Jsme téměř 100% šimpanzi? (recenze)

Už dlouho se zabývám antropologickou problematikou, přičemž leitmotivem mého zájmu je hledání odpovědi na otázku, co je ono mystické "to", jež činí člověka člověkem. Proto jsem také v knihovně sáhl po knize Jonathana Markse Jsme téměř 100% šimpanzi? s podtitulem Lidoopi, lidé a geny. Jak uvidíme, nebyl jsem zklamán a to i přesto, že se kniha nezabývá problematikou, po níž jsem se pídil (i když poukazuje na problematičnost některých rozšířených názorů), nýbrž především filosofií a etikou vědy.

Autorovým oborem je molekulární antropologie, obor, který je syntézou holistického přístupu antropologie a reduktivního přístupu moderní genetiky, a z tohoto hlediska kniha vychází, i když Marksovým záměrem není pouze prezentace tohoto oboru, nýbrž snaha poukázat na problematičnost minulosti i současnosti přírodovědy. Autor je přírodovědně vzdělán a tak, navzdory svým tezím, které jsou blízké myšlení postmoderně laděných intelektuálů, je stěží může být pro svůj kritický postoj označen za "postmodernistického ignoranta". Lze tedy předpokládat, že se jeho kniha stala a ještě stane trnem v oku leckterého čtenáře, což je jedině dobře. Oč tedy autorovi jde? Především o odhalování pavědy. Nikoli ale pavědeckých teorií prezentovaných různými šarlatány, nýbrž vědecky se tvářících prohlášení skutečných přírodovědců, které pokládá z mnoha různých důvodů za velmi nebezpečné. Látku rozdělil na několik vzájemně provázaných témat. V první části knihy se zabývá zprofanovaným tvrzením, že jsme z více než 98% šimpanzi a ptá se, co to vlastně znamená a jakou má takové prohlášení relevanci.

"Uvidíme, že univerzalita genetické podobnosti je něco úplně jiného, než si myslíme. Například sama struktura DNA dvou různých druhů se ze své podstaty nemůže lišit více než ze 75%, bez ohledu na rozdílnost srovnávaných druhů. Naše DNA je tedy z více než 25% podobná například DNA pampelišky. To ale neznamená, že jsme tedy z více než čtvrtiny pampelišky, i kdyby to dávalo smysl. (…) Míra, s jakou se naše DNA podobá lidoopí, neříká vůbec nic o naší obecné podobnosti s lidoopy, a tím méně z ní vyplývají nějaké morální nebo politické důsledky." (s. 15) Autor ukazuje, jak se do obecného povědomí dostávají informace, jimž jsou přisuzovány neadekvátní významy (například se píše o "genech" pro alkoholismus či homosexualitu, ale neuvádí se již, že pokud vůbec něco takového existuje, podílí se to na počtu výskytů daného jevu jen několika málo procenty). Vrátíme-li se ke genetické podobnosti člověka a šimpanze, tak autor poukazuje na skutečnost, že genetici se ohánějí rádoby přesnými čísly (s přesností na desetinu procenta), která se však vzájemně liší, ale nezmiňují se o tom, že spodní hranicí podobnosti není nula, ale výše zmíněných 25% (spodní hranice je tedy nadhodnocena), a dále se nezmiňují tom, vzhledem k čemu vlastně srovnávají. Například vzhledem k hlemýždi si jsou člověk a šimpanz opravdu nesmírně podobní… Autor též poukazuje na problematiku vlastního čtení a srovnávání DNA, kde ukazuje, že nakrmíte-li počítač daty, vždy dostanete nějaký výsledek, ale to ještě neznamená, že váš výsledek má nějaký význam. Existuje mnoho různých – kvantitativních i kvalitativních – způsobů, jak porovnávat dva různé řetězce DNA a je nemožné tvrdit, že některý je správnější než jiný.

Když se v jiné části knihy pak autor věnuje problematice udělení lidských práv velkým lidoopům, ukazuje, kam až zjednodušené pojímání vědeckých tvrzení může dospět: Budeme přidělovat lidská práva na základě genetické příbuznosti? A jak nastavíme hranici? Dále podotýká, že argument v podobě připodobňování lidoopů k mentálně postiženým lidem je rovněž scestný, protože člověka nedefinujeme podle jeho kognitivních schopností. K tomu dodává:

"Také si uvědomujeme, že koncept člověka a jeho práv provází odpovědnost. Jako občané máte odpovědnost chovat se určitým způsobem a některá práva vám mohou být odebrána, například pokud spácháte trestný čin. Jistěže šimpanz nemůže pochopit rozdíl mezi občanským a neobčanským chováním, mezi činností legální a ilegální. Člověk v podobném stavu by byl dán do ústavní péče, jenže to je právě to, proti čemu protestují aktivisté za práva lidoopů. Jak tedy naložíte se šimpanzem, který krade nebo vraždí?" (s. 214) (Autor pochopitelně souhlasí s tím, že si lidoopi zasluhují ochranu a dokonce i práva, nikoli však lidská práva.)

Marks kritizuje sociobiology a behaviorální genetiky a ukazuje, že naše genetická příbuznost s lidoopy neříká nic o našich vlastnostech, ty z ní prostě vyvodit nelze (mimo jiné proto, že – jak rovněž přesvědčivě ukazuje – ani nevíme, jak a do jaké míry jsou vlastnosti vlastně geneticky zakódované).

Důležitý autorův postřeh se týká zaměňování vztahů biologických za metaforické, například když vědec odhalí gen, jehož změnou dokáže vyvolat u mikroskopických červů společenské chování, a hledá vztah mezi tímto chováním a společenskostí lidí. Jenže tato souvislost není biologická, nýbrž metaforická. "Může to jako věda vypadat – součástí jsou pokusy s geny – ale není to věda o biologických vztazích, nýbrž o vztazích metaforických. Čili jde o nevědu. Předstírat, že nevěda je věda, to je pavěda." (str. 121)

Důležitý je pro něj aspekt medializace výsledků přírodovědného bádání, která napomáhá vytváření nových mýtů: "Není žádná jiná věda kromě behaviorální genetiky, v níž lze nechat 97,5% jevů nevysvětlených, a přesto se dostat na první stránky novin." (str. 134)

Další velká část knihy se zabývá problematikou odlišnosti mezilidské, zvláště v souvislosti s problematikou ras, rasismu a eugeniky ruku v ruce s dějinami genetiky. Marks poukazuje na temná místa v dějinách, kdy biologické vědy otevřeně podporovaly rasismus, kolonialismus a představu o nadřazenosti bělochů, a ptá se, zda si genetikové vzali ze své minulosti nějaké poučení. Přesvědčivě ukazuje, že rasa je společenský konstrukt, který nemá žádné genetické opodstatnění (například proto, že geneticky nejrozmanitější jsou obyvatelé Afriky), a že největší genetické rozdíly najdeme uvnitř té které populace, zatímco rozdíly mezi populacemi jsou mnohem menší. Dle autorova názoru je současným problémem genetiků snaha přesvědčit ostatní, že jsou schopni odhalit tajemství lidské přirozenosti, což – alespoň vzhledem k současnému stavu poznání – není pravda. Spousta peněz je dle autora vyplýtvána na projekty, které už ze své podstaty nemohou přinést žádné významné a užitečné informace. Konkrétně se zabývá problematikou projektu Rozmanitost lidského genomu, který spolykal miliony dolarů a nakonec byl ukončen, neboť jeho mluvčí nebyli schopni obhájit jeho užitečnost. Zde se dostává k problematice bioetiky (v souvislosti s plánovaným odběrem krevních vzorků příslušníků různých národů světa) a dále ji rozvíjí, přičemž poukazuje na mnohá bezpráví, k nimž v minulosti v souvislosti s výzkumem došlo. Etika vědeckého výzkumu je tak další důležitou součástí jeho knihy. Vystupuje zde jako humanista a trvá na tom, že nelze získávat poznání za každou cenu, že je třeba respektovat určitá pravidla a to i v případě, že by to vědecký pokrok přibrzdilo.

V závěru knihy se zabývá tím, co vlastně jsou vědecké fakty. Správnost není typickým rysem vědy, prokazuje se až v dlouhodobém měřítku.Vědci neustále navrhují nové hypotézy a opouštějí staré. "Pokud jsou vědecká tvrzení stejně autoritářská v případě, kdy jsou přesná, jako tehdy, když přesná nejsou, jak máme vědět, kdy jim důvěřovat?" (str. 304) Vědci by měli přijmout zodpovědnost za možné důsledky svých tvrzení, i toto je jeden z ústředních motivů Marksovy knihy. Autor se ovšem, jak zdůrazňuje, nesnaží zpochybnit vědu, nýbrž nekritickou víru ve vědu a vědce. Vědci by se měli více zamýšlet sami nad sebou, měli by se vzdělávat i humanitně, neboť je třeba, aby porozuměli nejen světu přírody, ale i kultuře a svém vlastním místě v ní.

Jonathan Marks vystupuje v roli spravedlivě rozhořčeného levicového humanisty (a nikterak to neskrývá), osobně si myslím, že to místy se svou kritičností poněkud přehání, nicméně oceňuji brilantnost jeho argumentace, která povětšinou míří do černého a je jen obtížně napadnutelná. Autor nevaří z vody – je poznat, že za vším, o čem píše, se skrývají hluboké znalosti, porozumění tématu a bezpochyby také spousta ostrých debat s kolegy. Kniha je napsána svěžím stylem, je velmi čtivá a působí dojmem, že se jedná o zaznamenané a přepracované přednášky – Marks kombinuje myšlenkově hutné pasáže s odlehčeními, používá hovorový jazyk a je velmi srozumitelný i čtenáři, který se v genetice nevyzná. Nepochybuji o tom, že je skvělým učitelem.

Myslím, že tato publikace, zabývající se z mnoha hledisek závažným problémem třídění a hlavně toho, že často na základě jednoho typu třídění usuzujeme na vlastnosti, které z něj nevyplývají a ani vyplývat nemohou (z doslovu, str. 315), zaujme nejvíce humanisticky založeného čtenáře s postmoderně filosofickým pozadím, který bude blahem bez sebe z toho, že přírodovědně vzdělaný myslitel hovoří o tématech, jimž se obvykle věnují představitelé společenskovědné a humanitní scény. Za nepostradatelné pokládám toto dílo pro filosofy a etiky vědy. Nepochybuji také, že kniha osloví každého zvídavého člověka, který se bude chtít hlouběji zamyslet nad množstvím témat, jež možná pokládá za samozřejmé. Autor klade důležité otázky a bez ohledu na to, zda přijmeme jeho odpovědi, už samo zpochybnění určitých "pravd" je velmi obohacující. Nicméně bych knihu doporučil především scientistům, najdou-li dost odvahy k vnitřnímu dialogu s jejím autorem, tedy dost odvahy k pochybnosti o svých vlastních postojích.

Pro mne osobně byla Marksova kniha velmi příjemnou četbou, přiměla mě k četným zamyšlením a vnitřním dialogům; proto věřím, že zaujme i vás.

MARKS, J. Jsme téměř 100% šimpanzi? Academia : Praha, 2006. 350 str.
Advertisements

komentářů 5

Filed under Recenze

5 responses to “Jsme téměř 100% šimpanzi? (recenze)

  1. Díky za připomenutí,když kniha vyšla, chtěla jsem si ji pořídit, ale pak jsem se k tomu nedostala… teď mám tedy jistotu, že bych si ji měla asoň přečíst

  2. 2 Manželka: Za přečtení opravdu stojí a navíc se čte opravdu dobře, jako napínavá beletrie. Možná i lépe 😉

  3. komatsu

    Díkymoc za článek a za tip…

  4. 2 Komatsu: Rádo se stalo.

  5. dogbert

    Díky za tip, nicméně mě ta kniha moc nenadchla. Půlka je zajímavá, půlka je jen manipulativní snůška nesmyslů. Spousta autorových argumentů není OK. Prohlásí o někom, že něco tvrdí, a pak to ajko vyvrací. Jenže se často ukáže, že to v podstatě nikdo netvrdí:) Tváří se, že kritizuje vědce, ale nakonec se ukáže, že reaguje na novinářský článek. Nebo si vybere nějaké marginální extrémní tvrzení, a na jeho základě kritizuje celý obor. Spousta věcí, které uvádí je vytržena z kontextu, často také používá logický zkrat, podle kterého, pokud něco nefunguje na 100%, nefunguje to vůbec. Tak ale může v biologii popřít prakticky cokoliv… Způsobem argumentace mi připomíná jiného bojovníka proti zlotřilé vědě:http://en.wikipedia.org…advocate) Akorát s tím rozdíle, že Wells je totální křesťanskofanatický dement, zatímco Marks dobře ví, o čem píše. Vědekou systematizaci kritizuje takovým způsobem, že jsem dostal záchvat smíchu:)) Prý ji nemáme brát tak vážně, protože třebas židé měli zcela odlišný způsob nazírání (řešili, jestli jsou zvířata košer k jídlu:). To je asi ten samý argument, jako brát s rezervou astrofyziku, protože některé kmeny věřili, že Měsíc je ze sýra:)) Nejvíce jsem se bavil s jeho rozborem názvu třídy savců. Linné je tak prý pojmenoval proto, že by velkým bojovníkem proti zvyku opatřovat dětem kojné:)) Takže jde jen o "politické hledisko 18. století, zahalené do pláště biologie". To jako kdyby je lnné pojmenoval jinak, tak by mohl veverku zařadit mezi ptáky, a pásovce k želvám? O kousek výše tvrdí opak, savci se podle něj vymezit dají i pod jiným názvem. Tak o co mu jde? Byl zhulenej či co? Snaží se svést s vlnou politické korektnosti. Pořád řeší problém ras, ale ty už z vědy vypadly dávno. Genetici se o jejich vzkříšení rozhodně nesnaží. Rozčiluje se nad tím, že vědci znesvěcují archelogické pozůstatky, které by měli patřit Indiánům. Prý přitom stejně nic kloudného nezjistí, jen narušují jejich city… Ach jo.Tvrdí, že to, že jsme z 99.44% šimpanzi, má být chápáno jen jako metafora. No ale vždyť to také metafora je:) Že nějaký novinář, nebo zkrachvalý docent, usilující o popularitu, napíše něco jiného, nic nesvědčí o tom problému samém. Asi jako když se jeden potrhlý satanista předvádí, neznamená to nutně, že všichni satanisti jsou dementi:)Kdyby kritizoval mediální zneužíání vědy, nebo extempore někteých vědců, kteří se jí snaží zaštítit vlastní krkolmné ideologie, tak bych mu jen tleskal. Ale on se tyto problémy snaží vztáhnout na vědy o lidské přirozenosti vůbec, a to je podfuk. Protože to, co dle něj biologům schází, v reálu tvoří základ jejich myšlenek:) jenže to se Marks snaží nevidět, protože pak by se asi tak dobře neprodával…