Pocit po dočtení knihy

Také míváte ten pocit bolestného napětí poté, co dočtete knihu?

Já jej mívám skoro pokaždé. Je to jakási zvláštní úzkost, jež nemá daleko k panice. Dokud knihu čtu, je to v pořádku. Vím, co mám dělat – číst vybranou knihu. Svět a život mají svůj řád. Jsou ovšem knihy, které z různých důvodů nedočtu či je čtu dlouho a s přestávkami, ale to je v pořádku. I to je součástí řádu mého soukromého světa. Někdy je to spojené se slabými výčitkami svědomí, ale nebolí to. Dočtení knihy bolí. Pochopitelně to nesouvisí s obsahem knihy – bolest se dostavuje bez ohledu na to, zda jde o knihu odbornou nebo o beletrii. Souvisí to s rozhodováním, co číst dál. Po jaké knize sáhnout. Mám tisíce knih, dobrou polovinu, možná i více, tvoří knihy nepřečtené a já cítím až v morku svých kostí, že zemřu dřív, než je všechny přečtu. Je to, jak by řekl Smith z Matrixu, nevyhnutelné. Je to nevyhnutelné už proto, že si průběžně pořizuji knihy nové a také navštěvuji univerzitní knihovnu. Ta úzkost spojená s volbou knihy ke čtení, je existenciální, je spojená s vědomím vlastní smrtelnosti, s bytím k smrti. Až do konečků prstů mi v těch chvílích vystřeluje psychosomatická bolest, dech mívám mělký a rychlý, prostě panika jak vyšitá. Když se nakonec rozhodnu, sáhnu po vybrané knize a začnu číst, bolest poleví, dech se prohloubí a záhy je vše v pořádku. Čtu knihu, kterou jsem si vybral…
Zmínil jsem se, že chodím do knihovny. Půjčování knih výše zmíněnou úzkost poněkud zmírňuje, neboť knihy je třeba brzy vrátit a tudíž volím mezi několika vypůjčenými tituly a ne mezi stovkami knih, jež na mě vyčítavě hledí z knihoven.
Nesmírně důležité pro mne je možnost přetavit přečtené v něco použitelného v další tvorbě, především filosofické, magické a literární. Poznání, které bych nabyl, ale o něž bych se žádným způsobem nepodělil s ostatními, by pro mne nemělo cenu, neboť by je nakonec stejně smrt vymazala. Podobně jako staří Řekové také já vnímám sám sebe skrze ostatní, být pro mne znamená být vnímán, být v interakci, být zapamatován. Knihy jsou pro mne prostředek nikoli cíl.
Když o tom tak přemýšlím, je docela dobře možné, že ten svíravý pocit těsně předtím, než sáhnu po nějaké konkrétní knize a začnu ji číst, je tím nejcennějším, co mi moje čtenářská vášeň přináší…
Advertisements

komentářů 10

Filed under Co život dal... a vzal.

10 responses to “Pocit po dočtení knihy

  1. Wu

    U mě to není svíravá úzkost výběru, ale lehká zuřivost nad tím, že jich nemůžu číst deset, dvacet najednou (ačkoliv občas se mi to rozjede a rozečtu jich moc – http://blog.wuwej.net…ctes.html).Pocity z dočtení knihy mívám tři, podle její kvality. 1) nostalgická touha číst dál a lítost nad tím že příběh končí a musím ten svět opustit, to u hodně dobrých knihy, nebo takových, které se mnou souzní2) úleva, že už jsem se jí zbavil – jednak jsem maniakálně vytrvalý a nedočíst knihu je prohra, jednak když nějakou knihu čtu už příliš dlouho, přestanu z toho mít takovou radsot (asi proto, že ztrácím čas nad touhle, a všude kolem čekají spousty dalších)3) prostě dobrý pocit z toho, co jsem se dozvěděl a tak podobně.

  2. Wu, příběhy už moc nečtu, někdy povídky nebo známé věci jako relaxaci (třeba se vracím k Pratchettovi). Víc čtu knihy odborné a populárně naučné. A i těch je tolik…

  3. černá vewiurrka

    Jo....nejvíc je li to např. 5. díl Angeliky a nemám 6. a 7. a 8. ale až 9….

  4. To ,že nemám šanci do své smrti přečíst všechno co bych chtěl už mi došlo taky. Rád bych se pustil třeba do knih o historii(středověk atd.) ,nebo Dostojevskij ,na toho mám už taky dlouho spadeno ,ale pořád to odsouvám ,protože jsou knihy které vnímám jako právě teď aktuálnější. A pak dostanu od kamaráda knihu Tamilské listy od Jaroslva Hovorky (měl jí dvakrát)a když jí přečtu zjistím ,že je úplně skvělá ,ale narazit na ní v antikvariátu asi bych po ní nesáhl. Kolik takových dobrých knih mi uteče ,protože mi o nich nikdo neřekl a já nevím ,že vůbec existují? Zřejmě hromady. Ale utečou mi i ty o nichž vím ,protože prostě nemám čas číst. Kradu chvilky na čtení ,při jízdě autobusem atd. ,a to je zatraceně málo…

  5. Ano, Miky, a také je tady spousta knih, o kterých nám někdo řekne, že jsou skvělé, a my je stejně nepřečteme…

  6. komatsu

    Není třeba mít úzkost z toho, že to všechno nestihneš. To nejdůležitější se stejně dozvíme až po smrti. 🙂

  7. Komatsu, mrtvý prd ví…

  8. komatsu

    Jistěže, tento "prd" je fundamentem celého vesmíru.

  9. LZ

    Já věřím, že se ke mně z toho obrovského množství knih dostanou za život do rukou ty pravé, které pro svůj život a vývoj potřebuji, takže se zase nějak zvlášť netrápím těmi, které si nikdy nepřečtu.Možná by ti trochu pomohlo udělat si nějaký pořadník, ale pokud nechceš přijít o ten pocit, o kterém píšeš, pak nezbývá než si pokaždé prožít vlastní smrtelnost. Určitě i to je cenné a třeba se i díky tomu tohle téma u tebe časem někam zajímavě posune.

  10. Jo, proto jsem o tom také napsal…