Kdy je a kdy není fér metoda vnitřní kritiky

Metoda vnitřní kritiky je postup, s nímž se pravidelní čtenáři těchto stránek již nepochybně setkali, a to jak v článcích, tak i v komentářových disputacích. O co se jedná?

Přenechejme nyní slovo Karlu R. Popperovi, který tento postup brilantně definoval ve své Bídě historicismu. Nejprve předešlu, že "historicismus" v Popperově pojetí je, stručně řečeno, taková pozice v sociálních vědách, podle níž je hlavním cílem historická předpověď dosažená odhalením "zákonů" či "trendů" skrytých pod povrchem historického vývoje. Učení tohoto typu pokládá Popper za příčinu neuspokojivého stavu teoretických sociálních věd a hodlá s je proto podrobit kritice. A nyní se konečně dostáváme k jeho metodě: "Snažil jsem se nicméně poctivě ukázat historicismus v co nejpříznivějším světle, aby moje následná kritika měla smysl. Pokusil jsem se představit historicismus jako dobře promyšlenou, soudržnou filosofii. A neváhal jsem vytvářet na jeho podporu argumenty, které, pokud vím, historicisté samotní nikdy nepředložili. Doufám, že se mi tímto způsobem podařilo vybudovat pozici skutečně hodnou napadení. Jinými slovy, pokusil jsem se vylepšit teorii, která je často zastávána, možná však nikdy v plně rozvinuté formě…" (Popper, str. 12)
Neboli – řečeno mými vlastními slovy: Vezmete něčí názory, domyslíte je (logicky konzistentně) do důsledků, o nichž oponent sám možná ani neuvažoval, a pak ukážete, jak je jeho postoj vnitřně nesoudržný, problematický či nepoužitelný.
Musím říci, že jsem se při četbě Popperových slov musel smát, neboť jsem v tom poznával sama sebe – v dobrém i zlém. Ale zpět k metodě vnitřní kritiky: Je tato metoda čestná?
Může se objevit námitka, že kritik se obrací k tezím, které kritizovaný vědomě nezastával a (především) neprohlásil. Jenže, na druhou stranu, je-li kritikovo domýšlení důsledků kritizovaného myšlenkového systému logicky nenapadnutelné, pak zde kritik poctivě poukazuje na to, že jeho oponent o svých názorech neuvažoval dostatečně do hloubky. Takže by se mohlo zdát, že metoda vnitřní kritiky fér je.
Jak tomu však je doopravdy? Musíme rozlišit, zda jde o kritiku dogmatu nebo o kritiku metody. Jako příklad uvedu sociologii. Již Comte rozlišil dvě základní metodologická východiska sociologie – sociální statiku a sociální dynamiku. Metody spadající do oblasti sociální statiky jsou skvělé k popisu nějaké společenské struktury. Potíž je v tom, že pomíjejí změnu – vneseme-li do sociální statiky změnu, celá struktura se okamžitě zhroutí. Popisujeme-li naopak sociál1ní změnu, pracujeme v intencích sociální dynamiky, která se ovšem nedá použít k popisu sociální struktury (já vím, že poněkud zjednodušuji – berte to jako ilustrační záležitost). Comte se domníval, že v budoucnu někdo tuto propast překlene, zatím k tomu však nedošlo a sociologie zůstává multiparadigmatickou vědou, v níž se k sobě struktura a změna (například v podobě funkcionalistických či naopak konfliktologických metodických východisek) mají jako obecná teorie relativity a kvantová mechanika…
Pokud bych použil metodu vnitřní kritiky, dokázal bych pouhým domýšlením jednotlivých východisek do důsledků sociologii zcela znemožnit tím, že bych poukázal na nepřekonatelné kontradikce. Ale bylo by to fér? Ne, nebylo. Sociologové, pokud nejsou dogmatičtí, si jsou totiž vědomi toho, že používají metody, které nejsou dokonalé, a používají je proto, že i přes svou nedokonalost se výborně hodí k řešení mnoha různých problémů.
Metoda vnitřní kritiky je naopak v pořádku ve chvíli, kdy oponujeme nějakému světonázoru či dogmatu; jinak řečeno uzavřenému myšlenkovému systému. Uvedu příklad: Pokud někdo použije marxismus jako pracovní model, s jehož pomocí se pokusí popsat nějaké sociální či historické souvislosti (a on je občas marxismus poměrně dobrý nástroj k činnosti tohoto druhu!) aniž by mu připisoval absolutní platnost pro všechny typy výkladů, není fér použít proti němu do důsledků domyšlené důsledky Marxovy filosofie. Pokud však dotyčný hlásá marxismus jako ideologii či dogma, pak je naopak metoda vnitřní kritiky zcela namístě.
Nutno však podotknout, že v praxi občas není tak úplně snadné odlišit, zda někdo používá metodu nebo káže dogma…
Literatura:
POPPER, K., R. Bída historisismu. OIKOYMENH: Praha, 2000.
Advertisements

komentáře 2

Filed under Úvahy a postřehy

2 responses to “Kdy je a kdy není fér metoda vnitřní kritiky

  1. Catalessi

    Otázka je, co to znamená domyslet do důsledků něčí názory. Neznamená to třeba pouze vystavit je jinému (méně příznivému) světlu? Člověk má vždy tendence vybírat to, co se mu hodí, opozice vybírá naopak to, proč to nejde. Proto je v diskursivních střetech potřeba zvážit závažnost argumentace na obou stranách – v právu se posuzuje nikoliv množství argumentů, ale jejich závažnost (proto ta slepá Justice, která má v rukou váhy, ona totiž nemá posuzovat povrchně očima, ale váží "pravdu").

  2. ty jo, si čtu teď ten blog po pár dnech vodpředu dozadu a je to taková linární mozaika v protisměru :-)(dodatková asociace – řetízkovej kolotoč bez vobsluhy…)