedy například Satana. Dává to podobný smysl jako tvrzení, že za zlo spáchané komunismem může buržoasie (vlastně ještě menší smysl to dává, buržoasie totiž mohla alespoň způsobit, že se komunismus jako ideologie objevil) a ne ti, kdo představitele podnikatelské vrstvy ožebračovali a zavírali do lágrů…

Existuje-li nějaká esence té které ideologie, pak je tato esence utvářena lidmi v rámci toho kterého proudu a v žádném případě se nejedná o nějakou na věci nezávislou a věc předcházející univerzálii.

A ještě jinak: Všimněte si, že když někdo spáchá jakoukoli zvrhlost ve jménu Satana, je to hned odporný zlý satanista a Satan za to může, zatímco když to spáchá ve jménu třeba Kristově, je to "nemocný" člověk (případně člověk, který použil Krista jen jako zástěrku), ale rozhodně za to nemůže to skvělé, dobré, neposkvrněné křesťanství.

Co dodat? S esencialismem na mě nechoďte. Kdykoli jsem se snažil dobrat se, třeba fenomenologickou redukcí, k nějaké univerzální podstatě libovolného jevu, vždy se rozplynula jak pára nad hrncem. Existují jen přibližné, nominalisticky definované obecné pojmy a konsensuálně přijímané definice; žádné neměnné a "nezkažené" esence, od nich by bylo možné se odchýlit, alespoň v oblasti společenských fenoménů (soudím, že v matematice a logice lze o jejich existenci uvažovat ), neexistují.

Advertisements

komentářů 20

Filed under Úvahy a postřehy

20 responses to “Dva rozdílné pohledy na ideologie

  1. V oblasti společenských fenoménů jistě ne, na druhou stranu, reálnou existenci nějakého boha nelze vyvrátit (tím pádem ani dokázat), tzn. pokud nějaký existuje, patrně svou konkrétní povahu má.

  2. Irwiuss

    Pěkný článek, děkuji.Nicméně, řekl bych, že tvoje teze je neudržitelná. Podobným stylem totiž můžu postupně zkritizovat a odvrthnout totálně všecko. Na všem si můžu něco najít. Můžu tak zkritizovat demokkracii, byrokracii, poezii i policii, umění, myšlení, tvůj logický rozum, matematiku i pedagogiku- i tvůj oblíbený satanismus. Pamfletářit přirozeně můžeš, ale není to přínosné(přirozeně krom tvého obveselení). Občas tvá antikřesťanstká paranoia dosahuje skutečně groteskních rozměrů, např. v článku o křesťanech-nepřátelích na webu DO. Cílem kritiky tedy nemá být odvržení předměru kritiky jako takového, ale odstranění jeho chyb a vyzdvižení jeho pozitiv pro další vývoj. Což se přirozeně děje a dělo se to, například právě v tom křesťanství(pár století se už ve jménu boha neupaluje).

  3. Allegore, něco, co nemohu ani dokázat ani vyvrátit nemůže sloužit jako předmět myšlení. Z mého pohledu je to na stejné úrovni jako Velké špagetové monstrum či Neviditelný růžový jednorožec. Proto když mluvím o bohu či bozích, mám na mysli určité egregory či jiné entity, které by snad mohly být nějakým způsobem falzifikovány. Pokud se jedná o univerzálie po věcech, tedy v nominalistickém smyslu, pak s nimi asi nemá problém nikdo. Všichni se shodneme na tom, že existuje univrzálie automobil, a je racionálnější předpokládat, že je to abstrakce odvozená od konkrétních aut spíše než nějaká preexistentní idea… Ale v mnoha jiných oblastech jsou preexistentní ideje zdánlivě v pořádku, ale já v ně prostě nevěřím. V logice lze hovořit o univerzáliích ve věcech, tedy neoddělitelně spojených, ale ne preexistentních. Například když vezmu různé překlady jedné věty, pak to, co mají společné, lze chápat jako univerzálii.Irwiussi, to máš tak – člověk se zamyslí, sdne si k počítači, vytvoří něco, zveřejní to a pak se na něj snesou jako hejno supů komentátoři a jsou TÁÁÁKHLE chytří. A autor aby potom znovu a pořád dokola opakoval to, co by mělo být z textu pro pozorného čtenáře zřejmé. Nemůžu takto zkritizovat poezii, myšlení, umění, logický rozum, pedagogiku ani matematiku, neboť to nejsou ideologie a nejedná se zde o to, zda existuje nějaká jejich esence a zda je možné se jí zpronevěřit. U byrokracie asi záleží na tom, jestli máš na mysli technologii správy nebo vládu úředníků. Demokracii a satanismus takto kritizovat lze, protože jsou to ideologie. Satanismus je z nominalistického hlediska to, co bylo utvořeno lidmi na základě nějakých myšlenek a jako takový je, navzdory těm několika excesům, oproti většině náboženství opravdu převážně neškodný. Demokracie by si zasloužila vlastní článek tohoto druhu, – třeba někdy příště.Až budeš příště kritizovat, odpusť si lacinou uštěpačnost a neplýtvej mým časem na blbosti…

  4. No, já zase Irwiusse chápu, že když tě nazajímá žádná potenciální esence křesťanství, satanismu, komunismu…, tak pak tě nezajímá ani ateistického materialismu, a podle toho, čeho se ateističtí materialisté dopouštěli, musíš ateistický materialismus odsoudit…takhle odsoudíš nakonec jakýkoliv názor, protože každý názor, který vymyslíš, už aspoň zhruba někdo dříve vyřkl, a nastane názorové vakuum.Co se týče mé námitky, tak mně šlo čistě o to, že pokud tvůj oponent byl křesťan, jeho argumentační chyba nastala v momentě, kdy začal vycházet z paradigmatu, které zastává pouze on, totiž z paradigmatu, že Bůh objektivně existuje, a z tohoto paradigmatu polemizovat se tvými výroky stojícími v paradigmatu jiném. Toto je výchozí bod nekonečné hádky nebo také cimrmanovský krok stranou.Pokud to myslel tak, že v jakémsi obecném povědomí je entita Krista spojena s láskou a mírem, zatímco Satan s nenávistí a svárem, dá se na to přistoupit, ovšem pak je naprosto absurdní jeho argument, že za násilím páchaným ve jménu Krista je vlastně ta obecně vnímaná entita, egregor, Satana.Také to mohl zamýšlet tak, že Kristus byl prostě historická postava, která reálně chodila po zemi a něco hlásala, a to něco nebylo polévání dětí kyselinou pod heslem vymítání ďábla, ale v tom případě nemůže komparovat Krista se Satanem, o němž nevíme, že by takhle po zemi chodil. Každopádně se tedy mýlí.Jinak, pokud jde o vymítání ďábla, mohl bych se podělit o šťavnaté "veselé" perličky z českých luhů a hájů, ale to by asi bylo spíš na soukromý rozhovor.

  5. Allegore, já z Tebe (a Irwiusse) asi fakt zešedivím. Ateistický materialismus není ideologie ale světonázor! To je třeba rozlišovat. Chjo…Jinak já když píši Kristus, mám na mysli křesťanský egregor (a tvrdím, že je jich víc, pár je jich opravdu krvelačných…), když mám na mysli historickou postavu, používám jméno Jehošua.

  6. No, hranice mezi "světonázorem" a "ideologií" považuji za hodně posuvné až umělé. Proč je materialistický ateismus světonázor, ale křesťanství, pohanství, satanismus… ideologie? Křesťanem nebo satanistou se přece taky nestaneš tak, že si řekneš "teď se stávám tím a tím" a přijmeš v tu ránu nějakou doktrínu.

  7. Jinak, pokud myslíš ten "křesťanský egregor", tak předpokládám, že asi nesouhlasíš s tou základní tezí tvého oponenta o "nabíjení", protože tam by muselo jít o nějaký význam symbolu, jména i momo křesťanství, pak bych to dokázal pochopit.

  8. Allegore, řekněme, že světonázory jsou stavební kameny ideologií. Pokud věřím, že existuje jen hmota a nevěřím, že existuje Bůh, tak je to něco jiného, než když věřím v soubor světonázorů a etických maxim, tedy v nějakou ideologii. Druhému komentáři moc nerozumím, ale zrovna teď je mi dost šoufl…

  9. Jenže když se podíváš na křesťany, a zejména to platí u katolíků, vidíš, že rozdíly v jednotlivých názorech na oblasti etiky a morálky se často dost propastně liší. Spájí je všechny nějaká jednotná myšlenka, ale jinak se často neshodnou téměř na ničem. Těžko si představovat konverzi tak, že si někdo řekne "budu katolíkem" a najednou začne uznávat nějaký soubor morálních pravidel. Člověk spíše dospěje k nějakým názorům, a shledá, že se v tom základním shoduje s naukou katolické církve. To jsem si nevymyslel, říkám to, protože dost katolíků znám, ačkoliv přiznávám, že diskutuji převážně s těmi lehce liberálnějšími a kritičtějšími.U satanismu se o tomhle nemá snad cenu bavit, protožem tam ta různorodost bije do očí.

  10. Phoeniks

    Nominalismus a realismusRád bych taky přispěl svou troškou do mlýna. Zejména kvůli tomu, že mi dlouho vrtalo hlavou, co přesně mi vadí na přirovnávání Boha a špagetové nestvůry. Řekl bych, že rozumnou odpověď na to mi daly knížky od C.G. Jung. Ten totiž tvrdí, že psycholog musí rozlišovat mezi syrovými pravzory lidského chování (archetypy), jejich kulturní podobou (archetypickými představami) a arbitrárně vytvářenými pojmy. Špagetová nestvůra nikoho nenadchne ani ke skutkům milosrdenství, ani ke křížovým výpravám. A je to hlavně proto, že existuje jen jako pojem, kdežto slovo Bůh je nejenom pojmem, ale také výrazem hlubších psychologických potřeb velké části lidstva. Takže na jedné úrovni jsou slova "bůh" a "špagetová stvůra" rovnocenná jako pojmy, ale na úrovni psychologické působivosti tomu tak není. Archetypální představou (egregorem) je jen "bůh". Podle mě je to podobné jako s např. gravitací – jedná se o arbitrární shluk grafémů a zároveň o pojmové uchopení přírodního zákona, který působí i na lidi bez úcty k fyzikálnímu poznání světa.

  11. OmluvaJsem nemocný, mám horečky, nemyslí mi to, nedaří se mi soustředit. K některým věcem se později vyjádřím.

  12. Konverze je, Allegore, velmi složitý fenomén a nelze ji snadno shrnout. Často je i náhlá – člověk prožívá nějakou formu existenciální úzkosti a nejistoty a pak do nějaké té víry prostě spadne…Phoenicsi, VŠM či NRJ se používají jako ukázka toho, že argumentovat Bohem je iracionální. Ovšemže nemají stejnou emotivní sílu jako biblická stvořitel, ale jejich explanační síla je stejná…

  13. S tím bohem a příšerou váš chápu oba, samozřejmě, že držíme-li se logiky, boha musíme vynechat, tady jde citovat Vlasta Buriana z filmu Ducháček to zařídí: "Archanděl Gabriel, archanděl Michael…já vím, ale pozemští svědkové by nám byli milejší."Konverze samozřejmě je složitý fenomén, a samozřejmě, že existuje i ideologicky pojatá víra, což ovšem neznamená, že víra=ideologie.

  14. Ne, víra a ideologie nejsou totéž. Náboženství ovšem pod ideologii spadá. Je třeba rozlišit spiritualitu a religiozitu…

  15. No, pokud to dělíš takhle, pak nezařadíš všechny křesťany pod religiozitu. Nehledě na to, že řazení religiozita = určitá ideologie je pochybné. Jak to má člověk, který chodí do kostela, ale např. v intimních otázkách je v rozporu s oficiálním učením církve, vadí mu některé činy papeže, popř. níže biskupa, generálního vikáře…těžko bych mluvil o ideologii, protože ta vyžaduje jistou nekritičnost k jejím prvkům. Muvil bych spíš o ideji nebo ideích.

  16. Allegore, to jen dokazuje, že nominalismus má blíž ke skutečnosti než esencialismus. To, co po mně chceš, je nějaká esenciální definice, ale tu Ti, coby nominalista, prostě neposkytnu.

  17. Je mi to jasné, ale narážel jsem na začátku na problém zavržení "zdiskreditované" ideologie. Totiž takhle by třeba šlo zavrhnout britský konstitučně-monarchistický parlamentarismus za krvavé potlačení indického povstání, tedy je-li to ideologie, což by klidně mohla být.

  18. Jasně, narážíš na to, že ideologie se proměňují a tudíž že nelze kritizovat britský systém vlády dnes za něco, co se stalo v minulosti. Ale chyba lávky – ideologie, o níž tu šlo, nebyl systém vlády, ale kolonialismus, a ten lze kritizovat i dnes.

  19. nominalistický obývákChápu problematičnost (krajního) realismu, nicméně mě nepřijde nominalismus jako řešení, ale pouze odsunutí tohodle problému, protože když jsou pouze věci a my je zobecníme, tak PODLE ČEHO je zobecňujeme? Podle něčeho co MAJÍ společného, co existuje. Proč je židle židle a stůl stůl? Nebo se samo od sebe náhodou vyskytlo nějak podivně tisíce židlí a my řekli jenom – ha, tohle budou židle? Židlovitost je konstrukt?Jinak na ty ideologie to jakože sedí, i když mě spíš přijde, že jde o konstrukt konstruktu. Nechci se tu ale nějak hádat v tvém obýváku, vlastně jsem se chtěl jen zeptat, jestli preferuješ nominalismus absolutně nebo jen jako podpůrný argument pro tento článek (to zní blbě, v kontextu tohoto článku je možná lepší 🙂

  20. Bicarbono, já vlastně nic nehlásám absolutně, ale čeho se snažím držet, tak je to upřednostňování toho nejjednoduššího použitelného vysvětlení.