Melancholie

Dnes (psáno v neděli večer) jsem prožil den, kdy myšlenky na smrt byly velmi silné. A to přesto, že mi bylo dobře. Ukáži, že ve skutečnosti to bylo právě proto, že mi bylo dobře…

Probudil jsem se a s potěšením jsem si uvědomil, že nepociťuji tu hroznou vnitřní psychickou bolest a tíhu, ani fyzické příznaky nemoci v podobě bolestí svalů a kloubů. Úleva po několika týdnech vyčerpávajícího trápení mne zaskočila a vlastně jsem ani nevěděl, co si s tím stavem počít. Jenže pak přišlo vědomí, že ta bolest zase přijde, že se vrátí s razancí bucharu stejně nevyhnutelně jako smrt. Možná zítra, možná za pár dní, spíše dříve, než později. Rozechvěl jsem se strachem. Znáte ten pocit, kdy vás druhý den čeká bolestivý lékařský zákrok? Tohle bylo horší. Nejenže jsem věděl, že mě čeká bolest, ale nadto jsem si plně uvědomoval, že – narozdíl od trhání zubu kupříkladu – to bude bolet mnohem déle.

„Buď rád, že je ti dobře,“ řekla Lucienne. „Užij si to.“

Ano, to mě samozřejmě také napadlo, ale v takové chvíli si prostě nemůžete pomoci. Je to jako užívat si procházku parkem za teplé letní noci když víte, že za některým ze stromů na vás číhá brutální násilník (není to dokonalá metafora: Při této procházce se nemůžete otočit a prchnout…). A tak jsem si četl Pratchetta a Nietzscheho, nějaký čas jsem strávil na internetu, hovořil jsem s Lucienne o tom, zda ti, kteří zvýší lidské vědění, jsou důležitější než ostatní či nikoli, a také o dovádějících pražských squatterech, shlédl jsem tři další díly The Joy of Mathematics, pozoroval želvy… a bylo mi smutno a velmi melancholicky. Myslím, že bych ten pocit mohl nazvat pocitem odsouzence. Už jen se, jako Sókratés, naučit nějakou tu píseň…

A samozřejmě se ve mně probudily sebevražedné fantazie. Naprosto rozumím Ladislavu Klímovi, který chtěl zemřít ve chvíli největší extáze. Něco takového jsem sice neprožíval, ale zemřít ve chvíli, kdy se cítím fajn, a vědět, že ta šedočerná hrůza už nikdy nepřijde, by bylo fakt krásné. Vystoupat nad Pustý žleb, přijít ke Koňskému spádu, vysvléci se do naha, abych celým tělem mohl vnímat objetí větru, skočit a letět – letět a být po několik nádherných vteřin absolutním středem svého vlastního vesmíru, singularitou, neboť nic, nic z toho, co by mne během těch okamžiků napadlo, bych již nemohl nikomu sdělit… Ta touha byla (a je) velmi erotická.

Ovšemže vím, že mám ženu, která mě miluje a které bych ublížil, kdybych takto odešel, a také zvířata a snad i pár lidí, kterým na mně skutečně záleží, nic z toho však přitažlivost té představy neumenšuje. Zůstanu naživu, smířím se s návratem bolesti, budu hledat její hlubší kořeny a příčiny, budu se snažit proniknout až na druhou stranu temnoty, do říše antisvětla, a najít cestu, která mne z tohoto temného lesa vyvede. Je však docela dobře možné, že se nemoc bude, veškeré mé snaze navzdory, vracet znovu a znovu. Jak dlouho to pak vydržím? Deset let? Patnáct? Víc? Nepřipraví mě roky o sílu a vůli odolávat? Řekl bych, že připraví; myslím, že pokud se nemoc bude vracet znovu a znovu, je velmi pravděpodobné, že se jednoho dne pro výše uvedenou radikální léčbu navzdory všemu nakonec rozhodnu…
Advertisements

komentářů 15

Filed under Deprese a spol.

15 responses to “Melancholie

  1. rozumim tomu. hodne tomu rozumim. neco i to pripomina. vzdalene. tak vzdalene. ted jsem jinde. a stacil mi k tomu jeden zivot. Poctive odzity a prozity.

  2. Díky, Ratko, jsem rád, že tomu někdo rozumí. Opravdu. 🙂

  3. Robert Wankes

    vímdobře co jsou to deprese…zničili mi patnáct let života, než se našel někdo kdo můj problém pojmenoval, nejhorší je, že jsem si do té doby neuvědomil oč jde…nyní to už vím, ale to mi už ty roky a nevrátí, ani manželství, které se zákonitě rozpadlo a skončilo hodně smutně

  4. Ano, Roberte, deprese bere hodně. Někdy všechno. Díky za komentář.

  5. černá vewiurrka

    Zkus se na to kouknout....když už se to křesťanství tak hluboce hnusí alespoň z pohledu logického buddhisty a to z toho nejjednoduššího pohledu – hinájany. Mohlo by to myslím pro tebe být neskutečně přínosné, jak tak tu tvou úvahu čtu.

  6. Teď se opravdu nechytám Vewi.

  7. černá vewiurrka

    Mnojomožná sám přijdeš na ještě lepší věci. Mnohé odpovědi jsou i v antropologii, fyziologii a psychologii.Skoro bych řek že taky pro filosofa dost podnětné.

  8. Vewiurrko, já čtu pořád. Už skoro nečtu beletrii, protože jako oddechovku čtu kvalitní populárněvednou literaturu. Všechno možné od biologie po matematiku. Občas o něčem napíšu recenzi, většinou ne. Naposledy jsem četl kromě Příběhu rodu homo také knihu Život jako geologická síla – doporučuji vřele!Jo, mimochodem, Tvé neustálé nevyžádané rady už začínají poněkud lézt na nervy, ó Velký vesmírný veverko-katolický guru…

  9. černá vewiurrka

    Mno jo wef..…jak praví Svatá ústa Prwotní wewiurrky (TO SU JÁ) : PRAY THE RATTATOSK!

  10. černá vewiurrka

    Jo, dal sem do placu tvou bakalářku…..dosti se líbila! Prej dobrá práce a zábavná četba!

  11. Allegor

    Když já nevím, chlubit se tím, že následuji guru… asi se jedná o opravdu mě honě cizí ayxiomální východisko, veverko.

  12. Vewiurrko, a ke tak bakalářka je?Allegore, teď mi jaksi nedochází, koho a proč se Tvůj komentář týká.

  13. černá vewiurrka

    Přeci o…Crowleym a thelémitech…dal sem si kdysi udělat přeci jednu kopii…Chceš ju poslat?

  14. černá vewiurrka

    Přeci…..shromažduju tvé dílo, odnepaměti. Mám myslím všechny podstatné texty. Až umřeš udělám ti šílenou popularitu a vydám to a strašně na tom zbohatnu a pak budu už jen zbytek žití pojídat ořechy s ořechovou zmrzlinou a ořechovým likérem.

  15. Aha, já přehlédl to "tvou". No jo, ta je na webu, ale já se k ní moc nehlásím, není to dobrá vědecká práce. Měla by vypadat úplně jinak…