“Mám pravdu protože se mýlíš“ a další pseudoargumenty

Existuje jeden druh velmi sugestivní, leč chybné, argumentace, s nímž jsem se setkal ve spiscích takzvaných "vědeckých kreacionistů", v kontroverzních knihách Petra Bakaláře a pochopitelně i v diskusích na tomto weblogu. Je třeba se o něm konečně zmínit…

Jedná se o logický přemet, kdy zpochybníte nebo dokonce vyvrátíte tvrzení oponenta a na základě toho dokazujete platnost tvrzení vlastního. Klasickým příkladem je případ, kdy kreacionista poukáže na něco, co evoluční teorie (v současné době) nedokáže vysvětlit, načež prohlásí, že se tím dokazuje pravdivost biblického stvoření. Podobně argumentuje zmíněný Petr Bakalář, který v některých pasáží zpochybňuje tvrzení vycházející z myšlenek sociokulturní determinace rozdílů mezi populacemi a sugeruje čtenáři, že to dokazuje vrozenost dané vlastnosti, třeba inteligence (nutno dodat, že to nedělá tak do očí bijícím způsobem, jako kreacionisté).
Taková argumentace je chybná. Vyvrátím-li představu, že Země je placatá, dokazuji tím jen a pouze to, že má nějaký jiný tvar, než je placka, nikoli to, že je kulatá. I kdyby kreacionista nakrásně vyvrátil evoluční teorii, nedokázal by tím, že svět byl stvořen tak, jak je to popsáno v Bibli. A pokud Petr Bakalář zpochybní nějakou studii týkající se vlivu prostředí, nevypovídá to nic o tom, že hlavní či alespoň dominantní roli hraje dědičnost.
Představte si, kolik nesmyslů by bylo možné "dokázat", kdyby taková implikace platila! Vlastně by bylo možné "dokázat" naprosto cokoli.
Pokud něco tvrdíte, můžete samozřejmě použít vyvrácení argumentu protikladné teorie jako podpůrný argument, ale to vás v žádném případě nezbavuje povinnosti svá tvrzení podložit pozitivní argumentací, tedy nějakým důkazem.
Další oblíbenou argumentační kličkou je poukázání na výjimku v případě nějakého jevu, který lze posuzovat statisticky nebo pravděpodobnostně, a vydávání této skutečnosti za důkaz neplatnosti tvrzení. Prohlásím-li ono proslulé "Všechny labutě jsou bílé." a následně někdo dokáže existenci černých labutí, pak mou teorii skutečně popřel. Pokud ovšem řeknu, že labutě jsou vesměs bílé, pak existence černých labutí, zůstávají-li v menšině, můj výrok nevyvrací. Toto je vcelku pochopitelné. Poukážu-li však například na typické chování příslušníků nějaké společnosti a vyvodím z toho závěr, pak upozornění na člena této společnosti, který neodpovídá mé charakteristice, nedokazuje, že se mýlím. Bylo by třeba dokázat, že jedinec, na nějž bylo poukázáno, je ve skutečnosti typickým zástupcem dané společnosti a nikoli výjimkou z pravidla. Někdy se může ukázat, že není příliš zřejmé, který jev tvoří většinu, v tom případě je třeba se zdržet příliš autoritativních soudů na obou stranách. Nicméně v případě, kdy je většinový výskyt jevu zjevný a doložitelný, pak výjimka jistě znamená zajímavou kuriozitu, ale není z vědeckého hlediska podstatná, protože věda se zabývá pravidelnostmi.
Existuje nesčetné množství všemožných argumentačních podpásovek, vtipně a čtivě se jim věnuje Martin malý ve svých doporučeníhodných článcích Trvale udržitelná kráva, Trvale udržitelná kráva II. a Trvale udržitelné telátko. Já se zmínil pouze o dvou z nich, zato však obšírněji. Snad vám můj článek přišel k duhu.
Advertisements

Komentáře nejsou povolené u textu s názvem “Mám pravdu protože se mýlíš“ a další pseudoargumenty

Filed under Úvahy a postřehy

Komentáře nejsou povoleny.